Seznam článků z 2007

„Claudius a Gertruda“ - host Činoherního studia
„Lebka z Connemary“ - host Činoherního studia
„Jekyll a Hyde“ - Hudební divadlo Karlín
„Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi“ - host Činoherního studia
„Don Quijote“ - host Domu kultury UL
„Britney goes to heaven“ - host Činoherního studia
„Plavý kůň“ - Činoherní studio
„Černá sanitka“ - host Činoherního studia
„Sloní muž“ - host Činoherního studia
„Drahouškové“ - host Domu kultury UL
„Strange Love“ - Činoherní studio
„Vše o ženách“ - Letní scéna Vyšehradu
„Famiglia“ - Činoherní studio
„Jánošík“ - Činoherní studio
„Pudl a Magnólie“ - host Národního domu
„Sajns Fikšn“ - Jihočeské divadlo
„Klára a Bára“ - host Krušnohorského divadla
„Donaha!“ - Jihočeské divadlo
„Tetování“ - Činoherní studio
„Hamlet“ - Dejvické divadlo
„Prorok Ilja“ - Jihočeské divadlo
„Kladivo na čarodějnice“ - Městské divadlo v Mostě
„Sugar aneb Někdo to rád horké“ - Severočeské divadlo opery a baletu
„Kráska z Leenane“ - Jihočeské divadlo

"Claudius a Gertruda" - host Činoherního studia

(Jiří Stránský)

„Hra o 22 obrazech, která končí jen chvíli předtím, než začne Hamlet od Williama Shakespeara, a začíná o dva měsíce dříve...“ (7. prosince 2007)

Divadelní spolek Kašpar působící v Divadle v Celetné má od konce loňského roku na svém repertoáru tzv. Elsinorskou trilogii. Její první částí je klasický „Hamlet“, poté následuje "Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi", která ze dvou téměř nevýznamných postav udělá hlavní hrdiny. Celou trilogii dovršuje „Claudius a Gertruda“, který objasňuje vztah královny a králova bratra, ale také to, proč byl král Hamlet zavražděn, a proč je jeho syn Hamlet tak dlouho pryč z Dánska. Jasnou inspirací Jiřímu Stránskému byl román amerického autora Johna Updika „Gertruda a Claudius“. Ten pro své dílo čerpal z historických pramenů, a to z prastaré legendy o Hamletovi latinsky sepsané ve 12. století a rovněž také z tzv. Ur-Hamleta z let 1580-90. Klasický Hamletův příběh zná snad každý, ale zaměřit svou pozornost na vedlejší postavy a dobu, která tragédii předcházela, se mi zdál být velmi zajímavým, nápaditým a hlavně neokoukaným. Nedávno jsem navštívila hru „Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi“ a tak jsem si na svůj svátek 13. prosince 2007 udělala radost a využila příležitosti uzavřít si celou trilogii.

Na Elsinorský hrad se ze svých dalekých cest a bojů vrátil bratr krále Hamleta (František Kreuzmann), Claudius (Jan Potměšil). V boji se Saracény utrpěl vážné poranění páteře, které ho poznamenalo do konce života. Král Hamlet z jeho návštěvy nemá příliš radost, neboť zjistí, že je mu s ním jeho žena (Milena Steinmasslová) nevěrná. Claudius jí nabídl takový cit a pozornost, kterou král v sobě nikdy nenašel. To ho ale naopak podnítilo k tomu, že si začal uvědomovat, jak svou ženu zanedbával a chtěl vše napravit. Po velmi „vášnivém“ rozhovoru obou bratrů, ve kterém si vše vyříkali, král Claudiovi nabídl ampulku s jedem a navrhl mu tak diskrétní způsob, jak definitivně ukončit vztah s Gertrudou a smýt tak své provinění. Ještě ten večer poctil král svou ženu svým nově objeveným citem. Claudius se však rozhodl jinak; na místo sebe otrávil krále. Nevedly ho k tomu mocenské důvody, nýbrž touha zachránit svou lásku. Královna je v neustálém kolotoči několika osudových mužů, mimo dvou bratrů je to také její syn Hamlet (Petr Lněnička), který se má domu vracet ze studií a kterého toužebně očekává. Dánsko nemá rád a už vůbec jakékoliv královské povinnosti. I proto odjel studovat daleko odsud. Nyní se však situace zkomplikovala a smrtí krále by měl mladý Hamlet zaujmout jeho místo. Královna se spolu se státním radou Poloniem (Miloš Kopečný), který rovněž ke Gertrudě chová lásku a obdiv, snaží Hamleta přesvědčit, že byl měl tento závazek přijmout. Jediný, komu Hamlet svěřuje své pocity a tajemství, je jeho dlouholetá kamarádka Ofélie (Eliška Boušková), dcera Polonia. Před jakýmkoliv hlubším vztahem ho však její bratr Laertes (Marek Němec) varuje. Hamlet se nenechá přesvědčit a jako králova vhodnějšího nástupce navrhne Claudia. Ten nabídku přijme a brzy po pohřbu je vystrojena svatba s Gertrudou. Pohoda, na kterou se královna se svým novým manželem těší, se ale bohužel nekoná. To už je ale další příběh…

Jak už jsem v úvodu psala, nápad oživit klasický příběh Hamleta a dobu, která známé tragédii předcházela, se mi zdál opravdu zajímavý. Na rozdíl od „Hamleta“, by ale hra sama o sobě ztrácela význam a náboj. Je pouze jeho doplňkem a zavdává myšlenku „co by, kdyby“. Divákovi nabízí nový náhled na pohnutky, které Claudia vedly k zoufalému činu bratrovraždy. Ta nakonec rozpoutala lavinu, jež strhla všechny, co zrovna stáli v cestě. Zároveň nám dokresluje prince Hamleta jako mladého nedozrálého intelektuála, který ještě není připraven na jakékoliv závazky nejen ke své královské rodině, ale ani k ženě. Ofélie nabídl své přátelství, nikoliv však lásku a hlubší cit. Zvláštní je i poznání jaké bylo manželství královny Gertrudy a krále Hamleta, který je vykreslen jako hrubý a násilnický despota. Velmi rázně ho ztvárnil František Kreuzmann. Naopak něžnou a po citu toužící královnu zahrála příjemná Milena Steinmasslová. Její počáteční nešťastný výraz se v druhé části výrazně rozzářil. Nejtěžší úlohu, ale bravurně zvládnutou, zde měl Jan Potměšil. I přes svůj tělesný handicap dostal výtečnou příležitost dokázat své herecké kvality. Jeho místy i kaskadérský výkon byl vyšperkován dialogy, které ho na jednu stranu představovaly jako citlivého muže ochotného spáchat pro svou lásku hrůzný čin a na stranu druhou jako silného, a přitom lehkovážného muže, jenž si rád užívá všechny krásy života. Rovněž role Hamleta byla vhodně vybrána. Představil se v ní Petr Lněnička a přesvědčivě zvládl ztvárnit mladíka, který většinu času tráví se svými myšlenkami a který mezi ostatními působí jako samorost. Miloš Kopečný coby stárnoucí popleta Polonius dokázal některými svými replikami vykouzlit nejeden úsměv. Trochu nadbytečné (nicméně pro kompaktnost příběhů potřebné) mi zde přišly postavy Ofélie, a hlavně jejího bratra Laerta. Ten zde tak trochu přebírá funkci Hamletova nejlepšího přítele, kterým je, jak všichni vědí, Horácio. Celkově příběh (autorů – režie: Jakub Špalek, scéna: Libuše Josefy, kostýmy: Vlaďka Prudičová, hudba: Petr Malásek a další) působil spíše optimisticky a příliš neukazoval na tragédii, která po něm měla následovat. Ostatně pokud znáte Hamleta a chtěli byste vědět více, vřele Vám návštěvu „Claudia a Gertrudy“ doporučuji.
Moje hodnocení: 72 %

král Hamlet a Claudius (F.Kreuzmann a J.Potměšil)

Polonius, Claudius a princ Hamlet (M.Kopečný, J.Potměšil a P.Lněnička)

Gertruda a Claudius (M.Steinmasslová a J.Potměšil)

"Lebka z Connemary" - host Činoherního studia

(Martin McDonagh)

„Zabil Mick Dowd před sedmi lety svou ženu nebo ne? Více se dozvíte v této černočerné komedii s detektivní zápletkou.“ (premiéra 24. února 2007)

Přestože se Martin McDonagh narodil v Londýně, je považován za irského dramatika. S Irskem ho pojí prostředí jeho her, ale také jeho rodiče, kteří z této severní oblasti pochází. Zajímavé na tomto dramatikovi je také fakt, že divadlo spíše nesnášel, vždy preferoval film, a přesto se může řadit mezi nejhranější autory současnosti. Jenom v České republice se hraje 6 ze 7 jeho her a to hned na několika scénách; kromě pražských i například v Brně, Českých Budějovicích, Chebu, Mladé Boleslavi, Opavě, Ostravě nebo Plzni. Já zatím viděla první část tzv. Connemarské trilogie "Krásku z Leenane" v nastudování Jihočeského divadla a doufám, že se v budoucnu dostanu i na její třetí část „Osiřelý západ“, kterou má ve svém repertoáru pražský Činoherní klub. Tato inscenace také měla u kritiků největší úspěch. Může o tom svědčit druhé místo v anketě Divadelních novin o nejlepší inscenaci roku, ale také nominace na ceny Alfreda Radoka v kategoriích Inscenace roku a Mužský herecký výkon roku (nominován na ni byl Jaromír Dulava za ztvárnění Colemana Connora). ČK rovněž nastudoval i jeho další hru, např. „Pana Polštáře“. Na druhý díl Connemarské trilogie jsem se na hostující soubor Švandova divadla vypravila 4. prosince 2007. Druhou McDonaghovou trilogií je tzv. Aranská trilogie, z níž jsem měla možnost shlédnout, rovněž v Č.Budějovicích, její první část – "Mrzáka Inishmaanského". Dalšíma dvěma jsou „Poručík z Inishmoru“ a „Smrtky z Inisheeru“.

Na návštěvu do stavení Micka Dowda (Martin Sitta) právě přišla MaryJohnny Raffertyová (Johanna Tesařová j.h.). Při své „duchaplné“ debatě o počasí se nezapomínají posilňovat alkoholem. Jinak celkem klidnou hladinu nudného odpoledne rozčeří až vpád přihlouplého Maryina vnuka, Mairtina Hanlona (Jan Jankovský j.h.). Ten dorazí celý nadšený se zprávou, že bude Mickovi pomáhat s vykopáváním hrobů. Práce to není nijak příjemná, ale jednou za sedm let je potřeba vykopat staré hroby, aby místo nich mohli vzniknout nové. Jedním z hrobů, které mají být odkryty, je i hrob Mickovy manželky Oony. O její smrti se vedly všelijaké řeči a bylo s ní spojeno i obvinění, že ji Mick zavraždil. Aby tedy svou práci mohl vykonat, musí na něj dohlédnout místní „Colombo“ Thomas Hanlon (Milan Kačmarčík), bratr Mairtina. Šok pro všechny však nastane v momentě, kdy vykopou Oonin prázdný hrob. Nastává tedy otázka, kdo a proč odnesl její kosti? Při rozbíjení lebek se Mick od Mairtina dozvídá zajímavé skutečnosti, které ho doženou k tomu, že svého pomocníka pozve na noční projížďku. Vrací se sám a na uklidněnou do sebe „kopne“ panáka. Téměř vzápětí přichází MaryJohnny, ale i Thomas, který chce pomocí intriky získat Mickovo přiznání k vraždě manželky. Málem by se mu to podařilo, ale zapomněl si tužku, tolik potřebnou k jednomu podpisu; a navíc do dveří vstoupí…

Vzhledem k tomu, že jsem se již dvakrát s dílem Martina McDonagha setkala, věděla jsem, že o černý humor, ale i drsné výstupy nebude nouze. Mile překvapená jsem ale byla z obsazení Johanny Tesařové, která je členkou ND a která mě zaujala již v muzikálu "Cikáni jdou do nebe". Otravnou známou, která předstírá přátelství proto, aby měla možnost upít z cizích zásob, zvládla skvěle. Vážnou tvář a výraz, který příliš nedává nahlédnout do duše, dokázal výborně udržet i Martin Sitta. O poznání uvolněnější projev měli představitelé bratrů Hanlonových. Thomase, karikaturku znamého Colomba, která by se zároveň chtěla podobat i hrdinům amerických filmů, úspěšně ztvárnil Milan Kačmarčík a jeho mladšího, a ještě tupějšího, bratra se ujal ústecký činoherec Jan Jankovský. Z blboučkého hošíka dostal i drsného rozbíječe lebek, který vydrží víc, než by se mohlo zdát. Přestože jediná ženská role neměla do děje tolik co říct jako zbývající tři, své místečko si zde našla, a i jednoduchými dialogy pomohla příběh odlehčit. V inscenaci (autorů – překlad: Julek Neumann, dramaturgie: Olga Šubrtová j.h., režie: Martin Glaser j.h., výprava: Jaroslav Bönish, produkce: Aneta Juščíková, inspice: Petra Štanclová a další) byla použita hudba Alana Silvestriho a Marylina Mansona.
Moje hodnocení: 65 %

Mick, Mairtin a MaryJohnny (M.Sitta, J.Jankovský a J.Tesařová)

Mick Dowd (M.Sitta)

Mick, Thomas a MaryJohnny (M.Sitta, M.Kačmarčík a J.Tesařová)

"Jekyll a Hyde" - Hudební divadlo Karlín

(Frank Wildhorn, Leslie Bricusse a Adam Novák)

„Mé dvě tváře o mě denně zápasí…a já cítím, jak mi mezi prsty uniká mé původní a lepší já, a že mě ovládá mé druhé a horší já.“ (premiéra 11. března 2005, ale bylo i několik předpremiér 4.3.-neveřejná, 5.3., 9.3. a 10.3.)

Byly doby, kdy jsem chodívala do divadla pouze na muzikály. Až doposud jsem měla možnost jich vidět celou řadu; nyní však raději dávám přednost činohře. Náhoda, bohužel zapříčiněná nemocí, mě dovedla na mnou předem nijak neplánovanou návštěvu dalšího muzikálu a zároveň také divadla, které už jsem chtěla delší dobu navštívit. Kolem Hudebního divadla Karlín jsem několik let projížděla, když jsem tudy jezdila do školy. Viděla jsem, jak se rekonstruuje a také si plánovala, že se do něj jednou budu muset podívat. Příležitost se naskytla právě 1. prosince 2007, na kdy byla (jak jsem o den dřív zjistila) plánována derniéra muzikálu Jekyll a Hyde. Byl to celodenní výlet do Prahy, jež byl zakončen právě odpoledním hudebním představením. Jisté obavy panovaly z obsazení Daniela Hůlky, neboť svou roli již delší dobu nehrál ani nezkoušel. Na derniéru však dorazil. Premiéra muzikálu byla naplánována v Kongresovém centru Praha (provizorní scéna HDK) o den dříve, neboť pozvání přijali i autoři – skladatel Frank Wildhorn a libretista Leslie Bricusse. Podkladem pro jejich dílo se stala kniha Roberta Louise Stevensona „Podivný případ doktora Jekylla a Hydea“ vydaná v roce 1886. Do muzikálového světa byla uvedena 24. května 1990 v Alley Theatre v Houstonu v americkém Texasu a v roce 1997 měla premiéru i na Broadwayi (1500 repríz). O jejím velkém úspěchu svědčí i rozšíření do dalších koutů světa včetně Evropy (Švédsko, Japonsko, Kanada, Jižní Korea, Řecko, Holandsko, Německo, Rakousko, Velká Británie, Austrálie, Mexiko a další). Čeština je desátý jazyk, do kterého bylo libreto přeloženo.

Ocitáme se v nemocnici, kde leží i duševně chorý otec doktora Henryho Jekylla (Daniel Hůlka). Svému synovi umírá před očima, ale ten se díky jeho chorobě zabývá vývojem receptu na potlačení části osobnosti. Věří, že v každém člověku jsou dvě části osobnosti – dobrá a zlá. Jeho výzkum a nově vyvinutý lék by měl dokázat oddělit složku zla od dobra. Snaží se svou teorii obhájit před nemocniční radou a přesvědčit je, aby mu poskytli podporu při jeho pokusech, které je nutné provádět na lidech. Ti ho v jeho experimentech však nijak nepodpoří. Večer se koná večírek na počest jeho zasnoubení s Emmou (Iveta Dufková), dcerou jeho kolegy sira Denverse (Petr Dopita), jenž byl jediným, kdo se při hlasování na radě zdržel hlasování. Od této chvíle to s ním jde ráz na ráz. Jeho nejlepší přítel John Utterson (Tomáš Bartůněk) ho na rozlučku se svobodou zavede do jednoho z místních vykřičených domů. Zde se mu Spider (Jan Urban) spolu s Nellie (Vlasta Peterková) snaží podstrčit své nejlepší „zboží“ – Lucy (Míša Nosková). Jekyll o ni nemá zájem, ale přesto v ní zanechá velmi silný dojem. Nabídne jí své přátelství a jako důkaz toho ji nechá svou vizitku, s tím že za ním může kdykoliv přijít. Přestože by si pro své pokusy mohl snadno sehnat jakoukoliv ztracenou existenci, rozhodl se experiment vyzkoušet přímo na sobě. Pozřel ampuli s látkou, která v něm během několika okamžiků probudila jeho zrůdné já – Edwarda Hydea. Ten vyráží v noci do ulic a kromě toho, že svádí Lucy ke svým ďábelským choutkám, bestiálně vraždí ty, co mu přijdou do cesty. Jeho první obětí se stal biskup (Vít Němec), který byl Hydem potrestaný za svou slabost pro malé děti. Mezi jeho další oběti patří i další členové rady – například generál Glossop (Oldřich Král), lady Beaconsfieldová (Vlasta Peterková) nebo lord Savage (Jiří Schoenbauer). Henrymu se jeho výzkum začíná vymykat z rukou; léky přestávají působit a nedokáže se svému horšímu já, Hydeovi, ubránit. Dokonce se snaží před ním uchránit i Lucy. Napíše jí dopis, aby rychle zmizela daleko z města. Ta bohužel ale nestačí jeho přání splnit a Hyde si tak vybere další oběť. Henry Jekyll stále doufá, že Edwarda přemůže pomocí své vůle a léků, které vynalézá. Když však ale zjistí, že tento boj je marný, raději zabije sám sebe a tím i Hydea. V dalších rolích se objevili například i Miro Grisa (sir Archibald Proops) nebo Antonín Hardt (sluha Poole).

Moc jsem se těšila na návštěvu Karlínského divadla a musím říct, že prostory hlediště opravdu stály za to. Tak si představuji každé správné divadlo – přízemí, balkón, lóže a celý interiér krásně vyzdoben malbami a reliéfy. Přestože jsme seděli skoro až nahoře na balkóně, měli jsme před sebou celou scénu jako na dlani. O přestávce jsme si mohli prohlédnout nově zrekonstruované prostory, jejichž hrubá úprava mě celkem překvapila. V kontrastu s hledištěm působily nedodělaným dojmem. Šedé betonové desky po celém obvodu navozovaly pocit holostavby, jež zdobily pouze fotografie z představení, která se zde za několik desítek let odehrála. Ale abych se zase vrátila k hodnocení muzikálu „Jekyll a Hyde“. Hudba, o kterou se postaral Symfonický orchestr HDK spolu s Orchestrem Karla Vlacha a pod vedením Alexandera Freye, se mi moc líbila. Dokázala vyvolat napětí, se kterým se ale bohužel vizuální provedení příliš neztotožnilo. Všichni působili příliš staticky, situaci akorát místy zachraňoval taneční ansámbl divadla. Zpěvem však vše vynahradili. Především musím ocenit výkon Daniela Hůlky. Přestože měl pár drobných výpadků textu, zvládl svůj „dvojpart“ dokonale; obzvláště v „Konfrontaci“, kde zpíval duet sám se sebou byl naprosto jedinečný. Smekám. Velmi mě překvapila svým zpěvem i hereckým projevem Míša Nosková. Od chvíle, kdy se na jevišti objevila postava Lucy, jsem se těšila na každý její další výstup, neboť ta, do jinak nepříliš poutavého příběhu, vnesla ten správný náboj. Výkonům skvělých zpěváků jako je Petr Dopita nebo Tomáš Bartůněk není vůbec co vytknout. Ani o kvalitách Ivety Dufkové nikdo nemusí pochybovat; přesto se mi její zpěv zdál na operetu příliš operní. Kromě zpěvu a výkonů hlavních představitelů bych chtěla ocenit i naprosto úžasně navrženou scénu a kostýmy, které dokázaly předvést hned několik různých prostředí od ulic Londýna, přes nemocnici, nevěstinec až po Jekyllovu laboratoř. Myslím si ale, že možnost nastudování tohoto broadwayského muzikálu, kterou HDK dostalo, mohli její tvůrci (dramatizace: Steve Cuden a Frank Wildhorn, scénář a texty písní v originále: Leslie Bricuse, český překlad a texty: Adam Novák, režie: Rino Brezina, choreografie: Helena Brousková, hudba: Frank Wildhorn, hudebně nastudoval a dirigoval: Alexander Frey, orchestrace: Kim Schanberg, aranžmá: Jason Howland, scéna a kostýmy: Lucie Loosová, sbormistr: Irena Pluháčková, zvuková režie: Petr Košař, světelná režie: Pavel Dautovský) využít ještě o něco lépe.
Pozn.: Rino Brezina je švédský režisér německého původu a s českými kořeny. Alexander Frey, žák Leonarda Bernsteina, je nyní světově uznávaným americkým dirigentem.
Moje hodnocení: 81 %

dr. Jekyll (D.Hůlka)

Lucy a Hyde (M.Nosková a D.Hůlka)

John a Poole (T.Bartůněk a A.Hardt)

Emma, Hyde, Lucy a spol. (I.Dufková, D.Hůlka a M.Nosková) - derniéra