"Aladinova kouzelná lampa" - Mladá scéna

(Kristina Herzinová)

„Známý příběh Aladina a kouzelné lampy z Pohádek tisíce a jedné noci se spoustou kouzel, světelných a zvukových efektů, scénickou hudbou a písničkami.“ (premiéra 29. listopadu 2008)

29. listopad 2008 si „amatérský“ soubor Mladá scéna vybral pro premiéru své nové hry, pohádky z tisíce a jedné noci. K dispozici dostali prostory zrušeného kina v Kulturním domě ÚL. Tento činoherní soubor vznikl v roce 1981 při bývalém KaSS města Ústí nad Labem. Nejprve sídlil v Předlicích v Lidovém domě a od roku 1992 se přestěhoval do prostor kulturního domu CORSO – v Krásném Březně. Zde hraje hlavně pro děti a mládež. Jeho silnou stránkou je především výtvarná složka (zajímavě navržená scéna i honosnější kostýmy), ale také využití černého divadla. Ve výpravě používá rovněž světelné efekty a vlastní autorskou hudbu, přičemž spolupracuje s několika hudebními skladateli. I díky své tvůrčí kreativitě je často vyhledávaným souborem na různých festivalech (např.: Radonický divadelní podzim, Libochovické divadelní léto, Českolipský podzim, Rýzmberské divadelní léto, Hradecký divadelní podzim, Znojemský strom pohádek, Vysočinská buchta a další). Rovněž reprezentoval Českou republiku i v zahraničí (např.: v Rakousku, Slovensku, Chorvatsku, Německu). V současné době tvoří její kmenový soubor deset členů a na svém repertoáru udržují průměrně čtyři výpravné pohádky, jež se hrají na jevištích po celé ČR. Některé tituly mají za sebou i více než 200 repríz.

Stálý spor mezi Dobrem (...) a Zlem (...), který je potřeba jednou provždy rozsoudit, dovede obě strany k přesunutí svých záležitostí na obyčejné smrtelníky. Na zemi si pro svou podívanou vyhlédnou mladého rybáře Aladina (...), kterého pošlou do jeskyně pro kouzelnou lampu. Čeká ho však zkouška, zda-li se nechá zlákat, či nikoliv. Poctivý Aladin však opravdu přinese pouze onu lampu. Ponechají mu ji tedy a pozorují, jak s ní naloží. Mladíkovi se při náhodném očištění prachu z ní objeví duch lampy, který mu slíbí splnit jakékoliv jeho přání. Je skromný, a tak si přeje pouze plné koše ryb, aby s nimi jeho bratr Hasim (...) mohl zajít na trh a donést tak nějaké peníze. Tomu se však nikam nechce, a tak Aladin vyrazí sám. Na tržišti se setkává i s princeznou (...), která si mezi ostatními trhovkyněmi (...) vybere právě jeho zboží a zároveň si ho na příští týden pozve do paláce. Má jí přinést ulovené ryby. Zlo se v podobě vezíra pokusí ovládnout Hasima. Ten se posléze vydá žádat o ruku princeznu, kterou také, díky ukradené kouzelné lampě, získá. Aladina zabije. Dobro se však snaží jejich lásku chránit, a tak Aladinovi vrací život. Zlo si bere zpátky svou lampu a opět ji hází do jeskyně. Hasim skáče za ní a zem se za ním uzavírá. Dobro tedy opět vítězí.

Nejenom spousta ocenění (za režii, dramaturgii, herecké výkony, scénografii, hudební složku inscenace, ale i ceny diváků) a mnohá uznání na různých přehlídkách a festivalech, ale také stálý zájem diváků, v podobě zaplněného hlediště, dává najevo, že Mladá scéna patří na přední místa ve svém oboru. Naprosto souhlasím s jejím zaměřením na dětské diváky. Takto podané pohádky jsou pro mladé diváky jistě přínosnější než mnohé zahraniční filmy. A jistě se líbí i těm starším. Mě osobně mile překvapili nápaditou scénografií, ve které si skvěle pomohli i plátnem v pozadí, několika autorskými písničkami, ale také vhodnými kostýmy. Co se týká výkonů, nemám příliš výhrad, snad jenom představitel Aladina se zdál být ze začátku trochu rozpačitější, ale to snad jenom trémou z nové premiéry. Rozhodně si myslím, že touto adaptací (autoři – režie: Pavel Trdla, dramaturgie: Kristina Herzinová, hudba: Jan Beneš a další) získal kinosál Kulturního domu, který zde nedávno přestal promítat filmy, velmi slušnou náhradu. Díky a jen tak dál.
Moje hodnocení: 64 %

Dobro a Zlo

Aladin v jeskyni

služebná a princezna

Hasim a vezír

"Indián v ohrožení" - host Činoherního studia

(Jiří Havelka a Hadi)

„Počátek nového věku (nová teorie vesmíru). Pravý Čerokí prý věří, že ať je kdekoliv, je vždy ve středu vesmíru.“ (premiéra 9. ledna 2008)

Po „Bezručích“ zavítalo, stejně jako již posledních 5 let, do Ústí nad Labem i brněnské HaDivadlo. Svá dvě představení v rámci „Nové osy“ měli naplánována na 13. a 14. listopadu 2008. Já navštívila pouze to, jež je druhou inscenací originálního divadelního projektu HaDivadla Proměny 20. století, věnované počátku století, teorii relativity, a tedy i počátku nového věku (první hrou tohoto projektu byla „Sanitka“ a třetím představením by mělo být „Pařeniště“). Ačkoli se může zdát, že fyzika i se všemi svými slavnými teoriemi patří mezi nezáživné školní učivo, dokázal režisér Jiří Havelka, že i této oblasti dokáže dát divadlo naprosto jiný rozměr. Snad ani sám Einstein by nevěřil, kolik lidí si tak rádo zajde vyslechnout jeho významný objev na tuto neobvyklou přednášku, která má všem ukázat paradoxy ve vnímání světa kolem nás. Přehodnocuje celkové pojetí trojrozměrného světa, jehož čtvrtým rozměrem se stává čas…“jestliže vše, co se pohybuje neustále ovlivňuje všechny ostatní pohyby, celá věc se značně komplikuje…“

Všichni do jednoho se náhle ocitáme v přednáškové hale, které dominuje velká tabule. Do „třídy“ vchází nemožně nastrojený pan profesor (Cyril Drozda), ale jen co začne se svými někdy poněkud rozvernými výstupy, všechny si okamžitě získá a vtáhne je do svého přednesu. Za jednu z nejdůležitějších veličin při teorii relativity kromě prostoru považuje především čas, u něhož vychází hlavně z rychlosti světla. Spolu se svými studenty (Jana Plodková, Ilona Baráth, Marie Ludvíková, Marek Pospíchal, Marián Chalány), ale také za pomoci asistenta (Miroslav Maršálek), kterého si dobírá ze všech nejvíce, se pokusí názorně předvést například zákony setrvačnosti, síly, akce a reakce, a dokonce i koloběh vesmíru. Tabule se náhle rozestoupí a před námi se objeví vlak stojící na nástupišti. Do vlaku přistoupí muž (Miroslav Maršálek), který se nemůže rozhodnout, kam se i se svým kufrem usadí. Dále přistupuje mladá dívka (Jana Plodková), která jede za svou matkou, aby jí něco důležitého sdělila. Na další stanici se přidává postarší, stále hladová, žena (Marie Ludvíková), ale i další dívka (Ilona Baráth), kterou měl na vlak doprovodit její snoubenec (Marián Chalány). Vzhledem k tomu, že přibíhá na poslední chvíli a také proto že vlak vždy jezdí přesně podle jízdního řádu, na čem si pan průvodčí (Miroslav Kumhala) vskutku zakládá, nestačí se včas se svou milou rozloučit. Mezi cestujícími je i zloděj kufrů (Marek Pospíchal). Jenže všechno není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Právě se hlouběji ponořujeme do teorie relativity. Časové roviny se mezi sebou začínají zvláštně přeskupovat a prolínat...

Stejně jako před rokem i letos mě soubor HaDivadla velmi mile překvapil a pobavil. Nevidět to na vlastní oči, bylo by těžké uvěřit, že je možné dostat na divadlo přednáškovou místnost a fyzikou si získat své obecenstvo. Pokud se podobné teorie dokáží podat takto poutavou formou, zdá se být i fyzika velmi zajímavým tématem. Minimálně donutí diváky k notné dávce zamyšlení. Probouzíme v sobě větší představivost, abychom lépe porozuměli. Nakonec však stejně zjistíme, že všechno je relativní a že čas má opravdu velkou moc. Skláním klobouk před autory (režie: Jiří Havelka, hudba: Dominik Renč, scéna: Dáda Němeček, kostýmy: Jana Smetanová a další), neboť tato hra je opravdu jedinečná. Oceňuji nápad a naprosto skvělé provedení. V první části naprosto jednoznačně exceloval Cyril Drozda, coby trochu poťouchlý leč opravdu zasvěcený profesor, v té druhé pak všichni ostatní. Nejvíce mě však pobavila hlavně Marie Ludvíková a také moje „favoritka“ skvělá Jana Plodková. Ta dovede vždy nasadit perfektní divadelní výraz, který je velmi odlišný od toho civilního. Zaujala mě s ním už loni v představení "Sloního muže" i "Černé sanitky".
Moje hodnocení: 95 %

profesor (C.Drozda)

průvodčí, starší žena, zloděj a starší muž (M.Kumhala, M.Ludvíková, M.Pospíchal a M.Maršálek)

M.Ludvíková, M.Pospíchal, J.Plodková, M.Chalány, I.Baráth a M.Maršálek

"Ve světě opilého stvořitele" - host Činoherního studia

(Drew Hayden Taylor)

„Unikátní divadelní představení současného dramatika Drewa Haydena Taylora pocházejícího z národa Odžibvejů.“ (premiéra v ČR 4. listopadu 2008)

Na divadla opravdu pestrý týden jsem uzavřela skutečnou lahůdkou. V rámci festivalu současné indiánské kultury Kanady – „Indiánský podzim“ pořádaný Velvyslanectvím Kanady ve spolupráci s Národním muzeem – Náprstkovým muzeem asijských, afrických a amerických kultur; Studiem Ypsilon Praha; Činoherním studiem UL, divadelní fakultou AMU a pedagogickou fakultou UJEP, k nám do Ústí nad Labem zavítalo unikátní divadelní představení. Hra z pera současného dramatika Drewa Haydena Taylora pochází z národa Odžibvejů. V České republice se uskutečnila pouhá 2 představení a obě za přítomnosti samotného autora. Nelze si nevšimnout určitého autobiografického prvku. Stejně jako jeho postava Jasona, byl i sám D. H. Taylor synem matky pocházející z národa Odžibvejů a bílého otce. Své dětství trávil v rezervaci Curve Lake v Ontariu. Poté v Torontu vystudoval rozhlasovou a televizní tvorbu na Seneca College. Působil a tvořil i v tamějším divadle (Native Earth Performing Arts). Je autorem, dramaturgem, režisérem, ale věnuje se také přednáškové a pedagogické činnosti. Patří mezi nejproduktivnější kanadské dramatiky vůbec (mimo jiné napsal například: Toronto na skále duchů, Vzdělání je naše právo, Pašerácké blues, Baby blues, Buz´Gem blues, Berlínské blues a další). Z Kanady k nám zavítali i další dva hlavní protagonisté Kurt Spenrath a Trevor Duplessis. Inscenace byla nominována na Cenu generální guvernérky v kategorii divadlo, ale úspěšná je i její filmová adaptace s Trevorem Duplessisem. Na prknech ČS se hrála v anglickém znění s českými titulky.

Jason Pierce (Trevor Duplessis), kanadský indián, se velmi nedávno rozhodl k návratu z města do rezervace, kde žije jeho matka. Je právě v polovině příprav na stěhování, když u jeho dveří nečekaně zazvoní Američan Harry Deiter (Kurt Spenrath). Ten se Jasonovi představí jako jeho bratr. Jejich otec se totiž před lety zamiloval do jedné indiánky z rodu Odžibvejů; ta otěhotněla, ale on ji opustil a vrátil se ke své americké manželce a synovi. O Jasona ani jeho matku se vůbec nezajímal. Vzpomněl si na ně až teď, na smrtelné posteli, kdy Harrymu tento svůj hřích mládí odvyprávěl. Má nemocné ledviny a jediné, co by mu mohlo zachránit život, je transplantace nových. Harry neváhal a vydal se za svým bratrem. Přednesl mu tento svůj bizarní požadavek a velmi se divil Jeasonově reakci. Vždyť právě on je jediný, kdo jeho otci, svému otci, může zachránit život. V rámci jejich rozhovoru dochází ke konfrontaci různých životních postojů a zkušeností. Harry je odhodlán za každou cenu překonat bratrův nezájem a probudit v něm empatii ke člověku, který přestože se ho vzdal, najednou zatoužil být jeho otcem. Jason je k tomu však chladný. Proč by měl zachraňovat život někomu, kdo se o jeho život nikdy nezajímal? Celá léta se v něm stupňoval hněv, zklamání, ale i nepříjemný pocit z otcova nezájmu. S tím už se však po dobu svého života dokázal smířit, ale teď, když přijel člověk, který po něm tak drze žádá ledvinu pro svého otce a vše chce uhrát na soucit s „vlastní krví“, z něj začne všechno jak ze sopky vyvěrat. Harrymu dochází argumenty, a naopak začíná chápat bratrovo rozhořčení. Zprvu byl naprosto přesvědčen o oprávněnosti svého požadavku, náhle však mění názor. Nemůže Jasona o něco takového žádat, volbu nechává čistě na něm. Jasonovi rovněž vadí to, že Harryho matka po celá léta nic o dvojím životě svého muže nevěděla. Když jí to nezvládl říct vlastní manžel, rozhodl se to napravit on sám. Využil svou příležitosti během telefonického hovoru. Když se oba po menším výbuchu uklidnili a vše si vyříkali, nezbylo než se rozhodnout. Jason se nevzdal, Harry pochopil.

Když jsem se dozvěděla, že k nám zavítalo divadelní představení až z Kanady, byla jsem opravdu zvědavá a těšila jsem se na něco nového, nevšedního. Téma se mi však příliš nezamlouvalo. Bylo mi svým způsobem velmi blízké a opravdu jsem cítila a chápala Jasonovy pocity. Rozhodně to nemělo dopadnout jinak, rozhodl se správně. Jak bylo již v úvodu zmíněno, představení (režie: Marie Jones) bylo zahrnuto do festivalu indiánské kultury Kanady, a tak sem v rámci tohoto festivalu zavítal i její autor, jenž svou tvorbu odprezentoval přednáškou na Univerzitě J. E. Purkyně a který také večer v ČS svou hru několika slovy uvedl. K tomu mu asistovala i překladatelka Klára Kolínská a také zástupkyně Kanadského velvyslanectví Pavla Bartůňková. Co se týká hereckých výkonů, byla mi bližší role kanadského indiána v podání Trevora Duplessise. Snad mi i připadalo, jako by se do své role více vžil. Mnohem lépe však bylo rozumět Kurtu Spenrathovi a pravdou je, že roli celkem omezeného, a tak trochu sobeckého Američana ztvárnil opravdu věrohodně. Indiáni mi byli již od malička celkem blízcí (asi tak jako spoustě dětí z éry Vinnetoua), ale čekala jsem trochu něco jiného. Určitě ne téma, které se mě celkem dotklo a vyvolalo ve mně podobné pocity jako u Jasona. Nicméně i tak jsem byla ráda, že jsem toto představení viděla.
Moje hodnocení: 44 %

Harry a Jason (K.Spenrath a T.Duplessis)

Trevor Duplessis a Kurt Spenrath

Drew Hayden Taylor

"Evžen Oněgin" - host Činoherního studia

(Alexandr Sergejevič Puškin)

„Původní dramatizace jednoho z nejslavnějších milostných příběhů všech dob.“ (premiéra 5. října 2007)

Hned druhý den po „Záhadné Irmě“, tedy 4. listopadu 2008, jsem se rozhodla pro návštěvu dalšího hostujícího souboru u nás. Tentokrát k nám v rámci 6. ročníku „Nové osy“ zavítalo Ostravské divadlo Petra Bezruče. Stejně jako předešlý rok jsem se bohužel nedostala na obě jejich představení, ale alespoň klasické dílo známého ruského autora jsem si ujít nenechala. Pod taktovkou Jana Mikuláška se o Divadle Petra Bezruče začalo mluvit jako „o výrazné scéně s groteskní poetikou, realizovanou vysoce stylizovaným herectvím a výtvarnou i hudební složkou“. Za režii Evžena Oněgina dokonce získal Cenu Českého literárního fondu, inscenace se umístila na prvním místě v Divácké anketě Bezruč sobě 2008. Po této Zběsilé a Srdcervoucí sezóně vstupuje divadlo do sezóny Nebeské, a to pod uměleckým vedením Martina Františáka. I nadále se však bude snažit reagovat na problémy města, ve kterém působí – průmyslová aglomerace na pomezí tří států. Na románu Evžena Oněgina pracoval A.S. Puškin podle vlastního výpočtu 7 let, 4 měsíce a 17 dní, což je na básnické dílo nezvykle dlouho. Skládá se z osmi hlav, jež obsahují motta ruských či cizích autorů (Gribojedov, Petrarca, Byron, a další) a také úryvků z Oněginovy cesty po Rusku. Objevuje se zde tzv. speciální oněginská strofa, skládající se ze čtrnácti, devíti, respektive osmislabičných veršů jambického spádu rýmovaných podle přísného pravidelného vzorce a zakončených zpravidla ostře aforisticky vyhroceným dvojverším. První čtyřverší má střídavý rým, druhé sdružený, třetí obkročný a poslední dvojverší opět sdružený. Verše byly zachovány i v tomto nastudování ostravského divadla.

Znuděný petrohradský dandy, Evžen Oněgin (Tomáš Dastlík), odjíždí z města na venkov. Opouští tak jednotvárný společenský život velkoměsta a doufá, že zde najde klid. Bohužel ale poznává jen další nudu a věčný každodenní stereotyp, ve kterém ho utvrzuje i jeho sluha Guillot (Tomáš Krejčí). Jediným zpestřením mu je častější společnost jeho přítele, básníka Lenského (Lukáš Melník). Ten prožívá milostné pomatení smyslů. Beznadějně se zamiloval do Olgy Larinové (Sylvie Krupanská). Získává pozvání od její matky, statkářky Larinové (Kateřina Krejčí), a snaží se přemluvit i Oněgina, aby šel s ním. Ten pro nedostatek zábavy souhlasí. Seznamuje se zde s Taťánou (Tereza Vilišová), odstrkovanou černou ovcí rodiny, která je vzdorující, a přitom velmi citlivou, melancholickou a něžnou bytostí. Přesto spíše než Oněgina, zaujme Oněgin ji. Taťána se zamiluje a touží po něm. Chce se s ním znovu vidět. Její city však nejsou opětovány. Napíše mu tedy dopis, hluboké vyznání. Oněginovi je však tímto projevem spíše směšná. On touží pouze po povyražení, nevěří na lásku. Vysmívá se i svému příteli Lenskému. Při další návštěvě začne flirtovat s přihlouplou Olgou, nicméně Lenský si svou lásku nenechá tak lehce vzít. Považuje to za velkou urážku a svou i Olgy čest chce bránit. Rodinným známým Zarjeckým (Jan Vlas) se nechá navrtat do souboje a stává se Oněginovým vyzyvatelem. Rychlejší výstřel však vyjde ze soupeřovy zbraně a Lenský padá mrtev k zemi. Až zde Oněgin začíná litovat svých činů, mění se a zároveň se stává vyhnancem. Taťánu i všechno ostatní zde nechává dalšímu osudu a sám se vrací do velkého světa. Možná náhoda nebo osud tomu chtěl a Taťána se s Oněginem znovu po letech setkává. Tentokrát se jejich role prohodí. Oněgin vzplane vášní a touhou po Taťáně, která mezitím vyzrála. Z mladé poblázněné dívky se stala ženou vysoce postaveného generála (Přemysl Bureš). Své city jednou provždy pohřbila spolu s Oněginovým odmítnutím. Je stále krásná a elegantní, ale také chladná, jako byl před lety on. Lidskost se v Oněginovi objevuje příliš pozdě.

Loni jsem měla prvně možnost navštívit soubor Ostravského divadla Petra Bezruče a tuto příležitost v rámci „Nové osy“ jsem si nenechala ujít ani tentokrát. Řada padla na klasické dílo jednoho z nejznámějších ruských autorů. Evžen Oněgin pro mě byl před lety velmi náročnou povinnou četbou. Do krásných, ale také velmi náročných veršů, jsem se začetla na tolik, že jsem ztrácela souvislosti celkového příběhu, který jsem si musela dohledat ještě z jiných zdrojů. Tím spíše jsem velmi ráda využila možnost shlédnout toto dílko v divadelním podání a musím říct, že mě příběh neopětované, vysmívané, a přitom opravdové lásky opravdu nadchl. Melancholickou poetiku díla dokázali ostravští autoři (režie: Jan Mikulášek, překlad: Jaroslav Janovský a Milan Dvořák, dramatizace: Jaroslav Janovský, hudba: Jan Mikulášek, dramaturgie: Ilona Smejkalová, výprava: Marek Cpin a další) zachovat, a to nejenom verši, s nimiž herci dokázali skvěle naložit. Dokonce ani nezněly příliš strojeně, naopak v jedné větě dokázali změnit tón hlasu a tím i lépe zachytit momentální pocity své postavy. Největší zásluhy jistě patří představiteli hlavní role Tomáši Dastlíkovi. Přestože nepůsobil jako nijaký „donchuán“, na ono necitlivé monstrum se hodil skvěle…a to především svou tváří upravenou líčením, ale také pohrdavým výrazem obličeje a jakoby nepřítomným hlasem. Naopak Tereza Vilišová coby Taťána tvořila jeho něžnější a citlivější protiklad. Při svém prvním výstupu působila jaksi infantilně, ale po chvíli se dokázala proměnit v opravdovou dámu, která si je naplno vědoma svých citů, které v sobě pro jistotu uzavřela. Ještě bych chtěla zmínit výkon Lukáše Melníka. Obecenstvo bavil především svými přehnanými výbuchy smíchu, ale i „nasazením“ ve své zamilovanosti do někoho tak přízemního jako byla Olga. Děkuji za pěkné představení, mile mě překvapilo a budu se těšit na další.
Moje hodnocení: 82 %

Lenský, Olga, Oněgin a matka Larinová (L.Melník, S.Krupanská, T.Dastlík a K.Krejčí)

Lenský, Guillot, Zarjecký a Oněgin (L.Melník, T.Krejčí, J.Vlas a T.Dastlík)

Oněgin a Taťána (T.Dastlík a T.Vilišová)

"Záhadná Irma" - host Krušnohorského divadla

(Charles Ludlam)

„Veselý horor pro celou rodinu.“ (premiéra 31. ledna 2008)

Další ročník Ústecké forbíny bohužel nevyšel podle mých představ, neboť lístky byly dávno vyprodány. Představení „Záhadné Irmy“ jsem si však vynahradila v Teplicích, kde s ním 3. listopadu 2008 v Krušnohorském divadle hostoval soubor pražského divadla Kalich. Jejím autorem je Američan Charles Ludlam (1943-1987), který se již od střední školy netajil svou homosexuální orientací. V roce 1964 absolvoval Hofstra University v oboru literatura a o tři roky později založil vlastní divadelní společnost Rediculous Theatrical Company. Byl mezi prvními, kdo na divadelním jevišti otevřel téma AIDS. Jemu samotnému byla tato nemoc diagnostikována v roce 1987 a ještě tentýž rok jí podlehl. Získal řadu ocenění; mezi jeho poslední patřila Obie Award, kterou získal pouhé dva týdny před smrtí. Jeho nejúspěšnějším hrou ale zůstala právě „Záhadná Irma“, ve které si při jejím prvním nastudování zahrál společně se svým milencem Everestem Quintonem. Mezi další „NEJ“ této hry patří i to, že se v roce 1991 stala nejčastěji uváděnou hrou ve Spojených státech amerických, v roce 2003 byla v Brazílii vyhlášena nejdéle uváděnou hrou všech dob a v České republice se pro dvojici Paulová-Zedníček stala v roce 2008 tím nejnáročnějším soustem, do kterého se na divadle pustili. Na svá bedra si naložili hned sedm různých rolí, jež zahrnovaly dokonce i „změnu pohlaví“.

Daleko na samotě žije lord Edgar Hillcrest (Pavel Zedníček) se svou novou chotí, mladou lady Enid (Jana Paulová). On však často propadá lovecké vášni, a tak Enid tráví večery ve společnosti jejich služebné Jane Twisdenové (Pavel Zedníček). Občas si dopřeje teplý punč, ale ze srdce nenávidí obraz nad krbem, na kterém je vyobrazena Edgarova první žena Irma Vep a pod kterým stále musí plápolat věčné světélko. Vadí jí i časté vlčí vytí. Načež se od Jane dozvídá o pověsti, která toto sídlo oplétá; důležitou roli v ní hraje duch nebohé Irmy, ale také dítě, které se změnilo ve vlkodlaka. Světélko na krbu zhasne a v domě se začnou dít podivné věci. Dokonce ani Enid neunikne setkání s nestvůrou, která se zakousne do jejího krčku. Jejich podkoní Nicodemus Underwood (Jana Paulová) se vydává na lov, ale jedinou kořistí, s níž se vrátí, je jeho dřevěná noha. Vzhledem k tomu, že je Edgar vášnivým egyptologem, podnikne novou výpravu mezi pyramidy za hrobkami velkých králů a královen. Pomocníkem při odkrytí nové hrobky mu je Alcazar (Jana Paulová). Ve chvíli, kdy Edgar zůstane na okamžik osamocen, přečte oživovací formulku a z hrobky vystoupí mumie Pev Amri (Jana Paulová). Je jí tak okouzlen, že si ji hned musí odvézt do svého domu. Enid není příliš nadšená ze sarkofágu ani z toho, že její manžel spíše než po ní, touží po tisíce let staré mrtvole. Jednoho pozdního večera uslyší hlas, který jako by ji volal ze záhrobí. V tajné místnosti za krbem se objevuje domněle mrtvá Irma (Pavel Zedníček), která ji žádá o vysvobození. Navíc ani Jane ještě neřekla své poslední slovo…

Dvojice Paulová-Zedníček ani v této hře (autorů – režie: Petr Novotný, překlad: Jiří Josek, scéna: Ivo Žídek, kostýmy: Lucie Loosová, hudba: Milan Svoboda, scénické efekty: Pavel Toman, zvukové efekty: Jan Zázvůrek a další) nezklamala. Splnili přesně to, co se od nich očekávalo, tedy spoustu humoru, a ještě něco navíc. Tím jednoznačně byly neuvěřitelně rychlé převleky mezi sedmi postavami, o které se podělili pouze oni dva. Tolik různých typů a charakterů v tak krátké době, to je opravdu velké sousto. Jana s Pavlem ale dokázali, že nic není nemožné a že to naprosto bravurně zvládnout. Jana Paulová si dokonce poradila i s rolemi dvou mužů, o kterých prohlašuje, že to jsou „naprosto nejvíc sexy chlapi, jaké si umíme představit“. Musím přiznat, že coby Nicodemus byla opravdu perfektní a naprosto skvěle dokázala ztvárnit mužskou náturu. Naopak jako Enid byla zase hloupoučkou naivkou, která, přestože byla z města, do tohoto „venkovského blázince“ dobře zapadla. Pavel Zedníček si zase naopak „zařádil“ coby služebná Jane, ale o poznání lépe mu šel lord Hillcrest. Moje uznání si tedy jejich výkony určitě zaslouží, především všechny ty převleky, které nejsou snadnou záležitostí. U této hororové parodie plné neobyčejných situací bych ještě chtěla ocenit perfektně naznačenou atmosféru tajemných blat i „strašidelného zámku“, ale také originálně pojatý závěr, který tak lehce přešel z hraného příběhu do suché reality.
Moje hodnocení: 87 %

Jane a Nicodemus (P.Zedníček a J.Paulová)

Enid a Jane (J.Paulová a P.Zedníček)

Edgar a Alcazar (P.Zedníček a J.Paulová)