"Dnes hrajeme Cyrana" - host Krušnohorského divadla

(Ken Ludwig)

„Americká komedie o všedních věcech nevšedního divadelního života.“ (premiéra 25. dubna 2009)

Zájezdová Divadelní společnost Háta přivezla 12. října 2009 do teplického divadla svou novou komedii, založenou na principu divadlo na divadle, pod celým názvem „Herci na roztrhání aneb Dnes hrajeme Cyrana“. Známější je však pod svým originálním názvem „Měsíc nad Buffalem“ (Moon over Buffalo), jak ji nastudovalo například i plzeňské Divadlo J. K. Tyla. Bohužel jsem neměla možnost vidět ji přímo, ale její televizní záznam na ČT2 mi neunikl. A vzhledem k tomu, že se mi hra, jejíž děj se odehraje během jednoho jediného dne, líbila, chtěla jsem ji vidět naživo.

Georges (Libor Hruška) a Charlotte (Ivana Andrlová) Bensonovi jsou herci a majiteli divadla, se kterým objíždějí státy a několika málo divadelním dobrodruhům hrají jednu ze svých dvou repertoárových her – Cyrano z Bergeracu nebo Soukromé životy; a to v době, kdy zájezdové divadelní společnosti válcuje filmový a televizní průmysl. Potýkají se tak s problémy, a to nejenom finančními. Rozpadá se jim soubor, a navíc se Charlotte dozvídá, že se její manžel spustil s jejich mladičkou herečkou Eileen (Adéla Gondíková) a přivedl ji do jiného stavu. A zrovna do toho všeho za nimi do Buffala přijela jejich dcera Rose (Jana Birgasová), aby všem představila svého nového snoubence Howarda (Filip Tomsa). Když před časem společnost opouštěla, chtěla skončit jak s divadlem, tak i se svým bývalým přítelem Paulem (Viktor Limr). Jenže ten, na rozdíl od ní, u divadla vydržel. Charlotte oznamuje Georgovi, že ho opouští a odchází za svou novou láskou Richardem (Vladimír Čech), který je jejich známým právníkem. Jenže najednou se Georges dozvídá o šanci zahrát si v připravovaném hollywoodském filmu významného „oscarového“ režiséra Franka Capry. Mají spolu s Charlottou nahradit původní, momentálně indisponované, hlavní představitele, a aby toho nebylo málo, má se na ně na jejich odpolední představení přijet podívat sám pan režisér. Charlotte mu ale nevěří a odchází. Georges začne vše „léčit“ alkoholem. Svou roli zde sehraje i nahluchlá babička Ethel (Ludmila Molínová), která si Howarda splete s již zmiňovaným režisérem, a situaci tak ještě připepří. Když se Charlotte z novin dozví, že vše je pravda, vrací se k divadlu, aby si tímto představením splnila svůj velký sen zahrát si v hollywoodském „bijáku“. Tentokrát mají problém s Georgem, jehož nejdříve nemohou najít a když ho naleznou, je v tak podroušeném stavu, že je představení rovnou odsouzeno k nezdaru. Jak to všechno může dopadnout, když je Georges v takovém opileckém rozmaru a také v kostýmu Cyrana na představení „Soukromých životů“? A dorazí Frank Capra na odpolední představení, aby ten propadák viděl na vlastní oči?

Začátek představení byl velmi vlažňoučký a vlastně se to tak naplno, jak jsem čekala, nerozjelo ani později. I když je pravda, že druhá polovina byla o poznání lepší, musím konstatovat, že plzeňské představení se vydařilo mnohem lépe. Ale abych se vrátila k tomuto nastudování (autorů – překlad: Alexander Jerie, režie: Lumír Olšovský, výprava: Lucie Loosová, hudba: Jiří Petr a další). V první části mě asi nejvíce zaujala Ludmila Molínová, která nahluchlé Ethel dodala mile komický výraz, ale také Viktor Limr, jehož znám už ze hry "Přes přísný zákaz dotýká se sněhu". Jeho karikaturní postava Paula bavila obecenstvo snad nejvíce, neboť její zvláštní charakter skvěle udržel ve všech svých výstupech až do konce a dané situace tak vždy o něco zpestřil. Ne že by se mi zrovna tento image postavy líbil, ale zde působil vtipně, ač se to z jeho výrazu na první pohled nemuselo zdát. Stejně tak mi nebyla příjemná postava Richarda. Podle původní předlohy to měl být charismatický a snad i šarmantní právník, ale zde na mě působil spíše jako slizký a lehce přiteplený seladon. Nicméně pokud právě to měl být záměr tvůrců, pak musím říct, že byl Vladimír Čech opravdu přesvědčivý. K divadlu na divadle obvykle patří i výrazné „přehrávání“, což se jednoznačně nejlépe vydařilo Adéle Gondíkové. I když podobné výstupy, tak trochu trhají vnímací smysly, povedlo se Adéle i těmi krátkými momenty lehce vystihnout přihlouplou povahu mladé a nijak zvlášť úspěšné herečky Eileen. Na závěr jsem si nechala dva hlavní představitele, kteří byli tak trochu zastíněni výše popsanými typy postav. Jim svěřené figury neměly nijak podivné charaktery, takže působily celkem obyčejně. O to to měli herci těžší. Ivanku Andrlovou mám coby herečku velmi ráda a konečně jsem ji i měla možnost vidět na divadle. Jako Charlotte zde dokázala být usměvavá, vřelá i vážená (když ji Howard vyjadřoval obdiv), zapálená do role (při tréninku šermířského souboje), zhrzená (když se dozvěděla o nevěře svého muže), silná a sebevědomá herečka (když se vrátila, aby předvedla svůj nejlepší výkon) a i přesto stále milující manželka a matka. O poznání méně toho musel předvést Libor Hruška. Ten měl totiž většinu představení odehrát pod vlivem alkoholu, což není tak náročný úkol, ale je fakt, že několik vydařených momentů by se tam našlo. Celkově byl „Cyrano“ takový pohodový nenáročný kousek, ale trochu škoda; myslím, že se do toho mohlo dát ještě víc.
Moje hodnocení: 53 %

Rose, Ethel, Charlotte a George (J.Birgusová, L.Molínová, I.Andrlová a L.Hruška)

George, Paul a Richard (alter.M.Vašinka, V.Limr a V.Čech)

Georges a Charlotte (L.Hruška a I.Andrlová)

"Černé mléko" - host Činoherního studia

(Vasilij Sigarev)

„O zázraku na konci světa – na vlakové zastávce, odkud už skoro vůbec nic nejede.“ (premiéra 22. února 2009)

Pouhé dva dny jsem měla mezi posledním a tímto představením. Tentokrát to však nebylo tak veselé jako „Nájemníci“, ani jako další hra tohoto autora "Detektor lži", kterou jsem již také viděla. Jakub Špalek, režisér a principál divadelního spolku Kašpar, k nám do Ústí nad Labem 1. října 2009 totiž dorazil s výplodem východní dramatiky, popisujícím drsnou realitu. Mladý ruský dramatik Vasilij Sigarev (*1977) si vzal na paškál dva mladé, městským životem poznamenané, lidi otupělé dnešní dobou a honbou za penězi, o něž jde především. Převažuje v nich cynismus, netaktnost, sobeckost; staly se z nich pouhé skořápky lidí, které vnímají život jen z jeho povrchní stránky. Zavřeli se před všemi city a obrnili se jen sebezáchovným pudem dnešní doby, kterým je známé „peníze až na prvním místě“. Je smutné sledovat, jak tito lidé/děti zítřka vnímají svět. Jsou odkojeni stálou vnitřní zlobou, za vším vidí zlo a dobrem opovrhují; snad proto, že v něj nevěří nebo se ho bojí přijmout. Drží se toho, že doba je drsná, a tak musejí být i oni. Naproti tomu se ukazuje, že i v bídných podmínkách daleko od černého městského prostředí se dají objevit hluboké city a emoce, žít životy, v nichž převažuje dobro nad zlem a které dokáží obejmout celou hloubku existenciálního bytí.

Levčik (Marek Němec) a Důra (Lucie Žáčková) mají za sebou náročný den. V průběhu dne se jim, coby podomním obchodníkům firmy Cansai, podařilo prodat „naprosto jedinečné“ a „cenově výhodné“ elektrické toastery z Číny, přičemž většina venkovanů ani vlastně netuší, k čemu jim tyto přístroje budou. Nyní však musí čekat na místním nádražíčku na vlak, kterých tu zrovna mnoho nejezdí. Jsou tu sami až na jednoho místního opilce (Tomáš Karger), a tak si čas krátí poměrně suchou konverzací, v níž se střídají intimní momenty se záchvaty vzteku a přívaly nadávek, ale také mořem cigaret. Ani jeden z nich neřeší, že je Důra již v osmém měsíci těhotenství. Jejich láska působí dost chladně, snad jen proti třetím osobám se spolu dokáží více semknout. Třeba zrovna tehdy, když se snaží pokladní Ljuse (Jelena Juklová) nabídnout jejich úžasný výrobek. Ona je má však „v paži“ a jen tak se nedá. Určitý kontakt s nimi ale naváže, i když se tím mladí zdají být spíše otráveni. Místo, aby odsud rychle odjeli, jsou vydáni na pospas jednomu příšernému spoji, a tak nemají mnoho šancí uniknout ani babce Petrovně (Věra Kubánková), která by ráda toaster vrátila a dostala za to zpátky peníze na dědův pohřeb. Odchází však s nepořízenou stejně jako Míša (Lukáš Jůza) s dalším vesničanem (Jakub Špalek), kteří už také prokoukli, jak výhodně levné je toto zboží. Zoufalý návrat Míši však všechny tak vyděsí, že z toho Důře praskne voda. Nemá možnost ani čas se dostat do nemocnice, a tak Ljusa doběhne pro tetu Pašu (Jana Vaňková), která už několik dětí sama porodila. U ní strávila Důra deset dní, během nichž dostala pocítit nezištnou ochotu a úslužnost zdejších, městskými manýry neposkvrněných, lidí a znovu našla víru v boha. Proto Důra, když se pro ně Levčik, který tu mezitím po kraji prodal další várku toasterů, vrátí, vyjádří touhu začít zde nový život. U svého partnera však pochopení nenajde; naopak je velmi silně slovně i fyzicky konfrontována s jeho vztekem a odporem. Ještě chvíli se snaží vzdorovat, neboť pocítila něco, v co ani nedoufala, ale jelikož se nechce vzdát dítěte a ani Levčikův tlak nepovolí, rezignovaně nastupuje do vlaku mířícího zpátky do šedé civilizace.

Tato hra mě na první dojem příliš nezaujala, ale když jsem o ni nějakou dobu přemýšlela, něco do sebe měla. Minimálně mě zaujala myšlenka, a tedy i námět díla (více viz úvod). Co se týká zpracování, povedlo se autorům (překlad: Daria Ullrichová, režie: Jakub Špalek, dramaturgie: Lenka Bočková, scéna: Karel Špindler, kostýmy: Vladimíra Fomínová, hudba: Daniel Fikejz) celkem dobře vystihnout ponuré prostředí; nápaditě i s určitou účastí diváků. Ještě lépe zvolené byly ale kostýmy, které výrazněji podtrhly charaktery a styl obou mladých lidí. Nechyběly zlatě vyšívané pruhy na teplákách i mikině, blýskavé ornamenty a doplňky tolik typické pro ruskou inklinaci k „třpytivé kráse“. Po hudební stránce se snad dá ocenit jen tvůrčí duch v podobě jedné písně ala TATU, kterou stejně jako fiktivní kapelu, vytvořili speciálně pro tuto inscenaci. A výkony? Především Marek Němec mě opět nezklamal. Bezcitného a slizkého frajírka podal nad míru přesvědčivě, i když v jeho podání se mi zdála některá místa ne tak zcela bezcitná. O to víc je pak vynahradil na konci příběhu. Velmi mě v této roli překvapil, předvedl zde docela jinou polohu Marka Němce, než které jsem dosud znala. Oproti tomu Lucie Žáčková pro mě dosud byla velkou neznámou. V první polovině vypadala celkem přirozeně, a i přes poměrně hrubý slovník se mi líbila, ale to byl ten lehčí part. Ve druhé části, kde se měla stát „novým a lepším“ člověkem, na mě i v těch vážnějších momentech působila tak, jako by každou chvíli měla dostat záchvat smíchu, což se tam příliš nehodilo. Jinak to ale byl celkem slušný výkon. Ostatní role byly spíše epizodní. Závěrem bych řekla, že na tom všem bylo pozitivní to, jak energie vysílaná z venkovanů dokázala zasáhnout a přenést se na hlavní hrdinku příběhu. Takže život není jen o tom, jakou energii vyšleme, taková se nám vrátí, ale měli bychom se naučit více přijímat tu pozitivní a tu pak přenášet i na ostatní. Svět by pak byl o poznání barevnější, a ne tak černobílý jako je znázorněný v této hře, i v jejím názvu.
Moje hodnocení: 62 %

Důra a Levčik (L.Žáčková a M.Němec)

Levčik a Ljusa (M.Němec, J.Juklová)

teta Paša a Důra (J.Vaňková a L.Žáčková)