"Don Quijote" - host Domu Kultury

(Miguel de Cervantes, Milan Lasica, Július Satinský a Vladimír Strnisko)

„Klasika, jak ji neznáte.“ (premiéra 1. listopadu 2006)

Hned druhý den po „Britney“ 6. listopadu 2007 jsem měla možnost navštívit rovnou dvě zajímavé akce, dvou již dříve zmíněných projektů - „Ústecké forbíny“ nebo „Nové osy“. Nakonec jsem dala přednost neklasicky podané klasice Dona Quijota hostujícího divadla Kalich před hrou „Macbeth“ Ostravského divadla P.B. Jednak jsem byla zvědavá na naše pány komiky Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse a jednak taky na zpracování, které si před lety napsali Milan Lasica a Július Satinský pro sebe přímo na těla. Dokonce svou osobitou úpravu pod dohledem režiséra Vladimíra Strniska začali i zkoušet, ale bohužel pan Satinský tento projekt opustil. Dramaturgovi Janu Kolářovi však bylo líto tento scénář nechat jen tak v zapomnění a po domluvě s Milanem Lasicou se rozhodli hru za pomoci našich předních komiků oživit.

Dvě na první pohled ztracené existence bloumají krajem a táboří pod širákem. Mají roztrhané šaty ovázané provázkem, děravé boty a v kapsách jen díry, přesto je jeden z nich pánem a druhý sluhou. Potulný rytíř don Quijote (Jiří Lábus) tak touží po hrdinských dobrodružstvích, že si je ve své hlavě vytvoří a dokáže tak zápasit i s větrnými mlýny, ve kterých vidí obry. Sancho Panza (Oldřich Kaiser) je jeho ochráncem a zároveň i rádcem a učitelem. Předčítá mu z knih, neboť don Quijote číst neumí a poutavé čtení svého přítele si velmi oblíbil. Také to obohacuje jeho fantazii, která ho o to víc nutí hnát se do naprosto nemožných soubojů například s rozzuřeným stádem dobytka. Sancho Panza ho ze všeho šťastně vyseká a za odměnu dostane slib, že mu bude patřit celý ostrov, na němž bude sám vládnout. Další pohádka, která ve svém výsledku oba přátele ještě víc sblíží. Sancho i nadále putuje se svým pánem, vypráví mu poutavé příběhy, který si don Quijote vždy rád a znovu poslechne, zpívají spolu písničky a prostě k sobě patří jako levá a pravá ruka.

Samotný příběh známého díla Dona Quijota se mi nikdy nezdál příliš zajímavý na to, aby mě nějak zvlášť zaujal, přesto jsem se těšila a byla jsem zvědavá na výkony oblíbené dvojice Kaiser-Lábus. Vždy jsem jejich výstupy ráda sledovala a bavily mě. Líbilo se mi, jak uměli z každé situace svou nápaditou improvizací vybruslit. Měli svá typická gesta, o která se opírali a kterými své diváky dostávali. Bohužel ale musím říct, že zde jako by jim došel dech. Samozřejmě vím, že roky přibývají a sil ubývá, ale i tak si myslím, že do hry nedali ani zdaleka, co mohli. Zvláště patrné to bylo u Oldřicha Kaisera. Své maximum tohoto představení, a zároveň výkon podobný těm, na které jsou u něj diváci zvyklí, předvedl při vyprávění příběhu nerovného souboje, který může vyhrát i domnělý outsider. Vše ostatní, včetně písní, které zřejmě jejich „putování“ měly oživit, bylo nemastné, neslané. Dost diváků bohužel vydrželo pouze první část; druhá byla naštěstí o něco lepší. Jiří Lábus uhrál o něco vyrovnanější a plnější výkon, ale ani ten bohužel nebyl stoprocentní. Je to škoda, ale třeba právě neměli svůj den. Také jsem moc nepochopila záměr autorů (překlad a dramaturgie: Jan Kolář, režie: Vladimír Strnisko, scéna: Ivo Žídek, kostýmy: Josef Jelínek, hudba: Jaroslav Filip a Miroslav Kořínek, texty písní: Milan Lasica a Tomáš Janovic, a další). Jednak scéna vypadala jako opuštěné divadlo se zaprášenými a zašlými rekvizitami, navíc také ani nebylo patrné, zda-li opravdu putují nebo si o všem pouze vypráví či vzpomínají. Naštěstí mám celkem bujnou fantazii, takže jsem si dílo dokázala dokreslit po svém. Dokonce i chybějící gesta a výrazy Oldřicha Kaisera, která jsem v daných okamžicích očekávala a která by zaručeně diváky potěšila.
Moje hodnocení: 46 %

Don Quijote a Sancho Panza (J.Lábus, O.Kaiser)

Sancho Panza (O.Kaiser)

Don Quijote a Sancho Panza