Divadlo a já 2004-2015: "Lidská tragikomedie" - host Městského divadla Děčín

(Ladislav Klíma)

"Neztrácejme ani vteřinu, ten čas je ztracen, který nestráví člověk v hospodě!" (premiéra 21. března 2015)

Groteskně laděné filozofické drama je bezesporu nejvýznamnější a také nejzábavnější divadelní hrou ve své době nedoceněného českého filozofa a spisovatele Ladislava Klímy (1878-1928). Ve svém satiricko-ironickém podobenství o ztroskotání velkolepých mladických snů dokázal výtečně zachytit, jak i odlišné povahy pěti spolužáků mohou mít společný cíl, kterým je přesvědčení, že zůstanou věrni svým ideálům. Po škole chce každý vykročit svou vlastní cestou, ale postupně jsou všichni konfrontováni s reálným životem a svým obyčejným lidským údělem a křehkostí. Hra, která poprvé vyšla v časopise Plamen v roce 1967, "je stále přitažlivá svéráznou filosofií, humorem i fantazií", jak tvrdí režisérka Hana Burešová, která ji s herci a dramaturgem Štěpánem Otčenáškem nastudovala v Divadle v Dlouhé. Poprvé se ji podařilo uvést na jeviště v brněnském HaDivadle Arnoštu Goldflamovi v roce 1991 a letos se tedy konečně dostala i na pražské jeviště. Hru autor napsal jen několik měsíců před smrtí a reflektoval do ní z větší části své učení a životní postoje. Námět i myšlenka mě zaujala natolik, že jsem se na jejich hostování 25. listopadu 2015 vydala do Děčína. Představení se trochu neobvykle, ale naprosto pochopitelně (z důvodu náročnějšího líčení, převleků i úpravy scény), skládalo ze tří částí, a tudíž i dvou přestávek.

Po maturitě se scházejí mladí maturanti po úspěšném složení závěrečné zkoušky na oslavě ve své oblíbené putyce u hospodského Hubácia (Vlastimil Zavřel). První jako obvykle dorazí Jaroslav Pulec (Jan Vondráček) a jelikož ho trápí žízeň ale i stálý nedostatek financí, netrpělivě vyhlíží svého movitějšího spolužáka Emila Obnose (Miroslav Hanuš). Toho následuje nevybíravý Don Juan Vladimír Shoř (Miroslav Táborský). Posledním z party je nejpilnější a nejsvědomitější Alois Kantorka (Martin Matejka). Málem by ale zapomněli i na nejpodivínštějšího spolužáka Odjinuda (Marek Němec), který nakonec také na oslavu přišel. Všichni mladíci jsou plni ideálů a každý by tak měl pronést svou řeč. Básník Pulec sní o tom, jak stvoří velké literární dílo. Casanova Shoř zase touží spoznat co nejvíce ženských náručí. Autoritativní Obnos se vzhlédl v Napoleonovi a rád by vykonal velké činy. Intelektuálně založený Kantorka si dá za cíl zmapovat celou doposud nepříliš známý lidský národ Čuchonců. A nakonec filozofující Odjinud v žádný z těchto ideálů nevěří a chce zasvětit svůj život co nejhlubšímu sebepoznání, za což od ostatních sklidí posměch. Aby se následně zjistilo, zda-li a jak svým ideálům dostáli a čeho tím v životě dosáhli, navrhne Odjinud, aby se společně sešli opět za třicet let.
I po letech dorazí na sraz jako první Pulec. Je bez peněz a zdá se, že své ideály utopil v alkoholu, na němž si vytvořil silnou závislost. Ani Shořovi jeho časté avantýry příliš dlouho nevydržely, neboť své skromné jmění dokázal celkem rychle rozfofrovat. Nakonec se z něj stal klasický podpantoflák hledající pomoc v náručí semetriky Brigity (Magdalena Zimová). Obnosovi se určitě daří ze všech nejlépe. Díky své úspěšné politické kariéře se stal velmi váženým občanem města a své majetky po rodičích tak značně rozšířil. Kantorka své poslání také splnil. Naprosto dokonale zmapoval vše o Čuchoncích, ale místo úspěchu sklízí posměch. Jeho výrazně mladší žena mu sice porodila dceru Doubravku (Veronika Lazorčáková), na kterou je hrdý a věnuje jí veškerý svůj volný čas, ale za jeho zády se po městě tahá s různými oficíry (Tomáš Turek a Jan Meduna). S výrazným zpožděním se mezi ostatními objeví i Odjinud. Jeho kroky k předsevzetí ho zavedly až do Indie, kde byl těsně před cílem své cesty uštknut hadem. Za ostatními tedy přichází z jiného světa. Dá jim svýma očima nahlédnout na sebe samé a svou vizí jim nadhodí jejich další osud. Sám se rozhodne dát šanci Pulcovi a věnuje mu jistý dar, který by ho měl do života nakopnout.
To se také za dalších pětadvacet let stane. Po hospodě není nikde ani památky, ale do parku na jejím původním místě přichází vyléčený alkoholik Pulec. Karta se tedy obrátila, neboť jeho souputníci dopadli mnohem hůře. Shoř prodělal mrtvici a nyní se nachází na pokraji bídy a neustálého hladu, neboť ho jeho pedantní manželka drží hodně zkrátka. Kantorkovi po zjištění pravdy o jeho ženě přeskočilo a navíc mu zůstala na krku Doubravka, která ani není jeho, ale zato se "povedla" po mamince. Obnos padl na úplné dno. Po odhalení jistých podvodů o vše přišel a stal se z něj zlý a osamělý stařec, který už ani nepoznává své bývalé spolužáky. Všichni tři se vzájemně pustí do rvačky a jsou odvedeni na stanici, aby byli následně hospitalizováni v psychiatrické léčebně. Jenom Pulec zůstává a ve své vidině se setkává i s Odjinudem, který se ho snaží přimět k dotažení svého úkolu - dosáhnout absolutnosti, stát se bohem, neboť jenom bůh dokáže ze života odejít sám. Proto je ale třeba zemřít a jedinou možnou sebevraždou, kterou by byl Pulec schopen spáchat, je upít se k smrti.

Zpočátku se mohlo zdát, že se jedná pouze o hospodskou "pijatiku" maturantů následovanou setkáváním po letech a konfrontací s uplynulým životem. Ve finále se z toho ale vyklubala hravá komedie se zajímavými filozofickými úvahami o člověku usilujícím o naplnění poněkud pomíjivých životních cílů, jakými jsou sláva, moc a majetek, tělesné požitky a slast nebo vědění a pilná práce. Kontrastem k nim má být postava Odjinuda, jehož posláním je především co nejhlubší sebepoznání a zaměření se na duchovní rozměr vlastní existence. Do něj také Ladislav Klíma nejvíce projektoval své názory a v první části dokonce nesl i jeho podobu. Hra (autorů - úprava: Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, režie: Hana Burešová, dramaturgie: Štěpán Otčenášek, scéna: Martin Černý, kostýmy: Jana Preková, hudba: Ivan Acher, multimédia: Jan Baset Střítežský a Noro Držiak, a další) je příkladnou groteskou všech těchto typů, kde každý představuje s jistou dávkou nadsázky, mnohdy až do krajnosti, svou domnělou výjimečnost. Tvůrci i jejich představitelé dokázali výtečně zvýraznit komické rysy jednotlivých postav díky až přehnaně expresivnímu herectví s typicky stylizovanými gesty, chůzí, projevem, ale i příhodně zvolenými kostýmy, které výrazně přispěly k dokreslení jednotlivých charakterů. První část nám představila partu slavících maturantů, kteří ve zkratce odhalili své nátury a ideály. Nejpůsobivěji se jim však povedla především druhá část, v níž již postavy prošly zajímavým vývojem a hlavně v ní velmi zdařile a vynalézavě využili videoprojekce. Těm obvykle na divadle příliš nefandím, ale tentokrát se to povedlo a inscenaci tak dodali trochu magičtější rozměr. Třetí část pak měla nést jakési hlubší poslání, ale trochu zbytečně ho "ztrapňovali" dost podivnými částečně "zpívanými" výstupy. Myslím, že mi víc v paměti utkvěl Marek Němec zamotaný v igelitu než "moudra", která pronášel. Nicméně filozofický rozměr inscenace mne velmi zaujal. I když mnoho situací působilo vtipně a diváci se často smáli, hlubší kontext celého díla až tak k smíchu vlastně neopravňoval. Typicky je to vidět například u postavy Jana Vondráčka a jeho žalostné existence utopené v alkoholu. Nakonec ale přeci jenom dostane autorovu "milost". Stačí jistý impuls, který ho navede zpátky na cestu a jeho duše nemusí být ztracena. Úžasná atmosféra, skvělé výkony i hravá a nápaditá režie, která dokázala uchopit téměř neuchopitelné, sklízí své ovoce a inscenace určitě patří k těm zdařilejším. Po dlouhé době je to pro mne hra, která ve mně zanechala mnoho pocitů a vjemů, že se mi ani všechny do tohoto článku nevešly.
Moje hodnocení: 79 %