"Emigranti" - Činoherní studio

(Sławomir Mrožek)

„Hra je o symbiotickém vztahu dvou rozdílných existencí: jeden, pomocný dělník a hrdina proletariátu, vzpomíná rád na život tam, doma; druhý, intelektuál, popírá, že by se minulostí zabýval, a přitom si ji stále hudbou zpřítomňuje.“

Tak takovou hru, když už se vypravila hostovat do Ústí nad Labem, jsem si opravdu nesměla nechat ujít. Na rovinu přiznávám, že mě upoutalo herecké obsazení. Kde se v jediných dvou rolích objevili bratři Rodenovi – Karel a Marian. Hra se hraje v Praze v divadle Komedie (se kterým ČS spolupracuje), kde měla premiéru 22. prosince 2005. Do ČS přijeli hostovat 11. února 2006 a já tam nesměla chybět. Bylo plno a my jsme seděli v první řadě.

Hra (autorů – překlad: Erich Sojka; režie, scéna a kostýmy: Dušan D. Pařízek, inspice: Hana Urbanová, garderoba: Helena Pošíková, rekvizity: Jan Svašek, jevištní technika: PECA, a další) se odehrává ve sklepním bytě bez oken, kde veškerým vybavením místnosti jsou dvě postele, stůl a na zemi ležící gramofon s několika deskami. Hudba hraje (Keith Jarret nebo Karel Gott) a do místnosti přichází dva muži. AA (Karel Roden), který i přestože je současným stavem znechucen a se svým životem spíše nespokojen, nikdy nepřizná, že od toho, od čeho utíkal, bylo vlastně lepší než současný stav. Jako druhý přichází XX (Marian Roden), který na rozdíl od AA, rád vzpomíná na svou zemi, na svou rodinu a chce vydělat tolik, aby se tam mohl co nejdříve vrátit. Každý z nich sedí nebo leží na své posteli, a přitom spolu vedou dialogy jakoby o ničem. AA například kolegovi vyčítá, že neumí cizí jazyky. XX má zase takový hlad, že žádá AA, zda by mu nedal svoji konzervu. Toho však štve, že XX neustále nemá peníze na to, aby si koupil svojí. Tady vzniká nejvtipnější situace hry (jinak jich moc vtipných nebylo), kdy XX popadne psí konzervu, kterou téměř celou spořádá. Vždyť přeci chutná jako lepší vepřovka :-)

Nezapomenu na následující dialog (teda není to doslova, ale významově ano): AA: „No, jez…chutná?“ XX: „Hmm…“ AA: „No, papej…a víš vůbec, co to jíš?“ XX: „Taková lepší vepřovka.“ AA: „To je žrádlo pro psy, ty vole.“ XX: „To řikáš, abys mě nasral, viď?“ AA: „Ne, se koukni, jsou tam namalovaný psi a nad nima usmívající se sluníčko…“ Nakonec udělal AA přátelské gesto, když XX podal svojí broskvovou konzervu. „Ta je pro lidi?“ zeptal se XX a když se mu dostalo kladné odpovědi, pustil se do dobroty. Byl Silvestr, a tak AA přinesl každému z nich párek s rohlíkem a jablko (slavnostní večeře) a nalil dva panáky (ty se teda ještě párkrát dolily), aby si to společně oslavili. Při menší roztržce AA objevil v psím plyšovém mazlíčkovi svého kolegy nastřádané finance, kterých bylo neustále nedostatek, a zvláště v době, kdy se měl platit nájem. Závěrečný dialog měl očekávané, ale přesto překvapivé, vyústění. Diváci ho měli možnost shlédnout prostřednictvím fotek, které z projektoru „přeblikávaly“ na stěně prázdného pokoje.
K výkonům dvou skvělých herců ani není potřeba se příliš vyjadřovat. Oba dva byli výborní. U Karla Rodena byla pro mě tato role docela nezvyk…po několika jeho hollywoodských a samozřejmě i českých filmech. A Mariana Rodena jsem měla možnost vidět vůbec poprvé a moc se mi líbil. I přestože byla hra „Emigranti“ spíše hrou dialogů, oba bratři zde předvedli opravdu velké herectví, až jsem trémou, koho mám před očima, skoro přestávala dýchat ;-)
Moje hodnocení: 68 %

AA a XX (K.Roden a M.Roden)

AA a XX a psí konzerva

XX a AA po roztržce

"Blb!" - Činoherní studio

(Patrick Grégoire)

„Příběh člověka, kterého rodina a okolí pokládá za imbecila, a tak se v sebeobraně rozhodne stát Ježíšem.“

Blb! Tak to bylo poprvé a zatím jedinkrát, kdy jsem byla v divadle na hře, která byla monologem jediného herce (tzv. monodrama). Nazvala bych to jakýmsi „One Man Show“. Jedinou rekvizitou této hry byl světelný kužel, který na herce při jeho vyprávění neustále mířil. Hrála se hned druhý den od předešlé, 8. února 2006, takže dva večery po sobě jsem trávila v divadle. Účast zde však byla velmi skromná. Taky jsem byla rozpačitější, ale zkusit se má všechno. Jinak se hra také hrála v divadle Rokoko v Praze.

Příběh je o muži, který je považován za blbce, a to jen proto, že svět okolo sebe vnímá tak trochu jinak než ostatní. Sama hlavní postava příběhu (Marek Matějka) byla pojata tak trochu „beanovsky“ (podle známého Mr. Beana) – hlavně při vstupu na jeviště a odchodu z něj. Jeho příběh začínal vyprávěním o rodičích a pravidelnosti s jakou se rodili jeho sourozenci. V pravidelných intervalech se střídali bratři se sestrami. On jako jediný a poslední potomek tuto „požadovanou“ pravidelnost porušil. Narodil se ve špatnou dobu, a ještě ke všemu jako syn, když měla být na řadě dcera. Už proto byl jiný a rodiče mu to dávali najevo. Ve svém vyprávění se věnuje všem důležitým momentům i lidem, které si od dětství uchoval v paměti. Vzpomíná na svou tlustou chůvu, která bydlela v domku na zahradě, na to, jak si venku hrával s mravenci, na kamaráda z internátní školy, se kterým se společně rozhodli stát Ježíšem, na setkaní se svým dědou, ale především na to, jak objevil „tajnou chodbu“. V jedné místnosti za skříní byl totiž průduch do starého komína. Když do něj vlezl a slezl o kousek níž, slyšel svého otce z pracovny vyřizovat důležité, především obchodní, záležitosti. Čím častěji tam chodil poslouchat, tím více si připadal chytřejší. Dozvídal se tam spoustu zajímavých věcí a získával tak mnoho informací především o otcově firmě a o práci, kterou by za čas mohl také dělat. Malé dítě však svého otce obvykle považuje za vzor a rozhodně ne za podvodníka a lháře. A tak si často povídal se svým kamarádem o tom, co z průduchu slyšel (ne třeba zdůrazňovat, že ne všechno dělal otec podle pravidel a zákonů). Jeho kamarád mu pak navrhl, jestli by si to nechtěl nahrávat na magnetofonový pásek, že by tam tak často nemusel chodit, že by se mu to prostě nahrávalo samo a on si to mohl poslechnout později, a dokonce to půjčit k poslechu i jemu. Zajímavé na tom však je, že kamarádův otec byl soudce, kterému se získané materiály náramně hodily. Snad každý inteligentní člověk si dovede představit, co tím svému otci způsobil a proč byl taky považován za idiota, který patří do zvláštního ústavu.

Podle toho, co bylo psáno v programu, jsem si řekla, že by to nemuselo být tak špatné, ale toho, že to měla být hra pro jednoho herce, jsem se trochu obávala. Sedět na místě a poslouchat hodinu a půl dlouhý monolog není jen tak. Ale nuda to nebyla. Příběh i jeho podání bylo natolik poutavé, že mou (a snad nejenom mou) pozornost udrželo. Vnímavý divák se dokonce nad určitými situacemi ze života, které hlavní postavě nijak vtipné nepřišly, mohl docela dobře a několikrát zasmát. Pro herce to rozhodně není lehký úkol stát sám uprostřed jeviště a vykládat souvislý monolog (a nezapomenout slova) a to ještě co nejvíce poutavě a srozumitelně. Marek Matějka to ale zvládl a myslím, že velmi dobře. Dokonce jsem se dost divila, že si ani jednou nepotřeboval loknout vody, aby zvlhčil vymluvené hrdlo. Navíc vydržel v místnosti, kde bylo poměrně vedro, oblečený do košile i saka, a ještě stál pod kuželem světla, který do něj pral další stupně celsia navíc. No, smekám pomyslný klobouk.
Moje hodnocení: 70 %

blb (M. Matějka)

"Hrát oběť" - Činoherní studio

(Oleg a Vladimír Presňakovové)

„Když se chceš vyhnout něčemu nepříjemnému, musíš dělat jinou nepříjemnou věc, co se ti úplně nezamlouvá, ale pomůže ti vyhnout se tomu, co je mnohem nepříjemnější.“

V minulém roce jsem nějako pozapomněla na „naše“ ústecké Činoherní studio, a tak jsem se hned 7. února 2006 rozhodla tento nedostatek doplnit. Poprvé jsem tak měla možnost navštívit naše nově opravené (po povodních z roku 2002) „multifunkční“ divadlo, jehož jeviště i hlediště je na každé, nejenom divadelní, představení uspořádáno jinak. Z toho důvodu si ani diváci nemohou zamluvit konkrétní místa na konkrétní představení. Platí tedy „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, neboť mezi prvními je větší možnost výběru lepšího místa. Strkanici u dveří jsme ustáli skvěle a seděli jsme ve druhé řadě. Pravdou ale také je, že míst v hledišti bylo stále dost :-)

Hlavním námětem hry jsou policejní rekonstrukce vražd, kde hlavní hrdina Valja (Jan Jankovský) ztvárňuje oběť. Postavy příběhu nás tak zavedou do třech různých míst a situací, kde došlo k vraždě. Jednotlivé obrazy jsou proloženy Valjovými (Marek Němec) dojmy a myšlenkami. Ocitáme se tak u něj doma, při dialozích s matkou (Marta Vítů) a otcem (Matúš Bukovčan). Občas jakoby z děje vystoupí a svá sdělení oznamuje přímo divákovi. Některé jeho názory nebo zvyky jsou opravdu zajímavé. Například nám vysvětluje, proč nesplachuje záchod nebo proč jí čínskými hůlkami. Rázem se dostáváme do dalšího obrazu, kde policejní sbor v čele s kapitánem (Leoš Noha) vyšetřuje za pomoci rekonstrukce jednu z vražd. Stala se na záchodcích v jedné letní kavárničce. Dolžanski (Kryštof Rímský) – homosexuál – zde zabil svou známou. Motivem byla žárlivost, neboť se stále více „motala“ kolem jeho přítele. Videozáznam poskytuje policajtka (Zuzana Onufráková) a záznamy do bločku zapisuje policejní seržant (Michal Kern). Samozřejmě zde nechybí ani figurant (Jan Jankovský) a svědek. Tím je vrchní, která právě měla službu (Nataša Gáčová). Po dalším nahlédnutí do domova oné rodiny se ocitáme opět v jiném obraze; tentokrát u bazénu veřejného koupaliště. Vrah Zakirov (Kryštof Rímský) sem svou oběť, kterou byla jeho přítelkyně, přišel utopit. Vyšetřovatelé jsou stále stejní, ale svědkem je tentokrát správcová bazénu (Nataša Gáčová). Poslední vražda se stala v čínské restauraci. Vrahem byl Verchuškin (Kryštof Rímský), který na třídním srazu zabil jednoho spolužáka, který ho delší dobu štval. Vytáhl bouchačku a vpálil mu to do zad. Avšak celé vyšetřování se velmi zkomplikovalo, neboť kapitán, který si zde objednal večeři, padl k zemi mrtev. Policejní sbor dostal nového šéfa a vrátil se na místo činu, kde musel zrekonstruovat nejen původní vraždu ale i rekonstrukci. Svědkem byla na Číňanku maskovaná Američanka (Nataša Gáčová), která hosty obsluhovala. Nepřímým svědkem byla i majitelka podniku (Irena Kristeková), která právě v době vraždy byla ve své kanceláři a „papírovala“. Samozřejmě musel být vyslechnut i kuchař (F. Marek), jenž měl na starosti přípravu jídel. No, trošku divočejší závěr.

Ve svém hodnocení bych z hereckých výkonů chtěla nejvíce ocenit Leoše Nohu, kterému role kapitána naprosto sedla a Natašu Gáčovou, která byla dobrá ve všech svých roličkách, ale především coby vrchní v čínské restauraci. Rovněž Zuzana Onufráková si roli policajtky skvěle užila a „všichni tři“ vrazi v podobě Kryštofa Rímského, byli velmi dobře sehráni. Přestože zápletka hry byla především o figurantovi (Jan Jankovský), který při rekonstrukcích ztvárňuje oběť, nebyl tou hlavní postavou, která by upoutala mojí pozornost. Mnohem více mě zaujal Marek Němec, který téměř všechny své výstupy proseděl na gauči. Docela mě mrzelo, že Irena Kristeková nedostala více prostoru, aby si zahrála, neboť i v tom málu, co měla možnost předvést, mě velmi zaujala. Hra, se kterou si autoři (překlad: Tereza Krčálová, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jana Smetanová, hudba: Ondřej Švandrlík, dramaturgie: Martina Kinská, režie: Natália Deáková a další) opravdu vyhráli, mi střídáním obrazů přišla zajímavě řešená. Pouze „návraty domů“ se mi nezdály být úplně k věci. Příliš mi nezapadaly do hlavního námětu hry, ale co, nějak tam prostě patřily. Odlišnost názorů jednotlivých členů rodiny dávala vzniknout zajímavým, leckdy i úsměvným, dialogům. Předvedení policejních rekonstrukcí se mi ale líbilo o mnoho víc. Pouze konečné závěry si divák musel jaksi domyslet. Chápu, že konec musel být „jiný“, ale přišel mi tak trochu „přitažený za uši“. A úplný závěr, celkově nijaký, mi nasadil broučka do hlavy v podobě otázky „koho ti dva ve stejných hadrech měli představovat?“. No, schválně…koho?
Moje hodnocení: 76 %

Valja (M.Němec)

jeho rodiče (M.Bukovčan a M.Vítů)

M.Kern, K.Rímský, J.Jankovský, Z.Onufráková a L.Noha

Z.Onufráková, M.Kern, K.Rímský, L.Noha, J.Jankovský a N.Gáčová