Divadlo a já 2004-2015: "Jánošík"

(Jiří Mahen)

„Jánošík jako hrdina, Jánošík jako legenda, Jánošík jako obyčejný člověk. Klasický příběh o mladíkovi vzdorné povahy a silných morálních zásad, který našel odvahu změřit nerovné síly s ozbrojenou mocí.“ (premiéra 8. června 2007)

Za normálních podmínek bych teď byla ve víru knih, skript a spousty poznámek z přednášek potřebných ke státnicím, ale bohužel všechno nevychází, jak by mělo, a tak akorát stále čekám na vypsání termínu poslední zkoušky. Na druhou stranu, jsem právě díky tomu měla možnost navštívit nově nastudovanou hru ČS, a to hned při její veřejné generálce, která se konala 7. června 2007 už v 11 hodin. Inscenace, která vychází z folklórních prvků a jejíž součástí jsou tak tanec a zpěv, je poslední premiérovanou hrou divadelní sezóny 2006/2007, ale také novým oživením v repertoáru současného ČS. Je příjemné vědět, že i divadlo je prostředím neomezených možností a že i ústecký činoherní soubor se do nich s takovou chutí pouští.

Juraj Jánošík (Jan Plouhar) se ze studií vrací právě v momentě, kdy jeho matka zemřela a pro jeho otce (Leoš Noha) si přišli drábi (Roman Říha a Vojta Kadeřábek) a odvedli ho ke svému pánovi Šandorovi (Jan Jankovský). U lůžka své mrtvé matky se setkává s Ankou (Zuzana Onufráková) a dozvídá se od ní o těžké situaci, která na panstvích panuje. Bohatí a mocní svou moc zneužívají a jejich poddaní na to tvrdě doplácí. I Jurajův otec na svém těle pocítil jejich sílu. Drábové ho přinesli tak zbitého, že synovi zemřel v náručí. Všemu přihlížel i Uhorčík (Kryštof Rímský), Jánošíkův kamarád a také šéf zbojníků bojujících proti bezpráví. Velmi snadno ho získal pro jejich věc – boj s panstvem. Utekli do lesů, kde na ně čekali i ostatní – Garaj (Jan Jankovský), Hrajnoha (Jan Holík), Vlček (Leoš Noha), Michalík (Roman Říha) a Harala (Vojta Kadeřábek). Jánošík se zde stal novým velitelem, který stanovil určitá pravidla; tím nejdůležitějším bylo to, že nebudou zabíjet. Přepadali, kradli, zapalovali stodoly a páni se jich začali bát. Museli se skrývat v lesích a nesměli se vrátit ke svým rodinám, neboť by je páni chytli a krutě potrestali. Přesto se jednoho dne vypravil za svou milou Ankou; přál si, aby na něj počkala. To však nebylo tak snadné, neboť se o ni zajímal i Šandor. Její matka (Irena Kristeková) se ji snažila přesvědčit, aby se raději provdala za Samka (Jan Holík). Věděla, že s Jurajem už to nikdy nebude snadné, a tak se nechala umluvit. Vše bylo nachystáno, když najednou dorazil Šandor. Vyděsil Samka na tolik, že se raději pro pána Anky vzdal. Právě za minutu dvanáct dorazil Jánošík, aby svou dívku před Šandorem zachránil, jenže ten mu však ještě stačil sdělit, že se Anka měla vdát za Samka. Rozčílilo ho to a ani si to nenechal pořádně vysvětlit. Prchl zpátky do lesů a tam se od Hrajnohy dozvěděl, že Garaj porušil základní pravidlo – zabil. Bezpodmínečně byl vyloučen. Smířil se s tím po svém, a tak se drábi „čistou náhodou“ dozvěděli, kde se zbojníci scházejí. Jánošíkův konec je snad každému znám. Irena Kristeková krom matky odehrála i další drobnější role – cikánku, ženu, babu i plačku.

Jak už jsem v úvodu naznačila jsem ráda, že má divadlo stále co nového nabídnout; a tak mě i potěšilo, že se autoři (scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Andrea Králová, pohybová spolupráce: Eva Kukučková, hudba: Swetja, dramaturgie: Johana Součková, úprava textu: Johana Součková a Natálie Deáková, režie: Natálie Deáková) tohoto úkolu tak šikovně zhostili. Rozhodně zajímavý byl živý hudební doprovod, který se k prostředí hry výtečně hodil. Byl i jakýmsi zpestřením jinak celkem tragického příběhu. Ještě k tomu musím podotknout, že v písních i tanci Zuzka Onufráková svůj temperament ani slovenský původ opravdu nezapřela. Rovněž bych chtěla ocenit i vhodně navržené kostýmy, ale také jakousi „hru náznaků“. Přestože na scéně k žádným potyčkám zbojníků nedošlo, každý věděl, o co v příběhu jde. Stejně tak tomu bylo i s náznaky v případě mrtvé matky (na to postačila hořící svíce) nebo třeba Jánošíkova konce (spuštěný hák). Co se hereckých projevů týká, musím vyzdvihnout výkon Ireny Kristekové, která se zde předvedla hned v několika tvářích (ostatně více rolí si záhrali všichni kromě Jana Plouhara a Zuzky Onufrákové). Svým krásně sytým hlasem podala coby starší žena-vypravěčka pověst o Jánošíkovi, přesvědčivě zahrála mladou cikánku, ale i slepou ženu nebo Ančinu matku. Stejně tak se mi líbilo i nasazení Zuzany Onufrákové, se kterým jde do svých rolí. V této hře však živá hudba svedla i chlapy a na své „taneční sólo“ si také s chutí zaskotačili. Za mužský protějšek Ireny Kristekové, v rámci hodnocení hereckého výkonu, můžeme považovat Jana Holíka. I on si zde zahrál tři role a všechny dobře. Samozřejmě nesmím opomenout hlavního hrdinu Jana Plouhara. Dalo by se říci, že letošní nová posila ČS do souboru skvěle zapadla a role Jánošíka pro něj byla jak stvořená.
Pozn.: Leoš Noha zde hrál coby záskok za Matúše Bukovčana.
Pokud máte zájem můžete se zde podívat na ukázku nebo na minutu slávy zde.
Moje hodnocení: 67 %