"Ach, ta něha našich dam" - SUD

(Jean-Claud Danaud)

„Hra plná vtipných dialogů a zápletek s nečekaným rozuzlením.“

Hrají: T. Čechová, J. Čečáková, L. Vontorová

Ach… :-) moje první (a doposud poslední) návštěva studentského divadla. Vypravila jsem se tam se svými spolužačkami 13. října 2004. Šly jsme tam s tím, že ani nevíme, na co jdeme, ale věděly jsme, že to určitě musíme vidět. Nelitovaly jsme.

Cílem černé komedie o vztazích mužů a žen, ale také o lidské osamělosti, je hlavně pobavit diváka. Celý děj hry se odehrává na lavičce, kde se postupně setkají tři dámy. Hra je především o vtipných dialozích i zvláštní psychice každé z dam. Na jevišti se potkávají tři různé typy žen. Vdova (T. Čechová), životem protřelá a nade vše milující…pórek. Druhá dáma Petitpas (J. Čečáková), která je osamělá a při tom by tolik potřebovala něžný dotek milující osoby. Ve volném čase si dochází vařením přivydělávat k jednomu obstarožnímu pánovi. A třetí dáma, Sophie (L. Vontorová), poměrně krátce vdaná, která přišla na lavičku s určitým problémem v košíku.

I přestože všechny tři protagonistky patří do amatérského souboru, musím jejich výkon zhodnotit jako téměř profesionální. Všechny výkony byly vyrovnané a skvěle se doplňující. Nejen samotné situace, ale i to, jak se s nimi popraly všechny dámy, byly pro naše bránice lehce vysilující. Do dneška nezapomenu například, jak se T. Čechová musela coby vdova s chutí zakousnout do syrového pórku nebo jak se J. Čečáková, osamělá „domácí puťka“, začala rozplývat při popisování muže svých snů, který k ní do krámku chodil nakupovat. A tak, jak se čas od času na divadle stává, přišlo i na výpadek textu. Vzduchem proletělo neslyšitelné „házej“ a z hlediště vzápětí přiletěla nápověda. Ještě nějakou dobu jsme vzpomínaly na některé „hlášky“, které při představení zazněly. Příběh plný zvratů a nečekaných situací stál za to.
Moje hodnocení: 74 %
Pro doplnění bych chtěla ještě říct, že jsem objevila stránky Lindy Vontorové, která je absolventkou výtvarného oboru Jihočeské univerzity pedagogické fakulty v Českých Budějovicích. Její diplomová práce byla na téma „Krajina Bechyně a okolí“.

Linda Vontorová, autorka výstavy

"Řidič paní Daisy" - Divadlo Ungelt

(Alfred Uhry)

„Nevšední příběh o složitě se rodícím přátelství bohaté americké dámy a jejího černého šoféra.“ První představení (premiéra) v Divadle Ungelt 24. února 2003

Praha. Konečně Praha. Dne 27. září 2004 jsem se konečně dostala na divadelní představení jednoho z pražských divadel. O to výjimečnější vše bylo, že jsme se do divadla dostali přímo na pozvání jednoho z hlavních protagonistů hry – Stanislava Zindulky. Podrobněji to vysvětlovat nebudu, ale musím říct, že si vážím všech osobních setkání, kterých se mi mohlo (a doufám, že v budoucnu ještě může) dostat, a to díky naší známosti s tak příjemným člověkem a velkým hercem jako je právě pan Zindulka. Divadlo Ungelt je velmi komorním divadýlkem…kapacita divadla je cca 80 míst. Velikostí hlediště, a hlavně prostorem jeviště předurčuje k představením s menším množstvím postav. Stejně tak tomu je i v představení „Řidič paní Daisy“, kde vystupují tři postavy. Mezi ně, jak z názvu vyplývá, patří paní Daisy Werthanová (Alena Vránová) a její šofér, později též nejlepší přítel, řidič Hoke Coleburn (Stanislav Zindulka). Poslední postavou příběhu je její syn Boolie (Petr Motloch), který jí Hoka najal.

Myšlenka díla je postavena na vztahu hlavních dvou hrdinů. Zatrpklá starší dáma, jež prakticky ze dne na den získala člověka, který se stal postupem času jejím nejlepším přítelem, začala postupně zjišťovat, že (ačkoli tvrdila pravý opak) k sobě potřebuje někoho blízkého. Byl jím nově najatý šofér tmavší barvy pleti, Hoke, který z počátku jen němě trpěl všechny „manýry“ a rozmary své nové paní. Ale postupem času mezi nimi začalo vznikat mnohem silnější pouto, které vyústilo v tak pevné přátelství, že dokázalo ustát veškerá úskalí stáří a přetrvalo až do sklonku života.

Velmi působivé na zpracování díla bylo „plynutí času“. To, jak tvůrci dokázali, aby herci stárli s dějem, bylo naprosto skvěle provedené; od každé šediny ve vlasech až po uschlé kytky na poličce. Celkově se mi líbilo zpracování dějově nepříliš složitého, ale pro přiblížení času, který se minutami představení měnil v roky života literárních postav, náročnějšího příběhu. Opravdu bych chtěla ocenit práci všech, kteří na tom měli jakýkoliv podíl (překlad: Alexander Jerie, režie: Ladislav Smoček, výprava: Jarmila Konečná, asistentka režie: Marie Krbová, světla a zvuk: Tomáš Dvořan, Michal Brodec, David Zelinka, kostymérka: Alena Kočová, vlásenky: Ladislav Večl a další). Scéna nebyla nijak zvláště bohatá, ale účelu posloužila velmi dobře. Ne nadarmo se říká, že „v jednoduchosti je krása“. Přestože se většina děje odehrávala v autě, hercům postačili čtyři židle a do ruky volant. Někomu to mohlo vyvolat úsměv na tváři (to i pan Zindulka se nad tím pousmál, když vyprávěl o pěkným autíčku z představení „Řidiče…“), ale stačila trocha fantazie a autíčku nechyběl ani jeden ventilek na kole :-) Každopádně je to jedna z her, kterou bych mohla vřele doporučit. Navíc je to hra, která se naprosto hodí ke „komornosti“ divadýlka Ungelt, které je nejenom zvláštní tím, že si zde v klubu mohou diváci posedět na židlích, darovaných známými osobnostmi (já seděla zrovna na židli od Aleny Vránové), ale mohou si také pochutnat na výborném chlebu se sádlem a z hlediště klidně dýchat hercům na kotníky, jak s oblibou tvrdí většina z nich.
Moje hodnocení: 87 %

Daisy a Hoke (A.Vránová, S.Zindulka)

Daisy a Hoke (A.Vránová, S.Zindulka)

Boolie a Hoke (P.Motloch a S.Zindulka)