"Láska naruby" - host Domu kultury UL

(Jakub Nvota)

"Hudební komedie z prostředí travesti show." (světová premiéra 31. října 2010)

Festiválek Ústecká forbína se letos konal již počtvrté, nicméně poprvé se v jeho rámci odehrála i světová premiéra nové hry uváděné pražským Divadlem Kalich. A to hned k 20. výročí založení Agentury FOR, která za dobu své činnosti uspořádala již na 150 koncertů, divadelních představení, apod. (více se můžete dozvědět zde). Byla jsem ráda, že jsem se této události mohla účastnit. Hlavní roli tvůrci svěřili výtečné herečce Janě Paulové, pro kterou byla úloha Viktorie na tělo ušitá. Nejenom, že měla hrát postavu dvou tváří, ale do toho všeho musela odzpívat i několik písní pocházejících z dílny našeho předního jazzmana a zároveň i Janina manžela, Milana Svobody.

Viktorie (Jana Paulová) je neúspěšná herečka, která pracuje v jednom večerním klubu jako zpěvačka. Na rozdíl od svých kolegyň se snaží prodávat svůj hlas namísto svého těla. Rozhodně to však není způsob života, který by chtěla nadále vést, a tak dá v podniku výpověď. Je bez peněz, tudíž ani nezvládá platit nájem. Domovníka (Zbyněk Fric) se snaží obměkčit všemi možnými ženskými zbraněmi, ale bohužel se jí příliš nedaří. Rozhodne se tedy zavítat do "Zlatého beránka", vyhlášené restaurace, kde si zahraje na "hogo fogo" hosta. Objedná si snad vše, co najde na jídelním i nápojovém lístku, že vrchní Carl (Zbyněk Fric) ani nestíhá jídlo přinášet, ale když dojde na placení, je hodování konec. Viktorie se ocitá na policejní stanici, kde potkává Michela (Dalibor Gondík), který jí nabídne příležitost dobrého výdělku. Mohla by prý s ním vystupovat v jednom večerním podniku zaměřeným na travesti show. Háček je však v tom, že by musela předstírat, že je muž, aby poté jako muž převlékla ženské šaty. Připadá jí to přitažené za vlasy a nevěří, že by jim to mohlo projít, ale vzhledem ke své obtížné situaci nakonec souhlasí. Oblékne mužský oblek, změní si jméno a s obavami se vydá za Eduardem (Pavel Zedníček), majitelem onoho podniku. Toho "mladý maďarský umělec" velmi zaujme, a tak ho bez váhání přijímá. Večery tedy může Viktorie vystupovat v dámských šatech a prezentovat veškerý svůj ženský půvab při svých velmi žádaných vystoupeních. Jednoho dne do podniku zavítá i velmi vážený host Valerij (Bohumil Klepl) se svou mladičkou snoubenkou Milicou (Radka Filásková). Nemůže však spustit oči z půvabně přitažlivé Viktorie, čehož si nemůže nevšimnout ani Milica. Valerij je z toho zmatený, neboť do teď netušil, že by ho muži přitahovali více než ženy, přesto k "mladíkovi" cítí neobvyklou touhu. Samozřejmě však neví, že on je ve skutečnosti ona. Situace se Viktorii ještě více komplikuje, když jí začne svou náklonnost projevovat i Eduard. Ten ji však miluje právě proto, že si myslí, že je muž. Nezbývá, než ve všem udělat jasno a jít za svou láskou. A když se dozví, jak vážně to s ní myslí i Valerij, může jen doufat, že všechno pochopí a že jim to spolu i třeba vyjde.

I když začátek vypadal poněkud kostrbatěji a pro diváka možná trochu nezajímavě či nesrozumitelně, se vše nakonec vytříbilo. Nejbizarněji jistě působil glosující travestita s bubínkem a paličkou v podání Dalibora Gondíka. Trochu mi unikal smysl toho, proč glosuje v tomto přestrojení, nicméně se musí nechat, že se se svou zvláštní rolí i s kramfleky skvěle porval a skoro bych řekla, že si ji řádně užíval. Pak jsem si vlastně uvědomila, že hned druhý den měl hostovat v Teplicích s představením "Sugar" (v nastudování libereckého Divadla F.X.Šaldy), kde také obléká ženský kostým i lodičky a vlastně hraje obdobnou roli muže-ženy. O kvalitách a nasazení stále skvěle vypadající herečky Jany Paulové rovněž není třeba ani v nejmenším pochybovat. Navíc zde mohla předvést i svůj hudební talent a příjemně barevný šansonový hlas. Vlastně myslím, že jsem ji snad nikdy jindy neslyšela takto zpívat, ale bylo to opravdu příjemné. I ona už má určité zkušenosti s mužskými rolemi. Ve skvělém představení "Záhadné Irmy" zvládla rovnou dvě. Po jejím boku nesměl chybět ani její dlouholetý herecký partner, výborný Pavel Zedníček, který následující den po představení slavil své narozeniny. Zde nedostal tolik prostoru, jak jsem z jejich společných her zvyklá, ale zase to byla o něco neobvyklejší role. Trochu mě překvapilo i obsazení Zbyňka Frice a to hned do několika rolí (principála v klubu, domovníka či vrchního). Jeho totiž obvykle vídám v muzikálech, ve kterých ho hlavně slýchám zpívat. To umí opravdu skvěle, ale ani v činohře se určitě neztratí. I když to tak na začátku zrovna nevypadalo, bylo to nakonec celkem milé a úsměvné představení (autoři - režie: Jakub Nvota, hudba: Milan Svoboda ve spolupráci s Pražským Big Bandem, kostýmy a scéna: Michaela Hořejší, a další).
Moje hodnocení: 65 %

principál a Viktorie (Z.Fric a J.Paulová)

Michel, Eduard, Milica a Valerij (D.Gondík, P.Zedníček, R.Filásková a B.Klepl)

Valerij, Viktorie a Eduard (B.Klepl, J.Paulová a P.Zedníček)

"Rok magického myšlení" - host Krušnohorského divadla

(Joan Didionová)

"Téměř celý rok odmítala akceptovat smrt milovaného muže a lék proti beznaději hledala v rituálech magického myšlení." (premiéra 21. května 2009)

V tomto komorním monodramatu, kterému předcházel románový bestseller (1. vydání v roce 2005), podává autorka Joan Didionová věrný obraz svého nejtěžšího životního období, kdy jí po čtyřiceti letech harmonického manželství umírá milovaný manžel. A navíc musí bojovat s vážnou nemocí své dcery. Ve hře, která připomíná novelu "Kratší než vzdech", jež napsala v 60. letech Anne Philipová, manželka předčasně zemřelého francouzského herce Gérarda Philipa, jako svou otevřenou zpověď o jejich vztahu, následné ztrátě a návratu do běžného života, si v jejím prvním nastudování v New Yorku (světová premiéra 29. března 2007 na Broadwayi) zahrála Vanessa Redgraveová. I ta se musela ve svém životě vyrovnat s náhlou smrtí své dcery, herečky Natashy Richardsonové, která zemřela v důsledku úrazu při lyžování. Sama se vyjádřila, že ji účinkování v této hře pomohlo překonat zármutek z této ztráty. U nás byla tato nelehká role svěřena skvělé herečce Elišce Balzerové. Vlastně by se dalo říct, že ji dostala jako dárek ke svým 60. narozeninám. Sice se v životě nemusela vyrovnávat s podobnými bolestnými ztrátami, ale s podobnými rolemi už jisté zkušenosti má. Již dříve nastudovala "Mistrovskou lekci" o Marii Callasové či "Můj báječný rozvod" od Geraldine Aronové, kde bylo o poznání více prostoru pro komediální až sebeironickou polohu hlavní postavy.

Byl právě den před Silvestrem a americká spisovatelka Joan Didionová (Eliška Balzerová) právě rozdělala v krbu oheň, prostřela k večeři, nalila manželovi Johnovi whisky a posadila se s ním ke stolu. Zrovna v momentě, kdy míchala salát, postihl jejího muže masivní infarkt. Okamžitě zavolala záchranku, která na místo dorazila jen o několik málo minut později. Nemohla mu však nijak pomoci; na místě náhlému záchvatu podlehl. Všechno se seběhlo tak rychle, že tomu nemohla uvěřit a rozhodně se s tím nedovedla smířit. Pořád cítila, jako by tu byl, jako by se měl každou chvíli vrátit domů. Všude, kam se podívala, viděla jenom znaky jejich dlouhého společného a skvěle fungujícího manželství. Sbírala a zapisovala si všechna podstatná data z onoho osudného dne. Každou chvíli se jí do toho připletla i nějaká ta milejší vzpomínka. V současnosti se v ní ale mísí mnoho rozličných pocitů a bolesti. Přesto všechno se však snaží být silná, jak se jen dá. Zvlášť před svou dcerou Quintanou musí být, neboť ta je těžce nemocná a také právě leží v nemocnici. Dokonce se za ní bojí přijít na další návštěvu, neboť netuší, jak by jí vysvětlila, že nepřišel i její otec. Rozhodně ji chtěla ušetřit smutné pravdy. Bohužel to ale nevyšlo, jak si představovala, a tak se to i Quintana dozvěděla.
Dlouho trvalo, než se dceřin kritický stav stabilizoval natolik, že mohla být propuštěna z nemocnice. Jen co se jí udělalo o něco lépe, přesvědčila ji matka, ať si s rodinou udělá výlet do míst, kde dříve trávili mnoho času, že jí to jenom prospěje. Bohužel ale brzy poté, co dorazili na místo, dostala další záchvat a musela být okamžitě převezena do nemocnice. Hned, jak se to Joan dozvěděla, chytila první letadlo a vydala se za svou dcerou. Většinu času trávila po nemocnicích, přesto ale v mezičase projela známá místa, která v ní evokovala mnoho pěkných, ale bohužel i bolestných vzpomínek. Při první možné příležitosti se s dcerou speciálním transportem vrací na jednotku intenzivní péče do New Yorku. I když její dcera bojovala statečně, nakonec však svůj boj prohrála. To byla pro Joanu další rána. Účtování se smrtí tak pokračuje dál. Těžko se s tím vyrovnává, ale ví, že to jednou bude muset zvládnout. Téměř na rok se zavřela před světem a jediný lék a oporu hledala v rituálech magického myšlení. Jednoho dne pak usedla k počítači a za necelé tři měsíce napsala román "The Year of Magical Thinking".

Toto unikátní dílo (autorů - překlad: Pavel Dominik, režie: Jana Kališová a další), které je od začátku až do konce pravda a realita, vypráví opravdu silný životní příběh s hlubokým prožitkem. Naprosto skvěle ho dokázala procítit jedna z našich předních hereček Eliška Balzerová, pro niž to také rozhodně nebyl snadný úkol. Podat takovýto strhující a zároveň i "bolestný" výkon rozhodně nedokáže každý. Jen těžko si dokážu představit někoho jiného, komu by mohla být role svěřena a který by ji dovedl podobně zvládnout. Jednak se musela vypořádat s vážným a dost neveselým námětem příběhu, ale také s jediným monologem. Celé jeviště, a to po celou dobu představení (jelo se bez pauzy), musela obsáhnout pouze sama. V jejím podání jsem se toho ale nijak neobávala, neboť má nádherný hlas a její vyprávění příběhů ať už veselých či vážnějších je vždy poutavé a hezky se poslouchá. Strhávala na sebe veškerou pozornost, neboť i prostě navržená scéna s bílými posuvnými deskami a s podlahou vysunutou jako jakýsi ostrůvek směřující k divákům tomu nahrávala. Všudypřítomná bílá působila hodně sterilně a ponuře přesně jako nemocniční prostředí, které se pro hlavní hrdinku příběhu stalo nejčastěji navštěvovaným místem poslední doby. Abych pravdu řekla, musím však konstatovat, že podobná tragická témata podle skutečných událostí a spíše depresivněji působící scénu či hudbu nemám příliš ráda, nicméně výkon Elišky Balzerové jsem si 18. října 2010 rozhodně nechtěla nechat ujít. Tomu se fakt říká "charakterní herectví". Pořád ale u mě v žebříčku oblíbenosti zůstane na přední příčce "Můj báječný rozvod". Tato inscenace mě však zase utvrdila o kvalitách a schopnostech paní Balzerové. Snad ji moje kytička potěšila.
Moje hodnocení: 64 %

Joan (E.Balzerová)

Joan (E.Balzerová)

"Červený Nepomuk" - Činoherní studio

(Josef Holub)

"Prázdninový příběh o přátelství." (světová premiéra 10. dubna 2009)

Předlohou této inscenace, která se své světové premiéry dočkala v loňské sezóně, se stala stejnojmenná kniha Josefa Holuba, která poprvé vyšla v Německu začátkem 90. let, přestože autorův rukopis ležel v šuplíku již zhruba čtyřicet let předtím. Autor s jeho vydáním dosti váhal, nakonec ale čtenáři přeci jenom dostali možnost nahlédnout do příběhu vyprávěného desetiletým chlapcem, sudetským Němcem, který se naprosto nezaujatě a bez jakýchkoliv předsudků dívá na vyostřené historické události z roku 1938. Po svém vydání začala knížka, zařazená do kategorie "půvabných knih pro děti", sklízet řadu literárních ocenění, a to především v zahraničí (např.: v roce 1992 cenu Petra Härtlinga). Naše nakladatelství o ni příliš zájem nejevila. Českého překladu, ve kterém ji vydalo ústecké nakladatelství Albis International, se dočkala až v roce 1998. Ačkoliv se v románu mísí skutečnost s fantazií, jsou téměř všechny postavy i některá jejich jména opravdu autentická. Stejně jako město Nýrsko, kde se příběh odehrává a odkud i sám autor pochází. V roce 2007 "Nepomuka" mohli slyšet i posluchači Českého rozhlasu v Četbě na pokračování; v úpravě Petry Kunové ji četl Martin Stránský. A jen dva roky poté se dostala i na divadelní prkna. Já si na ni do ČS zašla 11. října 2010.

Jsou právě prázdniny a kdesi na venkově v česko-bavorském pomezí se právě začíná uzavírat jedno velké dětské přátelství mezi chlapcem z německy mluvící rodiny Josefem alias Pepitschkem (Jan Jankovský) a českým chlapcem Jiřím alias Jirschim (Jan Holík). Zpočátku je u nich patrná určitá nevraživost a spíše mezi nimi dochází k šarvátkám a rvačkám jako mezi dalšími sudetskými Němci a "bémáky". Tito chlapci však vše nakonec vyřeší usmířením a uzavřou spolu přátelství. Jelikož jsou oba ze sousednich vesnic, tráví spolu mnoho času; nejvíce snad "ve svém ráji" na ostrově uprostřed řeky. Zatímco chlapci prožívají mnohá dobrodružství a žijí své celkem bezstarostné životy, musí jejich rodiče (Nataša Gáčová a Jan Plouhar; Zuzana Onufráková a Kryštof Rímský) mnohem intenzivněji vnímat a řešit aktuální politickou situaci. Moc sociálních demokratů alias "socanů" začíná slábnout, za to však stále sílí moc Henleinovy strany alias "Henleinovců". Stejně tak se to dost významně začíná projevovat i na vztazích všech zde doposud poklidně žijících česko-německých sousedů. Rázem se i přátelství obou chlapců zdá být značně nepřijatelné. Oba to pocítí zvláště tehdy, kdy Jirka pozve Pepíčka na oslavu svých narozenin. I když se vídají o něco méně, jejich největší dobrodružství na ně teprve čeká. Rozhodnou se totiž vypátrat, kam se ztratila kovová socha Jana Nepomuckého z jejich mostu. Samozřejmě už se také stále více hovoří o Hitlerovi a jeho armádě, která se blíží i do Čech. Pepa se zase o něco více věnuje svým německým kamarádům (Marek Němec a Jiří Maryško) v čele s Walterem Steinerem (Kryštof Rímský), který sehnal nacistickou vlajku a s kluky vymyslel, že by ji měli vyvěsit na budovu četnictké stanice. Jelikož si chce Pepík získat uznání svých "kamarádů", pustí se sám do tohoto odvážného a bláznivého úkolu a vlajku na budovu skutečně vyvěsí. Bohužel se ale záměr nepodaří, a i nadále zůstává největším "machrem" v očích party Steiner. S Jiřím se tak radši vrátí k oblíbené hře na indiány. A právě ve chvíli, kdy si v lese hrají na stopování, zahlédnou pana učitele Grosskopfa (Jiří Maryško) s velkým batohem následovaného dalšími henleinovci (Matúš Bukovčan a Kryštof Rímský). Sledují je až k místu, kde z batohu vyloží ukradený kulomet a rozstřílí s ním nějakou mrtvolu. Jen co odejdou, vylezou chlapci ze své skrýše a schovaný kulomet jim vezmou a zahodí ho do tůně. Po čase pak ještě v řece objeví onu domnělou mrtvolu. V pytli ale naleznou "jen" ztracenou, rozstřílenou a rzí prolezlou sochu Jana z Nepomuku. Chtějí ho trochu vyspravit, a tak ho celého alespoň namalují červenou barvou. Situace se přiostřuje a do Čech vjíždí německá vojska, která především místní henleinovci (Marta Vítů, Zuzana Onufráková, Nataša Gáčová, Marek Němec, Jan Plouhar, Jan Jankovský, Matúš Bukovčan a Jiří Maryško) víceméně vřele vítají...prozatím.

Podívat se na svět dětskýma očima nabízí jistě dost zajímavý námět na originální příběh. Zvláště pak, pokud se ocitáme v situaci či době, která není zrovna nijak růžová. Naivní a bezstarostný pohled dětí dává všemu tomu dění naprosto jiný rozměr. Rok 1938 určitě v naší historii nepatřil mezi ty nejlepší a snad i proto je lépe do něj nahlédnout trochu jinak, odlehčeněji. Zde to vše ale bohužel pokazil hlavně závěr, kdy se na můj vkus "heilovalo" až přespříliš. I v průběhu představení jsem čekala mnohem více odlehčení. Pár lehčích a snad i úsměvných momentů zajistila snad akorát přítomnost Marka Němce coby Charváta. Stále ho považuji za nejlepšího herce souboru našeho ČS, i když bohužel i on (stejně jako Zuzana Onufráková) náš "činoherák" v letošní sezóně opustil. Moc příjemné pro mě bylo zase u nás vidět i Jana Holíka, i když role malého desetiletého Jiřího se mu dala jen opravdu těžko uvěřit. Podobně tomu tak bylo i u Jana Jankovského, který ztvárnil malého vypravěče Pepíčka. Snažil se do malého chlapce více stylizovat, přesto ani jeho výkon nepůsobil zrovna moc přirozeně a uvolněně. A postavy "nácků" už mi nebyly vůbec ani trochu sympatické, takže se k jednotlivým výkonům radši nebudu vyjadřovat. Věřím, že kniha Josefa Holuba bude určitě zajímavá a mohla by stát za přečtení, ale tato inscenace (autorů - překlad a dramatizace: Jaroslav Achab Haidler, dramaturgie: Vladimír Čepek, scéna: Štěpán Jirák, kostýmy: Daniela Klimešová, hudba: Ondřej Švandrlík, režie: Filip Nuckolls a další) mě příliš neupoutala. Těžko se dá srovnat s obdobným námětem, kde svůj příběh vypráví malá Helenka Součková v "Hrdém Budžesovi" (ten totiž neměl chybu), i když je taky pravda, že se neodehrával v předválečné době.
Moje hodnocení: 48 %

Wilda, Jiří, Walter, Charvát a vzadu Josef (J.Maryško, J.Holík, K.Rímský, M.Němec a J.Jankovský)

Josef a Jiří (J.Jankovský a J.Holík)

 všichni plni očekávání (M.Vítů, M.Němec, J.Jankovský, T.Hofová, N.Gáčová, Z.Onufráková, J.Plouhar, J.Maryško a M.Bukovčan)

"Poslední ze žhavých milenců" - host Domu Kultury UL

(Neil Simon)

"Starší majitel rybí restaurace v New Yorku se po sedmadvacetiletém spořádaném manželství odhodlá k první nevěře." (premiéra 13. května 2010)

Ústecká Forbína podruhé; tentokrát na ni 7. října 2010 dorazila Agentura Harlekýn Václava Hanzlíčka, která tuto situační komedií nastudovala již na začátku 90. let. Tenkrát v ní excelovali Simona Stašová s Janem Teplým. Úspěšnost inscenace měla po šestnácti letech společného hraní stvrdit v pražském Divadle U Hasičů její pětistá repríza. Bohužel ale těsně předtím, v únoru 2007, Jan Teplý zemřel. Těžko si dokázala Simona Stašová představit, že by se dalo po smrti jejího kamaráda inscenaci obnovit. Avšak po třech letech přišla Agentura s novým režisérem, novou scénou, kostýmy i s upraveným textem, ale také s novým představitelem Barneyho - Petrem Nárožným. Bylo by škoda tuto hru nechat u ledu. I přestože se uváděla na Broadwayi od roku 1969, vůbec nezestárla. Naopak je stále velmi oblíbená. Kromě Prahy ji u nás nastudovali i třeba ve Zlíně. Podobný zájem je i o jiné Simonovy hry - např.: "Bosé nohy v parku", "Podivný pár", "Pokoj č. 719", "Drobečky z perníku" nebo veselohra "...Vstupte!".

Barney Tringold (Petr Nárožný) je majitelem rybí restaurace v New Yorku. Přestože žije již sedmadvacet let ve spořádaném a spokojeném manželství, začíná mít stále intenzivnější pocit, že v životě možná něco promeškal. A tak se "na stará kolena" odhodlá k první nevěře. K tajným schůzkám využije maminčina bytu, a to vždy v den, kdy chodí vypomáhat do nemocnice a byt má tudíž volný. První jeho pozvánku přijala Elaine Navaziová (Simona Stašová), častá návštěvnice jeho restaurace. Je to velmi temperamentní a svérázná, ale také vdaná žena, která rovněž zatouží po určitém dobrodružství. Od své tajné schůzky rozhodně očekává víc, než jí její hostitel nabídne. Ten je totiž z celé nastalé situace tak překvapený a snad i zklamaný, že jeho roztržitost a nezkušenost udělají z celého milostného dobrodružství vskutku "nezapomenutelný" zážitek. Ačkoliv se zapřísáhl, že už se o nic podobného znovu nepokusí, změnil nedlouho poté svůj názor a do bytu si pozval další ženu. Byla jí Bobbi Michelová (Simona Stašová), mladá začínající herečka, která se svými zvyky a rozmary zdá být i tak trochu šílená. Rozhodně nepůsobí jako intelektuální typ, ale spíše jako ztřeštěná puberťačka. Barney už nabral trochu zkušeností při předchozí schůzce, a tak i on vystupuje mnohem přirozeněji a sebevědoměji. Nicméně ani tentokrát nedopadne schůzka, jak si Barney naplánoval. Jedinou novou zkušeností, kterou si s Bobbi užil, tak zůstala jen ochutnávka marihuany. Na třetí pokus o intimní sblížení si vybral blízkou kamarádku své ženy Jeanette Fisherovou (Simona Stašová). Právě ta však působí jako nejméně vhodný typ na takovou avantýru, neboť od doby, kdy se dozvěděla o nevěře svého muže, přestala věřit na věrnost a poctivost, a dokonce ztratila jakoukoliv chuť do života. I přesto je však Barney ochotný hrát její hru. Sám posilněný předchozími nezdary i zkušenostmi, ale také přemírou sexuálního apetitu se pouští do boje. Vrhne se na Jeanette takovým způsobem, že není schopná se jakkoli bránit. Je vyděšená, ale na druhou stranu i do určité míry povzbuzená do dalšího života. Avšak i pro Barneyho to mělo svůj význam; uvědomil si, jak mu na jeho ženě záleží a konečně taky dovede lépe ocenit její kvality.

Rozhodně největší "zbraní" této inscenace (autorů - překlad: Ivo T. Havlů, kostýmy: Michaela Cervenková, scéna: Miloš Ditrich, hudba: David Rotter, technická spolupráce: Petra Dolanská, Luboš Loubal a Aleš Hanzlíček, režie: Zdeněk Kaloč, produkce: Václav a Jana Hanzlíčkovi a další) jsou její velmi vtipné dialogy. Není to nijak násilný humor, ale přirozeně vyplývající z dané situace, která je ve své podstatě spíše až tragikomická. Když se k tomu ještě připojí skvělé obsazení, je úspěch inscenace zcela zaručen. Přestože Petr Nárožný během celého příběhu prošel určitým vývojem postavy, nebyla to až taková změna charakteru, jakou si musela projít Simona Stašová, k jejímuž výkonu by se dalo říct, že "zvládne zahrát snad všechno". Během tak krátké doby vystřídat tři naprosto odlišné charaktery postav není zrovna snadný úkol. Se všemi se poprala skvěle, a dokonce se i zdálo, že si je řádně užívá. Po těch letech si k nim už jistě nějaký ten bližší vztah musela vybudovat. Humor, který postavy nabízely, jí skvěle padnul. Na rozdíl od ní byla role Barneyho pro Petra Nárožného nová, a tak neměl tolik času vybudovat si k ní užší vztah. Je to ale "pan herec" a na podobné typy už je zvyklý, takže o jeho hraní není nutno pochybovat. Po několika rolích, ve kterých jsem ho dosud měla možnost vidět, neprošel takovým vývojem jako zde. Bylo zajímavé sledovat, jak se od neprůbojného romantika, přes vysmátého pohodáře, mění v uvolněného milovníka. Nicméně jejich souhra přinesla kýžený výsledek, neboť divadlo bylo plné k prasknutí a všichni se skvěle bavili.

Moje hodnocení: 68 %

Elaine a Barney (S.Stašová a P.Nárožný)

Barney a Bobbi (P.Nárožný a S.Stašová)

 Jeanette a Barney (S.Stašová a P.Nárožný)