Divadlo a já 2004-2015: "Černá sanitka"

(Petr Janeček, Marián Amsler a Luboš Balák)

„Kabaretní představení na motivy pověstí a fám z osmdesátých let dvacátého století.“ (premiéra 17. června 2007)

Druhou inscenací, s níž u nás HaDivadlo v rámci projektu „Nová osa“ hostovalo, bylo retrokabaretní zpracování tzv. městských pověstí (tzv. urban legends), jejichž předlohou se stala úspěšná sbírka Petra Janečka. Ta obsahuje více než 130 současných pověstí a fám. Už od pradávna mezi lidmi kolují všemožné báje a pověsti, ve kterých často vystupují nadpřirozené bytosti. Na vodníky a polednice nikdo neuvěří, ale současným „zaručeně skutečným“ příběhům tu a tam uvěří každý. Tvůrci „Černé sanitky“ (režie: Marián Amsler, dramaturgie: Luboš Balák, scéna a kostýmy: Marián Amsler, hudební spolupráce: Ondřej Maňák a Mario Buzzi, a další), jež byla pojmenována právě po té nejlegendárnější fámě 80. let o černé sanitce, která kradla lidi na orgány, si pro divadelní zpracování vybrali 5 epizod. Ty jsou doplněny projekcemi televizního zpravodajství a dobovými písněmi, které herci zpívají na half playback.

První černá anekdota, je o mladých medicích (Kamila Kalousová, Ilona Barath a Marián Chalány), kteří byli přivedeni na pitevnu, aby si tak cvičně vyzkoušeli pohled na dvě mrtvá těla – mladé ženy (Jana Plodková) a motorkáře (Jiří Hájek). Pointa celého příběhu tkví ve velmi nechutném testu připravenosti na kariéru doktora, kterou na svých studentech vyzkouší jejich vskutku „vtipný“ profesor (Roman Slovák). Jak snadné, prostě stačí strčit prst do konečníku mrtvoly a ochutnat… Po písni a zpravodajském vstupu se přeneseme na studentské koleje, kde se odehrává další z příběhů. Jeden ze studentů (Jiří Hájek) si to přihasí na pokoj s plnou taškou zaručených receptů, jak sbalit a navnadit ženu. Patří mezi ně vaření tvrdolínu z coca-coly, ale také zelení gumoví medvídci nebo cigareta namočená v citronové šťávě. Jeho slovenský spolubydlící (Marián Chalány) podobné nadšení nesdílí, ale proč to nezkusit, když se na večer domluvili se dvěma dívkami, které bydlí o patro výš. Lucie (Tereza Rychtrová) ale nakonec dá přednost listování ve skriptech a ani za nic se svou kamarádkou (Jana Plodková) nenechá přemluvit. Ta to vzdá a jde sama. Místo soukromého mejdanu se však rozhodnou zajít do kina, a tak se ještě na pokoji zastaví pro bundu. Je zhasnuto, a tak nechce svoji kolegyni vzbudit. Narychlo po tmě vezme, co potřebuje a zmizí. Po návratu z kina najde Lucii mrtvou a na stolku vzkaz „Kdybys rozsvítila, zabil bych tě taky!“ Třetí povídka nás zavede do panelákového bytu, kde se sejdou dva manželské páry, aby si zahrály opravdu zvláštní hru, jejímž výsledkem je výměna manželek. Alice (Kamila Kalousová) je o poznání atraktivnější než rozpačitá a stydlivá Marie (Ilona Barath) a už se, stejně jako její budoucí protějšek (Marek Pospíchal), na výměnu velmi těší. Kromě pití vína a toho, že každé 3 minuty odloží nějakou část oblečení, zazní i příhoda o banánech, do jejichž špiček hadi stříkají jed. Hlavní zápletka tohoto setkání však tkví v bábovce, kterou sebou na návštěvu přinesla Marie. S nadšením ji všem přísedícím nabídla. Musela ji přece upéct, když už od babičky z Německa dostala takovou luxusní věc jako je prášek do pečiva. Jelikož ani jeden z nich neuměl německy, nemohli si, jako manžel Alice (Roman Slovák), přeložit dopis k tomu přiložený. Psalo se v něm, že oním práškem je zpopelněná babička, která si přála být pohřbena ve své rodné zemi. Čtvrtým prostředím, ve kterém se ocitáme, je tramvaj, chcete-li šalina. Během jízdy se zde prostřídá několik cestujících. Kromě stařenky s holí (Ilona Barath) a matky (Tereza Rychtrová) s dítětem (Jana Plodková), přistoupí i velmi extravagantní frajer v černém se svým „podržtaškou“ (Marek Pospíchal), ale také mladá žena (Kamila Kalousová), kterou si stále dobírá tak trochu dotěrný cizinec (Marián Chalány) sedící za ní. Z dobíhajícího na jedné ze zastávek se posléze vyklube revizor (Roman Slovák). Pár zastávek před konečnou se šalina vyprázdní; zůstane zde jen stařenka a mladá žena, která bohužel měla tu čest setkat se s vraždícím maniakem, který svým obětem bodá do ledvin jehly s kyselinou. Poslední příběh, který sebou „Černá sanitka“ přivezla, se týká soudruhů a soudružek brigády socialistické práce. Nejprve se od moderátora zpravodajství (Marek Pospíchal) dozvídáme o jejich ocenění a pak se pozvolna přeneseme přímo na místo, kde si mají svůj vítězný pobyt užít. Nikomu z nich se však podivné a ponuré prostředí penzionu nezamlouvá a už vůbec ne jeho divný správce (Marek Pospíchal). Vedoucí brigády (Roman Slovák) se snaží všechny uklidnit tím, že společně podniknou nějaký výlet. Jeho manželka (Ilona Barath) se ho drží jako klíště. Přidají se k nim i mlaďoučká naivka Hanka (Jana Plodková) a ostřejší, kudlou vyzbrojená, Božena (Kamila Kalousová). Nesmí chybět ani jejich stále usměvavý kolega Karlík (Jiří Hájek). Večer se v nastalém zmatku a strachu z černé sanitky všichni zalezou schovat do kotle s horkou vodou, ze kterého však už nevylezou. Jenom Karlík se tomuto jejich bláznovství vyhne.

Jednoznačně kladně bych chtěla ohodnotit zajímavý námět celé inscenace, provedení mi za ním však drobně pokulhávalo. První scénka z pitevny byla pro začátek tak rychlá, že si divák mohl říct, „co to jako bylo“ nebo také získat podezření, že od teď se bude střídat jedna za druhou, jak na běžícím pásu. O posledním podivném příběhu rovněž nevím, co si myslet, zvláště o jeho rozuzlení. Avšak prvek televizního zpravodajství byl jako přechod mezi jednotlivými příběhy zajímavý a lépe dokreslil dobu 80.let minulého století. Písně už mi však do celého uspořádání příliš nezapadly, nicméně se zpěvem se všichni vypořádali velmi slušně. To, že se na pointu muselo o něco déle čekat, mi vůbec nevadilo; naopak se mi líbilo, jak herci divákům toto čekání vynahradili. Obzvláště se mi líbilo ztvárnění jízdy tramvají, ale také zajímavá scénka byla z panelákového bytu. Obzvlášť mě v ní zaujala postava Marie. Ostatně u každého z herců bych našla roli, ve které byli opravdu výteční. Vyrovnanými výkony se skvěle doplňovali. Těžko bych jmenovala toho nejlepšího nebo toho, kdo mě nejvíc zaujal; neboť to byl každý někde jinde a něčím jiným. Rozhodně všechny obdivuji, jak zvládli jít z role do role a pohrát si s nimi. Děkuji „HaDivadlákům“, byli jste dobří.
Moje hodnocení: 79 %