20 listopadu 2009

"Oněgin byl Rusák" - host Krušnohorského divadla

(Irena Dousková)

„Cesta do študákovy duše 80. let.“ (premiéra 19. ledna 2008)

Celkem příhodně bylo zvoleno úterní představení „Oněgin byl Rusák“ na svátek 17. listopadu 2009. I v něm se totiž vracíme do doby 80. let, do naší, čas od času připomínané československé socialistické republiky; konkrétněji na jedno pražské gymnázium (Nad Štolou). Právě sem totiž dospěla, ve volném pokračování  "Hrdého Budžese" i Helenka Součková, hlavní hrdinka obou knih Ireny Douskové. Sama autorka napsala i dramatizaci své knihy a spolu s režisérem Janem Bornou připravila nové představení pro jeho domovskou scénu Divadla v Dlouhé. Na svá studijní léta si zde v mnoha rolích zavzpomínal prakticky celý soubor. Tříhodinový maratón si navíc zpestřili několika tehdy aktuálními, ale neoficiálními, hudebními hity (například: „Stíny kapradiny“ Jany Kratochvílové nebo „Pražakům, těm je tu hej“ od Pražského výběru, ale také písněmi Vladimíra Mišíka, Karla Kryla, The Doors, i některými původními songy vytvořenými právě pro tuto inscenaci). Po mém velmi oblíbeném „Budžesovi“ jsem si tedy ani toto „pokračování“ nemohla nechat ujít.

Je právě silvestr roku 1999 a na smluveném místě u lavičky se po letech schází bývalí spolužáci Helena Součková (Lenka Veliká), její nejlepší kamarádka Jůlie Molová (Ivana Lokajová), ale také kluci z party Antoša (Martin Veliký), Pavel Havlíček (Jan Vondráček) a Richard Schlesinger (Martin Matějka); zbývající dva Páťa Jíchová (Magdalena Zimová) a Honza Kaplan (Pavel Tesař) bohužel nedorazili. I tak si ale společně zavzpomínají na dobu jejich mládí, dospívání, ale i průšvihů a v neposlední řadě i prvních lásek. Rychlým skokem se vracíme na gympl roku 1983, na hodinu tělocviku, následovanou dalšími výjevy ze života Helenky a jejích kamarádů. Nejčastěji se s ní a Jůlií procházíme Prahou, prázdným Karlovým mostem, Letenskou plání či zavítáme do Malostranské kavárny s permanentně otráveným číšníkem (Čeněk Koliáš). Jejich nejčastějšími tématy k diskuzi je jejich společná záliba v malování a básničkách, ale také problémy s rodiči, sourozenci (Vojtěch Vondráček - bratr Heleny) či křečky (Magdalena Zimová a Michaela Doležalová), a samozřejmě i jejich první lásky. Helenka řeší hlavně problémy se svou matkou (Iva Klestilová j.h.), zatrpklou a zneuznanou herečkou, která léčí své deprese alkoholem, a se svým egocentrickým otcem Karlem Freisteinem (Arnošt Goldflam), který čas od času napíše dopis z Ameriky a nemůže se dočkat, až bude Helence osmnáct a jemu tak skončí vyživovací povinnost. Jůliiným rodičům (Michaela Doležalová a Tomáš Rejholec) zase přijel na návštěvu strýček Mol (Jiří Wohanka) až z Austrálie. Aby si „děcka“ trochu zpestřili své volné chvíle rozhodli se se svojí partou založit literární skupinu POMED („POtrefený MEDvídek“) a následně také uspořádat veřejné vystoupení tzv. večer poezie. Zde zazní jedna nedovolená píseň „Dejvice“, za níž se pak rozdávají důtky. Jaký paradox, když si je pak pan ředitel Bauch (Miroslav Hanuš) objedná na svou oslavu narozenin, a chce po nich onu píseň zahrát. Na hodinách to také nemají studenti zrovna jednoduché, nejvíce zápasí s ruštinářkou Krulerovou (Marie Turková) a pověstnou odstřelovačkou-zeměpisářkou Klepáčovou (Helena Dvořáková). S takovými kantory se každý někdy setkal, o to více si pak cení těch, co stojí na druhé straně a studenty berou takové, jací jsou. Mezi ty zde například patřila třídní profesorka Jeníčková (Naďa Vicenová) nebo trochu ironický výtvarník a tělocvikář Fořt (Jiří Wohanka), který děvčata uchránil před dalším jejich průšvihem s popsanými taškami. Taktéž ve třídě nechyběla ani vyhlášená „šprtna“ Jiřina Krsická (Michaela Doležalová), které nedovolili přednést její básně na večeru poezie, a ona se jim za to odměnila „naprášením“. Poměrně typická také byla návštěva u doktorky Tökelyové (Ilona Svobodová) a její sestry (Halina Ničová), kde jsou všichni studenti jenom simulanti a za nemocné se považují jenom tehdy, pokud mají vyšší teplotu, ne-li snad horečku. Přestože jsou v posledním maturitním ročníku řeší více svoje první lásky. Vztah s Antošou Heleně příliš nevyšel. Zájmu a pozornosti, kterou jí věnoval Honza Kaplan, si však také příliš nevšímala. Vždy ho brala jako skvělého kamaráda, a tak se ho snažila podpořit i v době, kdy mu zemřel otec. Její kamarádka, a velká smolařka, Jůlie zase toužila po Havlíčkovi, ale ten o ni zájem neměl. Navíc se dal dohromady s Páťou, která mu ale po studiích emigrovala do Ameriky. Konec studií a nové začátky partu sice roztrhaly, ale vzpomínky zůstaly napořád. A i přesto, že si všichni žijí své životy se svými rodinami, našla si většina z nich čas a u jejich lavičky se opět po letech sešli, aby zde spolu uvítali nové tisíciletí.

V této inscenaci již neprocházíme příběhem vyprávěným hlavní hrdinkou, jako tomu bylo v „Hrdém Budžesovi“, nýbrž se zde ocitáme v živých obrazech tehdejší doby. Celé představení působí jako jakási koláž poskládaná z několika historek a zajímavých nebo i běžných zážitků hlavních hrdinů. S trochou nadsázky by se i dalo říci, že se celé představení tváří tak, jako by se před námi odehrával „film“ se spoustou rychlých střihů mezi scénami, prošpikovaný tehdejšími hudebními hity. Rozhodně tvůrci (autoři – spolupráce na scénáři: Jan Borna, režie: Jan Borna, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Petra Goldflamová Štětinová, hudba: Milan Potoček, asisten režie a režijní spolupráce: Jan Vondráček a další) dělali, co mohli, aby onu dobu všem divákům co nejlépe přiblížili a vyvolali v nich snad nostalgii nad prožitými léty, snad i dobré vzpomínky, neboť ty špatné je lépe brát s nadhledem. I to si myslím bylo určitým posláním této inscenace. Také ale na mě hra zpočátku působila zároveň jako moc rychlé přebíhání od jednoho k druhému. Je však zřejmé, že jinak se to nedalo udělat, pokud tam autoři chtěli vměstnat tolik informací. Rozhodně oceňuji, jak si s těmito rychlými změnami poradili vhodnou volbou scény, na níž se během těch zhruba 3 hodin vystřídalo 11 různých prostředí, a dokonce i pódium s živou kapelou (Kateřina Jirčíková, Pavel Lipták, Milan Potoček, Tomáš Rejholec). K perfektnímu dokreslení atmosféry silnou měrou přispěly i vhodně zvolené (a ze dna šatníku vybrané) kostýmy i některé nápadité momenty; jako například úvodní televizní vystoupení prezidenta Gustava Husáka (Pavel Tesař) nebo rozdání mávátek do hlediště a nacvičování provolávání prvomájových hesel (např.: „Regane, Regane, my tě tu nechceme!“ nebo „Rozhoupáme míru zvon, ať to slyší Pentagon“), přičemž na pozadí mávají papundekloví soudruzi. Opravdu povedené byli i živé hudební výstupy (v nich mě fakt překvapili); ty se opravdu všem skvěle vydařily – jak zpěv, tak i fyzický projev. Bylo vidět, že herci své role hrají opravdu s chutí a své výstupy si užívají, neboť taková plejáda komunistických figurek a jejich karikování slibuje rozmanitou a snad i veselou podívanou. Většina herců se objevila hned v několika různých rolích, což také není zrovna snadný úkol. Rozhodně to ale zvládli perfektně a bylo na co se dívat. Co se týká jednotlivých výkonů, je velmi těžké jmenovat ty nejlepší nebo nějaké špatné. Všechny mi přišly velmi vyrovnané a jeden k druhému skvěle zapadal. Každý si zde našel své místo. Pokud bych ale měla jmenovat, tak mě někteří herci přeci jen celkem překvapili, například Jan Vondráček coby vlasatý undergroundový Havlíček, nebo Ivana Lokajová, jejíž Jůlie na mě působila opravdu reálným dojmem mladé puberťačky 80.let. Určitě bych ale na každém mohla najít nějaké působivé momenty. Závěrem si však neodpustím srovnání. Pokud tedy toto představení bylo perfektně propracované i ztvárněné, byl "Hrdý Budžes" ještě minimálně o třídu lepší. Měl mnohem větší spád a jednotlivé gagy prostě vyplývaly postupně z jednotlivých situací, nebyly tam tak násilně tlačeny, jak se mi alespoň v první části „Oněgina“ zdálo. Jinak ale klobouk dolu před obsáhlostí inscenace a skvělými výkony.
Moje hodnocení: 73 %
matka, Helena a otec Freistein (I.Klestilová, L.Veliká a A.Goldflam)
ůlie a Helena (I.Lokajová a L.Veliká)
Páťa, Havlíček a Jůlie (M.Zimová, J.Vondráček a I.Lokajová)

Helena a Kaplan (L.Veliká a P.Tesař)

08 listopadu 2009

"Idiot?" - Činoherní studio

(Fjodor Michajlovič Dostojevskij)

„Ambientní melodram. Může tak čistý člověk, naivitou podoben dítěti, přežít v současné společnosti?“ (premiéra 8. června 2009)

Po „Uražených a ponížených“ přišlo ústecké Činoherní studio s další ruskou klasikou F. M. Dostojevského (1821-1881), náročného, přesto ale oblíbeného, autora. Jeho postavy bývají často velmi komplikované a málokomu se podaří vystihnout celou hloubku jejich osobnosti se všemi jejími vášněmi, rozpolceností a vůbec bohatým vnitřním životem. Možná i proto se mnozí tvůrci a herci snaží o další nová ztvárnění. Nejinak tomu je i v případě „Idiota“, který vznikl po návratu Dostojevského ze Sibiře, kde strávil deset let nucených prací, což bylo zmírněním původního trestu smrti posléze změněným na čtyři roky v káznici. Fyzicky i psychicky ho to velmi vyčerpalo, ale později z toho dokázal čerpat do svých děl. Uměl se dobře vcítit do lidí s narušenou osobností. Ne nadarmo ho někteří lidé označují za skvělého psychologa. V tomto románu je plno komplikovaných postav a vztahů, ale „činoheráku“ se podařil opravdu radikální zásah. Autoři (překlad: Tereza Silbernáglová, režie: Natálie Deáková, dramatizace: Vladimír Čepek, dramaturgie: Johana Součková, scéna: Lukáš Kuchinka, hudba: Ondřej Švandrlík, kostýmy: Jana Smetanová, pohybová spolupráce: Veronika Rinowski a další) vsadili pouze na čtyři stěžejní postavy, takže celý příběh zhutnili do jednoho milostného čtyřúhelníku. Tím tak měli možnost více rozebrat charaktery a jednání všech postav, ale také lépe přiblížit jednotlivé vztahy. Z románu se rázem stává jakési komorní drama, které skoro až působí jako samostatné dílo pouze inspirované románovou předlohou.

Kníže Lev Nikolajevič Myškin (Jiří Maryško) se vrací z léčebného pobytu ve Švýcarsku, kde byl kvůli epilepsii. Cestou ve vlaku se seznámí s obchodníkem Parfenem Semjonovičem Rogožinem (Kryštof Rímský), který se také vrací do Petrohradu, neboť mu zemřel otec a on po něm má dědit. Během jízdy vlakem spolu navážou přátelství, a tak se mu Rogožin svěřuje s tím, jak za tátovy peníze koupil drahé náušnice své velké lásce Nastasje Filippovně Baraškovové (Tereza Hofová) a jak ho za to otec málem ubil. Parfen zve svého nového přítele na návštěvu, což kníže neodmítá, ale nejprve musí navštívit a seznámit se s poslední Myškinovou, provdanou za generála Jepančina. Zde se mimo jiné seznamuje i s nejmladší a nejkrásnější ze sester Jepančinových, Aglajou Ivanovnou (Hana Vagnerová j.h.). Na narozeninovém večírku se má Nastasja Filippovna konečně vyjádřit, zda se vdá za svého snoubence. Nikdo ze zúčastněných o ní nemá zrovna valné mínění, a tak je ani nepřekvapí svým proslovem a rozhodnutím. V onen nepříliš vhodný moment vpadne na oslavu i alkoholem posilněný Rogožin. Požádá ji o ruku, s čímž Nastasja souhlasí; ovšem za podmínky, že jí do večera přinese 100.000 rublů. Svědkem celé události byl i kníže Myškin, který si i přesto myslí, že se Nastasja jenom přetvařuje, že není tak zlá a bezcitná. K údivu přihlížejících ji i on sám vyzná lásku a požádá ji o ruku. Nejprve se mu vysměje, ale poté, co jí sdělí, že rovněž zdědil nějaké peníze, zdá se být sňatek možný. Nastasja ho však s omluvou odmítá. Ona totiž jako jediná rozpoznala jeho morální kvality hned na začátku a chtěla ho tak před sebou ochránit. Dobře věděla, že sama by ho zničila. Prchá tedy s Rogožinem, který svůj úkol splnil a s penězi dorazil, do Moskvy. Považuje to za svůj trest, který má být horší než smrt. Po nějakém čase zavítá Myškin na návštěvu k Rogožinovi. S hrůzou zjišťuje, že jeho kamarád už Nastasju nemiluje, a navíc je stále více posedlý touhou po sňatku, i přestože by svatba byla smrtí obou. S pocity vzteku i bezmocnosti knížete napadne. Jemu se tak i díky tomu po letech vrací epileptické záchvaty. Myškin se jim začíná vyhýbat a stále častěji se vídá s Aglajou. Lidé si o nich začínají povídat a ani Aglaja jim to nijak nevyvrací. I když Myškina nic takového ani nenapadlo, připustí, že ani ona mu není lhostejná a snad ji i miluje. I přesto však Aglaja dělá zbytečné drahoty a tajnosti; nechá ho podstupovat různé zkoušky. Tu největší si pro něj připraví na návštěvě u Nastasji. Má se tam sám rozhodnout pro tu, kterou chce. Obě ženy se předem dohodly, že vyhraje ta, ke které udělá první krok. Myškin už Nastasju nemiluje, naopak se jí spíše bojí, ale zároveň mu jí je líto. První krok tedy udělal k ní a Aglaju to velmi raní. Svůj hořký kalich tedy Myškin hodlá vypít až do dna, a tak se svatbou souhlasí. Od oltáře se však Nastasja nechá unést Rogožinem. Druhý den se je kníže vydává hledat. Parfena najde doma, přestože to má vypadat, že není. Nastasja leží v ložnici ve svatebních šatech mrtvá. Oba u ní zůstanou až do rána, kdy si pro ně přijde policie. Rogožin se ke všemu přiznal a Myškin definitivně zešílel. Nakonec se z něj tedy stal skutečný idiot.

Jak už bylo v úvodu řečeno, patří toto dílo mezi náročné kousky; ať už pro tvůrce či herce, kteří musí složité charaktery podat, tak i pro diváky, na nichž je, aby je dokázali co nejlépe pochopit či vstřebat. Rozhodně bych chtěla ocenit nápad zúžit obsáhlý román se spoustou postav na pouhé čtyři. Určitě tak bylo snadnější orientovat se v základním tématu celé hry i v oněch hlavních úlohách. Více jich ani nebylo třeba, neboť i tak se daly, z několika trefných náznaků, lehce domyslet. Asi bych snad toto zpracování nechtěla hodnotit jako interpretaci Dostojevského díla, ale spíše jako „původní inscenaci“ ČS inspirovanou „Idiotem“. Na tomto dramatu mě zaujaly především ony rozervané charaktery, které jsem se nějakou dobu snažila marně pochopit. Donutily mě tak k hlubšímu zamyšlení, ale nakonec jsem snad přeci jen pobrala vše, co se dalo. Nejtěžší úkol připadl Tereze Hofové, jejíž postava mi přišla výraznější a snad i stěžejnější než ta Myškinova. Byla zde hybadlem celého děje a také tou, co svým chováním vyvolávala nejvíce emocí a otazníků. Nejprve si člověk pokládal otázku „proč to vlastně dělá?“, aby si vzápětí mohl odpovědět, že zřejmě věděla víc a že přeci jen nějaké to srdce měla. Tereza působila ve výrazu dost tvrdě a strnule, ale k této postavě se taková kamenná tvář určitě hodí. Ostatní tři protagonisté a jejich výkony mi přišly vyvážené, ale nijak zvlášť na mě nezapůsobily. Trochu nadbytečná, a ne příliš podařená byla „drsná“ scéna soulože Nastasji a Parfena. Naopak jejich závěrečný tanec byl o poznání zajímavějším momentem. Celkově to nebylo až tak zlé, ale musím přiznat, že většina dalších představení ČS mě zaujala o něco víc.
Moje hodnocení: 48 %
Myškin a Rogožin (J.Maryško a K.Rímský)
Aglaja a Myškin (H.Vagnerová j.h. a J.Maryško)
 Myškin a Nastasja (J.Maryško a T.Hofová)