"Frida K." - host Činoherního studia
(Gloria Montero)
„Strhující příběh mexické malířky Fridy Kahlo, rozporuplné, často šokující ženy, který líčí její umělecké úspěchy, lidské prohry, a hlavně vztah k manželovi, kontroverznímu mexickému malíři Diegu Riverovi, v monodramatu, který je nazýván sólovým dialogem pro jedinou herečku.“ (premiéra 14. září 2006)
Ve dnech 26.-29. října 2006 probíhal v Ústí nad Labem 23. ročník „Femina filmu“ (Mezinárodního filmového festivalu filmařek); v rámci tohoto festivalu se rovněž uskutečnilo ve spolupráci s Činoherním studiem divadelní představení „Frida K.“ (jinak se hraje v "Lyra Pragensis"). Po shlédnutí výborného filmu FRIDA a po přečtení knížky založené na dopisech psaných touto významnou mexickou malířkou bylo pro mě velkým překvapením, že její životní osud získal i divadelní podobu. Rozhodně jsem tuto hru chtěla vidět. Byla napsána již v roce 1994 a uvedena na Fringe Festivalu v Torontu a dále hrána v Mexiku, v New Yorku a v neposlední řadě v různých městech Španělska. Zároveň se stala nositelkou několika cen (ve Španělsku získala cenu kritiků, v Kanadě dvě ceny Dora a byla zde rovněž nominována na cenu Chalmer´s). Španělským Ministerstvem kultury bylo monodrama dokonce vybráno pro turné v Latinské Americe a v září 1999 vyhrálo Mezinárodní divadelní festival v Havaně. Mým datem je však 26. říjen 2006, kdy jsem měla možnost toto výjimečné představení shlédnout. Úvodní slovo, ještě před začátkem monodramatu, si vzala patronka Femina Filmu 2006 Ester Kočičková, která divákům představila ředitelku festivalu Janu Víchovou, ale také režisérku Olgu Struskovou, se kterou udělala menší rozhovor o tom, jak se ke hře i její představitelce dostala. Poté už nic nebránilo tomu, vyslechnout si příběh tak silné ženské osobnosti, kterou jistě Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón (6. července 1907 – 13.července 1954) byla.
Příběh prakticky začíná i končí momentem, kdy už je Frida ve velmi špatném zdravotním stavu, ale i přesto se chystá na svou velkou výstavu, na které rozhodně nehodlá chybět. Při přípravách vzpomíná na důležité momenty i osoby svého života. Jistě nejdůležitějším momentem celého její života, jehož téměř polovinu strávila v posteli, byla nehoda autobusu s tramvají. Bylo jí osmnáct, byla mladá, krásná a plná snů a nadějí. Tento moment jí však přichystal naprosto jiný osud. Nehodu přežila, ale trvalé zdravotní následky jí zůstaly až do smrti. Nikdy to neměla snadné; nehod za svůj život prožila až dost. Mezi významnými osobami jejího života samozřejmě nesmí chybět její rodiče, kteří nebyli rodilými Mexičany, ale své kořeny měli v Evropě (v Maďarsku a Německu), ale také její sourozenci (byla třetí ze 4 dětí). Nejvýznamnějším člověkem a Fridinou největší láskou byl známý mexický malíř Diego Rivera, kterého si v roce 1929 vzala. Stával se zároveň jejím učitelem. Milovala ho i přes jeho časté milostné avantýry, a také mu je na truc oplácela. Seznámila se i s jeho ženou Lupe; později se spolu staly důvěrnicemi. Svým politickým postojem směřovala spíše k levici. Setkala se tak i se Lvem Trockým, který do Mexika se svou ženou uprchl. Stali se milenci. Další velkou tragédií Fridina života (krom nehody) bylo nenaplněné mateřství; stávalo se tak tématem jejích snad emotivně nejsilnějších obrazů. Své poslední obrazy malovala na invalidním křesle, neboť jí musela být amputována jedna noha. V Mexiku měla Frida pouze jednu výstavu, a i přesto se stala světovou malířkou.
Naprosto výborně byla navržena scéna; jednoduše ale se vším potřebným - s postelí, ve které Frida trávila velkou část svého života a toaletním stolkem s velkým zrcadlem, vše v „mexických“ barvách, ale také pěkné kostýmy včetně pomalovaného korzetu. Scénu doplňovala smrtka coby loutka Pelona. Celou hru (autorů – překlad, úprava a režie: Olga Strusková, scéna: Petr Larva, kostýmy: Eliška Nová, hudba: Tadeáš Věrčák a další) dokreslil vhodně navržený hudební podklad. Myslím si, že i výběr hlavní představitelky Zory Jandové se vydařil. Poprala se s těžkou rolí (být cca 90 min na jevišti sama) skvěle. I když se musím přiznat, že po tom, co paní režisérka vyprávěla o výběru hlavní role a zmínila se, že v užším výběru měla další 3 nebo 4 adeptky, mě zajímalo které. Frida Kahlo opouštěla svět v roce 1954 s doznáním: „Radostně čekám na odchod – a doufám, že se už nikdy nevrátím.“ Ale její pomyslný návrat v podobě filmu „Frida“ (v hlavní roli: Salma Hayek) z roku 2002, několik knih o jejím životě, ale i divadelního zpracování z konce 20. století mohou její síle osobnosti jedině vzdát hold. Vždyť i díky tomu, se v dnešní době stává světově známou pro mnoho lidí, kteří se tolik v oblasti umění neorientují.
Moje hodnocení: 77 %
„Strhující příběh mexické malířky Fridy Kahlo, rozporuplné, často šokující ženy, který líčí její umělecké úspěchy, lidské prohry, a hlavně vztah k manželovi, kontroverznímu mexickému malíři Diegu Riverovi, v monodramatu, který je nazýván sólovým dialogem pro jedinou herečku.“ (premiéra 14. září 2006)
Ve dnech 26.-29. října 2006 probíhal v Ústí nad Labem 23. ročník „Femina filmu“ (Mezinárodního filmového festivalu filmařek); v rámci tohoto festivalu se rovněž uskutečnilo ve spolupráci s Činoherním studiem divadelní představení „Frida K.“ (jinak se hraje v "Lyra Pragensis"). Po shlédnutí výborného filmu FRIDA a po přečtení knížky založené na dopisech psaných touto významnou mexickou malířkou bylo pro mě velkým překvapením, že její životní osud získal i divadelní podobu. Rozhodně jsem tuto hru chtěla vidět. Byla napsána již v roce 1994 a uvedena na Fringe Festivalu v Torontu a dále hrána v Mexiku, v New Yorku a v neposlední řadě v různých městech Španělska. Zároveň se stala nositelkou několika cen (ve Španělsku získala cenu kritiků, v Kanadě dvě ceny Dora a byla zde rovněž nominována na cenu Chalmer´s). Španělským Ministerstvem kultury bylo monodrama dokonce vybráno pro turné v Latinské Americe a v září 1999 vyhrálo Mezinárodní divadelní festival v Havaně. Mým datem je však 26. říjen 2006, kdy jsem měla možnost toto výjimečné představení shlédnout. Úvodní slovo, ještě před začátkem monodramatu, si vzala patronka Femina Filmu 2006 Ester Kočičková, která divákům představila ředitelku festivalu Janu Víchovou, ale také režisérku Olgu Struskovou, se kterou udělala menší rozhovor o tom, jak se ke hře i její představitelce dostala. Poté už nic nebránilo tomu, vyslechnout si příběh tak silné ženské osobnosti, kterou jistě Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón (6. července 1907 – 13.července 1954) byla.
Příběh prakticky začíná i končí momentem, kdy už je Frida ve velmi špatném zdravotním stavu, ale i přesto se chystá na svou velkou výstavu, na které rozhodně nehodlá chybět. Při přípravách vzpomíná na důležité momenty i osoby svého života. Jistě nejdůležitějším momentem celého její života, jehož téměř polovinu strávila v posteli, byla nehoda autobusu s tramvají. Bylo jí osmnáct, byla mladá, krásná a plná snů a nadějí. Tento moment jí však přichystal naprosto jiný osud. Nehodu přežila, ale trvalé zdravotní následky jí zůstaly až do smrti. Nikdy to neměla snadné; nehod za svůj život prožila až dost. Mezi významnými osobami jejího života samozřejmě nesmí chybět její rodiče, kteří nebyli rodilými Mexičany, ale své kořeny měli v Evropě (v Maďarsku a Německu), ale také její sourozenci (byla třetí ze 4 dětí). Nejvýznamnějším člověkem a Fridinou největší láskou byl známý mexický malíř Diego Rivera, kterého si v roce 1929 vzala. Stával se zároveň jejím učitelem. Milovala ho i přes jeho časté milostné avantýry, a také mu je na truc oplácela. Seznámila se i s jeho ženou Lupe; později se spolu staly důvěrnicemi. Svým politickým postojem směřovala spíše k levici. Setkala se tak i se Lvem Trockým, který do Mexika se svou ženou uprchl. Stali se milenci. Další velkou tragédií Fridina života (krom nehody) bylo nenaplněné mateřství; stávalo se tak tématem jejích snad emotivně nejsilnějších obrazů. Své poslední obrazy malovala na invalidním křesle, neboť jí musela být amputována jedna noha. V Mexiku měla Frida pouze jednu výstavu, a i přesto se stala světovou malířkou.
Naprosto výborně byla navržena scéna; jednoduše ale se vším potřebným - s postelí, ve které Frida trávila velkou část svého života a toaletním stolkem s velkým zrcadlem, vše v „mexických“ barvách, ale také pěkné kostýmy včetně pomalovaného korzetu. Scénu doplňovala smrtka coby loutka Pelona. Celou hru (autorů – překlad, úprava a režie: Olga Strusková, scéna: Petr Larva, kostýmy: Eliška Nová, hudba: Tadeáš Věrčák a další) dokreslil vhodně navržený hudební podklad. Myslím si, že i výběr hlavní představitelky Zory Jandové se vydařil. Poprala se s těžkou rolí (být cca 90 min na jevišti sama) skvěle. I když se musím přiznat, že po tom, co paní režisérka vyprávěla o výběru hlavní role a zmínila se, že v užším výběru měla další 3 nebo 4 adeptky, mě zajímalo které. Frida Kahlo opouštěla svět v roce 1954 s doznáním: „Radostně čekám na odchod – a doufám, že se už nikdy nevrátím.“ Ale její pomyslný návrat v podobě filmu „Frida“ (v hlavní roli: Salma Hayek) z roku 2002, několik knih o jejím životě, ale i divadelního zpracování z konce 20. století mohou její síle osobnosti jedině vzdát hold. Vždyť i díky tomu, se v dnešní době stává světově známou pro mnoho lidí, kteří se tolik v oblasti umění neorientují.
Moje hodnocení: 77 %
 |
| Frida K. (Zora Jandová) |
 |
| měla hrozné bolesti, přesto chtěla žít |
 |
| nemohla pořádně chodit, přála si létat |
 |
| Frida s Pelonou (tradiční mexickou loutkou) |
posted by lucifer at 23:47
1 comments
