"Hamlet" - Dejvické divadlo

(William Shakespeare)

„Hra o hrdinství, které nikdo nepotřebuje.“ (premiéry 12. a 18. dubna 2006)

Na 9. února 2007 jsem měla naplánováno představení klasického díla největšího dramatika všech dob Williama Shakespeara. Sice jsem se s „Hamletem“ na divadelních prknech setkala již potřetí (první byl Hamlet-muzikál a druhý byl "Hamlet" v JČD), ale bylo to poprvé, kdy jsem měla možnost navštívit další pražské divadlo, a to konkrétně Dejvické divadlo. Jeho první představení se odehrálo 14. října 1992, avšak statut profesionálního divadla získalo v roce 1993. Divadýlko je to poměrně nové, ale i přesto na svém kontě má několik zajímavých ocenění. Mezi nejvýznamnější bezpochyby patří inscenace J.A.Pitínského „Sestra Úzkost“, která v roce 1995 získala Radokovu cenu za Inscenaci roku a DD se poprvé stalo Divadlem roku. Docela mě zaujalo, co jsem si mohla o tomto modernějším nastudování tzv. „malého Hamleta“ (který je údajně záznamem nápovědní knihy) přečíst, a tak jsem na výsledek byla opravdu zvědavá.

Jednoho dne se Hamlet (Jaroslav Plesl) sejde se svým přítelem Horaciem (Richard Fiala, j.h.) a ten mu sdělí, že v noci viděl ducha jeho otce (Stanislav Zindulka) potulovat se po hradbách. Je těžké něčemu takovému uvěřit, a tak se o tom chce Hamlet sám přesvědčit. Setká se s ním, a dokonce spolu i pohovoří. „Otec“ mu prozradí, že byl ve spánku zavražděn svým bratrem, Hamletovým strýcem, Claudiem (Jiří Langmajer), který si jen pár dní po jeho pohřbu má brát ovdovělou královnu Gertrudu (Hana Seidlová). Šok z odhalení smutné pravdy v něm propudí určitou nenávist a znechucení vůči okolnímu světu. Dokonce od sebe začne odhánět i Ofélii (Vanda Hybnerová); ženu, kterou miluje. Nejdříve se všichni, na doporučení kancléře a zároveň Oféliina otce Polonia (Václav Mareš, j.h.) domnívají, že jeho zvláštní stav souvisí právě s láskou k Ofélii, které píše milostné dopisy. To se jim však nepotvrdí. Do města přijíždějí herci (Jiří Kaftan, Pavol Smolárik a Miluše Bendová), kteří po domluvě s Hamletem zahrají hru velmi nápadně podobnou oné osudné noci, kdy byl dánský král ve spánku zabit jedem nalitým do ucha. Hamlet chtěl vidět, jak se bude Claudius tvářit a tím získat hmatatelnější důkaz. Po dalším setkání s duchem svého otce se Hamlet rozhodne Claudia zabít. Namísto něj však zastřelí Polonia, který byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Nový král cítí jisté nebezpečí, které by mu mohlo vše pokazit, a tak se rozhodne poslat Hamleta do Anglie, kde ho chce dát nechat zabít. Zároveň s ním posílá i Rosencrantze (Pavel Šimčík) a Guildensterna (Marek Taclík) coby jeho přátele. Hamlet však na loď nenastoupí. Ofélie svůj nešťastný osud završí sebevraždou. Poté se z cest vrací i její bratr Laertes (Ladislav Hampl), který se dozvídá jednu špatnou zprávu za druhou a rozhodne se smrt svých blízkých pomstít. S Claudiem se domluví, jak na Hamleta a ke všemu jim poslouží jed. Každý si svou číši vypije až do dna.

Na hře bych chtěla ocenit její srozumitelnost a jasnost, které vycházely z jednoduchých gest i dialogů. Autoři (překlad: Jiří Josek, režie a spolupráce na scénáři: Miroslav Krobot, scénář a dramaturgie: Karel František Tománek, scéna: Martin Chocholoušek, kostýmy: Vladimíra Fomínová a Martin Chocholoušek, pohybová spolupráce: Boris Hybner a další) dodrželi, co si předsevzali a před honosnými scénami a květnatými monology dali přednost spíše jednotlivým charakterům postav. Vsadili hře i atmosféru doby blížící se naší současnosti, a dokonce si dovolili vynechat scény tak typicky hamletovské (jako například monolog s lebkou a s ním tolik známé „být či nebýt“, nebo závěrečný souboj a velké krveprolití). Je to opravdu zvláštní nastudování Shakespearova dramatu, ale myslím, že je tak o něco přístupnější většímu počtu diváků. Z hereckých výkonů bych chtěla jednoznačně nejlépe hodnotit Jaroslava Plesla, jemuž patřila hlavní role Hamleta; dosti cynického, a přitom stále rozumně uvažujícího frajírka. Jeho rozjezd byl pozvolnější, ale s každou minutou představení se jeho výkon stupňoval. Překvapivě pojatá byla i Ofélie, kterou ztvárnila Vanda Hybnerová. Nepředstavovala žádnou hloupoučkou mlaďoučkou naivku, ale vyzrálou ženu s navenek silným výrazem zastírajícím vnitřní neklid, který ještě pro jistotu „obalila“ kouřem z cigaret. Jiří Langmajer mi připadal na krále Claudia dost mírný a nevýrazný. A podobně pasivněji působila i Hana Seidlová jako královna Gertruda. Mezi zajímavější scény hry bych zařadila výstup Pavla Šimčíka s píšťalkou a Jiřího Kaftana. Herci prý rádi hrají role herců a mohou tak svá gesta řádně přehrát; a takhle nějak si to představuju. Na pana Stanislava Zindulku zbyla menší, ale v tomto nastudování docela zásadní, rolička. Je sice jeho nejmenší divadelní rolí, ale prý ji hraje rád.
Moje hodnocení: 66 %

Hamlet a duch jeho otce (J.Plesl a S.Zindulka)

Ofélie a Hamlet (V.Hybnerová a J.Plesl)

Guildestern, Claudius, Hamlet a Gertruda (P.Šimčík, J.Langmajer, J.Plesl a H.Seidlová)