28 října 2014

"Každý den, šťastný den!" - host Krušnohorského divadla

(Jaan Tätte)

"Estonská komedie vysmívající se kýčovitým představám o lásce. Experiment s bigamií přináší řadu překvapivých a absurdních situací, které vyplazují jazyk na konvenční morálku, vytoužené štěstí však nepřinášejí." (premiéra 11. června 2014)

Před čtyřmi lety si svou českou premiéru odbyla tato inscenace estonského herce, dramatika a slavného písničkáře Jaana Tätta v Divadle A. Dvořáka v Příbrami. Naposledy ji zde uvedli v březnu 2013. Nově si ji pak v roce 2014, a ve stejném obsazení, zařadilo do svého repertoáru pražské Divadlo Kalich. Autor se v této komedii, či spíše až frašce, rozhodl trochu nekonvenčně zaexperimentovat s manželskou krizí, kterou si prochází mnoho manželství. S trochou nadsázky tak můžeme vidět, jak by takový případ podivného trojúhelníku mohl vypadat. Skvěle pak autoři vsadili na obsazení hned dvou nositelů Cen Thálie, kteří jsou navíc "chloubou" právě příbramského divadla A. Dvořáka. První z nich dostala již v roce 2003 excelentní Bára Hrzánová za mimořádný ženský jevištní výkon za roli Helenky Součkové v jedné z nejúspěšnějších her uváděných na české scéně, kterou bezpochyby "Hrdý Budžes" je. Druhým oceněným, který několikrát vyhrál i diváckou soutěž o nejoblíbenějšího herce, byl v roce 2008 Zbigniew Kalina v kategorii pro mladé herce do 33 let. Oba v této hře pak doplnili Libor Jeník, kolega Báry z "Budžese", a od září je nově v obsazení také Pavla Rychlá-Vojáčková, známá především z dabingu (např.: Monika ze seriálu "Přátelé"). Do teplického divadla přijeli společně hostovat 27. října 2014 a já si to rozhodně během příjemně prodlouženého víkendu nechtěla nechat ujít.

Aneta (Bára Hrzánová) se vrací ze služební cesty domu ve značně rozjařené náladě a nijak ji nepřekvapí, když z jejich ložnice vychází sousedka Anička (Pavla Rychlá-Vojáčková), která se již několik let marně snaží svést Anetina manžela Freda (Libor Jeník). Jen co ji z bytu vyprovodí, svěří se svému muži s tajemstvím, že je hrozně zamilovaná a šťastná a že se s tím vším štěstím musí Fredovi svěřit, aby se i on mohl radovat s ní. Bez větších okolků se ale ke svému úžasu dovídá, že tím objektem lásky není on, ale naprosto neznámý chlap, kterého potkala v letadle a v němž objevila spřízněnou duši. Chová se jak bláznivá školačka a naprosto upřímně svěřuje svému muži vše, co ji na Manfredovi (Zbigniew Kalina) zaujalo. On se nestačí divit, zvláště pak po tom, co zjistí, že jejich manželství ukončit nechce, že si "jenom" do jejich bytu plánuje přivést svého milence, aby zde mohli žít spolu všichni pohromadě. Nakonec dokonce Freda přiměje, aby dal světelné znamení pod okny čekajícímu Manfredovi, že může přijít nahoru. Celou dobu se pak statečně drží, neboť podivínský Manfred se zdá být celkem suverén a má poměrně jasnou představu, jak to bude vše fungovat. Situace se však najednou obrátí v momentě, kdy dojde na lámání chleba a Aneta chce se svým milencem prožít vášnivou noc. Z Manfreda není žádný dravý tygr, ale jen malé ustrašené koťátko. Odmítá jakýkoliv fyzický kontakt a dává přednost pouze a jedině duševnímu splynutí. Na rozvášněnou Anetu se se škodolibou radostí "vykašle" i Fred a raději si ustele u dětí v pokoji. Aby toho nebylo málo, vtrhne do jejich bytu i Anička v nově zakoupeném sexy prádélku, kterým chce již definitivně svést Freda. Zvláště po tom, co zjistí, že by si Aneta chtěla nechat hned oba dva muže. Manfred se jí však ujme a odvede si ji pryč. Manželé jsou opět jen spolu a zjišťují, že ten jejich vztah, i když za ta léta jaksi vyprchal a zevšedněl, není až tak špatný.

Viděla jsem další ze skvělých "koncertů" Báry Hrzánové, které bylo na jevišti opravdu plno. Ostatně jako vždy. Síla jejího projevu je opravdu nepřehlédnutelná. To nadšení a rozjařenost, se kterou se vrátila domů a ještě s naprostým nadhledem dokázala svého muže přesvědčit o svém absurdním plánu, odehrála s odzbrojující přirozeností a suverenitou. Perfektně pracuje s dialogy i jednotlivými gesty. I obyčejné "hození okem" či vykopnutí nožky se v daném momentě vždy skvěle hodí a ještě znásobí hravost situace. Hravě svou roli podivína, ze kterého se nakonec vyklubal nepoužitelný chlap, pojal i Zbigniew Kalina. Dobře se spolu doplňovali. Manželský trojúhelník zde uzavírá Libor Jeník, který již léta s Bárou hraje ve velmi úspěšném "Hrdém Budžesovi", a jako jediný z celé sestavy neměl roli podivína, ale normálního chlapa, který se musí vypořádat s vrtochy své ženy. Nejslabším článkem zde byla Pavla Rychlá-Vojáčková, obzvláště pak vedle Báry Hrzánové. Není špatná herečka, ale tato role jí příliš nesedla. Každopádně jako celek je to hravá a veselá inscenace (autorů - překlad: Jonatan Tomeš, úprava: Johana Kudláčková a Lída Engelová, dramaturgie: Johana Kudláčková, výprava: Ivo Žídek, hudba: Zdeněk Zdeněk, režie: Lída Engelová a další), kde se jistě zasmějete. Manželské trojúhelníky prostě nefungují, ale pobavit se na nich v tomto případě můžete.
Moje hodnocení: 63 %
Aneta a Fred (B.Hrzánová a L.Jeník)
Aneta a Manfred (B.Hrzánová a Z.Kalina)
Fred, Anna, Manfred a Aneta (L.Jeník, alter. H.Lapčíková, Z.Kalina a B.Hrzánová)

17 října 2014

"Zahraj to znovu, Same" - host Severočeského divadla

(Woody Allen)

"Rozkošná komedie o tom, že člověk má za všech okolností zůstat sám sebou." (premiéra 6. března 2003)

Tato konverzační komedie na motivy stejnojmenného filmu podle scénáře Woodyho Allena, který si ve filmu rovněž zahrál, figuruje na repertoáru Divadla Na Jezerce již více než jedenáct let. Právě touto hrou navíc také v Gongu divadelní společnost Jana Hrušínského zahájila svou činnost. Pod úspěchem této inscenace se jistě podepsal i režisér Ondřej Sokol. Rovněž Allenovo jméno budí zájem. Kromě toho, že je "Zahraj to znovu, Same!" hořko-romantickým příběhem, pozná každý jasný odkaz i poctu filmu Casablanca z roku 1942, ve kterém excelovali Ingrid Bergmanová a Humphrey Bogart, kteří nechybí ani v této komedii. Jejich představiteli není nikdo jiný než Libuše Šafránková s Josefem Abrhámem. I když se v této inscenaci objeví "pouze" ve filmové projekci, zpestří tak celou podívanou, kde se realita prolíná s představami. Jak řekl po premiéře sám Josef Abrhám: "Řešení to bylo zábavné. V divadle měli tu odvahu postavy Humprehyho Bogarta a Ingrid Bergmanové natočit na video a během představení je promítat a kombinovat s živými herci. Byl to nápad riskantní, ale zdá se, že vyšel a funguje." A funguje již mnoho let, stejně jako 14. října 2014, kdy přijel soubor hostovat do Severočeského divadla v Ústí nad Labem.

Felixe Alana (Jan Hrušínský), neurotického filmového kritika, právě opustila manželka Nancy (Tereza Němcová). Byla jedinou ženou, kterou miloval a která po jistou dobu milovala jeho. Nyní ale však dospěla k názoru, že se s ním nudí a že by chtěla v životě zažít více dobrodružství. Navíc mu také vyčítá, že "se s ním dost nenasmála". Zničilo ho to a neví, jak se s tím vypořádat. Velmi dobře si uvědomuje, že u žen mnoho úspěchu nesklízí, neboť svou nesmělostí a nemotorností každou spíše odradí a svým přílišným snažením zapůsobit vše akorát zpacká. Svůj velký vzor vidí v Humprehym Bogartovi (Josef Abrhám), který hraje hlavní roli v jeho nejoblíbenějším filmu Casablanca spolu s Ingrid Bergmanovou (Libuše Šafránková). Často ho vídá i ve svých představách, kde s ním dokonce i rozmlouvá a sbírá od něj rady, které by mu měly dodávat sebevědomí. S těžkou životní situací se mu snaží pomoci i jeho nejlepší kamarád Dick (Zdeněk Hruška) se svou manželkou Lindou (Miluše Šplechtová). Často ho navštěvují, berou ho na večeře či diskotéky, a pokoušejí se ho seznámit s některými svými kamarádkami. On vždy ale působí velmi křečovitě, nemotorně a jako naprostý ňouma. Každé setkání tak končí fiaskem. Stále častěji se vídá s Lindou, se kterou Dick mnoho času netráví, neboť se coby nepříliš úspěšný obchodník neustále honí za prací a na svou ženu v tom všem shonu zapomíná. Felix si začíná uvědomovat, že právě s Lindou se cítí dobře, na nic si nehraje a je sám sebou. I v ní tento pocit převládne, a tak spolu zažijí jednu bouřlivou noc. Ranní prozření ale přinese jen výčitky. Dick po návratu ze služební cesty zavítá k Felixovi domu. Neustále shání svou ženu, neboť si uvědomil, že ji moc miluje a nechce ji ztratit. Ke stejnému názoru dospěje i Linda a Felix jejich manželství určitě rozvrátit nechce. Zprvu se s tím těžko smiřuje, ale když se v jeho dveřích zjeví mladá dívka, která se stěhuje do vedlejšího bytu a poznává v něm svého oblíbeného filmového kritika a spisovatele, konečně najde svou spřízněnou duši. Konec dobrý, všechno dobré a tak "Zahraj to znovu, Same" (Dalibor Gondík).

Přestože se příběh odehrával celou dobu na jednom místě, nebyla to úplně nuda. Síla Allenovy tvorby je totiž především v brilantně a vtipně napsaných dialozích a charakterech jeho postav, v nichž se mnoho lidí najde. Tato hra (autorů - režie: Ondřej Sokol, výprava: Adam Pitra, hudební spolupráce: Dalibor Gondík, fonetická spolupráce: Dr. Zdena Palková, přeložila: Dana Hábová a další) velmi vhodně zakomponovala i filmový odkaz do děje a především díky skvělému obsazení v hlavních rolích (Libuše Šafránková a Josef Abrhám) nabízel v první půli příjemné oživení a zpestření. V té druhé už se tak zajímavým nezdál, neboť se příliš opakoval a byl zbytečně zdlouhavým. Na filmy se chodí do kina, a ne do divadla. Obvykle bývá druhá část lepší a dynamičtější než první. Zde jsem to bohužel cítila spíše obráceně. Každopádně ale velmi dobře sedla role Felixe Janu Hrušínskému. V poloze typicky intelektuálně stylizovaného "pisálka" ale v životě nemotorného ňoumy působil očividně jistě, což dokládal i svými nepřirozeně hranými gesty s až křečovitou snahou zaujmout. Naopak Miluše Šplechtová hrála ženu, která vše zvládá s noblesou, oduševnělostí a má šarm. Její herecké výkony vždy působí velmi přirozeně. Jejího manžela, který se více věnoval svému podnikání než jí, zde poměrně suverénně ztvárnil Zdeněk Hruška. Čtveřici herců tu doplnila Tereza Němcová, která si jako jediná zahrála hned několik rolí žen. Kromě Felixovy manželky se představila i v rolích jeho nápadnic a myslím, že to zvládla velmi dobře. Každopádně bylo čemu se smát; vždyť o úspěchu inscenace mluví i roky, po které se hra drží na repertoáru pražského divadla.
Moje hodnocení: 61 %
H.Bogart a I.Bergmanová (J.Abrhám a L.Šafránková)
Felix a Linda (J.Hrušínský a M.Šplechtová)
Dick a Felix (Z.Hruška a J.Hrušínský)

11 října 2014

"Pátá dohoda" - host Severočeského divadla

(Don Miguel Ruiz, Jaroslav Dušek)

"Pátá dohoda nás zavádí do hlubší roviny našeho sebeuvědomování a navrací nás k našemu vrozenému pravému já. Toto pokračování Čtyř dohod nám připomíná náš největší dar, kterým se můžeme obdarovat: svobodu být sám sebou." (premiéra původních Čtyř dohod 17. října 2004)

Je tomu již (bez týdne) deset let, kdy Jaroslav Dušek prvně představil odlehčenou formou moudrost starých Toltéků širšímu publiku. Původně začínal s dílem "Čtyři dohody", na které časem navázal i "Pátou dohodou". Tyto vědomosti dávných předků ve svých knihách sepsal Don Miguel Ruiz a staly se velice oblíbenými po celém světě. Mnoho lidem dokonce změnily život či alespoň dosavadní myšlení. Jaroslav Dušek ji zábavnější a srozumitelnou formou prezentuje po celé republice. V rámci "Týdne pro duševní zdraví" s ní přijeli hostovat 10. října 2014 i do Ústí nad Labem. Pořadatelem této akce byl Fokus Labe, jehož zástupci si před začátkem představení vzali slovo, aby lidem svůj záměr vysvětlili a upozornili je tak na problematiku psychických nemocí, a to především schizofrenie a její léčení v rámci ústavní péče. Uznávám, že bychom na podobné problémy neměli zapomínat a uvědomovat si je, ale vyprávění jednoho z podporovaných lidí by stačilo i v mnohem kratší formě. Nicméně si vážím sociálních pracovníků, kteří se takto aktivně i s úspěchy věnují podpoře duševně nemocných lidí. Rovněž i tímto představením mohou ukázat jednu z možných cest, kterou se dá během dnešního hektického života vydat.

Prvotně si musíme uvědomit, kdo jsme a jak jsme na tento svět přišli. Všichni jsme se narodili jako malé dítě, čistá duše, čiré božství. Učením a získáváním informací, znalostí i pozorováním v daném místě a čase jsme se teprve začali stávat člověkem. Dále se dozvídáme o místě, kde se lidé znovu stávají bohy. Tam ale vede delší cesta sebepoznání, sebeuvědomování i pozorování. V současném světě a době nás nejvíce ovlivňuje množství rozličných názorových systémů, které si většina lidí plete s pravdou. Každý si přisvojuje jiné, věří jim a dokonce se je snaží šířit či vnucovat i ostatním. Zbytečně tak vzniká množství konfliktů, které bohužel plodí i násilí. Stejně tak typické pro lidi bývají tzv. mrtvoly minulosti. Lidé si je stále nosí sebou, mluví o nich, "chlubí" se jimi a neuvědomují si, že by bylo lépe zanechat je tam, kde umřely a raději si od nich odlehčit. Rovněž faktor času (chronos) velmi omezuje volný způsob našeho života. I když je to "pouze" lidmi nastavený systém, museli jsme ho přijmout a přizpůsobit se mu. Málokdo si může dovolit fungovat v rytmu cairos, který označuje čas aktuální přítomnosti, podle kterého si můžeme volně určovat vlastní aktivity. Klasicky tuto volnost mají akorát malé děti, za něž s časem operují jejich rodiče, či starší lidé v důchodu, kteří už se nemusí honit každý den za prací.
Až v druhé části se dostáváme k poselství čtyř dohod, které bychom měli uzavřít se sebou samými. První dohoda nám říká "miřme slovy přesně", tedy naučme se slova správně používat. Druhá dohoda rovněž souvisí s komunikací, neboť nám radí, jak vylepšit vztahy mezi lidmi. Říká "neberme si nic osobně". Třetí se pak zaměřuje na vztah sám k sobě, neboť praví "přestaňme si vytvářet falešné domněnky". Jednou z těch nejzásadnějších je neustálý konflikt dobra se zlem. Toltékové však tvrdí, že nic takového neexistuje. Jediný existující konflikt je pouze mezi pravdou a lží, respektive konfliktem mezi množstvím lží, kterým lidé čas od času věří a proto je často převlékají do svých pravd. Čtvrtá pravda už nás směřuje k poslední páté. Říká, abychom "vše dělali tak, jak nejlépe umíme". Vtahuje nás do přítomnosti a vysvětluje nám, že nejsme obětí názorového systému. Pátá dohoda pak shrnuje poselství předešlých dohod a stává se "snem třetí pozornosti". Díky ní opouštíme svět myšlení a vstupujeme do světa naslouchání. Učí nás přijmout sebe, jací jsme a stejně tak přijmout i ostatní, jací jsou.

Je až s podivem, jaký zájem mezi diváky vyvolává tato talkshow se speakerem Jaroslavem Duškem, v němž někteří dokonce vidí novodobého guru. To každopádně považuji za velmi přehnané, stejně tak, jako toto dílko nelze nazvat divadelní inscenací, nýbrž spíše jakousi přednáškou. Vpředu stojí Jaroslav Dušek, který do nás "nalévá" pořádnou dávku informací částečně s odkazy na vědomosti starých Toltéků a z části doplněných "reálnými" příklady ze života. I přesto, že se je snažil podat lehce zábavnou formou, bylo velmi náročné všechno vstřebat. Na obdobné téma musí být člověk připraven, aby si z něj mohl něco odnést. Bohužel jsem ale právě tento páteční večer nebyla zrovna vhodně naladěna. Měla jsem za sebou dva velmi náročné týdny v práci a můj mozek potřeboval rozhodně něco lehčího a přístupnějšího. Příliš jsem se nebavila a z toho vážnějšího pohledu důležitého sdělení jsem bohužel čekala mnohem více. Z celé té "nalejvárny"  mě spíše hučela hlava, stejně jako z hudby v podání Pjéra La Š´éze (kytara) a Alana Vitouše (bicí), která měla jen dokreslovat a navozovat klidnou atmosféru. Po chvíli se pro mne ale spíše stávala rušícím a nepříjemným elementem, který se zažíral do uší a kdyby bylo možno, raději bych ji vypnula. Bohatě by stačily tři písně, které daly trochu oddechnout od Duškova monologu. Nepatřičně na mě působil i pohled na oba muzikanty, kteří se svými nástroji tvořili jediné "kulisy" na jevišti. Lituji, ale i když tam bylo mnoho zajímavě naznačených myšlenek, mě "představení" zklamalo a již netoužím zajít ani na "Čtyři dohody". Musím souhlasit s Pjérovým prohlášením ze začátku, kdy řekl, že potlesk při příchodu účinkujících na scénu ještě nezaručí kvalitu jejich vystoupení. Na druhou stranu zájem lidí, kteří chtějí změnit své myšlení a přístup k životu, velice kvituji a přeji každému, aby svou cestou správně zvolil a s úspěchem prošel. A aby takových lidí bylo stále více.
Moje hodnocení: 45 %
Alan Vitouš a Jaroslav Dušek
Jaroslav Dušek (vpředu) a Pjér La Š´éz (vzadu)