30 října 2008

"Ředitelská lóže" - Divadlo v Řeznické

(Arnošt Goldflam)

„Dva zapomenutí herci ve starobinci s nadhledem i smutkem vzpomínají na minulost, kdy byli opravdu šťastni.“ (premiéra 27. března 2008)

Dne 27. října 2008 jsem se opět po delší době vydala do Prahy, kde jsem tak měla možnost navštívit další pražské divadlo; bylo jím Divadlo v Řeznické. To se nachází ve sklepních prostorách budovy postavené již ve 30. letech 20. století. Během doby se zde vystřídaly například studentské koleje s hudebním klubem. Až v roce 1980 došlo k založení divadla jako takového. Bylo otevřeno „každému“, nemělo svůj stálý repertoár, a tak dávalo spoustu příležitostí novým věcem i amatérským či začínajícím souborům. Od 90. let se v Řeznické postupně začal zabydloval stálejší soubor herců, a to i se svým repertoárem. Dnes je spíše příležitostí pro herce velkých divadel, kteří si chtějí vyzkoušet těsnější kontakt s publikem. Dramatik Arnošt Goldflam má již na svém kontě více her s divadelní tématikou (např.: monodrama „Biletářka“, hru „Beseda s mistrem“ či komedii „Dámská šatna“). „Ředitelská lóže“ se svého prvního nastudování dočkala v brněnském HaDivadle již v roce 2004. Dokonce byla nominována na Cenu Alfréda Radoka v kategorii „Hra roku“ (režie: Ondřej Elbel, hrají: Ján Sedal, Miloslav Maršálek a Jana Plodková).

Rudolf Pekárek (Stanislav Zindulka), starší důchodce, čeká ve svém pokoji v domově pro vysloužilé herce na návštěvu svého bývalého kolegy Eduarda Rysického (Alois Švehlík). Oba nemají nikoho než sami sebe. Přestože je každý jiná povaha, rozumí si spolu velmi dobře. Po vyplnění dotazníku o jejich tělesných funkcích začnou vzpomínat na krásná a šťastná divadelní léta. Ruda nezapomíná ani na svou ženu, za kterou dnes již chodí pouze na hřbitov. „Navštěvuje“ ji často a také si s ní čas od času povídá a svěřuje se jí se svým trápením a starostmi. Vždy pak svému srdci trochu odlehčí. Dokonce i nesnesitelný, samolibý a stále ubližovaný Eda po chvíli roztaje. To když zrovna vzpomíná na jedinou, a bohužel neopětovanou, lásku svého života. Byla jí manželka ředitele, kterého nemohl vystát a na kterého myslel vždy, když v replice jedné své hry plival směrem k ředitelské lóži. Ruda je naprosto smířený se svým životem i osudem, zatímco Eda si stále stěžuje na všechna příkoří, která se mu stala. Vlastně mu ani nedochází, jak se často chová a že si za většinu z toho, co ho v životě potkalo, může on sám. Ruda mu tedy splní přání a ztvární mu Boha, kterému by se mohl vyzpovídat. Eda však „Bohovi“ jenom vyčítá všechny své neúspěchy a zklamání. Nechce radu, spíše si jenom pořádně od srdce postěžovat. Možná, že Rudu vyčerpal tento jejich poslední rozhovor, anebo prostě jeho hodiny pomalu dotikaly…. Další nespravedlnost, která se „mohla stát jenom Edovi“.

Příjemné prostředí komorního divadélka oběma hercům jednoznačně patřilo. Jakoby ke svým rolím ani žádný scénář nepotřebovali. Přesvědčivě oživili dva charaktery, které si jsou naprosto cizí, ale přesto jsou rádi jeden za druhého. Velmi důležité zde byly především jednotlivé dialogy, přičemž se mi zdálo, že Stanislav Zindulka byl spíše jen věrným posluchačem. I tak však neztratil tvář a na co neměl slova, sdělil výrazem. Působil mírumilovně a snad i celkem spokojeně, zatímco jeho kontrast Alois Švehlík vystupoval jako necitlivý a životem ukřivděný starší muž, který se jen těžko smiřuje se svým osudem. Skvěle se doplňovali a pro diváky tak připravili hezkou podívanou i z tak nehostinného prostředí, kterým je „odkladiště vysloužilých herců“. Takže malé divadlo velkých herců jednoznačně splnilo svůj úkol. Režie se ujal sám autor, tedy Arnošt Goldflam, který zde mimo jiné s herci nastudoval již v roce 1999 „Latríny“ od Karola Sidona a pak také v roce 2000 svou „Biletářku“. Ke spolupráci na „Ředitelské lóži“ si přizval výtvarnici Kateřinu Bláhovou.
Moje hodnocení: 48 %
Ruda a Eda (S.Zindulka a A.Švehlík)
Eda a Ruda (A.Švehlík a S.Zindulka)

Ruda a Eda (S.Zindulka a A.Švehlík)

10 října 2008

"Kyanid o páté" - host Činoherního studia

(Pavel Kohout)

„Skutečné katastrofy přicházejí se šuměním holubích křídel.“ (premiéra 20. dubna 2007)

V rámci česko-saského divadelního podzimu zavítalo 4. října 2008 do Ústí nad Labem Západočeské divadlo Cheb. Ze svého repertoáru nám nabídlo kontroverzní hru Pavla Kohouta inspirovanou novelou Tecie Werbowské „Zeď mezi námi“ (1994). Adaptace cizích literárních předloh (například také Ubohý vrah či Arthurovo Bolero) patří mezi nejúspěšnější Kohoutova díla. Vedl rozporuplný život; v padesátých letech byl ideovou oporou režimu, stalinistickým poetou a nadšeným budovatelem, v šedesátých letech se s režimem postupně rozcházel a o deset let později byl donucen emigrovat. Nyní žije ve Vídni, ale účastní se i českého kulturního života; mj. se podílí na spoluorganizaci prestižního Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Hra „Kyanid o páté“, v níž se spojují dvě časová pásma, měla svou českou premiéru na prknech Národního divadla. Hlavní role byla tehdy svěřena Vlastě Chramostové, jež sklidila velký úspěch. Nikdo jiný se pak neodvážil nastudovat nové jevištní provedení. Odvahu sebralo až chebské divadlo a musím říct, že se „sebrané rukavice“ chopilo bravurně. Premiéry se zúčastnila dokonce i Tecie Werbowská osobně.

Spisovatelka Zofie Lassová (Eva Navrátilová) se ve svém bytě chystá na autogramiádu své jediné a veleúspěšné knihy „Zeď mezi námi“. Na záznamníku si vyposlechne zvláštní vzkaz ženy, která ji žádá o schůzku ve velmi nutné záležitosti. Ta dorazí přesně ve smluvený čas a představí se jako Irene Golembjovská (Radmila Urbanová). Zofie neví, čemu takové návštěvě vděčí, ale postupně se od Irene dozvídá, jak velmi ji její kniha zasáhla. Irene potřebuje zjistit pravdu, zda-li je příběh výplodem autorčiny fantazie, či je-li to skutečný životní osud někoho, koho osobně znala. Zofie se snaží co nejvíce mlžit, ale postupně začne odhalovat pravdu, že svou hlavní hrdinku vlastně znala, že jí byla natolik blízká, jako by jí byla ona sama. Měla ráda svou Haničku, kamarádku z dětství, a později i tu statečnou ženu z varšavského ghetta, která se účastnila povstání, jež ji stálo život. Nikoli však život jejího dítěte, holčičky, kterou včas stačila předat muži, který ji miloval. Chtěl jim pomoci, ale Hana si přála zůstat mezi svými. Svěřila mu pouze osud své maličké. Irene nechala Zofii co nejvíce mluvit, nechala ji vzpomínat na radostné dětství i na smutek, který zažila poté, co Hanele zemřela. Když už toho bylo dost, vytasila na ni svůj příběh i tašku, kterou si ponechala jako jedinou vzpomínku na svou matku. Ta ukrývala i jedno velké tajemství, jež vedlo Irene k obrovské nenávisti vůči starší bohaté ženě. Věděla totiž, čí ruka psala smutný milostný příběh, který tak moc zasáhl čtenáře po celém světě a z románu udělal trhák. Nezajímalo ji, co Zofii vedlo k takovému činu, nenechala si to vysvětlit. Toužila jen po jediném, aby se Zofie rozhodla pro jednu ze dvou možností, které si pro ni Irene nachystala – kyanid či podpis; nejlépe pak oboje. Stará nemocná žena již neměla co ztratit, naopak nalezla člověka, který ji na malý moment připomněl její šťastná léta a dovolil ji očistit se od tíhy, kterou v sobě takovou dobu nosila. Neměla strach a se svým údělem se pokorně smířila.

Sice jsem neměla možnost vidět původní české nastudování s paní Chramostovou, ale to chebské (autorů – režie: Marta Ljubková, výprava: Dragan Stojčevski, dramaturgie: Zdeněk Bartoš, hudba: Matěj Kroupa a další) se mi líbilo velmi. Hlavně díky oběma hlavním představitelkám. Nebylo tak těžké vžít se do pocitů každé z žen. Obzvláště přesvědčivá byla ve své roli Eva Navrátilová. Ačkoli podobné typy lidí obvykle každý hned odsoudí, získala si u mě její postava větší soucit i pochopení. Dokonce jsem ji nakonec viděla v lepším světle než sobecky se mstící Irene. Otázka židovství a podobné příběhy a náměty v nás budou žít dál a stále, neboť dokáží velmi citlivě zadrnkat na strunku každého z nás.
Moje hodnocení: 67 %
Irene a Zofie (R.Urbanová a E.Navrátilová)
Irene a Zofie (R.Urbanová a E.Navrátilová)

Irene a Zofie (R.Urbanová a E.Navrátilová)