Divadlo a já 2004-2015: "Prorok Ilja"

(Tadeusz Slobodzianek)

„Objevil se muž, který uzdravuje slepé a pomatené! Že by nový spasitel? Snad konečně skrze něj dosáhne lidstvo spasení, když se to minule tak nějak divně zvrtlo. Je třeba to ale vzít řádně do ruky a bytelně ho ukřižovat! Šílená komedie o neumučení a neukřižování.“ (premiéra 22. prosince 2006)

Již jednou jsem se rozhodla, že „Proroka Ilju“ navštívím, ale bohužel se z důvodu nemoci nekonal. Za to druhý pokus, dne 3. února 2007, mi vyšel. „Prorok Ilja“ je další nově premiérovaná hra letošní divadelní sezóny JČD zaměřené na díla současných autorů. Jedním z nich je i Tadeusz Slobodzianek, který jako dramatik debutoval v roce 1980 hrou pro děti „Povídka o žebrákovi a oslíkovi“. Na svém kontě má pak dalších jedenáct dramatických děl, která se opírají o legendy a lidové pověsti z regionu, někdy i z celé Evropy. Jeho tvorba je prosycená fascinací kulturní a náboženskou tradicí polsko-běloruského pohraničí. I toto jeho dílo z roku 1991 bylo inspirováno příběhem skutečně žijící postavy Eliasze Klimowicze, negramotného rolníka prohlášeného za Mesiáše, který pocházel ze vsi Stara Grzybowszczyzna na polsko-běloruském pomezí. Prý mu poustevník Ioan Kronštatskij, žijící na přelomu století, jako jednomu ze dvou mužů (tím druhým byl Rasputin) požehnal a označil ho za svatého. Ve 30. letech spolu se svými vyznavači započal stavbu nové metropole světa – Wierszalinu (Nový Jeruzalém). Zbytky pravoslavné sekty Proroka Ilji do dnešních dnů přežívají ve vesnicích na východní hranici. T. Slobodzianek je rovněž laureátem mnoha polských a zahraničních cen (např.: cena Fringe Firste získaná se spolkem Wierszalin na festivalu v Edinburgu v letech 1993 a 1995 nebo prestižní cena nadace Koscielských a celoživotní dramatickou a divadelní činnost).

Jednoho dne vesničany Bondara (Zdeněk Kupka), Marčuka (Ondřej Volejník), Charitona (Roman Nevěčný) a Palašku (Dana Verzichová) z odpoledního rozjímání vyvede příjezd Rotšilda (Tomáš Drápela), handlíře z Bialegostoku, kterého považovali za Lucifera na motorce. Mezi věcmi, které nabízel, byl i portrét proroka Ilji (Petr Šporcl j.h.), o kterém se vypráví, že dělá divy. Palaška s Bondarem se na jeho zázraky chtějí podívat na vlastní oči, a tak se za ním vypraví. Mezi zájemci o jeho „uzdravení“ jsou slepý (Jan Dvořák), kterého k Iljovi přivede jeho dcera (Věra Hollá), piják (Václav Vodička) a taky posedlá Olga (Teresa Branna). Po návratu do rodné vesnice navrhne Bondar, aby vyrobili kříž a došli si k Iljovi pro jeho vysvěcení. Do skupinky hloupých vesničanů ještě přibude Aťko (Martin Hruška) a také Kozlowski (Petr Červinka j.h.). Výprava s křížem čekající na posvěcení se změní na cestu s vyšším posláním. Vesničtí „balíci“ se rozhodnou zachránit svět, tím že nového spasitele ukřižují. Vše chtějí provést tak, jako na počátku našeho letopočtu. Zprávy o jejich plánu se rychle rozšíří. Dokonce se o tom dozví i sám Ilja se svými stoupenkami a opatrovnicemi Žofií (Daniela Bambasová), Věrou (Jaroslava Červenková) a Naděždou (Věra Hlaváčková). I ty uvěří, že to tak má být. Cestou potkají i nevyléčeného pijáka a neuzdraveného slepce s dcerou, kteří se k nim rovněž ochotně přidají. Rozdělí si důležité role; Marčuk bude římským vojákem, Chariton Jidášem, Aťko Pilátem, Palaška jeho ženou, Kozlowski Herodem a mladá dívka vatou Veronikou. Pořádně naladění dojdou až k Iljově stavení a s horlivostí se pustí do uskutečnění svého odvážného plánu. Příliš nechybělo, ale nakonec ho Olga před přibitím na kříž zachránila. Hlupáci se stali ještě většími hlupáky a Ilja s Olgou světci; všem bylo odpuštěno.

Byla jsem velmi zvědavá na příběh o neumučení a neukřižování a docela mile mě tato komedie překvapila. Dokázala rozesmát nejenom mě, ale i ostatní diváky. Ze zadních řad byl slyšet i několika minutový záchvat smíchu. Myslím, že se to lidem opravdu líbilo. Pravda ale je, že příliš neholduji vulgarismům (především však na divadelní scéně), a tady jich bylo opravdu až dost. Snad ani nejlepší počtář by nedokázal spočítat, kolikrát se ve hře objevilo „do řiti“, „kurva“ a další ještě peprnější výrazy; ale do tohoto díla to jaksi patřilo. Mě mnohem více pobavilo slovní spojení „co tato ne?“, které s takovým přehledem říkala Věra Hollá a pokaždé mi přitom minimálně cukl koutek. Tentokrát musím pochválit naprosto všechny herce, neboť to bylo kompaktně sestavené dílo ze všech jednotlivých výkonů. Každý měl svůj prostor, který využil, jak mohl. Přišlo mi, že si hru všichni užívají a hrají s radostí. V jednu chvíli jsem z Teresy Branny měla pocit, že si bláznivá Ofélie „odběhla“ z Hamleta do Proroka Ilji. Nicméně to byl velmi slušný výkon; a i diváci byli z jejího „šílenství“ dosti rozpačití. Na Petra Šporcla nedám dopustit, neboť je to „pan Herec“. Moc se mi ve své roli líbil i Zdeněk Kupka a Dana Verzichová. Prostě hru (autorů – překlad: Janusz Klimsza, režie: Martin Glaser, hudba: Martin Horáček j.h., scéna a kostýmy: Aleš Valášek j.h., dramaturgie: Olga Šubrtová, představení řídí: Nikola Studihradová, text sleduje: Markéta Vejdovcová a další) doporučuji všem, kteří se chtějí zasmát lidské blbosti, podívat se na dobré herecké výkony a skvěle řešenou scénu i kostýmy.
Moje hodnocení: 80 %