28 října 2007

"Plavý kůň" - Činoherní studio

(Joe Penhall)
„Apokalyptická romance.“ (premiéra 25. května 2006)
Vzhledem k tomu, že jsem se dozvěděla o plánované derniéře (10. listopadu 2007) této hry, rozhodla jsem se na ni ještě před jejím ukončením zajít. Na jisté doporučení jsem chtěla vidět Irenu Kristekovou v nějaké hlavní roli, což byl můj hlavní motiv. Po tom, co jsem si o hře přečetla, byla jsem na představení 24. října 2007 zvědavá. Autorem „Plavého koně“ je jeden z nejvýznamnějších britských autorů současnosti, o čemž by mohlo svědčit hned několik ocenění (Laurence Olivier Award, The Evening Standard Award a Critics´Circle Award). Přestože vyrůstal v Austrálii, vrátil se nakonec do rodného Londýna, kde žije a tvoří již 14 let. Jeho tvorba je, stejně jako u dalších současných autorů, zaměřena především na otázky lidské existence, která je leckdy vystupňována až do obludností.
Ocitáme se v baru „White horse“, kde právě jeho majitel Charles (Leoš Noha) přes telefon vyřizuje obchodní záležitosti. Opět se chystá pokračovat v práci, když znovu zazvoní telefon. Tentokrát se dozvídá, že je jeho žena mrtvá. Dostaví se do márnice k identifikaci těla. Zdá se, že se mu hroutí už tak dost zpackaný život. Snaží se najít pomoc u psycholožky (Marta Vítů), ale nakonec dá stejně přednost alkoholu, ve kterém se utápí víc a víc. I po pohřbu a rozhovoru s knězem (Jan Jankovský) se utvrzuje v tom, že alkohol je ten nejlepší lék a že všechno ostatní je na nic. Na návštěvě u svého přítele (Kryštof Rímský), majitele klubu ale také sexuálního zvrhlíka, se seznamuje s jeho milenkou Lucy (Irena Kristeková). Ta už má dost jeho perverzních choutek a práskne mu dveřmi. Charles ji doprovodí a při té příležitosti jí nabídne práci v jeho klubu. Ta nabídku přijme. Rychle ji zaučí a také ji vysvětlí, jak si poradit s dotěrnými a nepříjemnými hosty. Jednoho dne přijde Charles do práce a na zemi uvidí v louži krve svého přítele. Lucy se zastrašování baseballovou pálkou vymklo z ruky a svého bývalé milence ubila k smrti. Tím se v Charlieho životě objevuje další komplikace. Nejlepším řešením, pro které se oba rozhodnou, je odvézt mrtvolu dál za město a tam ji pohřbít. Přestože se spolu více sblíží a stanou se milenci, nemůže mezi nimi vzniknout plnohodnotnější vztah. Charles je troska, kterou stále pronásledují myšlenky a vzpomínky na manželku, jež si stále více idealizuje, zatímco Lucy je mladá a intelektuálně jednoduchá dívka, která se ještě nenaučila zvládat své emoce. Dokonce ani nedokáže udržet jejich společné tajemství a jednou se v baru před několika štamgasty (Marta Vítů, Kryštof Rímský a Vladimír Čepek) prořekne. Ti jí to však nevěří až do doby, kdy jednoho z nich (Kryštof Rímský) málem přizabije. Jediným místem, kde ještě může Charles hledat útěchu je hrob jeho ženy. Tam si pro něj také přijde policie (Marta Vítů a Jan Jankovský)…
I když to přiznávám nerada, musím říct, že tohle bylo to nejhorší, co jsem zatím v divadle měla možnost vidět. Na to, že se současné hry neobejdou bez vulgarismů, si začínám pomalu ale jistě zvykat. V této hře jsem však nezaslechla snad žádnou pořádnou větu (kromě těch, co pronášel kněz), která by byla od takovýchto slov ušetřena. Text pro mě tudíž byl naprosto bezcenný a bohužel díky tomu na tom byl podobně i celý příběh. „Oslava“ lidských trosek a perverzních psychopatů se mi na divadelní pódium příliš nehodí. Dost na tom, že je jich dnes až příliš všude kolem nás. A pokud se tak má divadlo přiblížit mladým lidem, kteří dokáží ocenit jen podobné hry, napadá mě otázka, jestli vůbec má cenu tvořit hry pro mladé lidi a lákat je tak do divadla, v němž vlastně neuvidí nic nového. Příliš mě neupoutalo ani promítání na 3 obrazovky, neboť kvůli tomu se snad chodí do kina, ne? Nicméně kladně bych chtěla ocenit alespoň navržení scény, kde se na vyvýšeném místě nacházel bar a ve spodní části jeviště bylo dostatek prostoru na ostatní dějství. Příliš jasně nedokáži ocenit ani herecký výkon Leoše Nohy, i přestože byl opravdu přesvědčivý. Role ožralů, pobudů a podobně ztracených lidských existencí nepovažuji za nijak náročný úkol, naopak je považuji za naprosto jednoduchou záležitost, se kterou si každý herec (i neherec) hravě poradí. Navíc jsou mi podobné charaktery a takovýto lidé odporní. Stejně jako typy, které s lehkostí zvládl i Kryštof Rímský. Z Ireny Kristekové jsem měla pocit, že se s hrou příliš neztotožnila a že se v ní moc jistě necítila (to ji ostatně chápu). I přesto se mi zdály její výstupy jedinými světlejšími místy celé hry. Za jeden z mála dobrých nápadů tvůrců (kostýmy: Kamila Polívková, scéna: Lukáš Kuchinka, video: Štěpán Jirák, Patrik Charvát, Lukáš Kuchinka, hudba: Ondřej Švandrlík, překlad: Jaroslav Achab Haidler, dramaturgie: Vladimír Čepek, režie: Natália Deáková a další) považuji obsazení Marty Vítů do několika rolí a to osob, se kterými se Charles setkává a v nichž stále vidí podobu své ženy.
Moje hodnocení: 46 %
Charles a pohřebačka (L.Noha a M.Vítů)

Charlieho kamarád a Lucy (K.Rímský a I.Kristeková)

Lucy, Charles a hosté (I.Kristeková, L.Noha, M.Vítů, V.Čepek a K.Rímský)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home