28 prosince 2007

"Claudius a Gertruda" - host Činoherního studia

(Jiří Stránský)
„Hra o 22 obrazech, která končí jen chvíli předtím, než začne Hamlet od Williama Shakespeara, a začíná o dva měsíce dříve...“ (7. prosince 2007)
Divadelní spolek Kašpar působící v Divadle v Celetné má od konce loňského roku na svém repertoáru tzv. Elsinorskou trilogii. Její první částí je klasický „Hamlet“, po té následuje „Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi“, která ze dvou téměř nevýznamných postav udělá hlavní hrdiny. Celou trilogii dovršuje „Claudius a Gertruda“, který objasňuje vztah královny a králova bratra, ale také to proč byl král Hamlet zavražděn a proč je jeho syn Hamlet tak dlouho pryč z dánska. Jasnou inspirací Jiřímu Stránskému byl román amerického autora Johna Updika „Gertruda a Claudius“. Ten pro své dílo čerpal z historických pramenů a to z prastaré legendy o Hamletovi latinsky sepsané ve 12. století a rovněž také z tzv. Ur-Hamleta z let 1580-90. Klasický Hamletův příběh zná snad každý, ale zaměřit svou pozornost na vedlejší postavy a dobu, která tragédii předcházela, se mi zdál být velmi zajímavým, nápaditým a hlavně neokoukaným. Nedávno jsem navštívila hru „Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi“ a tak jsem si na svůj svátek 13. prosince 2007 udělala radost a využila příležitosti uzavřít si celou trilogii.
Na Elsinorský hrad se ze svých dalekých cest a bojů vrátil bratr krále Hamleta (František Kreuzmann), Claudius (Jan Potměšil). V boji se Saracény utrpěl vážné poranění páteře, které ho poznamenalo do konce života. Král Hamlet z jeho návštěvy nemá příliš radost, neboť zjistí, že je mu s ním jeho žena (Milena Steinmasslová) nevěrná. Claudius jí nabídl takový cit a pozornost, kterou král v sobě nikdy nenašel. To ho ale naopak podnítilo k tomu, že si začal uvědomat, jak svou ženu zanedbával a chtěl vše napravit. Po velmi „vášnivém“ rozhovoru obou bratrů, ve kterém si vše vyříkali, král Claudiovi nabídl ampulku s jedem a navrhl mu tak diskrétní způsob, jak definitivně ukončit vztah s Gertrudou a smýt tak své provinění. Ještě ten večer poctil král svou ženu svým nově objeveným citem. Claudius se však rozhodl jinak; na místo sebe otrávil krále. Nevedly ho k tomu mocenské důvody, nýbrž touha zachránit svou lásku. Královna je v neustálém kolotoči několika osudových mužů, mimo dvou bratrů je to také její syn Hamlet (Petr Lněnička), který se má domu vracet ze studií a kterého toužebně očekává. Dánsko nemá rád a už vůbec jakékoliv královské povinnosti. I proto odjel studovat daleko odsud. Nyní se však situace zkomplikovala a smrtí krále by měl mladý Hamlet zaujmout jeho místo. Královna se spolu se státním radou Poloniem (Miloš Kopečný), který rovněž ke Gertrudě chová lásku a obdiv, snaží Hamleta přesvědčit, že byl měl tento závazek přijmout. Jediný, komu Hamlet svěřuje své pocity a tajemství, je jeho dlouholetá kamarádka Ofélie (Eliška Boušková), dcera Polonia. Před jakýmkoliv hlubším vztahem ho však její bratr Laertes (Marek Němec) varuje. Hamlet se nenechá přesvědčit a jako králova vhodnějšího nástupce navrhne Claudia. Ten nabídku přijme a brzy po pohřbu je vystrojena svatba s Gertrudou. Pohoda, na kterou se královna se svým novým manželem těší, se ale bohužel nekoná. To už je ale další příběh…
Jak už jsem v úvodu psala, nápad oživit klasický příběh Hamleta a dobu, která známé tragédii předcházela, se mi zdál opravdu zajímavý. Na rozdíl od „Hamleta“, by ale hra sama o sobě ztrácela význam a náboj. Je pouze jeho doplňkem a zavdává myšlenku „co by, kdyby“. Divákovi nabízí nový náhled na pohnutky, které Claudia vedly k zoufalému činu bratrovraždy. Ta nakonec rozpoutala lavinu, jež strhla všechny, co zrovna stáli v cestě. Zároveň nám dokresluje prince Hamleta jako mladého nedozrálého intelektuála, který ještě není připraven na jakékoliv závazky nejen ke své královské rodině, ale ani k ženě. Ofélie nabídl své přátelství, nikoliv však lásku a hlubší cit. Zvláštní je i poznání jaké bylo manželství královny Gertrudy a krále Hamleta, který je vykreslen jako hrubý a násilnický despota. Velmi rázně ho ztvárnil František Kreuzmann. Naopak něžnou a po citu toužící královnu zahrála přijemná Milena Steinmasslová. Její počáteční nešťastný výraz se v druhé části výrazně rozzářil. Nejtěžší úlohu, ale bravurně zvládnutou, zde měl Jan Potměšil. I přes svůj tělesný handicap dostal výtečnou příležitost dokázat své herecké kvality. Jeho místy i kaskadérský výkon byl vyšperkován dialogy, které ho na jednu stranu představovaly jako citlivého muže ochotného spáchat pro svou lásku hrůzný čin a na stranu druhou jako silného a přitom lehkovážného muže, jenž si rád užívá všechny krásy života. Rovněž role Hamleta byla vhodně vybrána. Představil se v ní Petr Lněnička a přesvědčivě zvládl ztvárnit mladíka, který většinu času tráví se svými myšlenkami a který mezi ostatními působí jako samorost. Miloš Kopečný coby stárnoucí popleta Polonius dokázal některými svými replikami vykouzlit nejeden úsměv. Trochu nadbytečné (nicméně pro kompaktnost příběhů potřebné) mi zde přišly postavy Ofélie a hlavně jejího bratra Laerta. Ten zde tak trochu přebírá funkci Hamletova nejlepšího přítele, kterým je, jak všichni vědí, Horácio. Celkově příběh (autorů – režie: Jakub Špalek, scéna: Libuše Josefy, kostýmy: Vlaďka Prudičová, hudba: Petr Malásek a další) působil spíše optimisticky a příliš neukazoval na tragédii, která po něm měla následovat. Ostatně pokud znáte Hamleta a chtěli byste vědět více, vřele Vám návštěvu „Claudia a Gertrudy“ doporučuji.
Ukázka z představení zde.
Moje hodnocení: 72 %

král Hamlet a Claudius (F.Kreuzmann a J.Potměšil)
Polonius, Claudius a princ Hamlet (M.Kopečný, J.Potměšil a P.Lněnička)

Gertruda a Claudius (M.Steinmasslová a J.Potměšil)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home