Seznam článků z 2010

„Každý rok ve stejnou dobu“ - host Krušnohorského divadla
„Náměstí bratří Mašínů“ - host Divadla Děčín
„Miláček Anna“ - host Severočeského divadla
„Láska naruby“ - host Domu kultury UL
„Rok magického myšlení“ - host Krušnohorského divadla
„Červený Nepomuk“ - Činoherní studio
„Poslední ze žhavých milenců“ - host Domu Kultury UL
„Racek“ - Činoherní studio
„Dámská šatna“ - host Krušnohorského divadla
„Ženitba“ - host Kulturního domu UL
„Divotvorný hrnec“ - Severočeské divadlo
„Růže pro Algernon“ - host Činoherního studia
„Muži v offsidu“ - host Severočeského divadla
„Láska, práce, láska, práce“ - Činoherní studio
„Bůh masakru“ - Činoherní klub
„Motýli“ - host Severočeského divadla
„Vila s věcným břemenem“ - host Krušnohorského divadla
„Bohové hokej nehrají“ - Činoherní studio
„Cyrano z Bergeracu“ - host Krušnohorského divadla
„Separatisté“ - Činoherní studio

"Každý rok ve stejnou dobu" - host Krušnohorského divadla

(Bernard Slade)

"Brilantní komedie o tom, že i nevěra může být léčivá." (premiéra 21. září 1998)

Již dvanáctou sezónu má na repertoáru pražské Divadlo Bez zábradlí tuto inscenaci, kterou jsem již před několika lety chtěla navštívit. Bohužel jsem se na ni do Prahy nedostala (je to přeci jen trochu z ruky), ale její hostování v Teplickém divadle na závěr roku 2010, konkrétně 21. prosince, jsem si ujít nenechala. Nejlákavější jistě bylo skvělé obsazení pod taktovkou režiséra Jiřího Menzela. Veronika Freimanová je skvělá, velmi příjemná a sympatická herečka a spolu se Zdeňkem Žákem ztvárňují na jevišti pár v různých hrách již několik let. Skvěle jim to spolu sedí a výborně se doplňují. V této hře spolu "projdou" celými 25 lety vzájemných setkávání, ale také tak vytvoří jakýsi kalendář událostí a nálad, jež zmítaly americkou společností v letech 1951 až 1975.

Doris (Veronika Freimanová) se chystá, jako každý rok, načerpat síly v klášteře, cestou se však zastaví v hotýlku, kde se setkává s Georgem (Zdeněk Žák), který je zde na služební cestě. Přeskočí mezi nimi jakási jiskra a dají se do hovoru. Síla přitažlivosti je však dovede až ke společně strávené noci. To léto roku 1951, v době počínající studené války mezi USA a Sovětským svazem, spolu prožijí vášnivý románek, přestože oba žijí ve šťastných manželstvích. Rozhodně kvůli tomu nechtějí své dosavadní životy postavit na hlavu, ale dohodnou se, že se zde zase za rok setkají. Ani jeden z nich příliš nedoufá a nevěří, že k dohodnutému setkání dojde, opak je však pravdou. Jedním setkáním tento jejich opravdu důvěrný vztah ale rozhodně nekončí, ba naopak stále více se prohlubuje. Léta plynou a ani jeden z nich nechce přijít o jediný rok bez tohoto magického setkání. Jeden druhému se svěřuje s tím, co zažil, co se v jeho životě odehrálo nebo změnilo. Nezapomínají si povídat ani o svých drahých protějšcích a dětech. Většinou se snaží hledat hlavně ty vtipné historky. Každý z nich si rok od roku prochází osobními i rodinnými problémy i radostmi. Na jedno setkání, kdy v Americe propuká éra květinových dětí, tak třeba dorazí Doris jako hippies a vypráví Georgovi, jak se rozhodla dostudovat univerzitu. Jindy zas přijede George celý nervózní, že má doma nemocnou dcerku, a tak setkání velmi zkrátí, aby zase mohl co nejdřív odletět zpátky k rodině. Přesto se však o setkání s Doris nechtěl ochudit. Ta ho zase o další intimnosti připraví později, kdy na jejich schůzku dorazí v pokročilém stavu těhotenství. Nečekaně tam nakonec i porodí. Bohužel ale také přichází neveselé období války ve Vietnamu, která Georgovi bere syna. Ani za čtvrt století, co oba přeci jen celkem zestárnou, jejich důvěrný a blízký vztah nekončí. Stále se rok co rok scházejí ve stejném hotýlku, ve stejném pokoji, a užívají si blízkosti jeden druhého.

V této úsměvné a pohodové komorní komedii, která lehce vtáhne diváka do děje, procházíme celým čtvrt stoletím života hlavních hrdinů. Vidíme, jak se seznámili, sledujeme, jak se jejich vztah vyvíjí, jak se sami mění tím, co právě prožívají, jak je ovlivňuje doba a také čas. Přestože to nejsou vždy jenom šťastné a veselé okamžiky, zbývá zde i dost prostoru k úsměvu. Velkou předností této hry (autorů - překlad: Ivo T.Havlů, scéna: Otakar Schindler, kostýmy: Lucie Loosová, režie: Jiří Menzel a další) jsou totiž skvěle napsané dialogy s velmi vkusným humorem, což ještě navíc umocňuje vytříbenost a zralost hereckých projevů obou protagonistů. Zatímco George v podání Zdeňka Žáka, působí svojí náturou dost staticky a víceméně dost usedle, Doris Veroniky Freimanové prochází mnohými změnami. Nejprve působí jako klidná, čistá duše, která se chce na čas uchýlit do kláštera, vzápětí z ní pod maskou hippies sálá nevybouřené mládí, aby se zase za čas změnila v zodpovědnou ženu, která má zanedlouho na svět přivést další dítě. Na obou hercích bylo vidět, že je tato hra těší a snadno se tak i ta nálada přenesla do obecenstva. Po celý čas zůstala scéna stejná, což bylo v této hře celkem na místě, neboť tak byla lépe vystižena atmosféra prostředí. Zbytek dokreslily vlastní kostýmy v jednotlivých výstupech (setkáních). Byla jsem ráda, že jsem si na toto představení zašla odpočinout a že mě nezklamalo. Zároveň už se těším i na volné pokračování "Další roky ve stejnou dobu", které mě čeká za dva měsíce.
Moje hodnocení: 72 %

George a Doris (Z.Žák a V.Freimanová)

 George a Doris (Z.Žák a V.Freimanová)

"Náměstí bratří Mašínů" - host Divadla Děčín

(David Drábek)

"Komedie o nehybnosti." (světová premiéra 10. října 2009)

Již delší dobu jsem si přála navštívit hradecké Klicperovo divadlo, a to hlavně kvůli herečce Pavle Tomicové. Bohužel se mi ale toto přání ještě nepodařilo splnit, ale když jsem se dozvěděla, že přijedou hostovat do Děčínského divadla, nemohla jsem takové příležitosti odolat. Konečně jsem jednak tedy 11. prosince 2010 poprvé navštívila Městské divadlo Děčín, ale také jsem mohla na jevišti vidět i hradecký herecký soubor v čele s Pavlou Tomicovou a navíc k tomu i se skvělou hostující pražskou herečkou Danielou Kolářovou. Hra "Náměstí bratří Mašínů" v Hradci Králové odstartovala 125. divadelní sezónu a stala se tak čtvrtou Drábkovou hrou uvedenou na prknech Klicperova divadla (po "Švédském stolu", velmi úspěšných a oceňovaných "Akvabelách" a muzikálu "Ještěři"). Dne 27. února 2010 byla této hře udělena Cena Alfréda Radoka v kategorii Česká hra roku 2009.

V prvním díle, nazvaném "České hoře", jsme uvedeni do domácnosti manželů Vendelína (Dušan Hřebíček) a Petry (Pavla Tomicová), kteří svůj večer tráví na pohovce sledováním zábavného pořadu, zatímco se kolem nich prochání jejich poněkud obtloustlejší vnuci Ríša a Míša (Petr Vrběcký a David Smečka). Jejich syn Hynek (Josef Čepelka) je výrazně klidnější. Veškerý čas z návštěvy u rodičů prosedí na záchodě. Jenom tam se totiž cítí nejlépe a bezpečně. Jejich životy nejsou nijak zajímavé, reprezentují průměrného čecháčka. Naprosto si uvědomují určitou nudu, všednost a nehybnost svého života. Aby si ho ale alespoň někdy zpestřili, vyrazí spolu třeba na zábavný karneval, kde se to hemží spoustou bizarních masek. Vendelín v masce kapustňáka se tu seznamuje například s krevetou (Marta Zaoralová), kaktusem (Petr Vrběcký), s datlem (David Smečka), slonem (Tomáš Lněnička) či králíkem (Lubor Novotný). Večírku měl vévodit zestárlý rocker Zapík (František Staněk), jehož stará sláva je už dávno v prachu a nyní dostává prostor jenom na podobných tancovačkách, kde si ho ještě někdo tu a tam spojí se svým dávným idolem. Střídavě se také ocitáme kdesi na nároží ulice, kde postává Rita (Daniela Kolářová) i se svou kamarádkou Radkou (Marie Kleplová). Společně tu kolemjdoucím nabízejí jehovistický časopis s názvem Probuďte se. Pro obě je to vskutku příznačný název. Radka je posedlá vidinou konce světa, který očekává každou chvílí a Rita zas má manžela, který nevytáhne paty z domu a jen celý den prospí. Přestože je vdaná, cítí se být velmi osamělá. Od života už příliš nečeká, a tak ji velmi překvapí zájem bezdomovce Jeronýma (Miroslav Zavičár), který o kousek dál prodává časopis Nový prostor. Začnou si spolu povídat, a dokonce se i častěji scházet. Konec této krátké romance je ale bohužel smutný. Druhá část nazvaná "České moře" nás zavede do tramvaje, v níž si má Vendelín odbýt svou premiéru, coby nový revizor. Pro tuto práci se rozhodl jednoho dne, kdy se zvedl ze sedačky a zašel si na pohovor. Chtěl tak totiž konečně alespoň trochu změnit svůj život. Mezi cestujícími poznává nějaké své známé z minulosti, ale i své dávné lásky Martu (Kateřina Francová), dnes belhající o holích, a Alžbětu (Zora Valchařová-Poulová), která je dokonce řidičkou tramvaje. Na jedné zastávce však do tramvaje přistoupí maskovaný terorista s igelitkou, v níž má mít ukrytou bombu. Alžbětě nakáže, aby s tramvají vyrazila na Náměstí bratří Mašínů, jeho cílem je dojet až k moři. Jaké překvapení, když Vendelín v únosci poznává svého syna Hynka, kterého už dlouho neviděl, neboť u nich prakticky celou návštěvu neopustil záchod. Napětí v tramvaji se začíná stupňovat, cestující (Lubor Novotný, David Smečka, Marta Zaoralová, Tomáš Lněnička, Jan Bílek, František Staněk a Josef Vystrčil) pomalu ale jistě propukají v hysterii. Marně se snaží teroristu zpacifikovat. Ten jim ale dává poslední šanci zavolat svým blízkým. Vendelína začíná bolet u srdce a náhle se ocitá v moři, kde plave vedle kapustňáka. Na břehu na něj čeká labutí žena (Eva Kratochvílová), ale i holčička (Rebeka Lízlerová), které přišlápl ucho nosorožec. O tom se dočetl jednou v novinách. Nakonec se však probouzí na JIPce, kde je mu nablízku jeho milující žena.

Mezi typické znaky Drábkových her patří množství postav, převážně obyčejných lidí nebo také životních outsiderů. Jednotlivé výstupy či příběhy jsou pak poskládány do jakési koláže vtipných či bizarních skečů. V první části se autor snažil nastínit nudu všedních životů jednotlivých postav, ale také jakousi stojatost před blížícím se koncem světa. Kromě hlavních hrdinů, tudy proběhnou i další zvláštní epizodní postavičky (např.: muž zasypaný hnojem, kaktus, kreveta, labutí žena či holčička, které stál na uchu nosorožec). Druhá část je o poznání akčnější. Ačkoliv se téměř vše odehrává na jednom místě, v jedné z tramvají, rozhodně tu nechybí napětí. Hlavním motivem je zde marná a vlastně i nesmyslná snaha dojet unesenou tramvají k moři. Symbolizuje tak nesplnitelnost svých snů z důvodu jakési nehybnosti. Z pohledu cestujících vidíme zase jenom určitou bezmoc, hysterii a na druhou stranu i touhu zabojovat o svůj život, ale také marnost či osamělost, a to zvláště v momentě, kdy si mohou naposledy zavolat. To vše pak dovede hlavního hrdinu až do snového prostředí kamsi daleko pod hladinu moře. To, co se na první pohled zdá jako divoká a zběsilá podívaná, má však podstatně hlubší význam. Ačkoliv musím přiznat, že některé momenty v celém konceptu už byly opravdu trochu navíc (například rentgen jablíčka nebo třeba noční stanoviště tramvají). Příběhy hlavních hrdinů se zabývají otázkami stárnutí, smyslu po sobě v životě něco zanechat, starostí i slastí života průměrných lidí, touhy splnit si své sny, ale i společenskými problémy, konzumním způsobem života, hodně ovlivněném sdělovacími prostředky a také podivnými sny, které do jisté míry souvisí s tím, co člověk prožívá. Je zajímavé sledovat, jak se tolik zvláštních a rozdílných charakterů vzájemně propojí. Výtvarná složka představení byla rovněž poněkud neobvyklá, vévodily jí především mnohé kostýmy zvířat či rostlin, a dokonce i tramvají. Jako celek to byla určitě zajímavá podívaná. Co se týká výkonů, těm nejvíce dominovala Daniela Kolářová coby Rita. Čišil z ní klid, vyrovnanost, pokora, ale také chuť do života, ať už se zdál jakkoliv promarněný. Osobně jsem se velmi těšila na jednu z mých nejoblíbenějších hereček současnosti, Pavlu Tomicovou. Velmi mě zaujala už ve filmu "Nuda v Brně". Už tam jsem si řekla, že musí být skvělá, a to především divadelní, herečka, což se mi zatím jen potvrzuje. Má perfektní mimiku tváře, a tak neskutečně nakažlivý úsměv a smích. Zde neměla zas tak moc prostoru jako někteří její kolegové, nicméně starostlivou, milující a s osudem smířenou Petru zahrála velmi osobitě. Vystřídala se tu celá plejáda dalších herců s velkou škálou různých charakterů, kteří celou mozaiku příběhů skvěle dokreslili. Každý z nich dostal svůj prostor. Nejvíce však Dušan Hřebíček jako neurotik, který by přeci jen ještě rád nalezl nějaký smysl svého života, a také Miroslav Zavičár, jehož bezdomovec Jeroným byl už ztracenou existencí, která od života neměla co čekat. Přesto mě jeho konec po tom, co se seznámil s Ritou, docela překvapil. Ale jak vlastně asi jinak by to mohlo dopadnout? Musím říct, že přestože jsem se po přečtení určitých indicií k této hře trochu obávala, co to bude za "maglajz", nebyla to vůbec nijak špatná hra (autorů - režie: David Drábek, dramaturgie: Magdalena Frydrych Gregorová, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Marek Cpin, hudba: Darek Král a další).
Moje hodnocení: 79 %

Vendelín a Petra (D.Hřebíček a P.Tomicová)

Jeroným a Rita (M.Zavičár a D.Kolářová)

cestující v tramvaji, Vendelín a terorista Hynek (J.Bílek, J.Vystrčil, F.Staněk, P.Vrběcký, D.Hřebíček a J.Čepelka)