"Rok magického myšlení" - host Krušnohorského divadla
(Joan Didionová)
"Téměř celý rok odmítala akceptovat smrt milovaného muže a lék proti beznaději hledala v rituálech magického myšlení." (premiéra 21. května 2009)
V tomto komorním monodramatu, kterému předcházel románový bestseller (1. vydání v roce 2005), podává autorka Joan Didionová věrný obraz svého nejtěžšího životního období, kdy jí po čtyřiceti letech harmonického manželství umírá milovaný manžel. A navíc musí bojovat s vážnou nemocí své dcery. Ve hře, která připomíná novelu "Kratší než vzdech", jež napsala v 60. letech Anne Philipová, manželka předčasně zemřelého francouzského herce Gérarda Philipa, jako svou otevřenou zpověď o jejich vztahu, následné ztrátě a návratu do běžného života, si v jejím prvním nastudování v New Yorku (světová premiéra 29. března 2007 na Broadwayi) zahrála Vanessa Redgraveová. I ta se musela ve svém životě vyrovnat s náhlou smrtí své dcery, herečky Natashy Richardsonové, která zemřela v důsledku úrazu při lyžování. Sama se vyjádřila, že ji účinkování v této hře pomohlo překonat zármutek z této ztráty. U nás byla tato nelehká role svěřena skvělé herečce Elišce Balzerové. Vlastně by se dalo říct, že ji dostala jako dárek ke svým 60. narozeninám. Sice se v životě nemusela vyrovnávat s podobnými bolestnými ztrátami, ale s podobnými rolemi už jisté zkušenosti má. Již dříve nastudovala "Mistrovskou lekci" o Marii Callasové či "Můj báječný rozvod" od Geraldine Aronové, kde bylo o poznání více prostoru pro komediální až sebeironickou polohu hlavní postavy.
Byl právě den před Silvestrem a americká spisovatelka Joan Didionová (Eliška Balzerová) právě rozdělala v krbu oheň, prostřela k večeři, nalila manželovi Johnovi whisky a posadila se s ním ke stolu. Zrovna v momentě, kdy míchala salát, postihl jejího muže masivní infarkt. Okamžitě zavolala záchranku, která na místo dorazila jen o několik málo minut později. Nemohla mu však nijak pomoci; na místě náhlému záchvatu podlehl. Všechno se seběhlo tak rychle, že tomu nemohla uvěřit a rozhodně se s tím nedovedla smířit. Pořád cítila, jako by tu byl, jako by se měl každou chvíli vrátit domů. Všude, kam se podívala, viděla jenom znaky jejich dlouhého společného a skvěle fungujícího manželství. Sbírala a zapisovala si všechna podstatná data z onoho osudného dne. Každou chvíli se jí do toho připletla i nějaká ta milejší vzpomínka. V současnosti se v ní ale mísí mnoho rozličných pocitů a bolesti. Přesto všechno se však snaží být silná, jak se jen dá. Zvlášť před svou dcerou Quintanou musí být, neboť ta je těžce nemocná a také právě leží v nemocnici. Dokonce se za ní bojí přijít na další návštěvu, neboť netuší, jak by jí vysvětlila, že nepřišel i její otec. Rozhodně ji chtěla ušetřit smutné pravdy. Bohužel to ale nevyšlo, jak si představovala, a tak se to i Quintana dozvěděla.
Dlouho trvalo, než se dceřin kritický stav stabilizoval natolik, že mohla být propuštěna z nemocnice. Jen co se jí udělalo o něco lépe, přesvědčila ji matka, ať si s rodinou udělá výlet do míst, kde dříve trávili mnoho času, že jí to jenom prospěje. Bohužel ale brzy poté, co dorazili na místo, dostala další záchvat a musela být okamžitě převezena do nemocnice. Hned, jak se to Joan dozvěděla, chytila první letadlo a vydala se za svou dcerou. Většinu času trávila po nemocnicích, přesto ale v mezičase projela známá místa, která v ní evokovala mnoho pěkných, ale bohužel i bolestných vzpomínek. Při první možné příležitosti se s dcerou speciálním transportem vrací na jednotku intenzivní péče do New Yorku. I když její dcera bojovala statečně, nakonec však svůj boj prohrála. To byla pro Joanu další rána. Účtování se smrtí tak pokračuje dál. Těžko se s tím vyrovnává, ale ví, že to jednou bude muset zvládnout. Téměř na rok se zavřela před světem a jediný lék a oporu hledala v rituálech magického myšlení. Jednoho dne pak usedla k počítači a za necelé tři měsíce napsala román "The Year of Magical Thinking".
Toto unikátní dílo (autorů - překlad: Pavel Dominik, režie: Jana Kališová a další), které je od začátku až do konce pravda a realita, vypráví opravdu silný životní příběh s hlubokým prožitkem. Naprosto skvěle ho dokázala procítit jedna z našich předních hereček Eliška Balzerová, pro niž to také rozhodně nebyl snadný úkol. Podat takovýto strhující a zároveň i "bolestný" výkon rozhodně nedokáže každý. Jen těžko si dokážu představit někoho jiného, komu by mohla být role svěřena a který by ji dovedl podobně zvládnout. Jednak se musela vypořádat s vážným a dost neveselým námětem příběhu, ale také s jediným monologem. Celé jeviště, a to po celou dobu představení (jelo se bez pauzy), musela obsáhnout pouze sama. V jejím podání jsem se toho ale nijak neobávala, neboť má nádherný hlas a její vyprávění příběhů ať už veselých či vážnějších je vždy poutavé a hezky se poslouchá. Strhávala na sebe veškerou pozornost, neboť i prostě navržená scéna s bílými posuvnými deskami a s podlahou vysunutou jako jakýsi ostrůvek směřující k divákům tomu nahrávala. Všudypřítomná bílá působila hodně sterilně a ponuře přesně jako nemocniční prostředí, které se pro hlavní hrdinku příběhu stalo nejčastěji navštěvovaným místem poslední doby. Abych pravdu řekla, musím však konstatovat, že podobná tragická témata podle skutečných událostí a spíše depresivněji působící scénu či hudbu nemám příliš ráda, nicméně výkon Elišky Balzerové jsem si 18. října 2010 rozhodně nechtěla nechat ujít. Tomu se fakt říká "charakterní herectví". Pořád ale u mě v žebříčku oblíbenosti zůstane na přední příčce "Můj báječný rozvod". Tato inscenace mě však zase utvrdila o kvalitách a schopnostech paní Balzerové. Snad ji moje kytička potěšila.
Moje hodnocení: 64 %
"Téměř celý rok odmítala akceptovat smrt milovaného muže a lék proti beznaději hledala v rituálech magického myšlení." (premiéra 21. května 2009)
V tomto komorním monodramatu, kterému předcházel románový bestseller (1. vydání v roce 2005), podává autorka Joan Didionová věrný obraz svého nejtěžšího životního období, kdy jí po čtyřiceti letech harmonického manželství umírá milovaný manžel. A navíc musí bojovat s vážnou nemocí své dcery. Ve hře, která připomíná novelu "Kratší než vzdech", jež napsala v 60. letech Anne Philipová, manželka předčasně zemřelého francouzského herce Gérarda Philipa, jako svou otevřenou zpověď o jejich vztahu, následné ztrátě a návratu do běžného života, si v jejím prvním nastudování v New Yorku (světová premiéra 29. března 2007 na Broadwayi) zahrála Vanessa Redgraveová. I ta se musela ve svém životě vyrovnat s náhlou smrtí své dcery, herečky Natashy Richardsonové, která zemřela v důsledku úrazu při lyžování. Sama se vyjádřila, že ji účinkování v této hře pomohlo překonat zármutek z této ztráty. U nás byla tato nelehká role svěřena skvělé herečce Elišce Balzerové. Vlastně by se dalo říct, že ji dostala jako dárek ke svým 60. narozeninám. Sice se v životě nemusela vyrovnávat s podobnými bolestnými ztrátami, ale s podobnými rolemi už jisté zkušenosti má. Již dříve nastudovala "Mistrovskou lekci" o Marii Callasové či "Můj báječný rozvod" od Geraldine Aronové, kde bylo o poznání více prostoru pro komediální až sebeironickou polohu hlavní postavy.
Byl právě den před Silvestrem a americká spisovatelka Joan Didionová (Eliška Balzerová) právě rozdělala v krbu oheň, prostřela k večeři, nalila manželovi Johnovi whisky a posadila se s ním ke stolu. Zrovna v momentě, kdy míchala salát, postihl jejího muže masivní infarkt. Okamžitě zavolala záchranku, která na místo dorazila jen o několik málo minut později. Nemohla mu však nijak pomoci; na místě náhlému záchvatu podlehl. Všechno se seběhlo tak rychle, že tomu nemohla uvěřit a rozhodně se s tím nedovedla smířit. Pořád cítila, jako by tu byl, jako by se měl každou chvíli vrátit domů. Všude, kam se podívala, viděla jenom znaky jejich dlouhého společného a skvěle fungujícího manželství. Sbírala a zapisovala si všechna podstatná data z onoho osudného dne. Každou chvíli se jí do toho připletla i nějaká ta milejší vzpomínka. V současnosti se v ní ale mísí mnoho rozličných pocitů a bolesti. Přesto všechno se však snaží být silná, jak se jen dá. Zvlášť před svou dcerou Quintanou musí být, neboť ta je těžce nemocná a také právě leží v nemocnici. Dokonce se za ní bojí přijít na další návštěvu, neboť netuší, jak by jí vysvětlila, že nepřišel i její otec. Rozhodně ji chtěla ušetřit smutné pravdy. Bohužel to ale nevyšlo, jak si představovala, a tak se to i Quintana dozvěděla.
Dlouho trvalo, než se dceřin kritický stav stabilizoval natolik, že mohla být propuštěna z nemocnice. Jen co se jí udělalo o něco lépe, přesvědčila ji matka, ať si s rodinou udělá výlet do míst, kde dříve trávili mnoho času, že jí to jenom prospěje. Bohužel ale brzy poté, co dorazili na místo, dostala další záchvat a musela být okamžitě převezena do nemocnice. Hned, jak se to Joan dozvěděla, chytila první letadlo a vydala se za svou dcerou. Většinu času trávila po nemocnicích, přesto ale v mezičase projela známá místa, která v ní evokovala mnoho pěkných, ale bohužel i bolestných vzpomínek. Při první možné příležitosti se s dcerou speciálním transportem vrací na jednotku intenzivní péče do New Yorku. I když její dcera bojovala statečně, nakonec však svůj boj prohrála. To byla pro Joanu další rána. Účtování se smrtí tak pokračuje dál. Těžko se s tím vyrovnává, ale ví, že to jednou bude muset zvládnout. Téměř na rok se zavřela před světem a jediný lék a oporu hledala v rituálech magického myšlení. Jednoho dne pak usedla k počítači a za necelé tři měsíce napsala román "The Year of Magical Thinking".
Toto unikátní dílo (autorů - překlad: Pavel Dominik, režie: Jana Kališová a další), které je od začátku až do konce pravda a realita, vypráví opravdu silný životní příběh s hlubokým prožitkem. Naprosto skvěle ho dokázala procítit jedna z našich předních hereček Eliška Balzerová, pro niž to také rozhodně nebyl snadný úkol. Podat takovýto strhující a zároveň i "bolestný" výkon rozhodně nedokáže každý. Jen těžko si dokážu představit někoho jiného, komu by mohla být role svěřena a který by ji dovedl podobně zvládnout. Jednak se musela vypořádat s vážným a dost neveselým námětem příběhu, ale také s jediným monologem. Celé jeviště, a to po celou dobu představení (jelo se bez pauzy), musela obsáhnout pouze sama. V jejím podání jsem se toho ale nijak neobávala, neboť má nádherný hlas a její vyprávění příběhů ať už veselých či vážnějších je vždy poutavé a hezky se poslouchá. Strhávala na sebe veškerou pozornost, neboť i prostě navržená scéna s bílými posuvnými deskami a s podlahou vysunutou jako jakýsi ostrůvek směřující k divákům tomu nahrávala. Všudypřítomná bílá působila hodně sterilně a ponuře přesně jako nemocniční prostředí, které se pro hlavní hrdinku příběhu stalo nejčastěji navštěvovaným místem poslední doby. Abych pravdu řekla, musím však konstatovat, že podobná tragická témata podle skutečných událostí a spíše depresivněji působící scénu či hudbu nemám příliš ráda, nicméně výkon Elišky Balzerové jsem si 18. října 2010 rozhodně nechtěla nechat ujít. Tomu se fakt říká "charakterní herectví". Pořád ale u mě v žebříčku oblíbenosti zůstane na přední příčce "Můj báječný rozvod". Tato inscenace mě však zase utvrdila o kvalitách a schopnostech paní Balzerové. Snad ji moje kytička potěšila.
Moje hodnocení: 64 %
 |
| Joan (E.Balzerová) |
 |
| Joan (E.Balzerová) |
posted by lucifer at 22:17
0 Comments:
Okomentovat
<< Home