Divadlo a já 2004-2015: "Bůh masakru"

(Yasmina Reza)

"Jsme lidé kultury, rozumu, anebo jsme jen bezmocné individuální oběti svých pudů? Hra, během níž se bortí očekávané stereotypy chování..." (premiéra 16. prosince 2008)

Zase jednou po delší době se mi naskytla možnost vyrazit do pražského divadla, a to konkrétně 23. března 2010 do Činoherního klubu. Vybraným představením měla být nejnovější hra (2006) francouzské spisovatelky, dramatičky a herečky Yasminy Rezy (*1959). "Bůh masakru" se v současnosti hraje po celé Evropě a také u nás už ho nastudovalo několik divadel (např.: liberecké Divadlo F.X.Šaldy nebo Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích). Pražskou inscenaci se svými herci zrežiroval Ondřej Sokol, který se dosud věnoval výhradně anglosaské dramatice (např.: "Osiřelý západ", "Pan Polštář" nebo "Hrdina západu"). Tentokrát si tedy poprvé k režírování vybral francouzský text. Světovou premiéru si tato hra odbyla v curyšském Schauspielhausu (leden 2007), následovaly prestižní německé scény (Berliner Ensemble, Residenz Theater Mnichov), vídeňský Burgtheater, slovenské Divadlo Aréna (listopad 2007) a další. Domácí premiéra hry se, přímo v režii autorky, konala 25. ledna 2008 v pařížském Théatre Antoine. Yasmina Reza však za své hry sklidila už mnohá ocenění; v roce 1987 obdržela Moliérovu cenu za hru "Rozhovory po pohřbu" a znovu v roce 1995 za hru "Kumšt", která ji proslavila. Má na svém kontě i dvě nejprestižnější anglosaské ceny - Laurence Olivier Award (Velká Británie) a Tony Award (USA). U nás jsou známy i její další hry jako "Obraz" nebo "Třikrát život". Od konce 90. let se věnuje také psaní prózy, její román "Zoufalství" byl přeložen i do češtiny.

Veronika (Ivana Chýlková) a Michel (Jaromír Dulava) Houlliéovi si pozvali na návštěvu rodiče malého výtečníka Ferdinanda, který před nedávnem v parku praštil jejich syna Bruna klackem tak, že mu vyrazil jeden zub a druhý mu poškodil. Aneta (Miroslava Pleštilová) a Alain (Vladimír Kratina) Reilleovi toto pozvání přijali. Byl to sice jen běžný klukovský spor, ale i tak se rodiče rozhodli vzniklou situaci společně probrat a vyřešit; mimo jiné chtěli i sepsat prohlášení pro pojišťovnu. Než se ale do toho pustí, užijí si poslech Bachovy Goldbergovské klavírní variace. Po doznění posledního tónu přebírá iniciativu Veronika, která ze všech působí nejdominantněji. Kromě klasické hudby patří mezi její největší zájmy sběr katalogů výstav světových malířů, ale také sepisování výpravných knih o hladomoru v Súdánském Dárfúru. Oprotí ní působí její muž jako ušlápnutý, ale velmi pozorný a spořádaný manžílek. Druhý manželský pár se zdá být navenek velmi vyrovnaný, zvláště Aneta se dost drží, aby to tak vypadalo. Uvnitř ji ale žere Alainův přístup a někdy až nevhodné chování a nezájem o rodinné problémy. Raději je stále připojený na svou handsfree sadu a dost intenzivně komunikuje se svým kolegou z advokátní kanceláře. Působí nekompromisně a přímočaře, zvláště při své pracovní komunikaci, v níž zrovna řeší velkou kauzu se škodlivými léky prodávanými jednou významnou firmou, která je jeho klientem. Na této návštěvě však dává dost jasně najevo, jaká je to všechno pro něj jen ztráta času. Přesto se Aneta snaží situaci zachraňovat a svého muže krotit. Vše se vine v relativně přátelském duchu až do okamžiku, kdy se Anetě udělá slabo a nevolno. Než stačí kdokoliv cokoliv udělat, pozvrací jim, co se dá. Veronika začne být trochu hysterická, ale tentokrát zachrání situaci Michel, který se velmi pohotově pustí do uklízení. Napětí mezi nimi začíná narůstat. Do Alainových pracovních telefonátů a Michelových hovorů s matkou, která čistě náhodou onen problémový lék užívá, se začínají drát na povrch i další osobní a profesní problémy či traumata. Postupně se odhalují pravé tváře a zvířecí pudy všech zúčastněných; zvláště poté co se posilní alkoholem. Kromě řešení problému jejich dětí, se najednou Aneta rozhodne rázně ukončit manželovo věčné telefonování, což jako jediné dokáže otřást Alainovým bohovým klidem. I Michel se plně projeví. Pryč jsou gesta, kterými kopíroval svou dominantní i obdivovanou ženu a náhle se stává ukřivděným chudáčkem, který si k pocitu samostatnosti dopomáhá nenávistí a negací. Veronika tak zůstává jedinou, která vypadá, že ji problém jejich dětí opravdu zasáhl a ráda by celou situaci urovnala, ale i u ní trocha alkoholu odbourá zábrany. Zvířecí pudy tedy ovládnou všechny a raději své setkání pro tentokrát rozpustí.

Jak podle názvu, tak i podle děsivě vyhlížejících plakátů by divák mohl očekávat krutou a více než násilnou podívanou, plnou surových a šokujících zážitků. Namísto toho se před ním otevírá scéna stylově zařízeného obývacího pokoje se čtveřicí lidí oddávajících se poslechu vážné hudby. Nic nenasvědčuje tomu, že by se zde mělo dít cokoliv násilného. Nejnásilnější na celé situaci je akorát ona dětská rvačka, kterou se jejich rodiče rozhodli společně vyřešit. Postupem času ale jako by ustupovala do pozadí a začaly se více odhalovat jednotlivé charaktery, které byly dosud ukryty pod společenskou maskou. Ale ani ty nejsou v tomto nastudování (autorů - režie: Ondřej Sokol, scéna: Adam Pitra, kostýmy: Katarína Hollá a další) nijak zvlášť tragické, spíše tragicko-komické. Všichni čtyři herci dokázali naprosto skvěle zachovat typické charaktery svých postav, které postupně dovedli z hraného klidu až do nepředstíraného odhalení jejich skutečných osobností. Ivana Chýlková ztvárnila dominantní manželku, ale především lehce pokryteckou intelektuálku Veroniku, která po troše alkoholu ztrácí veškeré zábrany i vlastní sebeúctu. Její ušlápnutý manžel v podání Jaromíra Dulavy se nakonec také přeci jenom dokázal projevit naplno, i když jen jako drsný negativista. Aneta Miroslavy Pleštilové působila zkraje jako vyrovnaná a chápající žena, ale jen do chvíli, než číše trpělivosti (i alkoholu) přetekla. Potom i ona začala svého nezdárného synka ospravedlňovat. Nejpřekvapivěji ztvárněnou postavou pro mě byl právník Vladimíra Kratiny, který neměl žádný morální problém s činem svého syna, ale ani s obhajobou zločinného jednání oné farmaceutické firmy. Největší a snad jediné emoce projevil, až při ztrátě svého mobilního telefonu. Mnoho podobného, čím prošly jednotlivé postavy na jevišti, zažila určitě i spousta diváků. I přesto, že se tomu zde rádi občas zasmějeme, měli bychom si ale uvědomit, že následné prudší reakce jsou už projevy násilí a mohou vyvolat i další mnohem násilnější chování. Nejsilnějším "masakrem" představení by asi bylo, jak Aneta vzteky rozdupala kytici tulipánů, proti čemuž se i její zvracení, po kterém se všem tak dlouho omlouvala, zdálo být slabým odvarem. Byla to pro mě velmi překvapivá podívaná; přestože jsem čekala něco drsnějšího, byla jsem ráda, že převládla spíše komika.

Moje hodnocení: 72 %