"Každý rok ve stejnou dobu" - host Krušnohorského divadla
(Bernard
Slade)
"Brilantní komedie o tom, že i nevěra může být léčivá." (premiéra 21. září 1998)
Již dvanáctou sezónu má na repertoáru pražské Divadlo Bez zábradlí tuto inscenaci, kterou jsem již před několika lety chtěla navštívit. Bohužel jsem se na ni do Prahy nedostala (je to přeci jen trochu z ruky), ale její hostování v Teplickém divadle na závěr roku 2010, konkrétně 21. prosince, jsem si ujít nenechala. Nejlákavější jistě bylo skvělé obsazení pod taktovkou režiséra Jiřího Menzela. Veronika Freimanová je skvělá, velmi příjemná a sympatická herečka a spolu se Zdeňkem Žákem ztvárňují na jevišti pár v různých hrách již několik let. Skvěle jim to spolu sedí a výborně se doplňují. V této hře spolu "projdou" celými 25 lety vzájemných setkávání, ale také tak vytvoří jakýsi kalendář událostí a nálad, jež zmítaly americkou společností v letech 1951 až 1975.
Doris (Veronika Freimanová) se chystá, jako každý rok, načerpat síly v klášteře, cestou se však zastaví v hotýlku, kde se setkává s Georgem (Zdeněk Žák), který je zde na služební cestě. Přeskočí mezi nimi jakási jiskra a dají se do hovoru. Síla přitažlivosti je však dovede až ke společně strávené noci. To léto roku 1951, v době počínající studené války mezi USA a Sovětským svazem, spolu prožijí vášnivý románek, přestože oba žijí ve šťastných manželstvích. Rozhodně kvůli tomu nechtějí své dosavadní životy postavit na hlavu, ale dohodnou se, že se zde zase za rok setkají. Ani jeden z nich příliš nedoufá a nevěří, že k dohodnutému setkání dojde, opak je však pravdou. Jedním setkáním tento jejich opravdu důvěrný vztah ale rozhodně nekončí, ba naopak stále více se prohlubuje. Léta plynou a ani jeden z nich nechce přijít o jediný rok bez tohoto magického setkání. Jeden druhému se svěřuje s tím, co zažil, co se v jeho životě odehrálo nebo změnilo. Nezapomínají si povídat ani o svých drahých protějšcích a dětech. Většinou se snaží hledat hlavně ty vtipné historky. Každý z nich si rok od roku prochází osobními i rodinnými problémy i radostmi. Na jedno setkání, kdy v Americe propuká éra květinových dětí, tak třeba dorazí Doris jako hippies a vypráví Georgovi, jak se rozhodla dostudovat univerzitu. Jindy zas přijede George celý nervózní, že má doma nemocnou dcerku, a tak setkání velmi zkrátí, aby zase mohl co nejdřív odletět zpátky k rodině. Přesto se však o setkání s Doris nechtěl ochudit. Ta ho zase o další intimnosti připraví později, kdy na jejich schůzku dorazí v pokročilém stavu těhotenství. Nečekaně tam nakonec i porodí. Bohužel ale také přichází neveselé období války ve Vietnamu, která Georgovi bere syna. Ani za čtvrt století, co oba přeci jen celkem zestárnou, jejich důvěrný a blízký vztah nekončí. Stále se rok co rok scházejí ve stejném hotýlku, ve stejném pokoji, a užívají si blízkosti jeden druhého.
V této úsměvné a pohodové komorní komedii, která lehce vtáhne diváka do děje, procházíme celým čtvrt stoletím života hlavních hrdinů. Vidíme, jak se seznámili, sledujeme, jak se jejich vztah vyvíjí, jak se sami mění tím, co právě prožívají, jak je ovlivňuje doba a také čas. Přestože to nejsou vždy jenom šťastné a veselé okamžiky, zbývá zde i dost prostoru k úsměvu. Velkou předností této hry (autorů - překlad: Ivo T.Havlů, scéna: Otakar Schindler, kostýmy: Lucie Loosová, režie: Jiří Menzel a další) jsou totiž skvěle napsané dialogy s velmi vkusným humorem, což ještě navíc umocňuje vytříbenost a zralost hereckých projevů obou protagonistů. Zatímco George v podání Zdeňka Žáka, působí svojí náturou dost staticky a víceméně dost usedle, Doris Veroniky Freimanové prochází mnohými změnami. Nejprve působí jako klidná, čistá duše, která se chce na čas uchýlit do kláštera, vzápětí z ní pod maskou hippies sálá nevybouřené mládí, aby se zase za čas změnila v zodpovědnou ženu, která má zanedlouho na svět přivést další dítě. Na obou hercích bylo vidět, že je tato hra těší a snadno se tak i ta nálada přenesla do obecenstva. Po celý čas zůstala scéna stejná, což bylo v této hře celkem na místě, neboť tak byla lépe vystižena atmosféra prostředí. Zbytek dokreslily vlastní kostýmy v jednotlivých výstupech (setkáních). Byla jsem ráda, že jsem si na toto představení zašla odpočinout a že mě nezklamalo. Zároveň už se těším i na volné pokračování "Další roky ve stejnou dobu", které mě čeká za dva měsíce.
Moje hodnocení: 72 %
"Brilantní komedie o tom, že i nevěra může být léčivá." (premiéra 21. září 1998)
Již dvanáctou sezónu má na repertoáru pražské Divadlo Bez zábradlí tuto inscenaci, kterou jsem již před několika lety chtěla navštívit. Bohužel jsem se na ni do Prahy nedostala (je to přeci jen trochu z ruky), ale její hostování v Teplickém divadle na závěr roku 2010, konkrétně 21. prosince, jsem si ujít nenechala. Nejlákavější jistě bylo skvělé obsazení pod taktovkou režiséra Jiřího Menzela. Veronika Freimanová je skvělá, velmi příjemná a sympatická herečka a spolu se Zdeňkem Žákem ztvárňují na jevišti pár v různých hrách již několik let. Skvěle jim to spolu sedí a výborně se doplňují. V této hře spolu "projdou" celými 25 lety vzájemných setkávání, ale také tak vytvoří jakýsi kalendář událostí a nálad, jež zmítaly americkou společností v letech 1951 až 1975.
Doris (Veronika Freimanová) se chystá, jako každý rok, načerpat síly v klášteře, cestou se však zastaví v hotýlku, kde se setkává s Georgem (Zdeněk Žák), který je zde na služební cestě. Přeskočí mezi nimi jakási jiskra a dají se do hovoru. Síla přitažlivosti je však dovede až ke společně strávené noci. To léto roku 1951, v době počínající studené války mezi USA a Sovětským svazem, spolu prožijí vášnivý románek, přestože oba žijí ve šťastných manželstvích. Rozhodně kvůli tomu nechtějí své dosavadní životy postavit na hlavu, ale dohodnou se, že se zde zase za rok setkají. Ani jeden z nich příliš nedoufá a nevěří, že k dohodnutému setkání dojde, opak je však pravdou. Jedním setkáním tento jejich opravdu důvěrný vztah ale rozhodně nekončí, ba naopak stále více se prohlubuje. Léta plynou a ani jeden z nich nechce přijít o jediný rok bez tohoto magického setkání. Jeden druhému se svěřuje s tím, co zažil, co se v jeho životě odehrálo nebo změnilo. Nezapomínají si povídat ani o svých drahých protějšcích a dětech. Většinou se snaží hledat hlavně ty vtipné historky. Každý z nich si rok od roku prochází osobními i rodinnými problémy i radostmi. Na jedno setkání, kdy v Americe propuká éra květinových dětí, tak třeba dorazí Doris jako hippies a vypráví Georgovi, jak se rozhodla dostudovat univerzitu. Jindy zas přijede George celý nervózní, že má doma nemocnou dcerku, a tak setkání velmi zkrátí, aby zase mohl co nejdřív odletět zpátky k rodině. Přesto se však o setkání s Doris nechtěl ochudit. Ta ho zase o další intimnosti připraví později, kdy na jejich schůzku dorazí v pokročilém stavu těhotenství. Nečekaně tam nakonec i porodí. Bohužel ale také přichází neveselé období války ve Vietnamu, která Georgovi bere syna. Ani za čtvrt století, co oba přeci jen celkem zestárnou, jejich důvěrný a blízký vztah nekončí. Stále se rok co rok scházejí ve stejném hotýlku, ve stejném pokoji, a užívají si blízkosti jeden druhého.
V této úsměvné a pohodové komorní komedii, která lehce vtáhne diváka do děje, procházíme celým čtvrt stoletím života hlavních hrdinů. Vidíme, jak se seznámili, sledujeme, jak se jejich vztah vyvíjí, jak se sami mění tím, co právě prožívají, jak je ovlivňuje doba a také čas. Přestože to nejsou vždy jenom šťastné a veselé okamžiky, zbývá zde i dost prostoru k úsměvu. Velkou předností této hry (autorů - překlad: Ivo T.Havlů, scéna: Otakar Schindler, kostýmy: Lucie Loosová, režie: Jiří Menzel a další) jsou totiž skvěle napsané dialogy s velmi vkusným humorem, což ještě navíc umocňuje vytříbenost a zralost hereckých projevů obou protagonistů. Zatímco George v podání Zdeňka Žáka, působí svojí náturou dost staticky a víceméně dost usedle, Doris Veroniky Freimanové prochází mnohými změnami. Nejprve působí jako klidná, čistá duše, která se chce na čas uchýlit do kláštera, vzápětí z ní pod maskou hippies sálá nevybouřené mládí, aby se zase za čas změnila v zodpovědnou ženu, která má zanedlouho na svět přivést další dítě. Na obou hercích bylo vidět, že je tato hra těší a snadno se tak i ta nálada přenesla do obecenstva. Po celý čas zůstala scéna stejná, což bylo v této hře celkem na místě, neboť tak byla lépe vystižena atmosféra prostředí. Zbytek dokreslily vlastní kostýmy v jednotlivých výstupech (setkáních). Byla jsem ráda, že jsem si na toto představení zašla odpočinout a že mě nezklamalo. Zároveň už se těším i na volné pokračování "Další roky ve stejnou dobu", které mě čeká za dva měsíce.
Moje hodnocení: 72 %
 |
| George a Doris (Z.Žák a V.Freimanová) |
George a
Doris (Z.Žák a V.Freimanová)
posted by lucifer at 16:28
0 Comments:
Okomentovat
<< Home