"Hrdý Budžes" - host Krušnohorského divadla
(Irena
Dousková)
„Hra, která hledí na léta husákovské normalizace očima 8-leté holčičky. Je to kouzelný dětský pohled, kdy i to nejhorší není zas až tak zlé a víra se ještě nestala prázdným pojmem.“
Tak konečně. Konečně jsem se dostala na jednu ze svých nejoblíbenějších her, a to hlavně díky velké náhodě. Dne 6. října 2005 jsem přijela domu a mamča mi oznámila skvělou zprávu, že „zítra v Krušnohorském divadle v Teplicích hrají Budžese a jestli bych na to nechtěla“. No samozřejmě, že chtěla, ale říkám si, že by bylo hodně veliký štěstí, aby zbyla nějaká volná místa. A…zbyla…ne vedle sebe ani uprostřed, ale zbyla. Tak jsme se večer vydaly do Teplic. A aby toho štěstí a náhod nebylo málo, stála u kasy nějaká paní, která se snažila prodat čtyři lístky na moc pěkný místa – vedle sebe a ještě uprostřed. SUPER a díky!
Celá hra je postavena na vyprávění Helenky Součkové nebo také Freisteinové (Bára Hrzánová), žákyně 2. třídy ZŠ v Ničíně, která vidí svět tak trochu jinak, očima dítěte, které ještě zcela neodložilo růžové brýle. Vypráví o „důležitých“ momentech svého krátkého, a přitom tak barevného života. V době, ve které vyrůstala, nesmí chybět Bratislavská lyra, spartakiáda, JZD, jiskřičky ani kádrové posudky. V jejím vyprávění se samozřejmě musí objevit členové rodiny ale i a další osoby, které prošli jejím dětstvím. Postav je nakonec kolem pětadvaceti, ale herci na to stačí tři. Kromě Báry si zde zahráli ještě Jarmila Vlčková a Libor Jeník, kteří si museli poradit i s postavami dřevěnými, neboť tvůrci využili dvou loutek, které představovaly Helenčiny rodiče. Na začátku se Helenka všem představí a odhalí, že vlastně není Součková, ale Freisteinová po otci Karlu Freisteinovi, který odjel kamsi do Ameriky, když jí byli tři, a který vlastně není její otec, neboť její „otec“ s nimi už žije, ale toho Freisteina má prostě jaksi v krvi. Jednou zaslechne v rozhlase báseň od S. K. Neumanna, ze které si zapamatuje akorát „a hrdý Budžes vytrval“. Odtud má svého dětského hrdinu, jemuž se chce co nejvíce podobat a k jehož „odhalení“ dojde ke konci hry. Velkou křivdu Helenka cítí, když má zakázáno chodit do Jiskřiček, neboť, jak její maminka říká, „Jiskřičky jsou malí komunisti“. Ale Helenka „si teda jako myslí, že Jiskřičky vůbec nejsou zasraný, jak řekla maminka“ a tak jí je nakonec dovoleno je navštěvovat. Při první výpravě se dostanou do lesa, kde mají hledat mrtvé partyzány, což vzniklo z povídačky, kterou si na ně vymysleli jejich vedoucí, aby se mohli sami sobě věnovat. Jenže Helenka nějakou kost opravdu najde a je přesvědčena, že patří jednomu z partyzánů. Nakonec ale zjistí, že kost je prasečí a k tomuto zjištění se přidá ještě jedno, a to, že neexistuje Ježíšek. Přišla na to tak, že si jednou do špajzu šla „pro jeden – maximálně dva vanilkové rohlíčky“ a našla tam také modelínu, kterou měla dostat pod stromeček. To není ani zdaleka všechno. V příběhu je ještě spousta skvělých situací a zážitků Helenky Součkové přenesených do spousty krásných dětských „hlášek“.
Tak tahle hra (autorů - Režie: J. Schmiedt j.h., Scéna: V. Všetečka, Kostýmy a loutky: Z. Charouzová j.h. a další) nemá naprosto žádnou chybu. Troufám si říct, že pro Báru Hrzánovou je Helenka skutečnou „životní rolí“. Nedovedu si představit nikoho jiného, kdo by dokázal tak úžasně vyjádřit myšlenky a situace, ve kterých se ocitá žákyně 2. třídy, a to ještě ve věku tak vzdálenému oněm 9 letům. Bára nejenom, že si „hraje“ s postavou, s každou replikou, gestem, ale také jako by spolupracovala i s obecenstvem. Je tomu tak v případě, kdy se divákovi snaží vysvětlit „jo, to je jako slovíčko, víte, to je německy, to se prostě tak u divadla řiká“, nebo „že si tu sisinku musela vzít, aby nebyl smutnej a taky, že tu sisinku prostě chtěla“ a taky „že sníh může, neboť ten totiž není vůbec ani trochu sladkej.“ Její postava působí komicky už jen díky kostýmu a když si k tomu přidáte skvělé hlášky a celkové Bářino podání doplněné dalšími dvěma výbornými výkony, které jen velmi drobně pokulhávají za hlavní představitelkou, zjistíte, že to prostě musíte vidět. Nedovedu si představit diváka, který by se u hry ani jednou nezasmál. Takže pokud se rádi smějete a máte rádi opravdu kvalitní humor, nenechte si „Budžese“ ujít. V jaké formě je na vás, ale „live“ je prostě „live“ :-)
Moje hodnocení: 100 %
„Hra, která hledí na léta husákovské normalizace očima 8-leté holčičky. Je to kouzelný dětský pohled, kdy i to nejhorší není zas až tak zlé a víra se ještě nestala prázdným pojmem.“
Tak konečně. Konečně jsem se dostala na jednu ze svých nejoblíbenějších her, a to hlavně díky velké náhodě. Dne 6. října 2005 jsem přijela domu a mamča mi oznámila skvělou zprávu, že „zítra v Krušnohorském divadle v Teplicích hrají Budžese a jestli bych na to nechtěla“. No samozřejmě, že chtěla, ale říkám si, že by bylo hodně veliký štěstí, aby zbyla nějaká volná místa. A…zbyla…ne vedle sebe ani uprostřed, ale zbyla. Tak jsme se večer vydaly do Teplic. A aby toho štěstí a náhod nebylo málo, stála u kasy nějaká paní, která se snažila prodat čtyři lístky na moc pěkný místa – vedle sebe a ještě uprostřed. SUPER a díky!
Celá hra je postavena na vyprávění Helenky Součkové nebo také Freisteinové (Bára Hrzánová), žákyně 2. třídy ZŠ v Ničíně, která vidí svět tak trochu jinak, očima dítěte, které ještě zcela neodložilo růžové brýle. Vypráví o „důležitých“ momentech svého krátkého, a přitom tak barevného života. V době, ve které vyrůstala, nesmí chybět Bratislavská lyra, spartakiáda, JZD, jiskřičky ani kádrové posudky. V jejím vyprávění se samozřejmě musí objevit členové rodiny ale i a další osoby, které prošli jejím dětstvím. Postav je nakonec kolem pětadvaceti, ale herci na to stačí tři. Kromě Báry si zde zahráli ještě Jarmila Vlčková a Libor Jeník, kteří si museli poradit i s postavami dřevěnými, neboť tvůrci využili dvou loutek, které představovaly Helenčiny rodiče. Na začátku se Helenka všem představí a odhalí, že vlastně není Součková, ale Freisteinová po otci Karlu Freisteinovi, který odjel kamsi do Ameriky, když jí byli tři, a který vlastně není její otec, neboť její „otec“ s nimi už žije, ale toho Freisteina má prostě jaksi v krvi. Jednou zaslechne v rozhlase báseň od S. K. Neumanna, ze které si zapamatuje akorát „a hrdý Budžes vytrval“. Odtud má svého dětského hrdinu, jemuž se chce co nejvíce podobat a k jehož „odhalení“ dojde ke konci hry. Velkou křivdu Helenka cítí, když má zakázáno chodit do Jiskřiček, neboť, jak její maminka říká, „Jiskřičky jsou malí komunisti“. Ale Helenka „si teda jako myslí, že Jiskřičky vůbec nejsou zasraný, jak řekla maminka“ a tak jí je nakonec dovoleno je navštěvovat. Při první výpravě se dostanou do lesa, kde mají hledat mrtvé partyzány, což vzniklo z povídačky, kterou si na ně vymysleli jejich vedoucí, aby se mohli sami sobě věnovat. Jenže Helenka nějakou kost opravdu najde a je přesvědčena, že patří jednomu z partyzánů. Nakonec ale zjistí, že kost je prasečí a k tomuto zjištění se přidá ještě jedno, a to, že neexistuje Ježíšek. Přišla na to tak, že si jednou do špajzu šla „pro jeden – maximálně dva vanilkové rohlíčky“ a našla tam také modelínu, kterou měla dostat pod stromeček. To není ani zdaleka všechno. V příběhu je ještě spousta skvělých situací a zážitků Helenky Součkové přenesených do spousty krásných dětských „hlášek“.
Tak tahle hra (autorů - Režie: J. Schmiedt j.h., Scéna: V. Všetečka, Kostýmy a loutky: Z. Charouzová j.h. a další) nemá naprosto žádnou chybu. Troufám si říct, že pro Báru Hrzánovou je Helenka skutečnou „životní rolí“. Nedovedu si představit nikoho jiného, kdo by dokázal tak úžasně vyjádřit myšlenky a situace, ve kterých se ocitá žákyně 2. třídy, a to ještě ve věku tak vzdálenému oněm 9 letům. Bára nejenom, že si „hraje“ s postavou, s každou replikou, gestem, ale také jako by spolupracovala i s obecenstvem. Je tomu tak v případě, kdy se divákovi snaží vysvětlit „jo, to je jako slovíčko, víte, to je německy, to se prostě tak u divadla řiká“, nebo „že si tu sisinku musela vzít, aby nebyl smutnej a taky, že tu sisinku prostě chtěla“ a taky „že sníh může, neboť ten totiž není vůbec ani trochu sladkej.“ Její postava působí komicky už jen díky kostýmu a když si k tomu přidáte skvělé hlášky a celkové Bářino podání doplněné dalšími dvěma výbornými výkony, které jen velmi drobně pokulhávají za hlavní představitelkou, zjistíte, že to prostě musíte vidět. Nedovedu si představit diváka, který by se u hry ani jednou nezasmál. Takže pokud se rádi smějete a máte rádi opravdu kvalitní humor, nenechte si „Budžese“ ujít. V jaké formě je na vás, ale „live“ je prostě „live“ :-)
Moje hodnocení: 100 %
Helenka v plné zbroji (B.Hrzánová) |
J. Vlčková, B. Hrzánová
a L. Jeník
a takhle
jsem obě herečky odchytla po představení
0 Comments:
Okomentovat
<< Home