"Benefice - Zachraň svého Afričana" - Činoherní studio

(Ingrid Lausund)

„Strašně legrační komedie. Pět herců, kteří se nebojí žertovat na citlivé téma.“ (premiéra 4. prosince 2009)

Trochu nečekaně jsem se hned druhý den po „Hostinci u Kamenného stolu“, tedy 29. prosince 2009, vydala na své poslední divadelní představení v roce 2009. Volba padla na novou inscenaci ústeckého Činoherního studia. Byla jí nápaditě pojatá hra německé autorky, která ke svému psaní využívá velmi specifický způsob inspirace. Vybrané herce totiž nechává improvizovat na různá témata a vzniklé situace, zajímavé momenty či postřehy si zaznamenává, aby z nich mohla později poskládat ucelené i poměrně „živé“ a vtipné texty, v nichž samozřejmě také nesmí chybět určitý prostor pro improvizaci. Nejinak tomu bylo i v „Benefici“, v níž představila i další možný rozměr divadla. Spojila v ní totiž dvě zdánlivě nespojitelné věci – divadlo a charitativní sbírku. I přestože hra upozorňuje především na problémy tzv. zemí třetího světa, měla by také diváky pobavit. Škoda jen, že ČS nevyšla česká premiéra, neboť jim o měsíc a půl dříve tuto příležitost „vyfoukl“ pražský soubor Divadla na Fidlovačce (režie: Štěpán Pácl). Avšak i díky tomu, že v této hře mají divadla určitou volnost ve zpracování, je i toto nastudování jistě jedinečné a podle slov režiséra Nuckollse „má naše verze oproti Praze ještě více krutě něžného humoru“. Dalším zajímavým prvkem je i živé vystoupení jedné z následujících kapel – Neshill, Lidoví léčitelé, Severočeští flašinetáři či Dědci z Bullerbynu. Já měla štěstí na poslední jmenované. Samozřejmě zde nechyběla ani nezbytná kasička, do níž mohl každý dle chuti přispět na dobrou věc. Vždyť to také byla jedna z podmínek autorky, aby svolila k uvedení své hry.

Kdesi ve vesnickém kulturáčku se právě sešla partička pěti ochotníků, jejichž záměrem je uspořádat benefiční akci. Rádi by vybrali nějaké peníze, které by měly pomoci africkým dětem k výstavbě školy. V rámci svého setkání vymýšlejí a plánují, jak by to celé mělo vypadat. Každý z nich se snaží přispět nějakým svým nápadem. Inspiraci berou především ze „zábavných“ televizních show, v nichž jsou jednotlivá čísla prokládána písněmi a zaštítěná dobrým speakerem. Ani jeden z nich však není jevištní typ, a tak spíše působí jako nedůvěryhodní amatéři. Nevzdávají se a sází především na svou bezprostřednost, srdečnost, lidskost a upřímnou chuť někomu pomoci. Snaží se pro svou věc udělat všechno, co mohou, ale zjišťují, že peníze se jim nenahrnou tak jako v televizi a že na vesnici prostě takto příliš neuspějí. Najednou objevují, že vlastně každá úspěšná dobročinná akce je prostě skvěle fungující a náročný byznys, že i pomoc je dnes jenom kšeft a že vlastně nezáleží na tom, co kdo dělá nebo říká, ale prostě pro to sám musí něco udělat. Takže by vlastně bylo nejjednodušší a nejefektivnější, kdyby se sami vydali do Afriky a tu školu tam postavili. Celé to plánování se nese v duchu vyjadřování vlastních postojů, názorů, nápadů, ale i jejich konfrontace či občasné nevraživosti. Zatímco Miluše (Lucie Polišenská j.h.) je zapálená samaritánka, sebestředná Marta (Zuzana Onufráková) by raději upoutávala pozornost jen na sebe. Ivan (Marek Pospíchal j.h.) je zase klidný, citlivý introvert a mimo to také jehovista, který na závěr pronese skvělou spontánní řeč. Zdeňka (Marek Němec) bychom oproti tomu mohli považovat za extroverta, který se ujal role hlavního řečníka a možná i vedoucího skupiny. Bohužel ale svými výstupy své kolegy příliš nepřesvědčil, tak mu z programu téměř všechno seškrtali. Milan (Jan Plouhar) se pro jistotu nepřipravoval vůbec a nechával tomu volný průběh. Přestože působil jako tzv. „ucho“, uměl si taky vyskočit jako čertík z krabičky. V závěru jejich setkání by snad nikdo nečekal, že se tam z nich utvoří dva celoživotní páry.

Musím přiznat, že ač to zpočátku vypadalo všelijak, vylouplo se z „Benefice“ (autorů – překlad: Michal Kotrouš, hudba: Patrik Charvát, scéna: Štěpán Jirák, dramaturgie: Johana Součková, režie: Filip Nuckolls a další) nakonec velmi milé a úsměvné představení, které právě svým podáním trochu odlehčilo poněkud vážné světové téma. Scéna i kostýmy věrně navodily atmosféru venkovských kulturáčků a jejích obyvatel, stejně tak jako jejich mluvený projev s patrným moravským akcentem. Každý, kdo někdy plánoval jakýkoliv amatérský projekt se skupinkou dalších podobně založených dobrovolníků/amatérů, musí uznat, jak věrně se tématu chopilo všech pět herců. Zde ale zaznělo o poznání více vtipných, i sarkastických, komentářů, přičemž však ústřední téma zůstalo seriózně vážné. Výkony byly hodně vyrovnané a jednotlivé charaktery postav se skvěle doplňovaly. Byla mezi nima potřebná interakce, aby se divák nenudil, ale i pobavil a snad i nad ledasčím zamyslel. Opět výborně se zde předvedl Marek Němec, jehož pódiové výstupy byly nejvýraznější – mimo jiné divoký tanec či mluvená pantomima. Lucie Polišenská zase překvapila pěkným zpěvem. Zuzce Onufrákové byla svěřena role místní „sexbomby“, což náležitě ukazovala. U ní bych vzpomenula její výstup v rámci promítání diapozitiv. A samozřejmě také nesmím zapomenout na společně předvedenou píseň; ta se fakt povedla. I jako poděkování za spojení příjemného s užitečným jsem jim také přispěla nějaký ten peníz do kasičky, která byla nachystaná ve foyer, a doufám, že nás takových bude víc.

Moje hodnocení: 79 %

Zdeněk, Miluše, Ivan a Marta (M.Němec, L.Polišenská j.h., M.Pospíchal j.h. a Z.Onufráková)

Milan, Marta a Ivan (J.Plouhar, Z.Onufráková a M.Pospíchal j.h.)

Milan, Ivan, Miluše, Zdeněk a Marta (J.Plouhar, M.Pospíchal j.h., Lucie Polišenská j.h., M.Němec a Z.Onufráková)

"Hostinec U kamenného stolu" - host Krušnohorského divadla

(Karel Poláček)

„Úsměvná retrokomedie z dob, kdy muži byli ještě okouzlujícími džentlmeny, dámy hodny dobývání a lázeňské městečko Džbery pod Skálou se hemžilo podivuhodnými postavičkami a osudy.“ (premiéra 17. ledna 2008)

Ježíšek naježíškoval a konec roku se blíží, tak proč si tuto sváteční dobu neoživit jednou klasickou, léty prověřenou, veselohrou. Snad každý by měl znát jednu z nejúspěšnějších knih našeho významného českého spisovatele Karla Poláčka, kterou navíc svým filmovým scénářem proslavil Otakar Vávra s Vlastimilem Radou (film z roku 1948 režíroval Josef Gruss). Z hvězdného obsazení bych mohla jmenovat například Rudolfa Hrušínského, Svatopluka Beneše, Jiřinu Šejbalovou, Sašu Rašilova, Růženu Šlemrovou nebo Stanislava Neumanna. Pustit se do jevištní adaptace rozhodně nebyl snadný úkol, ale Divadlo Na Fidlovačce tuto výzvu přijalo a pustilo se do toho opravdu s vervou. Kromě určitých prvků grotesky, šlehačkové bitky, hry na klavír či stepu si autoři (dramaturgie: Klára Špičková, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Hana Kubešová, hudba: Karel Albrecht a Ondřej Brousek, režie: Pavel Šimák a další) připsali i jednu postavu navíc, jakéhosi komentátora aktuálního dění, glosátora, vypravěče, který má pomoci s lepší orientací v ději, a to v podání Ctirada Götze. Na chvíli tedy opusťme dnešek a vraťme se do doby dávno minulé.

Ocitáme se ve vzpomínkách na jedno, v několika ohledech, zlomové léto, a můžeme tak nahlédnout do příběhu, který nám prozradí, jak to onehdá vlastně všechno bylo. Do lázeňského městečka Džbery pod Skálou se sjíždějí hosté, aby zde ztrávili letní prázdniny. Většina pravidelných hostů (David Voráček, Radka Krninská a Martina Šťastná) se rok co rok vrací do vyhlášeného hostince „U kamenného stolu“, jehož majiteli jsou Šimon (Václav Svoboda) a Božena (Tereza Bebarová) Tatrmužovi. Mezi jejich věrné hosty a přátele patří pan rada Dyndera (Břetislav Slováček) s manželkou (Ludmila Molínová), která ho drží velmi zkrátka, a dvěma jejich pohlednými dcerami Alenou (Martina Šťastná) a Věrou (Anna Remková). Jak je zmerčí dva lázenští šviháci Gaston (Lukáš Pečenka) a Percy (Matěj Kužel), začnou jim nadbíhat, kde se dá. I když to dívkám do jisté míry lichotí a mají tak alespoň trochu o zábavu postaráno, brzy si z jejich rádoby gentlemanských gest začnou utahovat a velmi rády uvítají, když do hostince dorazí i synovci majitelů. Dva dobře vypadající bratři inženýři Tomáš (Ondřej Brousek) a Spytihněv (Denny Ratajský) si dívek také hned všimnou. I jim se sestry zalíbí, a tak se rozhodnou svou konkurenci porazit a získat dívky pro sebe.

Na večer se zde chystá divadelní představení v podání kočovných herců Benyho Mertense (Petr Rychlý) a jeho společníků (Martina Randová a Alexandr Minajev). Ze světáckého umělce Mertense je spousta žen (včetně kuchařky, kterou si zde zahrála Pavlína Vojáčková) tak unešena , že se v mžiku stává místní celebritou. Nejvíce ale učaroval paní hostinské Tatrmužové. Vzájemná náklonnost tomu chtěla, že se z dramatického umělce rázem stal nadšený pomocník v kuchyni, kterou odmítal opustit, a pro svá další představení tak nechával své pomocníky „na holičkách“. Nakonec se oba milenci rozhodli utéct neznámo kam. Nešťastný manžel, Šimon Tatrmuž, se zamkl ve svém pokoji a odmítal ho opustit. Aby podnik mohl dále fungovat, nezbylo než, aby se jeho vedení ujali oba synovci. Ti spolu ale vedou letitý spor o kuličky, který se táhne už od dětství, a jediným způsobem nezbytné vzájemné komunikace se jim stalo tzv. onikání. Dohodou nakonec přistoupili na týdení střídání se na pozici šéfa. Na druhého z nich tak zbývá pozice vrchního, jehož také musí po jeho odchodu zastoupit (roli vrchního hrál Jiří Racek). Podnik se ale pod jejich rukama začíná hroutit. Když se zdá být situace neúnosná, vloží se do toho paní radová. Díky několika získaným indiciím zjistí, kde by se paní hostinská měla nacházet a bez váhání se za ní vydá. Vše jí vylíčí a celkem snadno ji přesvědčí k návratu. Manželovo odpuštění na sebe také nenechá dlouho čekat a všechno se začíná zase urovnávat. Tomáš a Spýťa se dívkám konečně vyznají, a dokonce se i spolu vzájemně usmíří. A lázeňské městečko může ještě několik dalších let spokojeně vítat své hosty a lákat je na příjemné prožití jejich dovolené.

Po notoricky známém filmu jsem byla zvědavá i na divadelní zpracování tohoto humoristického románu jednoho z našich předních spisovatelů. Vždyť také jím se dali inspirovat autoři této hry. Zatímco film se jistě řadí mezi ta opravdu vydařená díla (dost tomu napomohlo i hvězdné obsazení), mám z této inscenace spíše pocit určité nekompaktnosti. Celé představení, na které jsem si zašla 28. prosince 2009, na mě působilo jako jakási zábavná estráda, v níž se střídá jedno číslo za druhým; od „přehrávaných“ divadelních scének potulných herců, přes hru na klavír či step, až po dortovo-šlehačkovou válku jako z grotesky. Nicméně to tvůrci pojali velmi úsměvně a hravě, a trochu tím tak, tento poměrně jednoduchý příběh, okořenili. Za celkem dobrý tah považuji přidanou postavu vypravěče, který vždy stručně a jasně okomentoval aktuální dění na scéně. Ve výsledku pak vše vypadalo jinak než ve filmu, což rozhodně nebylo zas tak na škodu. Za zmínku stojí i vhodně navržená scéna s dříve tak častým dvojitým schodištěm a spodními prosklenými dveřmi. S drobnějšími přestavbami si herci lehce poradili a vše plynulo v poklidném a nenásilném duchu. Pochvalu si zaslouží i nápadité kostýmy, zvláště ty navržené pro sestry Dynderovy. Svými výkony mě asi nejvíce zaujalo trio dam v čele s Martinou Randovou jako tou, co se musela nejvíce prát s „divadlem na divadle“, ale také Tereza Bebarová a Ludmila Molínová dokázaly skvěle „zpitvořit“ až zparodizovat (v dobrém slova smyslu) jim svěřené role poněkud zvláštních paniček. Z mužské části obsazení je velmi slušně následovali Lukáš Pečenka a Matěj Kužel, kteří rovněž skvěle parodizovali dva mladé lázeňské šviháky. Zajímavé momenty zde však měl i Václav Svoboda coby Tatrmuž; tzv. psí oči a jihnoucí pohled po návratu manželky domu se mu vydařily skvěle. Za to Petr Rychlý se mi do role Bena Mertense příliš nehodil, ale v několika vtipných hereckých etudách se celkem slušně našel.

Moje hodnocení: 69 %

Dynderovi (L.Molínová, B.Slováček, A.Remková a alter. Z.Vejvodová)

Tomáš, Šimon Tatrmuž a Spytihněv (O.Brousek, V.Svoboda a D.Ratajský)

Beny Mertens a Božena Tatrmužová (P.Rychlý a T.Bebarová)

"Loupežnická jeskyně" - Činoherní studio

(Kateřina Vídeňská, Jana Válková)

„Pohádkový příběh vycházející z regionální slovesnosti o loupežnících a vychytralém sedlákovi.“ (premiéra 12. prosince 2009)

Tak jak se blíží čas Vánoc, blíží se i čas pohádek. A ani Činoherní studio nezůstalo pozadu a pro tuto dobu si také jednu připravilo. Příběh o loupežnících byl zdramatizován na motivy pohádky „Loupežnická jeskyně“ z knihy „Labská královna“, což je sbírka místních německých pověstí o skřítcích, rytířích a loupežnících z okolí Ústí nad Labem, přeložená a převyprávěná pro děti Zdeňkem Havránkem a Danielou Nechanickou. Kolem „Labské královny“ je toho ale nachystáno více. Magistrát města Ústí n. L. ve spolupráci s Muzeem města Ústí n. L. na jejím základě připravili i další akce pro malé i velké – např.: loutkové divadlo („Dobří skřítci z Němčí“ – Sváťovo divadlo); výstavu ilustrací knihy ústeckého výtvarníka Michala Nováka; hru „Za pokladem labské královny“; cyklotrasy pro děti i dospělé, a další (více zde). Po  "Zlatém Sidorovi" a "Malé čarodějnici" je to má třetí činoherácká pohádka a je moc dobře, že se náš soubor věnuje i těmto lehčím tématům a žánrům určeným především pro děti. Vždy to bývá celkem příjemná změna, po těch méně veselých tématech současnosti.

Nejprve si vyslechneme příběh o tom, jak se zde v Labském údolí usídlili někdejší mořští piráti a v jedné jeskyni nedaleko Ústí nad Labem schovali do jeskyně svůj velký, po léta nakradený, poklad. A také to, že zde v lesích stále jedna tlupa loupežníků přebývá stále. V jejich čele stojí Bambitka (Tereza Hofová), která je potomkem slavného kapitána Hooka. Vzhledem k tomu, že se o nich ví, každý se lesu, ve kterém řádí, oklikou vyhýbá, a tak jen stále čekají na svou další oběť. Právě hlídkuje největší mluvka z nich s příhodným jménem Melhuba (Marek Němec), který si svou službu odbývá už pěknou řádku dní a nezdá se, že by se jí jen tak zbavil. Když svolá svou bandu – Hněvsu (Zuzana Onufráková), Masoráda (Nataša Gáčová) a taky „ranaře“ s palicí (Jan Jankovský), v domnění, že se konečně někdo blíží, zjistí se ve chvíli, že to byl jen planý poplach. Z další služby se nevykecá, a tak stráží a čeká dál. Po čase se ale přeci jen dočká. Lesem prochází selka Frélichová (Marta Vítů). Ta mu však, než stačil svolat ostatní, utekla, a jediné co ukořistil byl prázdný košík. Má ale důkaz, že tu opravdu někdo prošel. Po vzájemné poradě jim dochází, že když nepřijde jejich oběť do lesa, budou muset oni přijít za ní. A tak se vydávají do vesnice. Statek, na který jako první narazí, patří sedláku Frélichovi (Jaroslav Achab Haidler). Ten se jen tak nedá, a spolu se svou ženou jim dají co proto. Načež se loupežníci rozpovídají o jeskyni plné pokladů. Má to ale také jeden háček; poklad nemůže získat kdokoliv, jen ti, co jsou poctiví a mají čisté úmysly. Loupežníci tedy vědí, že poklad mít nemohou, ale Frélicha s manželkou to nijak neodradí a k jeskyni se vydají. Sedlák se radši držel trochu zpátky, ale jeho žena chtivá zlata se vrhla do jeskyně. Ta se za ní během chvilky zavřela a sedlák zůstal sám. Začal prosit a slibovat, jen aby mu jeskyně zase jeho ženu vrátila. Nakonec se kámen ustrnul a selce dal druhou šanci. A stejně jako Frélichovi se i loupežníci rozhodli napravit. Své dosavadní „řemeslo“ pověsili na hřebík a každý z nich si našel poctivou práci.

Tato pohádka (autorů – režie: Filip Nuckolls, dramatizace: Kateřiná Vídeňská a Jana Válková, a další), úzce spjatá s naším okresem, by klidně mohla mít i podtitul „Konec loupežníků v Ústí“ (i když prý pořád existují – akorát si říkají politici). Podle očekávání v hledišti zasedlo především dětské osazenstvo. Někteří z těch nejmenších se báli, a to hlavně tehdy, když „se procházelo“ temným lesem a všude byla skoro tma. Na ty větší působilo spíše to veselejší a vtipnější, za což lze vděčit především, opět skvělému, Marku Němcovi. Jeho Melhuba byl opravdu dokonalou figurkou s hlasem ve stylu Luďka Soboty a spoustou dobrých průpovídek. Myslím, že právem ho považuji za nejlepšího „činoheráka“ v souboru ústeckého ČS. Opět se předvedl v nové roli, jiné herecké poloze, a byl skvělý. Velmi dobře mu sekundovala i Zuzana Onufráková coby Hněvsa (v tomto představení nahradila Jířího Maryška). Jako ten největší vztekloun a bijec ze všech loupežníků se teda pořádně pochlapila, a přestože měla působit drsně a neoblomně, ujala se této role s vtipem a hravostí. Scéna byla poněkud chudá, ale vesměs to k tomu, co se tam odehrávalo, stačilo. O poznání nápaditější byly kostýmy a také (samozřejmě) nesměla chybět ani známá loupežnická písnička „Před dubem, za dubem…“. Takže to bylo celkem příjemné předvánoční odpoledne (19. prosince 2009).
Moje hodnocení: 54 %

loupežníci (J.Maryško, J.Jankovský, N.Gáčová, T.Hofová a M.Němec)

Masorád, Melhuba a Bambitka (N.Gáčová, M.Němec a T.Hofová)

manželé Frélichovi (M.Vítů a J.A.Haidler)

"Zamilovat se..." - host Severočeského divadla

(Noël Coward)

„I sen, který nesníš, se ti může splnit. Člověk ani neví, jak přijde k lásce - nečekaně!“ (premiéra 1.listopadu 2009)

Toto je další z představeních, které si mohu zařadit do pomyslné krabičky s nápisem „Paulová-Zedníček“. Snažím se využívat všech možností, kdy k nám na sever tito dva skvělí herci zavítají. Nejinak tomu bylo i 8. prosince 2009, kdy pro tentokrát dorazili do ústeckého divadla (SDOB) se svou novou hrou, jejíž premiéra byla naplánovaná na Pavlovy narozeniny, ale také zároveň u příležitosti oslav 10. výročí vzniku pražského Divadla Kalich. Právě 1. listopadu 2009 totiž uplynulo 10 let od premiéry muzikálu Hamlet Janka Ledeckého v tomto divadle. Zde má tudíž hra také svou domovskou scénu. Divadlo Kalich odehrálo za 10 let svého působení na naší kulturní scéně na 2500 představení a v prvních měsících roku 2010 přivítá svého už miliontého diváka. Dosud uvedlo 9 původních českých muzikálů (např.: Hamlet, Tajemství, Touha, Krysař, Johanka z Arku, Jack Rozparovač a další) a 14 činoherních titulů („Zamilovat se...“ je patnáctým v řadě). Inspiraci pro tuto hru tvůrci čerpali ze stejnojmenného filmu, kde hlavní role ztvárnili Meryl Streepová a Robert DeNiro. Ten však byl slavným remakem filmu „Brief Encounter“, jemuž jako podklad posloužila jednoaktovka „Still life“ od Noëla Cowarda. Ve čtyřech rolích si tu zahrála právě ona herecká dvojice Jana s Pavlem, což pro ně není až tak neobvyklé nebo nemožné, neboť například v "Záhadné Irmě" jich zvládli celkem sedm.

Na jednom poněkud nehostinném vlakovém nádraží se den co den cestou do práce a z práce potkávají titíž lidé. Mnohdy si své čekání krátí kávou z místního automatu. A právě zde se setkává i jeden ženatý muž (Pavel Zedníček) s vdanou ženou (Jana Paulová). Zprvu kolem sebe jenom tak chodí, postupně si začínají jeden druhého více všímat, a dokonce se i zdravit. Po dalších několika „náhodných“ setkáních se osmělí a seznámí se. Začnou si více povídat o práci, o svých rodinách, o dětech, které už jim odrostly, o tom, jak se pro ně jejich manželství stala už pouhým zvykem, od něhož už příliš nečekají. Stejně tak už ani nedoufají v lásku, v poblouznění smyslů, jež by dokázalo zmítat jejich city jako tehdy, před lety, v období jejich prvních lásek. A přeci se tomu nedá nijak zabránit ani teď v jejich zralém věku. Jeden druhého vyhlíží, těší se na každou společnou chvilku, aby se poté zase s příjezdem vlaku vrátili do šedé reality; k manželovi (Pavel Zedníček), který si nemůže nevšimnout její změny a snaží se být stále pozornější, což ale jeho žena příliš nevnímá, neboť má své smysly zakalené myšlenkami na svého milého. Ten se také vrací ke své manželce (Jana Paulová), jehož to, co ho na ní dříve přitahovalo, teď dohání k šílenství. I přesto, že se často chovají jako mladí puberťáci, si uvědomují určité své závazky a zábrany. Už to hold s tou láskou a „divočením“ není tak snadné. Nádraží postupně vymění za kavárnu a zkusí i tzv. hodinový hotel. Kouzlo okamžiku však ztrácí svou moc a najednou je to všechno nějaké divné. Nabízí se tak jediné možné řešení – odejít od svých dosavadních partnerů a být jen spolu. Domluví se tedy, že doma vše řeknou a ukončí, a že se sejdou v daný čas na nádraží. Náhoda, možná osud, tomu chtěly, že se jejich cesty minuly. Ona na nádraží, kam ji ochotně zavezl její manžel, čekala, on se však zdržel. Minuli se.

Další hra, která je pro Janu a Pavla jak dělaná. I zde si mohl každý střihnout nejednu postavu, což mimo jiné byl také dobrý záměr autorů (úprava a režie: Jakub Nvota, hudba: Andrej Kalinka, scéna a kostýmy: Miriam Struhárová a další), kteří tím znázornili, že si většina lidí hledá ty stejné nebo alespoň podobné typy partnerů. Hráli zde totiž jak milence, kteří se pravidelně potkávali na nástupišti, tak i jejich manželské protějšky. Obzvláště Jana mne překvapila tím, že bych ji málem nepoznala. Po „Záhadné Irmě“ už bych ji klidně mohla považovat za „mistryni převleků“. Jinak jako dvojice jsou pro mne Jana s Pavlem už celkem jistou zárukou milého a příjemného pobavení. Mají svůj osobitý humor, v němž se po letech spolupráce skvěle doplňují. Častokrát také sklouznou k improvizacím, v nichž bývají velmi pohotoví a nápadití. Co se týká scény, povedlo se jim velmi dobře vystihnout prostředí i atmosféru vlakového nádraží i rušného nástupiště. Akorát laškovné průpovídky z ampliónu zněly trochu lacině, možná i přehnaně nereálně (na nádraží to bývá o poznání sušší a neosobní), ale zase na druhou stranu se to dalo chápat tak, že i mimo ústředního páru je na nádraží někdo jiný. Trochu výtku bych ale měla k prostředí domovů obou hrdinů. Možnosti sice byly dost omezené, ale i tak bylo především třeba velké fantazie diváků. Co se zdálo být na této inscenaci asi nejnáročnější, byl úvod; doba, kdy se měli jen tak potkávat... stále znovu a znovu. Vypadalo to celkem hekticky, ale když divák vstřebal jejich tempo, začalo se to vyvíjet jasněji. Hlavně to ale bylo pohodové představení, u něhož se dalo příjemně uvolnit i zasmát.
ukázky na youtube a divadlo žije (čas cca 1:30).
Moje hodnocení: 61 %

muž a žena (P.Zedníček a J.Paulová)

 

schůzka v hotelu

žena s manželem