17 prosince 2009

"Zamilovat se..." - host Severočeského divadla

(Noël Coward)
„I sen, který nesníš, se ti může splnit. Člověk ani neví, jak přijde k lásce - nečekaně!“ (premiéra 1.listopadu 2009)
Toto je další z představeních, které si mohu zařadit do pomyslné krabičky s nápisem „Paulová-Zedníček“. Snažím se využívat všech možností, kdy k nám na sever tito dva skvělí herci zavítají. Nejinak tomu bylo i 8. prosince 2009, kdy pro tentokrát dorazili do ústeckého divadla (SDOB) se svou novou hrou, jejíž premiéra byla naplánovaná na Pavlovy narozeniny, ale také zároveň u příležitosti oslav 10. výročí vzniku pražského Divadla Kalich. Právě 1. listopadu 2009 totiž uplynulo 10 let od premiéry muzikálu Hamlet Janka Ledeckého v tomto divadle. Zde má tudíž hra také svou domovskou scénu. Divadlo Kalich odehrálo za 10 let svého působení na naší kulturní scéně na 2500 představení a v prvních měsících roku 2010 přivítá svého už miliontého diváka. Dosud uvedlo 9 původních českých muzikálů (např.: Hamlet, Tajemství, Touha, Krysař, Johanka z Arku, Jack Rozparovač a další) a 14 činoherních titulů („Zamilovat se...“ je patnáctým v řadě). Inspiraci pro tuto hru tvůrci čerpali ze stejnojmenného filmu, kde hlavní role ztvárnili Meryl Streepová a Robert DeNiro. Ten však byl slavným remakem filmu „Brief Encounter“, jemuž jako podklad posloužila jednoaktovka „Still life“ od Noëla Cowarda. Ve čtyřech rolích si tu zahrála právě ona herecká dvojice Jana s Pavlem, což pro ně není až tak neobvyklé nebo nemožné, neboť například v „Záhadné Irmě“ jich zvládli celkem sedm.
Na jednom poněkud nehostinném vlakovém nádraží se den co den cestou do práce a z práce potkávají titíž lidé. Mnohdy si své čekání krátí kávou z místního automatu. A právě zde se setkává i jeden ženatý muž (Pavel Zedníček) s vdanou ženou (Jana Paulová). Zprvu kolem sebe jenom tak chodí, postupně si začínají jeden druhého více všímat a dokonce se i zdravit. Po dalších několika „náhodných“ setkáních se osmělí a seznámí se. Začnou si více povídat o práci, o svých rodinách, o dětech, které už jim odrostly, o tom, jak se pro ně jejich manželství stala už pouhým zvykem, od něhož už příliš nečekají. Stejně tak už ani nedoufají v lásku, v poblouznění smyslů, jež by dokázalo zmítat jejich city jako tehdy, před lety, v období jejich prvních lásek. A přeci se tomu nedá nijak zabránit ani teď v jejich zralém věku. Jeden druhého vyhlíží, těší se na každou společnou chvilku, aby se po té zase s příjezdem vlaku vrátili do šedé reality; k manželovi (Pavel Zedníček), který si nemůže nevšimnout její změny a snaží se být stále pozornější, což ale jeho žena příliš nevnímá, neboť má své smysly zakalené myšlenkami na svého milého. Ten se také vrací ke své manželce (Jana Paulová), jehož to, co ho na ní dříve přitahovalo, teď dohání k šílenství. I přesto, že se často chovají jako mladí puberťáci, si uvědomují určité své závazky a zábrany. Už to hold s tou láskou a „divočením“ není tak snadné. Nádraží postupně vymění za kavárnu a zkusí i tzv. hodinový hotel. Kouzlo okamžiku však ztrácí svou moc a najednou je to všechno nějaké divné. Nabízí se tak jediné možné řešení – odejít od svých dosavadních partnerů a být jen spolu. Domluví se tedy, že doma vše řeknou a ukončí, a že se sejdou v daný čas na nádraží. Náhoda, možná osud, tomu chtěly, že se jejich cesty minuly. Ona na nádraží, kam ji ochotně zavezl její manžel, čekala, on se však zdržel. Minuli se.
Další hra, která je pro Janu a Pavla jak dělaná. I zde si mohl každý střihnout nejednu postavu, což mimo jiné byl také dobrý záměr autorů (úprava a režie: Jakub Nvota, hudba: Andrej Kalinka, scéna a kostýmy: Miriam Struhárová a další), kteří tím znázornili, že si většina lidí hledá ty stejné nebo alespoň podobné typy partnerů. Hráli zde totiž jak milence, kteří se pravidelně potkávali na nástupišti, tak i jejich manželské protějšky. Obzvláště Jana mne překvapila tím, že bych ji málem nepoznala. Po „Záhadné Irmě“ už bych ji klidně mohla považovat za „mistryni převleků“. Jinak jako dvojice jsou pro mne Jana s Pavlem už celkem jistou zárukou milého a příjemného pobavení. Mají svůj osobitý humor, v němž se po letech spolupráce skvěle doplňují. Častokrát také sklouznou k improvizacím, v nichž bývají velmi pohotoví a nápadití. Co se týká scény, povedlo se jim velmi dobře vystihnout prostředí i atmosféru vlakového nádraží i rušného nástupiště. Akorát laškovné průpovídky z ampliónu zněly trochu lacině, možná i přehnaně nereálně (na nádraží to bývá o poznání sušší a neosobní), ale zase na druhou stranu se to dalo chápat tak, že i mimo ústředního páru je na nádraží někdo jiný. Trochu výtku bych ale měla k prostředí domovů obou hrdinů. Možnosti sice byly dost omezené, ale i tak bylo především třeba velké fantazie diváků. Co se zdálo být na této inscenaci asi nejnáročnější, byl úvod; doba, kdy se měli jentak potkávat... stále znovu a znovu. Vypadalo to celkem hekticky, ale když divák vstřebal jejich tempo, začalo se to vyvíjet jasněji. Hlavně to ale bylo pohodové představení, u něhož se dalo příjemně uvolnit i zasmát.
ukázky na youtube a divadlo žije (čas cca 1:37).
Moje hodnocení: 61 %
muž a žena (P.Zedníček a J.Paulová)

schůzka v hotelu

žena s manželem

0 Comments:

Okomentovat

<< Home