Divadlo a já 2004-2015: "Benefice - Zachraň svého Afričana"

(Ingrid Lausund)

„Strašně legrační komedie. Pět herců, kteří se nebojí žertovat na citlivé téma.“ (premiéra 4. prosince 2009)

Trochu nečekaně jsem se hned druhý den po „Hostinci u Kamenného stolu“, tedy 29. prosince 2009, vydala na své poslední divadelní představení v roce 2009. Volba padla na novou inscenaci ústeckého Činoherního studia. Byla jí nápaditě pojatá hra německé autorky, která ke svému psaní využívá velmi specifický způsob inspirace. Vybrané herce totiž nechává improvizovat na různá témata a vzniklé situace, zajímavé momenty či postřehy si zaznamenává, aby z nich mohla později poskládat ucelené i poměrně „živé“ a vtipné texty, v nichž samozřejmě také nesmí chybět určitý prostor pro improvizaci. Nejinak tomu bylo i v „Benefici“, v níž představila i další možný rozměr divadla. Spojila v ní totiž dvě zdánlivě nespojitelné věci – divadlo a charitativní sbírku. I přestože hra upozorňuje především na problémy tzv. zemí třetího světa, měla by také diváky pobavit. Škoda jen, že ČS nevyšla česká premiéra, neboť jim o měsíc a půl dříve tuto příležitost „vyfoukl“ pražský soubor Divadla na Fidlovačce (režie: Štěpán Pácl). Avšak i díky tomu, že v této hře mají divadla určitou volnost ve zpracování, je i toto nastudování jistě jedinečné a podle slov režiséra Nuckollse „má naše verze oproti Praze ještě více krutě něžného humoru“. Dalším zajímavým prvkem je i živé vystoupení jedné z následujících kapel – Neshill, Lidoví léčitelé, Severočeští flašinetáři či Dědci z Bullerbynu. Já měla štěstí na poslední jmenované. Samozřejmě zde nechyběla ani nezbytná kasička, do níž mohl každý dle chuti přispět na dobrou věc. Vždyť to také byla jedna z podmínek autorky, aby svolila k uvedení své hry.

Kdesi ve vesnickém kulturáčku se právě sešla partička pěti ochotníků, jejichž záměrem je uspořádat benefiční akci. Rádi by vybrali nějaké peníze, které by měly pomoci africkým dětem k výstavbě školy. V rámci svého setkání vymýšlejí a plánují, jak by to celé mělo vypadat. Každý z nich se snaží přispět nějakým svým nápadem. Inspiraci berou především ze „zábavných“ televizních show, v nichž jsou jednotlivá čísla prokládána písněmi a zaštítěná dobrým speakerem. Ani jeden z nich však není jevištní typ, a tak spíše působí jako nedůvěryhodní amatéři. Nevzdávají se a sází především na svou bezprostřednost, srdečnost, lidskost a upřímnou chuť někomu pomoci. Snaží se pro svou věc udělat všechno, co mohou, ale zjišťují, že peníze se jim nenahrnou tak jako v televizi a že na vesnici prostě takto příliš neuspějí. Najednou objevují, že vlastně každá úspěšná dobročinná akce je prostě skvěle fungující a náročný byznys, že i pomoc je dnes jenom kšeft a že vlastně nezáleží na tom, co kdo dělá nebo říká, ale prostě pro to sám musí něco udělat. Takže by vlastně bylo nejjednodušší a nejefektivnější, kdyby se sami vydali do Afriky a tu školu tam postavili. Celé to plánování se nese v duchu vyjadřování vlastních postojů, názorů, nápadů, ale i jejich konfrontace či občasné nevraživosti. Zatímco Miluše (Lucie Polišenská j.h.) je zapálená samaritánka, sebestředná Marta (Zuzana Onufráková) by raději upoutávala pozornost jen na sebe. Ivan (Marek Pospíchal j.h.) je zase klidný, citlivý introvert a mimo to také jehovista, který na závěr pronese skvělou spontánní řeč. Zdeňka (Marek Němec) bychom oproti tomu mohli považovat za extroverta, který se ujal role hlavního řečníka a možná i vedoucího skupiny. Bohužel ale svými výstupy své kolegy příliš nepřesvědčil, tak mu z programu téměř všechno seškrtali. Milan (Jan Plouhar) se pro jistotu nepřipravoval vůbec a nechával tomu volný průběh. Přestože působil jako tzv. „ucho“, uměl si taky vyskočit jako čertík z krabičky. V závěru jejich setkání by snad nikdo nečekal, že se tam z nich utvoří dva celoživotní páry.

Musím přiznat, že ač to zpočátku vypadalo všelijak, vylouplo se z „Benefice“ (autorů – překlad: Michal Kotrouš, hudba: Patrik Charvát, scéna: Štěpán Jirák, dramaturgie: Johana Součková, režie: Filip Nuckolls a další) nakonec velmi milé a úsměvné představení, které právě svým podáním trochu odlehčilo poněkud vážné světové téma. Scéna i kostýmy věrně navodily atmosféru venkovských kulturáčků a jejích obyvatel, stejně tak jako jejich mluvený projev s patrným moravským akcentem. Každý, kdo někdy plánoval jakýkoliv amatérský projekt se skupinkou dalších podobně založených dobrovolníků/amatérů, musí uznat, jak věrně se tématu chopilo všech pět herců. Zde ale zaznělo o poznání více vtipných, i sarkastických, komentářů, přičemž však ústřední téma zůstalo seriózně vážné. Výkony byly hodně vyrovnané a jednotlivé charaktery postav se skvěle doplňovaly. Byla mezi nima potřebná interakce, aby se divák nenudil, ale i pobavil a snad i nad ledasčím zamyslel. Opět výborně se zde předvedl Marek Němec, jehož pódiové výstupy byly nejvýraznější – mimo jiné divoký tanec či mluvená pantomima. Lucie Polišenská zase překvapila pěkným zpěvem. Zuzce Onufrákové byla svěřena role místní „sexbomby“, což náležitě ukazovala. U ní bych vzpomenula její výstup v rámci promítání diapozitiv. A samozřejmě také nesmím zapomenout na společně předvedenou píseň; ta se fakt povedla. I jako poděkování za spojení příjemného s užitečným jsem jim také přispěla nějaký ten peníz do kasičky, která byla nachystaná ve foyer, a doufám, že nás takových bude víc.

Moje hodnocení: 79 %