"Evžen Oněgin" - host Činoherního studia

(Alexandr Sergejevič Puškin)

„Původní dramatizace jednoho z nejslavnějších milostných příběhů všech dob.“ (premiéra 5. října 2007)

Hned druhý den po „Záhadné Irmě“, tedy 4. listopadu 2008, jsem se rozhodla pro návštěvu dalšího hostujícího souboru u nás. Tentokrát k nám v rámci 6. ročníku „Nové osy“ zavítalo Ostravské divadlo Petra Bezruče. Stejně jako předešlý rok jsem se bohužel nedostala na obě jejich představení, ale alespoň klasické dílo známého ruského autora jsem si ujít nenechala. Pod taktovkou Jana Mikuláška se o Divadle Petra Bezruče začalo mluvit jako „o výrazné scéně s groteskní poetikou, realizovanou vysoce stylizovaným herectvím a výtvarnou i hudební složkou“. Za režii Evžena Oněgina dokonce získal Cenu Českého literárního fondu, inscenace se umístila na prvním místě v Divácké anketě Bezruč sobě 2008. Po této Zběsilé a Srdcervoucí sezóně vstupuje divadlo do sezóny Nebeské, a to pod uměleckým vedením Martina Františáka. I nadále se však bude snažit reagovat na problémy města, ve kterém působí – průmyslová aglomerace na pomezí tří států. Na románu Evžena Oněgina pracoval A.S. Puškin podle vlastního výpočtu 7 let, 4 měsíce a 17 dní, což je na básnické dílo nezvykle dlouho. Skládá se z osmi hlav, jež obsahují motta ruských či cizích autorů (Gribojedov, Petrarca, Byron, a další) a také úryvků z Oněginovy cesty po Rusku. Objevuje se zde tzv. speciální oněginská strofa, skládající se ze čtrnácti, devíti, respektive osmislabičných veršů jambického spádu rýmovaných podle přísného pravidelného vzorce a zakončených zpravidla ostře aforisticky vyhroceným dvojverším. První čtyřverší má střídavý rým, druhé sdružený, třetí obkročný a poslední dvojverší opět sdružený. Verše byly zachovány i v tomto nastudování ostravského divadla.

Znuděný petrohradský dandy, Evžen Oněgin (Tomáš Dastlík), odjíždí z města na venkov. Opouští tak jednotvárný společenský život velkoměsta a doufá, že zde najde klid. Bohužel ale poznává jen další nudu a věčný každodenní stereotyp, ve kterém ho utvrzuje i jeho sluha Guillot (Tomáš Krejčí). Jediným zpestřením mu je častější společnost jeho přítele, básníka Lenského (Lukáš Melník). Ten prožívá milostné pomatení smyslů. Beznadějně se zamiloval do Olgy Larinové (Sylvie Krupanská). Získává pozvání od její matky, statkářky Larinové (Kateřina Krejčí), a snaží se přemluvit i Oněgina, aby šel s ním. Ten pro nedostatek zábavy souhlasí. Seznamuje se zde s Taťánou (Tereza Vilišová), odstrkovanou černou ovcí rodiny, která je vzdorující, a přitom velmi citlivou, melancholickou a něžnou bytostí. Přesto spíše než Oněgina, zaujme Oněgin ji. Taťána se zamiluje a touží po něm. Chce se s ním znovu vidět. Její city však nejsou opětovány. Napíše mu tedy dopis, hluboké vyznání. Oněginovi je však tímto projevem spíše směšná. On touží pouze po povyražení, nevěří na lásku. Vysmívá se i svému příteli Lenskému. Při další návštěvě začne flirtovat s přihlouplou Olgou, nicméně Lenský si svou lásku nenechá tak lehce vzít. Považuje to za velkou urážku a svou i Olgy čest chce bránit. Rodinným známým Zarjeckým (Jan Vlas) se nechá navrtat do souboje a stává se Oněginovým vyzyvatelem. Rychlejší výstřel však vyjde ze soupeřovy zbraně a Lenský padá mrtev k zemi. Až zde Oněgin začíná litovat svých činů, mění se a zároveň se stává vyhnancem. Taťánu i všechno ostatní zde nechává dalšímu osudu a sám se vrací do velkého světa. Možná náhoda nebo osud tomu chtěl a Taťána se s Oněginem znovu po letech setkává. Tentokrát se jejich role prohodí. Oněgin vzplane vášní a touhou po Taťáně, která mezitím vyzrála. Z mladé poblázněné dívky se stala ženou vysoce postaveného generála (Přemysl Bureš). Své city jednou provždy pohřbila spolu s Oněginovým odmítnutím. Je stále krásná a elegantní, ale také chladná, jako byl před lety on. Lidskost se v Oněginovi objevuje příliš pozdě.

Loni jsem měla prvně možnost navštívit soubor Ostravského divadla Petra Bezruče a tuto příležitost v rámci „Nové osy“ jsem si nenechala ujít ani tentokrát. Řada padla na klasické dílo jednoho z nejznámějších ruských autorů. Evžen Oněgin pro mě byl před lety velmi náročnou povinnou četbou. Do krásných, ale také velmi náročných veršů, jsem se začetla na tolik, že jsem ztrácela souvislosti celkového příběhu, který jsem si musela dohledat ještě z jiných zdrojů. Tím spíše jsem velmi ráda využila možnost shlédnout toto dílko v divadelním podání a musím říct, že mě příběh neopětované, vysmívané, a přitom opravdové lásky opravdu nadchl. Melancholickou poetiku díla dokázali ostravští autoři (režie: Jan Mikulášek, překlad: Jaroslav Janovský a Milan Dvořák, dramatizace: Jaroslav Janovský, hudba: Jan Mikulášek, dramaturgie: Ilona Smejkalová, výprava: Marek Cpin a další) zachovat, a to nejenom verši, s nimiž herci dokázali skvěle naložit. Dokonce ani nezněly příliš strojeně, naopak v jedné větě dokázali změnit tón hlasu a tím i lépe zachytit momentální pocity své postavy. Největší zásluhy jistě patří představiteli hlavní role Tomáši Dastlíkovi. Přestože nepůsobil jako nijaký „donchuán“, na ono necitlivé monstrum se hodil skvěle…a to především svou tváří upravenou líčením, ale také pohrdavým výrazem obličeje a jakoby nepřítomným hlasem. Naopak Tereza Vilišová coby Taťána tvořila jeho něžnější a citlivější protiklad. Při svém prvním výstupu působila jaksi infantilně, ale po chvíli se dokázala proměnit v opravdovou dámu, která si je naplno vědoma svých citů, které v sobě pro jistotu uzavřela. Ještě bych chtěla zmínit výkon Lukáše Melníka. Obecenstvo bavil především svými přehnanými výbuchy smíchu, ale i „nasazením“ ve své zamilovanosti do někoho tak přízemního jako byla Olga. Děkuji za pěkné představení, mile mě překvapilo a budu se těšit na další.
Moje hodnocení: 82 %

Lenský, Olga, Oněgin a matka Larinová (L.Melník, S.Krupanská, T.Dastlík a K.Krejčí)

Lenský, Guillot, Zarjecký a Oněgin (L.Melník, T.Krejčí, J.Vlas a T.Dastlík)

Oněgin a Taťána (T.Dastlík a T.Vilišová)