"Dům Bernardy Alby" - Činoherní studio
(Federico
García Lorca)
„Příběh probouzející se vášně, osudové drama sedmi žen, žijících pod jednou střechou v domě, kam muži nesmí.“ (premiéra 20.února 2009)
Jako čtvrtou premiéru letošní divadelní sezóny a první v roce 2009 si Činoherní studio vybralo hru španělského básníka a dramatika F. G. Lorcy (1898-1936), přezdívaného „básníkem Andalusie“. Narodil se v Granadě, ale poté se s rodiči přestěhoval do Madridu, kde také dokončil práva na jedné zdejší univerzitě. Začal se však věnovat literární a dramatické tvorbě. V roce 1931 se stal ředitelem divadla, nesoucího jméno La Barraca (tj. česky Bouda), kde pak uváděl především své vlastní hry. Mezi jeho nejznámější hry patří „Krvavá neděle“, „Pláňka“ a „Dům Bernardy Alby“. V těchto tragických příbězích, čerpajících ze španělského lidového umění, zobrazuje svět španělské Andalusie v těch nejreálnějších barvách – s bigotní katolickou církví, sociální nerovností a utlačováním žen. I jeho život skončil tragicky, neboť byl po vypuknutí španělské občanské války v Granadě zatčen fašistickými povstalci generála F. Franka, obviněn a pak bez soudu roku 1936 zastřelen. Režie této španělské kalvárie pro sedm, původně však psané pro šestnáct a více hereček, se ujal hostující slovenský režisér Dodo Gombár, jehož domovskou scénou je Divadlo Malá scéna ve Zlíně. Jelikož máme v ústeckém souboru pouze pět mladších hereček, bylo k nim nutné sehnat ještě další dvě starší herečky, které by ztvárnily Bernardu a Poncii. Nakonec spolu s dramaturgyní Johanou Součkovou objevili Evu Lecchiovou z libereckého divadla F. X. Šaldy a Magdu Weigertovou.
Stále jednotvárný život, den po dni stejný, vede na svém statku matka Bernarda (Eva Lecchiová j.h.) a jejích pět dcer. Jsou zde uzavřeny před světem i muži. Bernarda je spolu s posluhovačkou Poncií (Magda Weigertová j.h.) tvrdě hlídá. Dívky zde žijí jako v kleci, a přitom by se chtěly rozlétnout a poznat víc než jenom zdi jejich domu. Samozřejmě, že se to projevuje i na jejich vztazích, které jsou poněkud pokřivené, a i jejich povahy částečně deformované. Všechny ale postupně začínají cítit, že takhle už se to nedá vydržet a že se něco musí stát. Až příchod tajemného Pepe Romana ty stojaté vody rozčeří. Pepe v nich začíná probouzet touhu a tajná láska se rozhoří mezi ním a nejmladší sestrou Adélou (Irena Kristeková). Jenže jim není přáno, a tak jim nezbývá než si domlouvat pouze tajné noční schůzky. Přes den si totiž chodí namlouvat nejstarší Augustias (Marta Vítů), se kterou se i s dovolením matky zasnoubí. Vztahy mezi sestrami se začínají přiostřovat. Na Pepeho si myslí i Martirio (Nataša Gáčová), která už déle nechce sledovat jeho lásku k Adéle. Magdalena (Tereza Hofová) s Amélií (Zuzana Onufráková) zase nechápou, proč by se měla vdávat Augustias, štěstí a lásku by spíše přály mladé a ohnivé Adéle. I Poncie, která o tajném románku ví, se snaží mladičkou Adélu v její touze zarazit. Když ale neuspěje, upozorňuje Bernardu, která stále lpí na pevném řádu a chce ho stůj co stůj udržet. Taková bouře nemůže skončit jinak než tragicky. Při jedné z Pepeho nočních návštěv matka tedy rázně zakročí a jednou provždy ho z jejich životů vyžene. Tím ale zhasne i ta nejplamenější svíce jejích dcer.
Tak jsem si zase po několika hostujících pražských souborech zašla 25. dubna 2009 do našeho „činoheráku“ a rozhodně jsem byla touto inscenací (autorů – překlad: Antonín Přidal, scéna: Josef Bolf, kostýmy: Lucie Labajová, hudba: Ondřej Brzobohatý, dramaturgie: Johana Součková, režie: Dodo Gombár, a další) mile překvapena. Oživení v podobě hostujícího režiséra i v obsazení dvou ženských hereckých posil bylo velmi příjemné. Stejně jako moc pěkná a výstižná hudba s prvky katalánských rytmů. Spolu s navrženou scénou věrně přiblížila atmosféru horkého španělského slunce i tajných nocí milenců, ale také dům, kde vládlo napětí a pocit stísněnosti. Nebylo tak příliš těžké se do tohoto prostředí nechat vtáhnout. Nejzvláštnějším prvkem zde byl, v podobě bílého koně ztvárněného Janem Plouharem, jakýsi motiv snu, přelud mezi snem, fantazií až hmatatelnou touhou po něčem tajemném, zakázaném ale chtěném. Z hereckých výkonů mě nějvíce zaujala hostující Magda Weigertová, u jejíž role mi přišlo, že dostala větší prostor než matka Bernarda a dávala tak této rodinné sáze o něco větší rozměr. U představitelky Bernardy Evy Lecchiové jsem zase měla trošku problém uvěřit, že je to nekompromisní matka tyranka, neboť na mě působila spíše vřelým dojmem, ale nevím, jestli to neměl být dramaturgický záměr. Z našich „činoheráckých sester“ mě, jako téměř tradičně, zaujala nejvíce Irena Kristeková. Ona v sobě má cosi zajímavého, co dává jejím postavám zvláštní náboj. A tak i role Adély, mladé, vášnivé, celým srdcem zamilované a toužící dívky byla pro ni hračkou. Všechny tyto pocity se daly vycítit jen z jejího pohledu z okna na noční oblohu. Silný moment představení byl i závěrečný záchvat Amélie v podání Zuzany Onufrákové. Určitě bych tuto hru zařadila mezi to lepší, co jsem už měla možnost v ČS vidět, a doporučila bych její návštěvu.
Moje hodnocení: 70 %
„Příběh probouzející se vášně, osudové drama sedmi žen, žijících pod jednou střechou v domě, kam muži nesmí.“ (premiéra 20.února 2009)
Jako čtvrtou premiéru letošní divadelní sezóny a první v roce 2009 si Činoherní studio vybralo hru španělského básníka a dramatika F. G. Lorcy (1898-1936), přezdívaného „básníkem Andalusie“. Narodil se v Granadě, ale poté se s rodiči přestěhoval do Madridu, kde také dokončil práva na jedné zdejší univerzitě. Začal se však věnovat literární a dramatické tvorbě. V roce 1931 se stal ředitelem divadla, nesoucího jméno La Barraca (tj. česky Bouda), kde pak uváděl především své vlastní hry. Mezi jeho nejznámější hry patří „Krvavá neděle“, „Pláňka“ a „Dům Bernardy Alby“. V těchto tragických příbězích, čerpajících ze španělského lidového umění, zobrazuje svět španělské Andalusie v těch nejreálnějších barvách – s bigotní katolickou církví, sociální nerovností a utlačováním žen. I jeho život skončil tragicky, neboť byl po vypuknutí španělské občanské války v Granadě zatčen fašistickými povstalci generála F. Franka, obviněn a pak bez soudu roku 1936 zastřelen. Režie této španělské kalvárie pro sedm, původně však psané pro šestnáct a více hereček, se ujal hostující slovenský režisér Dodo Gombár, jehož domovskou scénou je Divadlo Malá scéna ve Zlíně. Jelikož máme v ústeckém souboru pouze pět mladších hereček, bylo k nim nutné sehnat ještě další dvě starší herečky, které by ztvárnily Bernardu a Poncii. Nakonec spolu s dramaturgyní Johanou Součkovou objevili Evu Lecchiovou z libereckého divadla F. X. Šaldy a Magdu Weigertovou.
Stále jednotvárný život, den po dni stejný, vede na svém statku matka Bernarda (Eva Lecchiová j.h.) a jejích pět dcer. Jsou zde uzavřeny před světem i muži. Bernarda je spolu s posluhovačkou Poncií (Magda Weigertová j.h.) tvrdě hlídá. Dívky zde žijí jako v kleci, a přitom by se chtěly rozlétnout a poznat víc než jenom zdi jejich domu. Samozřejmě, že se to projevuje i na jejich vztazích, které jsou poněkud pokřivené, a i jejich povahy částečně deformované. Všechny ale postupně začínají cítit, že takhle už se to nedá vydržet a že se něco musí stát. Až příchod tajemného Pepe Romana ty stojaté vody rozčeří. Pepe v nich začíná probouzet touhu a tajná láska se rozhoří mezi ním a nejmladší sestrou Adélou (Irena Kristeková). Jenže jim není přáno, a tak jim nezbývá než si domlouvat pouze tajné noční schůzky. Přes den si totiž chodí namlouvat nejstarší Augustias (Marta Vítů), se kterou se i s dovolením matky zasnoubí. Vztahy mezi sestrami se začínají přiostřovat. Na Pepeho si myslí i Martirio (Nataša Gáčová), která už déle nechce sledovat jeho lásku k Adéle. Magdalena (Tereza Hofová) s Amélií (Zuzana Onufráková) zase nechápou, proč by se měla vdávat Augustias, štěstí a lásku by spíše přály mladé a ohnivé Adéle. I Poncie, která o tajném románku ví, se snaží mladičkou Adélu v její touze zarazit. Když ale neuspěje, upozorňuje Bernardu, která stále lpí na pevném řádu a chce ho stůj co stůj udržet. Taková bouře nemůže skončit jinak než tragicky. Při jedné z Pepeho nočních návštěv matka tedy rázně zakročí a jednou provždy ho z jejich životů vyžene. Tím ale zhasne i ta nejplamenější svíce jejích dcer.
Tak jsem si zase po několika hostujících pražských souborech zašla 25. dubna 2009 do našeho „činoheráku“ a rozhodně jsem byla touto inscenací (autorů – překlad: Antonín Přidal, scéna: Josef Bolf, kostýmy: Lucie Labajová, hudba: Ondřej Brzobohatý, dramaturgie: Johana Součková, režie: Dodo Gombár, a další) mile překvapena. Oživení v podobě hostujícího režiséra i v obsazení dvou ženských hereckých posil bylo velmi příjemné. Stejně jako moc pěkná a výstižná hudba s prvky katalánských rytmů. Spolu s navrženou scénou věrně přiblížila atmosféru horkého španělského slunce i tajných nocí milenců, ale také dům, kde vládlo napětí a pocit stísněnosti. Nebylo tak příliš těžké se do tohoto prostředí nechat vtáhnout. Nejzvláštnějším prvkem zde byl, v podobě bílého koně ztvárněného Janem Plouharem, jakýsi motiv snu, přelud mezi snem, fantazií až hmatatelnou touhou po něčem tajemném, zakázaném ale chtěném. Z hereckých výkonů mě nějvíce zaujala hostující Magda Weigertová, u jejíž role mi přišlo, že dostala větší prostor než matka Bernarda a dávala tak této rodinné sáze o něco větší rozměr. U představitelky Bernardy Evy Lecchiové jsem zase měla trošku problém uvěřit, že je to nekompromisní matka tyranka, neboť na mě působila spíše vřelým dojmem, ale nevím, jestli to neměl být dramaturgický záměr. Z našich „činoheráckých sester“ mě, jako téměř tradičně, zaujala nejvíce Irena Kristeková. Ona v sobě má cosi zajímavého, co dává jejím postavám zvláštní náboj. A tak i role Adély, mladé, vášnivé, celým srdcem zamilované a toužící dívky byla pro ni hračkou. Všechny tyto pocity se daly vycítit jen z jejího pohledu z okna na noční oblohu. Silný moment představení byl i závěrečný záchvat Amélie v podání Zuzany Onufrákové. Určitě bych tuto hru zařadila mezi to lepší, co jsem už měla možnost v ČS vidět, a doporučila bych její návštěvu.
Moje hodnocení: 70 %
Augustias, Magdalena, Amélie, Bernarda a v pozadí bílý kůň (M.Vítů, T.Hofová, Z.Onufráková, E.Lecchiová a J.Plouhar) |
Poncia a Adéla (M.Weigertová a I.Kristeková) |
Amélie, Poncia, Bernarda a Martirio (Z.Onufráková, M.Weigertová, E.Lecchiová a N.Gáčová) |