"Dům Bernardy Alby" - Činoherní studio

(Federico García Lorca)

„Příběh probouzející se vášně, osudové drama sedmi žen, žijících pod jednou střechou v domě, kam muži nesmí.“ (premiéra 20.února 2009)

Jako čtvrtou premiéru letošní divadelní sezóny a první v roce 2009 si Činoherní studio vybralo hru španělského básníka a dramatika F. G. Lorcy (1898-1936), přezdívaného „básníkem Andalusie“. Narodil se v Granadě, ale poté se s rodiči přestěhoval do Madridu, kde také dokončil práva na jedné zdejší univerzitě. Začal se však věnovat literární a dramatické tvorbě. V roce 1931 se stal ředitelem divadla, nesoucího jméno La Barraca (tj. česky Bouda), kde pak uváděl především své vlastní hry. Mezi jeho nejznámější hry patří „Krvavá neděle“, „Pláňka“ a „Dům Bernardy Alby“. V těchto tragických příbězích, čerpajících ze španělského lidového umění, zobrazuje svět španělské Andalusie v těch nejreálnějších barvách – s bigotní katolickou církví, sociální nerovností a utlačováním žen. I jeho život skončil tragicky, neboť byl po vypuknutí španělské občanské války v Granadě zatčen fašistickými povstalci generála F. Franka, obviněn a pak bez soudu roku 1936 zastřelen. Režie této španělské kalvárie pro sedm, původně však psané pro šestnáct a více hereček, se ujal hostující slovenský režisér Dodo Gombár, jehož domovskou scénou je Divadlo Malá scéna ve Zlíně. Jelikož máme v ústeckém souboru pouze pět mladších hereček, bylo k nim nutné sehnat ještě další dvě starší herečky, které by ztvárnily Bernardu a Poncii. Nakonec spolu s dramaturgyní Johanou Součkovou objevili Evu Lecchiovou z libereckého divadla F. X. Šaldy a Magdu Weigertovou.

Stále jednotvárný život, den po dni stejný, vede na svém statku matka Bernarda (Eva Lecchiová j.h.) a jejích pět dcer. Jsou zde uzavřeny před světem i muži. Bernarda je spolu s posluhovačkou Poncií (Magda Weigertová j.h.) tvrdě hlídá. Dívky zde žijí jako v kleci, a přitom by se chtěly rozlétnout a poznat víc než jenom zdi jejich domu. Samozřejmě, že se to projevuje i na jejich vztazích, které jsou poněkud pokřivené, a i jejich povahy částečně deformované. Všechny ale postupně začínají cítit, že takhle už se to nedá vydržet a že se něco musí stát. Až příchod tajemného Pepe Romana ty stojaté vody rozčeří. Pepe v nich začíná probouzet touhu a tajná láska se rozhoří mezi ním a nejmladší sestrou Adélou (Irena Kristeková). Jenže jim není přáno, a tak jim nezbývá než si domlouvat pouze tajné noční schůzky. Přes den si totiž chodí namlouvat nejstarší Augustias (Marta Vítů), se kterou se i s dovolením matky zasnoubí. Vztahy mezi sestrami se začínají přiostřovat. Na Pepeho si myslí i Martirio (Nataša Gáčová), která už déle nechce sledovat jeho lásku k Adéle. Magdalena (Tereza Hofová) s Amélií (Zuzana Onufráková) zase nechápou, proč by se měla vdávat Augustias, štěstí a lásku by spíše přály mladé a ohnivé Adéle. I Poncie, která o tajném románku ví, se snaží mladičkou Adélu v její touze zarazit. Když ale neuspěje, upozorňuje Bernardu, která stále lpí na pevném řádu a chce ho stůj co stůj udržet. Taková bouře nemůže skončit jinak než tragicky. Při jedné z Pepeho nočních návštěv matka tedy rázně zakročí a jednou provždy ho z jejich životů vyžene. Tím ale zhasne i ta nejplamenější svíce jejích dcer.

Tak jsem si zase po několika hostujících pražských souborech zašla 25. dubna 2009 do našeho „činoheráku“ a rozhodně jsem byla touto inscenací (autorů – překlad: Antonín Přidal, scéna: Josef Bolf, kostýmy: Lucie Labajová, hudba: Ondřej Brzobohatý, dramaturgie: Johana Součková, režie: Dodo Gombár, a další) mile překvapena. Oživení v podobě hostujícího režiséra i v obsazení dvou ženských hereckých posil bylo velmi příjemné. Stejně jako moc pěkná a výstižná hudba s prvky katalánských rytmů. Spolu s navrženou scénou věrně přiblížila atmosféru horkého španělského slunce i tajných nocí milenců, ale také dům, kde vládlo napětí a pocit stísněnosti. Nebylo tak příliš těžké se do tohoto prostředí nechat vtáhnout. Nejzvláštnějším prvkem zde byl, v podobě bílého koně ztvárněného Janem Plouharem, jakýsi motiv snu, přelud mezi snem, fantazií až hmatatelnou touhou po něčem tajemném, zakázaném ale chtěném. Z hereckých výkonů mě nějvíce zaujala hostující Magda Weigertová, u jejíž role mi přišlo, že dostala větší prostor než matka Bernarda a dávala tak této rodinné sáze o něco větší rozměr. U představitelky Bernardy Evy Lecchiové jsem zase měla trošku problém uvěřit, že je to nekompromisní matka tyranka, neboť na mě působila spíše vřelým dojmem, ale nevím, jestli to neměl být dramaturgický záměr. Z našich „činoheráckých sester“ mě, jako téměř tradičně, zaujala nejvíce Irena Kristeková. Ona v sobě má cosi zajímavého, co dává jejím postavám zvláštní náboj. A tak i role Adély, mladé, vášnivé, celým srdcem zamilované a toužící dívky byla pro ni hračkou. Všechny tyto pocity se daly vycítit jen z jejího pohledu z okna na noční oblohu. Silný moment představení byl i závěrečný záchvat Amélie v podání Zuzany Onufrákové. Určitě bych tuto hru zařadila mezi to lepší, co jsem už měla možnost v ČS vidět, a doporučila bych její návštěvu.
Moje hodnocení: 70 %

Augustias, Magdalena, Amélie, Bernarda a v pozadí bílý kůň (M.Vítů, T.Hofová, Z.Onufráková, E.Lecchiová a J.Plouhar)

Poncia a Adéla (M.Weigertová a I.Kristeková)

Amélie, Poncia, Bernarda a Martirio (Z.Onufráková, M.Weigertová, E.Lecchiová a N.Gáčová)

"Sklenka Sherry" - host Krušnohorského divadla

(Neil Simon)

„Směšný blues o hledání štěstí a lásky.“ (premiéra 12. března 2008)

Již delší dobu měl Jan Hrušínský ve svém dramaturgickém plánu známé dílo „Drobečky z perníku“ od jednoho z nejhranějších a nejoblíbenějších světových autorů, Američana Neila Simona (*1927). Ten má na svém kontě řadu her (např.: „Bosé nohy v parku“ nebo „Podivný pár“), které se obvykle stávaly hity divadelní sezóny. Za svou tvorbu také získal řadu ocenění a v roce 1991 dokonce i prestižní Pulitzerovu cenu. Až v roce 2007 oslovil principál Divadla Na Jezerce režiséra Juraje Herze, kterému se námět kvůli své tragikomičnosti zalíbil. Podle něj totiž dává hercům možnost ukázat divákům více poloh. Sám režisér dal také své verzi této hry nový název prý proto, že „cítí akcent více v alkoholu“. Do hlavní role obsadil skvělou slovenskou herečku a zároveň také šansoniérku Zuzanu Krónerovou. Diváci ji měli možnost vidět již v šesti českých filmech - Lea, Divoké včely, Pupendo, Štěstí, Václav a Venkovský učitel. Za Divoké včely dokonce získala Českého lva za vedlejší ženskou roli. Zároveň v současné době vystupuje i v Café Theater Černá labuť s one woman show „Shirley Valentine“. Na „Sklenku Sherry“ jsem si za ní 20. dubna 2009 vyrazila do Teplic.

Eva Mearová (Zuzana Krónerová) se vrací domu po několika měsících odvykací léčby ze závislosti na alkoholu. Dostává další možnost odrazit se ode dna a zase najít vlastní důstojnost, kterou, coby často nalitá jazzová zpěvačka, ztratila. Doma na ni čekají její přátelé – homosexuál Jimmy Perry (Jan Hrušínský) a kamarádka Toby Landauová (Veronika Jeníková). Nečekaným překvapením je pro ni však návštěva její sedmnáctileté dcery Polly (Tereza Němcová), se kterou se léta nevídala, a která netouží po ničem jiném než zase žít s matkou, a to bez alkoholového opojení. Dcera, o kterou se matka nestarala, se přijela postarat o matku. Toby má narozeniny a Eva se rozhodla, že její oslavu spojí s oslavou svého návratu. Jenže všechno je najednou jinak, neboť ani její přátelé na tom nejsou nejlépe. Jimmy je neúspěšným hercem, který stále na svou šanci čeká a teď ho navíc režisér nedlouho před očekávanou premiérou nahradil někým jiným. Problém Toby zase je, že se jen těžko vyrovnává se stárnutím. Nechce se smířit se svým věkem a stále touží po tom vypadat krásně a mladě. Místo toho, aby Evě pomohli od jejích problémů, naložili na ni ty své. Té tak nezbyde než zase hledat uklidnění v alkoholu. Přestože tomu silně napomohli, nechávají ji samotnou v jejím opileckém rozmaru. A jelikož Eva rozhodně nechce být sama, vyhledá svého poněkud násilnického mladšího exmilence Loua Tannera (Zdeněk Hruška). Domu se vrací s pořádným monoklem, ale dcera nad ní ještě úplně hůl neláme. Eva se pod dozorem své dcery konečně pokusí dospět.

Žena, jež si zkomplikovala život alkoholem, ztrácí naději a chuť do života, a i ve svých přátelích objevuje stejné ztroskotance, jako je ona sama. Přesto nachází tolik potřebnou lásku v podobě své dcery. Naděje je v životě velmi důležitá věc, a i diváci si ji zaslouží. Snad i proto si myslím, že si režisér Juraj Herz vybral k režírování správnou hru. Hlavní „hrdinka“ tohoto, na první pohled celkem beznadějného, životního osudu s nadějným koncem byla svěřena do rukou slovenské herečky Zuzany Krónerové; a ta se jí chopila opravdu bravurně. Řekla bych, že celá inscenace byla postavená především na jejím výkonu. Dokonce se zde i lehce blýskla zpěvem. Ostatní jí však velmi dobře sekundovali. Jan Hrušínský dostal „nejvděčnější“ roli homosexuála Jimmyho. Dnes už je téma sexuálních orientací naprosto otevřené a na divadle se do jejich rolí vkládá spíše komičtější prvek, což bylo patrné i zde. Honza diváky bavil, přesto svá gesta ani mluvu nijak nepřeháněl. O něco složitější byla role Veroniky Jeníkové, která měla ztvárnit prostomyslnější blonďatou blbku, jejíž jedinou starostí je její vzhled. Přitom jí mnohem více slušela poloha, kdy „procitla“ a zjistila, že jsou v životě i důležitější věci. Nicméně svůj part uhrála velmi přesvědčivě. Nejvýznamnější roli, co se tématu týká, zde měla Tereza Němcová. Vždyť právě ona hrála dceru, která před jednou životní troskou nezavřela dveře, a naopak se ji pokusila navést na správnou cestu. Právě v ní byla výše zmíněná naděje, jež byla i důležitým tématem celého příběhu. Scénu, která představovala zpěvaččin byt, vytvořil Šimon Caban a kostýmy navrhla Simona Rybáková.
Moje hodnocení: 52 %

Toby a Eva (alter. M.Šplechtová a Z.Krónerová)

Eva a Polly (Z.Krónerová a T.Němcová)

Jimmy a Eva (J.Hrušínský a Z.Krónerová)

"Mrchy aneb Řekni mi pravdu o své lásce" - host Krušnohorského divadla

(Alma De Groen)

„Australská divadelní kriminální komedie o světě žen ve světě mužů, věrnosti, zbabělosti, přátelství, penězích a sexu.“ (premiéra 2. října 2006)

S Intimním divadlem Bláhové Dáši jsem se setkala již jednou a to, když v Ústí nad Labem hostovalo s jedinečným představením "Monology vagíny", které jsem již předtím měla možnost vidět ve videozáznamu s Eve Ensler. Právě intimní témata jsou, jak již z názvu divadla vyplývá, to hlavní, co chce Dáša Bláhová se svými kolegyněmi a kolegy představit divákům. Jako další tak nastudovali hru „Mrchy aneb Řekni mi pravdu o své lásce“, dále mají na repertoáru i nepřímé pokračovaní „monologů“ od Eve Ensler, kterými je hra „Tělo“, a jako poslední uvádí hru „Evropa“, do které i prvně obsadili muže. Konečně 6. dubna 2009 jsem si zašla na již delší dobu plánované „Mrchy…“, australské autorky Almy De Groen (*1941), která se původně narodila na Novém Zélandu. Překladatelkou a producentkou hry je Dáša Bláhová a jakousi dvorní režisérkou Intimního divadla je Irena Žantovská. Za „Monology vagíny“ byla dokonce nominována na cenu Alfréda Radoka 2003. Mimo této hry má na svém kontě více než 50 dalších divadelních režií, je také pedagogem působícím na Vysoké škole Jana Amose Komenského a také již vydala sbírku básní „Zahrada soch“ (2003) a studii „Umění jako komunikační jazyk“ (2005).

Na horskou chatu přijíždějí za Meredith (Dana Batulková) kamarádky Judita (Dáša Bláhová) a Lidie (Lenka Skopalová). Později „po svých“ dorazí i poněkud svéráznější Ester (Nina Divíšková). Přestože jsou kamarádky, má každá z nich jiné zájmy a starosti. Tentokrát se však sešly u příležitosti vzpomínky na Alexe, zesnulého manžela Meredith. Ten byl významným vědcem a profesorem, jehož největší „dílo“ stále žije v počítači, který nikdo nesmí ani za nic vypnout. Stále do jejich domu dochází spousta studentů a zájemců o Alexovu práci. Tento večer však patří čtyřem přítelkyním a vzpomínce na Alexe. Přestože už se všechny řadí mezi padesátnice, nemohla si Lidie pomoct a hned se musela kamarádkám svěřit se svým mladým milencem. Po nepříliš vydařeném manželství s Dalmim, se skoro až bezmyšlenkovitě zamilovala do o pár desítek let mladšího Ramona. Judita si ji často dobírá, ale na rozdíl od ní je osamělá, neboť většinu času věnuje své práci, ve které je opravdu dobrá. Ester je bývalou Alexovou kolegyní, která se po jeho úspěchu stáhla do ústraní. Je vegetariánkou, která se drží spíše zdravého životního stylu a ve volném čase se stará o svou nemocnou přítelkyni. V neposlední řadě je tu také Meredith, čerstvá vdova, která se svým kamarádkám svěřuje, že život s Alexem pro ni, jako pro jeho manželku, nebyl zdaleka tak růžový. Podle ní byl chladný, nikdy jí nevyznal lásku a poslední léta, mu byla pouze pečovatelkou. Dokonce ji ani nepoznával, mentálně byl v jiném světě, ve kterém se vracel do minulosti ke své největší životní lásce. Bylo pro ni o to bolestnější, že tou ženou byla jedna z jejích nejlepších kamarádek. Uhodila tedy na holky a čekala, jak se k tomu postaví. Nakonec se dozvěděla ještě víc, než chtěla. Chvilkový úlet jedné z nich ji tak nepřekvapil, jako tajný poměr s Juditou, který měl trvat dlouhých deset let. Meredith už déle nevydrží a svěřuje se jim s celou tíhou posledních dní až do okamžiku Alexovy smrti. V ten moment přichází na řadu morální dilema – zbabělost nebo věrné přátelství. Přesto ale zbývá ještě jeden velký dluh z minulosti. Ester si vybrala správný moment „k útoku“ a rozhodla se získat zpátky to, co mělo před lety patřit jí. Žádná v sobě mrchu nezapřela.

Sázka na kvalitní obsazení se režisérce určitě vydařila, neboť právě zvučnost takových jmen přiláká většinu diváků. Já už měla to štěstí tři z nich vidět na jevišti – Dášu Bláhovou v již zmíněných "Monolozích vagíny", Lenku Skopalovou ve "Vodním družstvu" a Ninu Divíškovou v "Příbězích obyčejného šílenství". Všechny byly ve svých rolích naprosto excelentní. Dáše Bláhové sedí role silných, ambiciózních a sebevědomých žen, které zas na druhou stranu umí být citlivé a na mužích svým způsobem závislé, přestože to tak na první pohled nevypadá. Nina Divíšková zase povětšinou hraje role chytrých, možná i trochu vypočítavých, ale pro své okolí poněkud bláznivějších žen. Ostatně to také bylo hlavní podstatou „Příběhů obyčejného šílenství“ a i zde dokazuje, že každý má právo na svůj osobitý životní styl. Jenom Lenka Skopalová zde dostala naprosto odlišnou roli, než se kterou si mě před lety získala. Její prostomyslnější Lidie, která se i přes svůj věk jako by vracela do puberty, se ani trochu nepodobala Emílii, která působila už mnohem protřelejším dojmem a mnohem lépe Lence sedla. Čtveřici v této hře uzavírá Dana Batulková, která na mě vždy velmi mile působila ať už jako herečka, tak nedávno dokonce i jako tanečnice. Myslím, že svým výkonem spoustu lidí (včetně mě) překvapila. Bohužel dostává spíše nevýrazné role, stejně jako zde Meredith. Přestože jí sedí, myslím si, že by nebylo na škodu, kdyby dostala nějakou výraznější, temperamentnější. Námět hry mě coby studie paradoxu vztahů mezi mužem a ženou velmi zaujala. Muž, který ovlivnil život všech čtyř žen, je ovlivňuje ještě více po své smrti. Je to paradox, který poznal téměř každý z nás, neboť i nevydařené vztahy nás dokáží poznamenat. A jak je to s mrchami? Režisérka Irena Žantovská to vystihla přesně: „Samo slovo mrcha je víceznačné. Samozřejmě označuje ženu, která jde tvrdě a bez obalu za svým cílem. Mrcha ale také může být bytost politováníhodná, oběť vlastních nebo cizích intrik, s nimiž nedokázala sehrát vítězný souboj. V každé „mrše“ je nebo může být zranitelná křehkost, která má převlek mrchy jako krunýř před vnějším světem. A konečně – jste-li mrcha, je často dáno situací: jednou vy obelstíte druhou, podruhé ona vás. Obě dvě ale prohrajete, protože jste paradoxně jen velmi malé mrchy. Někde za zády se vám směje váš osud, a ten umí být někdy fakt pěkná mrcha!“. Všechny tyto tři zmíněná pravidla „naše“ ženy splnily. Určitě se o všech dá říct, že jsou všechny mrchy. Zajímavé ale je, že každá trochu jinak.
Moje hodnocení: 63 %

Judita a Lidie (D.Bláhová a L.Skopalová)

Ester (N.Divíšková)



Ester, Meredith, Judita a Lidie (N.Divíšková, D.Batulková, D.Bláhová a L.Skopalová)