Divadlo a já 2004-2015: "Monology vagíny"

(Eve Ensler)

„Dojemná a rozpustilá exkurze do poslední neprobádané oblasti. Adaptace provokativního textu Američanky Eve Ensler odhalujícího ženský klín prostřednictvím odtabuizování nejintimnějších témat aneb „co by řekla vaše vagina, kdyby uměla mluvit?“ Soubor monologů sesbírala autorka z rozhovorů s více než dvěma sty žen. Jsou to skutečné příběhy skutečných lidí.“ – více čtěte zde.

Tento jedinečný exkurz do jedné z posledních dosud neprobádaných oblastí měl svou světovou premiéru 14. února 1998 v New Yorku, kde před Hammerstainovou halou čekaly dva a půl tisíce lidí, aby mohly shlédnout první šokující představení. Mezi účinkujícími se objevili i takové osobnosti jako jsou: Whoopi Goldberg, Susan Sarandon, Glen Close, Winona Ryder, Marisa Tomei, Shirley Knight, Lois Smith, Kathy Najimy, Calista Flockhart a další. Dle slov Eve Ensler se ten večer vybralo 100 tisíc dolarů a bylo založeno hnutí V-Day, které se zaměřuje na boj s násilím páchaným na ženách. Od té doby se představení stalo velmi úspěšným i v nastudování jiných zemí. Například v londýnské inscenaci se objevily v hlavních rolích Cate Blanchett, Kate Winslet, Melanie Griffith, Gillian Anderson a další. Za hru dokonce získala broadwayskou cenu Obie za nejlepší text a inscenaci roku a byla přeložena do 35 jazyků (vč. češtiny). V České republice se hraje již třetím rokem a dosáhla téměř 200 repríz. Po shlédnutí filmu s Eve Ensler jsem si rozhodně nechtěla nechat ujít příležitost vidět 20. září 2006 i české divadelní nastudování. O hostující pražské intimní divadélko Dáši Bláhové byl opravdu velký zájem. Bylo vyprodáno.

Monology vagíny nemají klasický formát divadelní hry. Jedná se o soubor několika různých monologů, jež mají jeden společný prvek, kterým je právě vagína. V jejich vyprávěních se střídají a doplňují Dáša Bláhová, Anna Polívková a Michaela Sajlerová. Režie této odvážné hry se ujala Irena Žantovská. Ke vzniku tohoto ve světě šokujícího díla se Eve Ensler vyjádřila slovy: „Možná to začalo rozhovorem s jednou starší paní. Šokovalo mne, s jakým pohrdáním mluvila o svých genitáliích. Mluvila jsem pak s mladými i starými ženami, vdanými i svobodnými, lesbičkami, univerzitními profesorkami i prostitutkami. Mluvila jsem s černoškami, běloškami, Hispánkami, Asiatkami, Indiánkami i Židovkami. Zpočátku nebyly příliš ochotné mluvit. Trochu se styděly, jakmile se však rozhovořily, nebylo možné je zastavit.“ A právě odsud získala několik příběhů, které ve svém díle zveřejnila. Jsou to zhutněné, víceméně doslovně ze života opsané vzpomínky a zkušenosti žen. Hned ze začátku se diváci dovídají, že jsou vagíny rozzlobené a už nechtějí jen tak mlčet. Už samotné slovo „vagína“, které je i ve své nevulgární podobě pro většinu lidí samo o sobě vulgární, se jim příliš nezamlouvá. Spíše připomíná nějakou dezinfekci nebo lékařský nástroj. Spousta žen si proto raději vymyslela jiné; od „tam dole“, přes kočičku, až po více vulgárnější výrazy. Můžete si zde vyslechnout například příběhy, že „nemůžete milovat vagínu, nemilujete-li chloupky“; nebo příběh malé holčičky, jež nenáviděla své „tam dole“, dokud nepotkala ženu, která jí tohoto komplexu pomohla zbavit; příběh starší ženy, která si držela obrovský odstup od své vagíny a spíše jí považovala za něco ohavného a nepřístojného; příběh právničky, která se po třicítce začala věnovat prostituci a našla si zálibu v uspokojování a lepším poznávání žen a jejich tužeb; příběh ženy, která poznala muže, jež miloval vagíny a podle nich poznával krásu žen; ale v neposlední řadě také ten nejtěžší a nejvážnější příběh desítek tisíc znásilňovaných bosenských žen. Mezi jednotlivými příběhy jsou řešeny otázky typu „co by řekla vaše vagína, kdyby mohla mluvit“, „jak by se oblékala“, ale také první menstruace, orgasmus, ženská obřízka či znásilnění.
Přestože byla hra o vážných tématech, dokázala diváka chytnout a do příběhu vtáhnout; dokonce místy (poměrně často) i pobavit. Diváci se smáli, tleskali a leccos si mohli uvědomit. Celému představení postačily pouze tři barové židle, tři mikrofony a pár doplňků, kterými všechny tři herečky své příběhy dokreslily.

Rozhodně musím říct, že výběr hlavních protagonistek byl velmi vydařený. Výborně se dokázaly se hrou ztotožnit. Věděly, o čem mluví a že za hrou je mnohem víc než bavit obecenstvo. Rozhodně nejvíc si svou roli, téměř na tělo ušitou, užila Dáša Bláhová. Velmi odvážně se ujala i toho, co si málokdo dovolí, obzvláště na jevišti, říct. Zvláště si vychutnala moment, kdy divákům navrhla, aby si všichni společně zkusili říct ono úžasné slovíčko „kunda“. Vážně se jí to povedlo, a to hned šestkrát, i když samozřejmě větší klaku měla mužská část publika. Anna Polívková výborně podala příběh starší dámy, a dokonce si v jedné části představení zahrála na příčnou flétnu. I příběh malé holčičky se jí povedl, jako by byl její a sama ho autorce vyprávěla. A Míša Sajlerová tak citlivě podala příběh znásilňovaných žen: „Moje vagina bývala upovídaná, nemohla se dočkat, pořád něco říkala, pořád mluvila, nemohla přestat mluvit, ach, ano, ach, ano. Dnes nemluví. Nemluví od té doby, co se mi zdá, že mám mezi nohami mrtvé zvíře, které tam zašili tlustým černým rybářským vlascem. A hrozný zápach toho mrtvého zvířete nemohu odstranit. Má uříznutý krk a krvácí skrz všechny mé šaty.“ Akorát si myslím, že v některém příběhu to mohla trochu více „osolit“ – jako třeba v tom, kdy si stěžovala na všechny ty nepříjemné věci, které se čas od času ocitnout uvnitř její vaginy. Je to opravdu zvláštní hra a pro některé konzervativnější povahy není příliš vhodná, ale i tak ji vřele doporučuji; nebo alespoň shlédnutí filmu s Eve Enslerovou.
Moje hodnocení: 94 %