"Není Filip jako Filip" - Jihočeské divadlo

(Oscar Wilde)

„Známá komedie, která rozesmává publikum už více než století. A nepotřebuje k tomu žádné speciální efekty ani přepychovou výpravu – vystačí si s jazykem. Důležité jsou brilantní slovní hříčky, skvělé paradoxy, důležitý je styl. Poprvé v novém, moderním překladu.“ (premiéra 24. března 2006)

S touto nejúspěšnější Wildeovou hrou jsem se poprvé setkala v nastudování plzeňského divadla. Je to zatím první hra, kterou jsem měla možnost shlédnout ve dvou provedeních dvou divadelních souborů, a tudíž je mohu mezi sebou porovnat. Právě dne 22. listopadu 2006 jsem se na ni vypravila do Jihočeského divadla.

Poprvé se s hlavními hrdiny setkáváme v momentě, kdy Algernon Moncrieff (Pavel Oubram), čeká se svým sluhou Lanem (Petr Šporcl) návštěvu své tety lady Bracknelové (Bibiana Šimonová) a sestřenice Gvendolíny (Taťána Kupcová). Ještě před nimi však Algernona svou návštěvou poctí jeho kamarád Jack Worthing (Ondřej Veselý). Vedou spolu zajímavou debatu, kdy jeden druhému odhalí své tajemství. To Jackovo je, že se v Londýně vydává za svého mladšího a společensky zkaženého bratra Filipa. Tím ho Algernon považuje za bunburistu. Bunbury je fiktivní Moncrieffův přítel žijící na venkově a trpící spoustou nemocí, na kterého se čas od vymlouvá. Ještě před příchodem dvou dam zjistí, že Jack je opatrovníkem mladé Cecílie Cardewové (Dana Verzichová) a začne toužit po tom, aby se s ní poznal. Jackovou vyvolenou se stala Gvendolína, kterou se rozhodne požádat o ruku. Musí se však podrobit „křížovému výslechu“ její matky. S odpovědmi by byla jakžtakž spokojená, ale když se dověděla o jeho prapodivném původu (byl totiž nalezen v kožené brašně v nádražní úschovně), doporučila mu, ať si co nejdříve „nějaké rodiče obstará“. Algernon náhodou zjistí adresu Jackova venkovského sídla a po výmluvě na Bunburyho se tam okamžitě vypraví. Při seznámení se s Cecílií, která se mu hned na první pohled zalíbí, se představí jako Filip, mladší bratr lorda Worthinga. Tím se samozřejmě situace začíná zamotávat. Setkává se zde i s Cecilčinou guvernantkou slečnou Prismovou (Jaroslava Červenková) a farářem Chasublem (Martin Hruška). Nad vším zde dohlížel Moncrieffův sluha Merriman (Jan Dvořák) a vymoci dluhy si sem přijel advokát Grisby (Jan Konrád). I Gvendolína se vypravila na venkov za svým milým. Každá z dívek má svého „vymodleného“ Filipa, a přitom na statku žádný muž toho jména není. Oba kamarádi jsou však rozhodnutí pro svou lásku obětovat svoje jméno a nechat se překřtít na Filipa. Nejzajímavější odhalení se však odehraje po příjezdu lady Bracknelové, která se zde náhodou setká se slečnou Prismovou.

Jak jsem již řekla na začátku, je to druhé ztvárnění jedné hry, kterou jsem měla možnost navštívit. Přestože děj, zápletka i postavy byly stejné, musím říci, že mě mnohem více nadchlo plzeňské představení, na kterém jsem byla 1. dubna 2006 a které mě chytlo hned od začátku a postupně se vystupňovalo oním selháním kostýmu. Herci se s příběhem i nastalou situací opravdu sžili a naplno si jí užili. Bylo to jedno z nejlepších představení, které jsem měla možnost shlédnout. V nastudování Jihočeského divadla (autorů – režie: Martin Glaser, scéna: Helena Balláková j.h., kostýmy: Lenka Rašková j.h., dramaturgie: Olga Šubrtová, fonetická spolupráce: Regina Szymiková j.h., představení řídí: Dana Křížová, text sleduje: Lenka Mejstříková, kolektivní překlad: O. Ferjenčíková, M.Halánková, A.Kuzmičová, Lukáš Novák, Lenka Petráková, David Petrů, Tereza Rejšková, Stanislav Rubáš, Lucie Šmídová, Zuzana Šťastná, Rostislav Valvoda, Martin Vejmělka a Ondřej Vimr, a další) mě nejvíce zaujala Bibiana Šimonová, která si jako lady Bracknelová dokázala získat respekt u všech přítomných a především u Jacka, kterého ztvárnil Ondřej Veselý. Konečně jsem ho viděla v trochu jiné roli, kdy nehrál „suverénního frajera“ a musím jeho výkon ocenit. I Pavel Oubram si „jídlem posedlého“ Algernona vychutnal. Ještě bych chtěla zmínit Taťánu Kupcovou a Danu Verzichovou v rolích dvou mladých slečen. Obě herečky se mi na jevišti líbí, ale určitě tyto role nepovažuju za jejich nejlepší. Trochu mě překvapil „štěk“ pro mého nejoblíbenějšího herce českobudějovického divadla Petra Šporcla. Má na mnohem větší a lepší role a Moncrieffův sluha mi pro něj nepřišel zrovna adekvátní.
Moje hodnocení: 69 %

Algernon a Jack (P.Oubram a O.Veselý)

lady Bracknelová (B.Šimonová)

Chasuble, Cecílie a slečna Prismová (M.Hruška, D.Verzichová a J.Červenková)



Jack, Cecílie, Gvendolína a Algernon (O.Veselý, D.Verzichová, T.Kupcová a P.Oubram)

 

"Pal o Somnakuno Sidoris" - Činoherní studio

= Legenda o Zlatém Sidorovi
(František Demeter)

„Zlatý Sidor, krásný bastard z jedné poloviny bílej – zlaté kudrnaté vlásky. Z druhé cikán – temná pleť. Tak i uvnitř. Jablko rozpůlené na dvě poloviny.“ „Somnakuno Sidoris, šukar bibachtalo jepašestar parno – somnakune kandrata bala. Avra seratar Rom – cmavo muj. Avka the andre. Phabaj pro duj jepaša.“ (česká premiéra 14. ledna 2005)

Na dne 12. listopadu 2006 ve 14 hodin byla naplánována derniéra poetického eposu O Zlatém Sidorovi, který byl původně napsán třiadvacetiletým Františkem Demeterem jako legenda. Dá se tedy říci, že jsem představení stihla za minutu dvanáct. Hra je původní českou hrou, která je výsledkem spolupráce členů Činoherního studia s mladými ústeckými Romy, v rámci níž vznikla také například inscenace „Bareder Papežis“. Na hře je rovněž zajímavé její obsazení; mimo herců ČS se totiž na jevišti objeví i členové provozní a technické složky divadla.

Romové nejsou příliš žádanými lidmi, a tak jsou ze svého domova vyhnáni. Na nějakou dobu se usídlili v lese. Nepsaným vůdcem „smečky“ je Čhibalo (Leoš Noha). Má mladou krásnou dceru Sidoru (Klára Raková), které se dvoří mladíci Malý had (Miroslav Holan), Buklomatos (František Marek), Baro čhavo (Jan Lepšík) a jeho bratr Dilino (Stanislav Majer). Zbývajícími členkami kmene jsou Bahamaut (Barbora Andělová) a Bara kvoka (Jaroslava Kamešová). Jednoho dne se chce jít Sidora vykoupat sama, aniž by měla v patách kluky. Náhoda tomu chtěla a setkala se zde s mužem bílé rasy, se Zlatým Srdcem (Jiří Černý). Zamilovali se do sebe a chtěli být spolu. To se však nelíbilo jeho otci, vládci Hočiganovi (Jaroslav Achab Haidler). Dal Romy pronásledovat, a tak museli Sidora se Zlatým Srdcem uprchnout. Narodilo se jim děťátko a pojmenovali ho spojením svých jmen – Zlatý Sidor. Bohužel je však Hočigan se svou gardou v lese objevil a dal les spálit. Sidora uhořela, Zlaté Srdce také toužil zemřít, když přišel o svou lásku i své dítě, jak se domníval. Malý Sidor byl však jedním vojákem Kabulem (Matúš Bukovčan) zachráněn. Vynesl ho z lesa a předal pastevci, Castorovi (Josef Kadeřábek), který si ho vzal za vlastního syna. Uplynulo několik let a ze Sidora se stal mladý muž. Měl tmavou pleť, ale zlaté kudrnaté vlásky. Po smrti svého adoptivního otce se vydal do světa a v lese narazil na Čhibala a jeho soukmenovce. Setkal se i s jeho dcerou Tusalme (Irena Kristeková), zamilovali se do sebe. Dokonce se setkal se svým otcem Zlatým Srdcem, který po smrti Hočigana převzal vládu a chtěl svého syna vzít do svého paláce. Ten se však rozhodl pro kočovný způsob života se svou milovanou.

Na hře (autorů – překlad: Milena Hübschmannová, dramatizace: Helena Kaftanová, produkce: Jaroslava Kamešová, scéna: Pavel Kodeda, kostýmy: Andrea Králová, dramaturgie: Johana Součková, jazykový poradce: Jan Husák, pohybová spolupráce: Kristýna Slezáková, hudba: Ondřej Švandrlík, režie: Tomáš Bambušek a další) mě nejvíce zaujala scéna, která představovala les a nejvíce mě překvapily kostýmy bílých lidí, ty byly vskutku originální. Zajímavá byla i možnost přiučit se pár romských slovíček. Z hereckých výkonů bych nejlépe zhodnotila J.A. Haidlera, který byl ze všech herců nejpřesvědčivější, Leoše Nohu, kterému kostým i role Čhibala pěkně sedla a také se mi líbil Matúš Bukovčan a zvláště jeho monolog o putování po Evropě. Z žen mě zaujala Klára Raková, kterou jsem dosud na jevišti ještě neviděla, ale především Irena Kristeková. Je to velmi zajímavá herečka a roli Tusalme, která se objevila až v druhé části hry, si vychutnala; a zvláště v temperamentním tanci k závěru.
Moje hodnocení: 70 %

Zlaté Srdce a Sidora (J.Černý a K.Raková)

Dilino, Buklomatos, Zlatý Sidor, Baro čhavo a Čhibalo (S.Majer, F.Marek, M.Kern, J.Lepšík a L.Noha)

Bara kvoka, Tusalme, Čhibalo a Buklomatos (J.Kamešová, I.Kristeková, L.Noha a F.Marek)

Zlatý Sidor, Zlaté Srdce a Kabul (M.Kern, J.Černý a M.Bukovčan)

"Hamlet" - Jihočeské divadlo

(William Shakespeare)

„Příběh hrdiny, ve kterém je nejenom touha po naplnění vznešených ideálů s pocitem povinnosti potrestat zlo, touha po činu, ale i nerozhodnost; ale také úvahy o smyslu života a lidské existence vůbec.“ (premiéra 19. května 2006)

Premiéra legendární Macháčkovy inscenace této jedné z nejznámějších alžbětínských tragédií se rovněž uskutečnila 19. května, ale o více jak půlstoletí dříve, v roce 1954. A více než čtvrtstoletí (premiéra 20. ledna 1979) je to od posledního nastudování tzv. „Malého Hamleta“ na někdejší studiové scéně v prostorách jeviště historické budovy JD. Hamlet je prostě klasika, která se dočkala již mnoha nastudování. Já se s ním poprvé setkala v muzikálovém provedení a teď, 7. listopadu 2006, jsem se ho rozhodla navštívit i v nové činoherní premiéře. Pojetí bylo poměrně moderní, ale proč ne. Vždyť díla největšího dramatika všech dob, jsou ve své podstatě stále aktuální.

Příběh začíná podezřelou smrtí dánského krále. Téměř zároveň s pohřbem se koná svatba jeho bratra Claudia (Roman Nevěčný) a ovdovělé královny Gertrudy (Daniela Bambasová). To všechno dost těžce snáší její syn Hamlet (Ondřej Veselý), kterému se jednoho dne zjeví – v tomto nastudování do sluchátek – duch jeho otce. Odhalí mu pravdu, kterou zároveň potvrdí Hamletovy obavy, že byl svým bratrem ve spánku otráven jedem nalitým do ucha. Hamletovou láskou byla Ofélie (Teresa Branna), dcera státního rady Polonia (Jan Dvořák). Nyní se však jeho hlavním životním zájmem stane pomsta. Nikomu o otcovraždě neřekl ani slovo a tak, aby nikomu nebyl příliš podezřelý, začne raději předstírat šílenství. Zároveň prožívá těžké duševní stavy, uvažuje o smyslu lidské existence, velice ho trápí a deprimuje podlost světa. Jeho přítel Horacio přijde se zprávou, že do města přijíždějí potulní herci (Petr Šporcl, Věra Hlaváčková a Martin Hruška). To Hamleta přivede na myšlenku zinscenovat představení zobrazující události související s otcovou smrtí. Chce tak vidět reakci svého strýce. Ten už má určité podezření na předstírané šílenství; Hamlet se pro něj stává určitým nebezpečím, a tak ho raději posílá, spolu s jeho bývalými spolužáky Rosencrantzem a Guildensternem (Tomáš Drápela a Jan Tomsa), do Anglie. Ještě, než odjede, setká se se svou matkou a nešťastnou náhodou svým mečem probodne Polonia, který se tam za závěsem schovával. Ofélie se z jeho smrti pomate a utopí. Její bratr Laertes (Jan Herget) ve spojení s Claudiem vymyslí na Hamleta lest. Vyzve ho k souboji, pro který si nachystá meč potřený jedem a Claudius pro jistotu přidá i „perlu jedu“ do vína. Hamlet však souboj vyhraje a Laerta i Claudia zabije. Spolu s nimi umírá i královna, která se z otrávené číše napila, ale také Hamlet, kterého rovněž při souboji zasáhl meč potřený jedem. Po smrti všech členů královské rodiny, přebírá vládu norský vládce Fortinbras (Jan Konrád). Do příběhu čas od času promluvil komentátor děje (Petr Drholec), na bubny doprovázel Zdeněk Kluka j.h., varhanní sólo zahrál Josef Sychra a dále účinkoval mužský a ženský sbor externích spolupracovníků.

Ze hry (autorů – režie: Ivo Krobot, scéna: Jan Konečný j.h., kostýmy: Alice Lašková j.h., hudba: Zdeněk Kluka j.h., dramaturgie: František Řihout, přeložil: Martin Hilský, text sleduje: Jana Frouzová, představení řídí: Živana Stupková a další) jsem měla a stále mám rozpačitější dojmy. Toto nové nastudování mě docela překvapilo; od velmi jednoduše navržené scény až po „zelené číro“ hlavního hrdiny. I kostýmy rozhodně nebyly nijak historicky dobové, nicméně jejich ležérnější moderní styl dobře zapadl do upravené scény, která představovala jakési pódium na pódiu. Vznosné dialogy a především monology, které sice tato klasická tragédie jistým způsobem vyžaduje, mi místy přišly nesrozumitelné a příliš se mi nehodily k jinak moderně pojatému představení. V této hře mě nejvíce zaujala Daniela Bambasová coby královna Gertruda. Moc jí role královny slušela (včetně pěkných šatů, které se mi z kostýmů líbily snad jako jediné). Ondřej Veselý je výborný mladý herec, i když občas mi vadí jeho gumově vláčné pohyby a gesta. Ještě bych chtěla zmínit výkon Romana Nevěčného, který měl pro krále Claudia správně nasazený výraz a rovněž s Ofélií se její představitelka Teresa Branna velmi odvážně poprala. Za nejlepší scénu včetně hereckých výkonů považuju dialog mezi Hamletem a dvěma hrobníky, které si zahráli Petr Šporcl a Věra Hlaváčková (oba se ještě objevili v rolích potulných herců, kde mě velmi zaujal Šporclův monolog, který se dostával až pod kůži).

Moje hodnocení: 71 %

Hamlet (O.Veselý)

potulní herci (M.Hruška a P.Šporcl) a vzadu jejich obecenstvo (J.Dvořák, R.Nevěčný, D.Bambasová, O.Veselý, T.Drápela a J.Tomsa)

Claudius, Ofélie a Gertruda (R.Nevěčný, T.Branna a D.Bambasová)

"Tlustý prase" - Malé divadlo

(Neil LaBute)

„To přece není možné, aby si úspěšný a atraktivní mladý muž něco začal s holkou tlustou jako prase! Možná, že je milá, chytrá a zábavná, ale je příšerně, ohavně tlustá. A všichni kolem jsou perfektní. Ten kluk se zbláznil!“ (premiéra 27. října 2006)

První premiérou nové divadelní sezóny 2006/2007 Jihočeského divadla se stala hra jednoho z nejkontroverznějších amerických dramatiků současnosti. V České republice se hraje již několik jeho her (např.: BASH, Trůn milosrdenství, Tvar věcí nebo Návraty hříšníka). Nyní již má za sebou svou českou premiéru i další jeho tragikomedie - „Tlustý prase“. Já se na ni vypravila čtyři dny po premiéře, na její druhé představení, dne 31. října 2006. Jejími hlavními tématy jsou slabost a zrádnost, která vychází z problému lidských odlišností. Lidé obecně nemají rádi, když se od nich někdo jakkoli liší.

Prvním prostředím, kde se ocitáme a kde všechno začíná je restaurace, kam chodí knihovnice Helena (Taťána Kupcová) na obědy. Tentokrát se zde však setkává i s úspěšným manažerem Tomem (Pavel Oubram). I přes určité rozpaky, kvůli její tloušťce, se spolu pustí do hovoru. Helena na Toma zapůsobí; je přátelská a vtipná. Nakonec ji váhavě pozve na schůzku. Začnou se vídat častěji. Jejich vztah však odhalí jeho cynický kolega a také kamarád Carter (Ondřej Veselý). Novinku během okamžiku roznese po celém podniku. Nejvíc však tato zpráva „zasáhne“ Jeanie z účtárny (Teresa Branna), která je Tomovou bývalou přítelkyní a stále doufá, že se k sobě jednou vrátí. Helena začíná prožívat nejšťastnější období svého života, ale o to víc má strach. Uvědomuje si „svůj problém“ a tak raději Toma před zamilováním varuje. Ten se tomu všemu brání, je s ní přece šťastný, ale neustálé narážky jeho kolegů ho hlodají stále víc. Na jistotě Tomovi ubere i Carterova slabší chvilka, ve které se kamarádovi svěří, jak se v dětství styděl za svou otylou matku a varuje ho. Helena už se nechce schovávat před jeho přáteli, a tak se spolu domluví, že jí sebou vezme na podnikovou párty na pláži, kde budou všichni jeho spolupracovníci a zároveň taky kamarádi. Sedí v ústraní od ostatních a Helena si jeho nápadné změny všimne. Ví, že ho trápí její „handicap“ oproti okolí krásných mladých lidí (Dana Verzichová, Věra Hollá, Jan Herget a Ondřej Volejník), a tak mu dokonce slíbí, že se kvůli němu změní, že kvůli němu zhubne. Ani tyto prosby a sliby ho neobměkčí a Helenu opouští.

Provedení hry (autorů – překlad: Dana Hábová,režie: Martin Glaser, kostýmy: Lenka Rašková j.h., scéna: Pavel Svoboda j.h., dramaturgie: Olga Šubrtová a Tereza Dobiášová, představení řídí: Dana Křížová a další) mě velmi zaujalo. Prostory Malého divadla byly velmi účelně využity, a to především díky několika menším panelům, ze kterých během chvilky mohla na scéně vzniknout tři odlišná prostředí (restaurace, kancelář a pláž). Přeměnu scény měli na starosti „krásní mladí lidé“, což byl další výborný nápad. Přestože zde nehráli konkrétní postavy, svou roli měli. Ještě více zdůraznili kontrast mezi hubenými lidmi držícími se trendu dietního stravování a nic neřešící obézní Helenou. Rozhodně na scénu a k celé hře patřili. Nejvíce mě ve své, a zároveň nejtěžší, roli zaujala Taťána Kupcová. Její Helena se se svým komplexem vyrovnala způsobem sobě vlastním, zvykla si na pohledy i narážky svého okolí, a i sama si ze sebe dokázala dělat srandu. Snad nic jí nemohlo zlomit, až na muže, do kterého se zamilovala a pro kterého se její „handicap“ stal jeho „handicapem“. Při děkovačce mě její výraz docela zarazil. Nevím, jestli ji ta role a její konec tak zasáhl, nebo jestli ve svém výrazu chtěla jen znázornit vážnost daného tématu. Další hlavní postavou byl Tom v podání Pavla Oubrama. Převážnou část hry na mě působil tak, že si je svou láskou k Heleně jistý a že za ní bude před ostatními bojovat. I když se takový konec dal čekat, v jeho podání jsem ze závěrečné scény byla dost překvapená, neboť k tomu svým výrazem příliš nesměřoval. Řekla bych, že ve svém projevu měl ještě jisté rezervy. I další dva hlavní protagonisté stojí za zmínku, neboť své role velmi dobře zvládli. Ondřeji Veselému jako by byl mladý sebevědomý a dosti cynický Carter na tělo ušitý. A Teresa Branna jako stále doufající Jeanie si musela u diváků získat pochopení za své chování. Jistě to byla další zajímavá hra zajímavého autora, který se zabývá otázkami současné doby. I proto stojí za zamyšlení.
Moje hodnocení: 74 %

Tom a Helena (P.Oubram a T. Kupcová)

Tom a Carter (P.Oubram a O.Veselý)

Tom a Jeanie (P.Oubram a T.Branna)

mladí krásní lidé (O.Veselý, T.Branna, J.Herget, V.Hollá, D.Verzichová a O.Volejník)