Divadlo a já 2004-2015: "Hamlet"

(William Shakespeare)

„Příběh hrdiny, ve kterém je nejenom touha po naplnění vznešených ideálů s pocitem povinnosti potrestat zlo, touha po činu, ale i nerozhodnost; ale také úvahy o smyslu života a lidské existence vůbec.“ (premiéra 19. května 2006)

Premiéra legendární Macháčkovy inscenace této jedné z nejznámějších alžbětínských tragédií se rovněž uskutečnila 19. května, ale o více jak půlstoletí dříve, v roce 1954. A více než čtvrtstoletí (premiéra 20. ledna 1979) je to od posledního nastudování tzv. „Malého Hamleta“ na někdejší studiové scéně v prostorách jeviště historické budovy JD. Hamlet je prostě klasika, která se dočkala již mnoha nastudování. Já se s ním poprvé setkala v muzikálovém provedení a teď, 7. listopadu 2006, jsem se ho rozhodla navštívit i v nové činoherní premiéře. Pojetí bylo poměrně moderní, ale proč ne. Vždyť díla největšího dramatika všech dob, jsou ve své podstatě stále aktuální.

Příběh začíná podezřelou smrtí dánského krále. Téměř zároveň s pohřbem se koná svatba jeho bratra Claudia (Roman Nevěčný) a ovdovělé královny Gertrudy (Daniela Bambasová). To všechno dost těžce snáší její syn Hamlet (Ondřej Veselý), kterému se jednoho dne zjeví – v tomto nastudování do sluchátek – duch jeho otce. Odhalí mu pravdu, kterou zároveň potvrdí Hamletovy obavy, že byl svým bratrem ve spánku otráven jedem nalitým do ucha. Hamletovou láskou byla Ofélie (Teresa Branna), dcera státního rady Polonia (Jan Dvořák). Nyní se však jeho hlavním životním zájmem stane pomsta. Nikomu o otcovraždě neřekl ani slovo a tak, aby nikomu nebyl příliš podezřelý, začne raději předstírat šílenství. Zároveň prožívá těžké duševní stavy, uvažuje o smyslu lidské existence, velice ho trápí a deprimuje podlost světa. Jeho přítel Horacio přijde se zprávou, že do města přijíždějí potulní herci (Petr Šporcl, Věra Hlaváčková a Martin Hruška). To Hamleta přivede na myšlenku zinscenovat představení zobrazující události související s otcovou smrtí. Chce tak vidět reakci svého strýce. Ten už má určité podezření na předstírané šílenství; Hamlet se pro něj stává určitým nebezpečím, a tak ho raději posílá, spolu s jeho bývalými spolužáky Rosencrantzem a Guildensternem (Tomáš Drápela a Jan Tomsa), do Anglie. Ještě, než odjede, setká se se svou matkou a nešťastnou náhodou svým mečem probodne Polonia, který se tam za závěsem schovával. Ofélie se z jeho smrti pomate a utopí. Její bratr Laertes (Jan Herget) ve spojení s Claudiem vymyslí na Hamleta lest. Vyzve ho k souboji, pro který si nachystá meč potřený jedem a Claudius pro jistotu přidá i „perlu jedu“ do vína. Hamlet však souboj vyhraje a Laerta i Claudia zabije. Spolu s nimi umírá i královna, která se z otrávené číše napila, ale také Hamlet, kterého rovněž při souboji zasáhl meč potřený jedem. Po smrti všech členů královské rodiny, přebírá vládu norský vládce Fortinbras (Jan Konrád). Do příběhu čas od času promluvil komentátor děje (Petr Drholec), na bubny doprovázel Zdeněk Kluka j.h., varhanní sólo zahrál Josef Sychra a dále účinkoval mužský a ženský sbor externích spolupracovníků.

Ze hry (autorů – režie: Ivo Krobot, scéna: Jan Konečný j.h., kostýmy: Alice Lašková j.h., hudba: Zdeněk Kluka j.h., dramaturgie: František Řihout, přeložil: Martin Hilský, text sleduje: Jana Frouzová, představení řídí: Živana Stupková a další) jsem měla a stále mám rozpačitější dojmy. Toto nové nastudování mě docela překvapilo; od velmi jednoduše navržené scény až po „zelené číro“ hlavního hrdiny. I kostýmy rozhodně nebyly nijak historicky dobové, nicméně jejich ležérnější moderní styl dobře zapadl do upravené scény, která představovala jakési pódium na pódiu. Vznosné dialogy a především monology, které sice tato klasická tragédie jistým způsobem vyžaduje, mi místy přišly nesrozumitelné a příliš se mi nehodily k jinak moderně pojatému představení. V této hře mě nejvíce zaujala Daniela Bambasová coby královna Gertruda. Moc jí role královny slušela (včetně pěkných šatů, které se mi z kostýmů líbily snad jako jediné). Ondřej Veselý je výborný mladý herec, i když občas mi vadí jeho gumově vláčné pohyby a gesta. Ještě bych chtěla zmínit výkon Romana Nevěčného, který měl pro krále Claudia správně nasazený výraz a rovněž s Ofélií se její představitelka Teresa Branna velmi odvážně poprala. Za nejlepší scénu včetně hereckých výkonů považuju dialog mezi Hamletem a dvěma hrobníky, které si zahráli Petr Šporcl a Věra Hlaváčková (oba se ještě objevili v rolích potulných herců, kde mě velmi zaujal Šporclův monolog, který se dostával až pod kůži).

Moje hodnocení: 71 %