"Chudák Harpagon aneb chudák já" - host Domu kultury UL

(J.B. Moliére)

„Dramatické vyprávění o stařičkém človíčkovi, kterému všichni ztrpčují život tím, že po něm něco chtějí. Zejména peníze. A človíček nerad dává a nedá a nedá...“ (premiéra 26. ledna 2011)

Lakomec Harpagon patří bezpochyby mezi klasická díla dramatické tvorby a stále se těší velké oblibě. Moliére ji napsal na motivy antické "Komedie o hrnci" od Plauta. Spousta divadel si tuto látku zařadila do svého repertoáru a znovu a znovu se objevuje v nových zpracováních. Ani Josef Dvořák se s Harpagonem nesetkal poprvé. V roce 1990 byl "Lakomec" jeho posledním představením v Semaforu, těsně předtím, než musel divadlo opustit. Své zkušenosti však využil tak, jak uměl nejlépe. Jako jeden z prvních založil svou vlastní divadelní společnost, se kterou jezdí po republice a vyprodává sály již přes dvacet let. Dne 20. dubna 2011 dorazili i do Ústí nad Labem a já se na ně zašla pobavit.

Hlavním zájmem a snad i jedinou starostí bohatého vdovce Harpagona (Josef Dvořák) je jeho jmění a truhla plná zlaťáčků, a tak nemá ani čas ani zájem starat se příliš o své dvě už odrostlé děti. Těm se zrovna pořádně zapalují lýtka. Dcera Eliška (Markéta Hrubešová) je zamilovaná do správce Valéra (Rostislav Trtík) a syn Cleant (Milan Duchek) do Mariany (Adéla Zejfartová). Oba si raději domlouvají tajné schůzky, neboť se obávají reakce svého otce. Za to Valér se snaží, jak může, aby se tatíčkovi zalíbil. Jeho přízeň chce získat neustálým podlézáním, a to jen proto, aby mu pak později dal Elišku za ženu. Harpagon by však svou dceru rád provdal za někoho podstatně movitějšího. Vyhlédl tedy pro ni starce Anselma, který disponuje velkým majetkem, a navíc je ochoten si ji vzít i bez věna. Kupodivu i sám Harpagon se na stará kolena rozhodne oženit. Na pomoc si přizve dohazovačku Frosinu (Dagmar Schlehrová), která se mu, na jeho přání, snaží dohodit Marianu. Když se o tom dozví Cleant, pohádá se kvůli ní s otcem. Ani jeden z nich se jí ale nechce vzdát. Eliška chce otci také vzdorovat, a tak se raději s Valérem zasnoubí. I přes veškeré spory v rodině se Harpagon rozhodne uspořádat zásnubní hostinu, která ale nesmí moc stát. Samozřejmě na ni dorazí i Mariana, která se hned, jak zjistí, že je Cleant jeho synem, svěří Frosině, že si ho nevezme. Na chvíli zase Harpagon zapomene na svatební rejdění a vrhne se na svou největší lásku - zlaťáčky. Truhlu pak zakope na tajném místě, tedy si to alespoň myslí. Cleantův sluha Čipera (Radka Stupková) však jeho poklad objeví a odevzdá ho svému pánovi. Jen co se Harpagon dozví, že ho někdo okradl, začne šílet a všechny obviňovat. První podezření padne na Valéra, ale ten neví, o čem mluví, a tak se mu svěří se svou láskou k Elišce. Cleant následně využije situace a svému otci svěří, že ví, kde jeho peníze jsou. Požaduje za to ale, že se vzdá Mariany, aby si ji sám mohl vzít. Harpagon, ochotný dát za své peníze cokoli, okamžitě souhlasí. Situaci jim chce usnadnit i Frosina, aby z té svatby nakonec nevycukal. Zahraje si na bohatou paničku De Courvoisier, která se mu chce vnutit do přízně. Na cinkot penízků Harpagon teda slyší, a tak se celkem snadno nechá obalamutit. Nejvíc se však těší, až se zase bude moct "pomazlit" se svými ukradenými penězi.

Vůbec bych se nebála nazvat toto představení (autorů - hudba: Martin Kumžák, výtvarník scény: Pavel Roučka, kostýmy a rekvizity: Jitka Janáková, kostýmní spolupráce: Ludmila Hrubešová, produkce: Jarmila Dvořáková, světla: Jindřich Jukl, zvuk: Zdeněk Jurášek a Martin Krištof, režie: Josef Dvořák a Radka Stupková, a další) hereckým koncertem Josefa Dvořáka, neboť tím určitě bylo. Role mu byla ušita přímo na tělo a svou osobitostí Harpagonovi dodal ještě větší šťávu. Nevystupoval jako zatrpklý stařec, ale spíše jako pohodový stařík, který je háklivý akorát na to, když někdo sáhne na jeho majetek. Svoje penízky si totiž stráží jako oko v hlavě a jen tak je z ruky nedá. Jeho "poťouchlost" působila velmi vesele a vtipně. Svoje hraní i přihrávky svých hereckých kolegů si velmi užíval a nabízel tak divákům skvělé pobavení. Role ostatních se zdály být spíše takovým pitvořením, karikaturkami, nebo spíše přehráváním, kterému zrovna příliš neholduji, ale do této inscenace celkem zapadly. Scéna i kostýmy byly vhodně a dostatečně navržené. Bylo to takové komornější podání, kde šlo, alespoň myslím, více o výkony, které se velmi dobře doplňovaly a perfektně sekundovaly tomu hlavnímu. Na podobné hry chodím velmi ráda, neboť se skvěle pobavím a uvolním. A bylo vidět, že i pan Dvořák si to velmi užíval. Vůbec se mu nechtělo z pódia odejít, a tak furt něco přidával a přidával a lidé tleskali a tleskali.
Moje hodnocení: 69 %

Anežka, Harpagon a Cleant (M.Hrubešová, J.Dvořák a M.Duchek)

Anežka, Valér a Harpagon (M.Hrubešová, R.Trtík a J.Dvořák)

 Mariana, Cleant, Čipera, Valér, Harpagon, Frosina a Anežka (A.Zejfartová, M.Duchek, R.Stupková, R.Trtík, J.Dvořák, D.Schlehrová a M.Hrubešová)

"Spiknutí" ("Život je čudo")- Činoherní studio

(Matúš Bukovčan)

„Čudný to ale život...“ (světová premiéra „Život je čudo“ 6. února 2006, obnovená premiéra 5. října 2010)

Není to poprvé, co jsem se setkala s divadelní hrou podle námětu, ve světě velmi žádaného a oblíbeného autora tragikomedií, Neila Simona (např.: "Sklenka Sherry" alias „Drobečky z perníku“ nebo "Poslední ze žhavých milenců"). Z jeho bohaté tvorby čerpal pro své monodrama i Matúš Bukovčan. Jako předlohu si vybral dílo s názvem "Zajatec Druhé avenue" (ve filmu z roku 1975 ztvárnil hlavní roli Jack Lemmon). V původním Simonově textu byl hlavním hrdinou bankovní úředník žijící v New Yorku, v Matúšově zpracování jím je herec, kterému před dvěma roky zemřela manželka, a tak odešel ze Slovenska do Prahy, aby se tu pokusil uživit. Život se mu však začíná kompletně hroutit a on se ocitá až na jeho samém dně. Matúš tuto hru nejen napsal, upravil a režíroval, ale sám v ní i hraje hlavní, a jedinou, roli. V představení však také zazní hlasy některých jeho kolegů (Jiří Černý, Jaroslav Achab Haidler, Josef Kadeřábek, Michal Kříž, Zuzana Onufráková a Kryštof Rímský). Před lety byla hra v ČS uvedena pod názvem "Život je čudo", nyní, po obnovené premiéře, se hraje pod názvem "Spiknutí". Já si na ni zašla ve středu 13. dubna 2011.

Je opravdu parné léto. Kdo může, zapíná si v pokoji klimatizaci, stejně jako Ondřej Kováč (Matúš Bukovčan). Bohužel ale ta jeho funguje až příliš, takže má doma pouze něco kolem pěti stupňů Celsia. V divadle jsou prázdniny, a tak svůj volný čas věnuje studiu nových rolí, připravovaných na další divadelní sezónu. Podmínky mu však znepříjemňuje zima, kterou má v bytě, ale také bezohlední sousedi. Ve vedlejším bytě totiž bydlí dvě letušky, které neustále, pokud jsou zrovna doma, pořádají nějaké mejdany. Hlasitá hudba a jejich řev a smích ruší Ondřeje z koncentrace, a tak se snaží vydobýt si alespoň trochu klidu na svou práci a na spánek. Nedobře je na tom také s financemi. Nemá teď žádné příjmy a musí tedy vystačit s penězi, co mu zbyly. Doma toho moc nemá, a tak se rozhodne zajít do večerky pro něco k večeři. Po návratu se však nestačí divit. Během té chvilky ho totiž nějací "dobráci" stačili vykrást. Vzali, na co přišli, peníze, které si schoval do bible, oblečení, alkohol, a dokonce i pastu na zuby. Při jedné roztržce na něj dokonce soused z vyššího patra vylije kýbl studené vody. Jediné, co ho ještě tak nějak drží nad vodou, je jeho nová role, která se až nápadně podobá jeho smolnému a nelehkému životnímu období. Stále nikam nechodí, s nikým se nestýká, je pořád zavřený ve svém chladném bytě a snaží se studovat roli. Když už se zdá, že ani nemůže být hůř, přijde mu dopis z divadla. Z něj se dozvídá, že skonal jejich umělecký vedoucí a nově nastupující šéf s ním už dál nepočítá. Tím se mu zhroutila i jeho jediná jistota. Zaposlouchá se tedy do rádia, kde zrovna hrají jeho píseň. Vezme si do ruky fotku své zesnulé ženy a snaží se při vzpomínce na ni uklidnit. Když už se se vším, co se mu stalo, začne pomalu smiřovat, spustí mu pod okny nějaký hudební festival, který svým rámusem přebije i píseň z rádia. V tu chvíli ho popadne takový amok, že se sebere a rozhodne se tomu festivalovému kraválu udělat přítrž. V záchvatu hněvu tak spáchá zločin, který mu nadobro "zlomí vaz".

To, že si umí osud s člověkem hrát, je v této hře velmi zřetelně nastíněno. Podobné příběhy totiž opravdu píše sám život, neboť jak se říká, "když se daří, tak se daří". Toto zpracování životních nesnází, stejně jako herecký výkon, mi ale přišlo tak nějak vlažné. Celkem dlouho (skoro až do konce) mi trvalo, než mě Matúš Bukovčan do svého příběhu "vtáhl" a to i přes to, že díky vhodně navržené scéně ve tvaru jakési arény mohl mít člověk pocit, že je součástí hrdinova bytu. Uprostřed jeviště byl totiž ohraničený prostor znázorňující čtyři stěny bytu, kolem kterých seděli ze všech stran diváci, a uvnitř kterého se vše odehrávalo. Nápadité uspořádání scény bylo asi také na celé hře to nejzajímavější. Podle toho, co jsem si v některých ohlasech na "Spiknutí" (autorů - scéna: Matúš Bukovčan a Štěpán Jirák, režie: Matúš Bukovčan a Filip Nuckolls) přečetla, jsem rozhodně čekala víc.

Moje hodnocení: 41 %

Ondřej (M.Bukovčan)

Ondřej (M.Bukovčan)