"Spiknutí" ("Život je čudo")- Činoherní studio
(Matúš Bukovčan)
„Čudný to ale život...“ (světová premiéra „Život je čudo“ 6. února 2006, obnovená premiéra 5. října 2010)
Není to poprvé, co jsem se setkala s divadelní hrou podle námětu, ve světě velmi žádaného a oblíbeného autora tragikomedií, Neila Simona (např.: "Sklenka Sherry" alias „Drobečky z perníku“ nebo "Poslední ze žhavých milenců"). Z jeho bohaté tvorby čerpal pro své monodrama i Matúš Bukovčan. Jako předlohu si vybral dílo s názvem "Zajatec Druhé avenue" (ve filmu z roku 1975 ztvárnil hlavní roli Jack Lemmon). V původním Simonově textu byl hlavním hrdinou bankovní úředník žijící v New Yorku, v Matúšově zpracování jím je herec, kterému před dvěma roky zemřela manželka, a tak odešel ze Slovenska do Prahy, aby se tu pokusil uživit. Život se mu však začíná kompletně hroutit a on se ocitá až na jeho samém dně. Matúš tuto hru nejen napsal, upravil a režíroval, ale sám v ní i hraje hlavní, a jedinou, roli. V představení však také zazní hlasy některých jeho kolegů (Jiří Černý, Jaroslav Achab Haidler, Josef Kadeřábek, Michal Kříž, Zuzana Onufráková a Kryštof Rímský). Před lety byla hra v ČS uvedena pod názvem "Život je čudo", nyní, po obnovené premiéře, se hraje pod názvem "Spiknutí". Já si na ni zašla ve středu 13. dubna 2011.
Je opravdu parné léto. Kdo může, zapíná si v pokoji klimatizaci, stejně jako Ondřej Kováč (Matúš Bukovčan). Bohužel ale ta jeho funguje až příliš, takže má doma pouze něco kolem pěti stupňů Celsia. V divadle jsou prázdniny, a tak svůj volný čas věnuje studiu nových rolí, připravovaných na další divadelní sezónu. Podmínky mu však znepříjemňuje zima, kterou má v bytě, ale také bezohlední sousedi. Ve vedlejším bytě totiž bydlí dvě letušky, které neustále, pokud jsou zrovna doma, pořádají nějaké mejdany. Hlasitá hudba a jejich řev a smích ruší Ondřeje z koncentrace, a tak se snaží vydobýt si alespoň trochu klidu na svou práci a na spánek. Nedobře je na tom také s financemi. Nemá teď žádné příjmy a musí tedy vystačit s penězi, co mu zbyly. Doma toho moc nemá, a tak se rozhodne zajít do večerky pro něco k večeři. Po návratu se však nestačí divit. Během té chvilky ho totiž nějací "dobráci" stačili vykrást. Vzali, na co přišli, peníze, které si schoval do bible, oblečení, alkohol, a dokonce i pastu na zuby. Při jedné roztržce na něj dokonce soused z vyššího patra vylije kýbl studené vody. Jediné, co ho ještě tak nějak drží nad vodou, je jeho nová role, která se až nápadně podobá jeho smolnému a nelehkému životnímu období. Stále nikam nechodí, s nikým se nestýká, je pořád zavřený ve svém chladném bytě a snaží se studovat roli. Když už se zdá, že ani nemůže být hůř, přijde mu dopis z divadla. Z něj se dozvídá, že skonal jejich umělecký vedoucí a nově nastupující šéf s ním už dál nepočítá. Tím se mu zhroutila i jeho jediná jistota. Zaposlouchá se tedy do rádia, kde zrovna hrají jeho píseň. Vezme si do ruky fotku své zesnulé ženy a snaží se při vzpomínce na ni uklidnit. Když už se se vším, co se mu stalo, začne pomalu smiřovat, spustí mu pod okny nějaký hudební festival, který svým rámusem přebije i píseň z rádia. V tu chvíli ho popadne takový amok, že se sebere a rozhodne se tomu festivalovému kraválu udělat přítrž. V záchvatu hněvu tak spáchá zločin, který mu nadobro "zlomí vaz".
To, že si umí osud s člověkem hrát, je v této hře velmi zřetelně nastíněno. Podobné příběhy totiž opravdu píše sám život, neboť jak se říká, "když se daří, tak se daří". Toto zpracování životních nesnází, stejně jako herecký výkon, mi ale přišlo tak nějak vlažné. Celkem dlouho (skoro až do konce) mi trvalo, než mě Matúš Bukovčan do svého příběhu "vtáhl" a to i přes to, že díky vhodně navržené scéně ve tvaru jakési arény mohl mít člověk pocit, že je součástí hrdinova bytu. Uprostřed jeviště byl totiž ohraničený prostor znázorňující čtyři stěny bytu, kolem kterých seděli ze všech stran diváci, a uvnitř kterého se vše odehrávalo. Nápadité uspořádání scény bylo asi také na celé hře to nejzajímavější. Podle toho, co jsem si v některých ohlasech na "Spiknutí" (autorů - scéna: Matúš Bukovčan a Štěpán Jirák, režie: Matúš Bukovčan a Filip Nuckolls) přečetla, jsem rozhodně čekala víc.
„Čudný to ale život...“ (světová premiéra „Život je čudo“ 6. února 2006, obnovená premiéra 5. října 2010)
Není to poprvé, co jsem se setkala s divadelní hrou podle námětu, ve světě velmi žádaného a oblíbeného autora tragikomedií, Neila Simona (např.: "Sklenka Sherry" alias „Drobečky z perníku“ nebo "Poslední ze žhavých milenců"). Z jeho bohaté tvorby čerpal pro své monodrama i Matúš Bukovčan. Jako předlohu si vybral dílo s názvem "Zajatec Druhé avenue" (ve filmu z roku 1975 ztvárnil hlavní roli Jack Lemmon). V původním Simonově textu byl hlavním hrdinou bankovní úředník žijící v New Yorku, v Matúšově zpracování jím je herec, kterému před dvěma roky zemřela manželka, a tak odešel ze Slovenska do Prahy, aby se tu pokusil uživit. Život se mu však začíná kompletně hroutit a on se ocitá až na jeho samém dně. Matúš tuto hru nejen napsal, upravil a režíroval, ale sám v ní i hraje hlavní, a jedinou, roli. V představení však také zazní hlasy některých jeho kolegů (Jiří Černý, Jaroslav Achab Haidler, Josef Kadeřábek, Michal Kříž, Zuzana Onufráková a Kryštof Rímský). Před lety byla hra v ČS uvedena pod názvem "Život je čudo", nyní, po obnovené premiéře, se hraje pod názvem "Spiknutí". Já si na ni zašla ve středu 13. dubna 2011.
Je opravdu parné léto. Kdo může, zapíná si v pokoji klimatizaci, stejně jako Ondřej Kováč (Matúš Bukovčan). Bohužel ale ta jeho funguje až příliš, takže má doma pouze něco kolem pěti stupňů Celsia. V divadle jsou prázdniny, a tak svůj volný čas věnuje studiu nových rolí, připravovaných na další divadelní sezónu. Podmínky mu však znepříjemňuje zima, kterou má v bytě, ale také bezohlední sousedi. Ve vedlejším bytě totiž bydlí dvě letušky, které neustále, pokud jsou zrovna doma, pořádají nějaké mejdany. Hlasitá hudba a jejich řev a smích ruší Ondřeje z koncentrace, a tak se snaží vydobýt si alespoň trochu klidu na svou práci a na spánek. Nedobře je na tom také s financemi. Nemá teď žádné příjmy a musí tedy vystačit s penězi, co mu zbyly. Doma toho moc nemá, a tak se rozhodne zajít do večerky pro něco k večeři. Po návratu se však nestačí divit. Během té chvilky ho totiž nějací "dobráci" stačili vykrást. Vzali, na co přišli, peníze, které si schoval do bible, oblečení, alkohol, a dokonce i pastu na zuby. Při jedné roztržce na něj dokonce soused z vyššího patra vylije kýbl studené vody. Jediné, co ho ještě tak nějak drží nad vodou, je jeho nová role, která se až nápadně podobá jeho smolnému a nelehkému životnímu období. Stále nikam nechodí, s nikým se nestýká, je pořád zavřený ve svém chladném bytě a snaží se studovat roli. Když už se zdá, že ani nemůže být hůř, přijde mu dopis z divadla. Z něj se dozvídá, že skonal jejich umělecký vedoucí a nově nastupující šéf s ním už dál nepočítá. Tím se mu zhroutila i jeho jediná jistota. Zaposlouchá se tedy do rádia, kde zrovna hrají jeho píseň. Vezme si do ruky fotku své zesnulé ženy a snaží se při vzpomínce na ni uklidnit. Když už se se vším, co se mu stalo, začne pomalu smiřovat, spustí mu pod okny nějaký hudební festival, který svým rámusem přebije i píseň z rádia. V tu chvíli ho popadne takový amok, že se sebere a rozhodne se tomu festivalovému kraválu udělat přítrž. V záchvatu hněvu tak spáchá zločin, který mu nadobro "zlomí vaz".
To, že si umí osud s člověkem hrát, je v této hře velmi zřetelně nastíněno. Podobné příběhy totiž opravdu píše sám život, neboť jak se říká, "když se daří, tak se daří". Toto zpracování životních nesnází, stejně jako herecký výkon, mi ale přišlo tak nějak vlažné. Celkem dlouho (skoro až do konce) mi trvalo, než mě Matúš Bukovčan do svého příběhu "vtáhl" a to i přes to, že díky vhodně navržené scéně ve tvaru jakési arény mohl mít člověk pocit, že je součástí hrdinova bytu. Uprostřed jeviště byl totiž ohraničený prostor znázorňující čtyři stěny bytu, kolem kterých seděli ze všech stran diváci, a uvnitř kterého se vše odehrávalo. Nápadité uspořádání scény bylo asi také na celé hře to nejzajímavější. Podle toho, co jsem si v některých ohlasech na "Spiknutí" (autorů - scéna: Matúš Bukovčan a Štěpán Jirák, režie: Matúš Bukovčan a Filip Nuckolls) přečetla, jsem rozhodně čekala víc.
Moje hodnocení: 41 %
 |
| Ondřej (M.Bukovčan) |
 |
| Ondřej (M.Bukovčan) |
posted by lucifer at 12:26
0 Comments:
Okomentovat
<< Home