"Další roky ve stejnou dobu" - host Krušnohorského divadla

(Bernard Slade)

"Volné pokračování sex komedie o Doris a Georgovi, kteří se v průběhu dalších 25 let opět setkávají." (19. září 2000)

Dne 21. února 2011 uplynuly přesně dva měsíce od mé návštěvy první části životního příběhu Doris a George ("Každý rok ve stejnou dobu"), se kterou i tentokrát přijelo pražské Divadlo Bez zábradlí hostovat do Krušnohorského divadla v Teplicích. To jsem si teda nenechala ujít. Autorův odstup mezi oběma hrami však čítal dlouhých dvacet let. Po celou dobu sbíral zajímavé životní momenty i hezké chvilky, aby je pak do svého díla mohl použít. Bernard Slade (1930) je světově uznávaný dramatik, který se narodil v Kanadě, ale jako dítě žil v Anglii. Poté se však zase vrátil do Toronta, aby se po čase s manželkou a dětmi přestěhoval do Kalifornie. Největší věhlas mu vynesl hned jeho divadelní debut - "Každý rok ve stejnou dobu". Je zároveň i autorem stejnojmenného filmového scénáře, za který byl nominovaný na Oscara. Na svém kontě má mnoho divadelních, filmových i televizních scénářů (mimo jiné například: "Pocta", "Romantická komedie", "Zvláštní příležitosti", "Stará láska nerezaví" nebo "Úlet").

Hotýlek v Kalifornii se již i po pětadvacáté stává místem setkání Doris (Veronika Freimanová) a George (Zdeněk Žák). Tentokrát by zde spolu měli oslavit výročí svého seznámení, od kterého uplynulo již čtvrt století. Doris se na setkání obzvláště těší, ale George trápí jiné starosti, a tak na to tak trochu pozapomene. Později se naopak chce Doris pochlubit, že si našel podstatně mladší přítelkyni, která o Doris ví, neboť jí o ní hodně vyprávěl. Zatímco si George užívá nové známosti, Doris se rozvádí. Na další setkání doráží George i se svou malou dcerkou pojmenovanou po své dlouholeté tajné lásce. Jeho mladá přítelkyně ho opustila a dala se dohromady s jeho osobním trenérem. Dítě mu ale však nechala. Rád by požádal Doris, aby se stala po jeho boku matkou jeho malé dcerky. Ta však prožívá velmi bolestnou událost se svou vlastní dcerou, kterou v tomto pokoji před lety za Georgovi asistence porodila. Nejprve se ji snažili dát na léčení z jejích závislostí, ona jim však utekla a již pěknou řadu měsíců se neukázala ani o sobě nedala vědět. I další roky se v jejich životech mnohé mění. Malá Doris roste tatínkovi před očima. Navíc se seznámil s jednou starší ženou, která mu ji občas pohlídá stejně jako nějaké další děti, ale také mu začala radit v obchodních záležitostech. A tak další léto přijíždí jako velký pan podnikatel. Doris si zase prodělává další těžké období; tentokrát ji zradilo zdraví. Objevili jí leukémii, a tak musela podstoupit několik chemoterapií, které byly naštěstí úspěšné. Pravidelná letní setkání si však ani jeden z nich ani jednou nenechá ujít. Často při nich vzpomínají na všechno, co spolu v předešlých letech prožili. Také hlavně řeší problémy svých povětšinou dospělých dětí. Nejmladší Dorisina dcera už se konečně vrátila domů. Vše se začíná urovnávat. Je tedy nejvyšší čas, aby do toho George s Doris konečně praštili. Svůj podzim života tedy konečně stráví spolu, a to vše zpečetí svatbou. Konec dobrý, všechno dobré.

Už jsem skoro ani nedoufala, že tyto dvě části jednoho příběhu někdy uvidím, a najednou se mi podařilo během dvou měsíců shlédnout obě. Velmi mě zajímalo, co se ještě dá přidat do tohoto pokračování, ale rozhodně to nebyla nuda, jak by se mohlo dát čekat. Rozhodně těch dvacet let na sbírání materiálů na napsání "Dalších roků" stálo za to. Dokonce bych řekla, že se mi líbily ještě o něco víc, než ty "první" roky. Oba hrdinové zde procházejí mnohem hlubšími momenty a vyzrálejší částí života. Od toho se odvíjí i humor a nadhled nad vlastními osudy i přibývajícími roky. Rozhodně se nedá říct, že by i v pokročilejším věku nějak zvlášť ztráceli na vitalitě. Na obou představitelích hlavních rolí jsou naprosto patrné společně strávené roky na jednom jevišti. Skvěle si spolu sedí a dobře se doplňují. Prostoru, aby dokázali svůj talent a um, dostali spoustu, a moc dobře ho využili. Důkazem jejich kvalit je jistě i sama oblíbenost tohoto představení. Hra (autorů - překlad: Dana Hábová, scéna: Otakar Schindler, kostýmy: Lucie Loosová, režie: Jiží Menzel a další) je rozdělena do šesti částí, šesti různých roků. Předěly mezi nimi vyplňuje hudba, která tak lépe dokresluje atmosféru let, ve kterých se pak oba setkávají. Je to velmi dobrý nápad, ale spíše než tmu v sále, bych si k té hudbě dokázala představit i nějaké to kratší taneční vystoupení. Vypadalo by to určitě mnohem živěji a možná i vtipněji. Každopádně i tak oceňuji velmi inteligentní humor v jednotlivých scénách a vůbec celé skvěle napsané dialogy. Pro ty, co by se rozhodli na toto představení zajít, není nezbytně nutné vidět jeho první část (Každý rok ve stejnou dobu). Ačkoliv připouštím, že ti, co už Doris a George znají, lépe pochopí některé z narážek. Byl to zajímavý pocit, přijít po pár měsících zase do divadla, vidět na scéně stejný pokoj a pokračovat v dříve načatém příběhu.
Moje hodnocení: 75 % 

George a Doris (Z.Žák a V.Freimanová)

Doris a George (V.Freimanová a Z.Žák)

 George a Doris (Z.Žák a V.Freimanová)

"Nordost" - Činoherní studio

(Torsten Buchsteiner)

"PROLOG: Ve středu 23. října 2002 ve 21:05 útočí 42 Čečenců na moskevské divadlo Na Dubrovce. Přerušují představení muzikálu NORD-OST a berou 850 lidí jako rukojmí. Jejich požadavek: úplné stažení ruských vojsk z Čečenska. Rukojmí jsou v divadle drženi 57 hodin a o život přijde 170 lidí." (premiéra 7. listopadu 2008)

Jednou z dramaturgických linek, kterých se ČS snaží držet, je uvádění politických textů, nebo alespoň takových textů, které se přímo či nepřímo politického dění dotýkají. Snaží se tak o to, aby vybrané události nezůstaly zapomenuty či nepovšimnuty. V minulosti k nim patřili např. Taboriho "Kanibalové", či aktuálně Fuksův "Mundstock" nebo inscenované čtení "Konference ve Wannsee". Již před nějakým časem jsem viděla záznam inscenace uváděný na ČT2 a musím říct, že mě tento velmi silný příběh v podání těchto tří žen velmi zaujal. Však ne náhodou za něj také všechny protagonistky získaly ocenění za nejlepší herecký výkon v rámci festivalu České divadlo 2009. Nicméně i sám autor za hru získal prestižní cenu Elske-Lasker-Schüler-Dramatikerpreis 2005. Svůj námět čerpal z jedné tragické události, která se stala v moskevském divadle Na Dubrovce. Dne 23. října 2002 byl zrovna na repertoáru velmi populární ruský muzikál Nord-Ost. Tato freska z ruských dějin od roku 1913 až do obléhání Leningradu, rámovaná polárnickým příběhem o objevení souostroví Severní země se stala naprostým diváckým hitem, vždy hojně navštěvovaným. Bohužel tedy jen do této smutné události, která si vyžádala mnoho lidských životů. Přestože se muzikál po této tragédii vrátil znovu na jeviště, nedokázal již přilákat dostatečný počet diváků, jako tomu bylo dříve. Jen těžko se dá zapomenout.

Nejprve se dozvídáme o situaci v Čečensku, o bojích a o příbězích tří žen, které tato válka nějakým způsobem na celý život poznamenala. Jako první svůj příběh vypráví Zura (Zuzana Onufráková), mladá třiadvacetiletá Čečenka, které jedna odražená kulka zabila manžela Aslama. Bombardováním pak přišla i o svůj dům, mnohé známé a rodinu. Skrývala se a přežívala, kde se dalo. Až jednoho dne potkala svou kamarádku Selu, která ji přivedla k Movsaru Barajevovi do tréninkového tábora. Zde podstoupila tvrdý výcvik, aby se z ní stala expertka na zbraně, výbušniny, řízení všemožných dopravních prostředků a mnohé další bojové techniky. Jako vycvičená vražedkyně - tzv. černá vdova, byla spolu s několika dalšími zhruba čtyřiceti lidmi vybrána do zvláštního komanda, které mělo v osudný den zaútočit na divadlo. K tomu všemu ji dohnala jen touha po pomstě za smrt Aslama, stejně jako mnohé další ženy, které válkou přišli o muže a děti. I manžel Tamary (Nataša Gáčová) Nikolaj byl ve válce v Čečensku. Velmi ho každodenní boje poznamenaly na duši. Po 16 měsících se vrátil domů jako úplně jiný člověk, svou ženu ani dceru Táňu málem nepoznal. Nakonec to psychicky neunesl a spáchal sebevraždu. Oleg, manžel pětačtyřicetileté Olgy (Marta Vítů), se také velmi zblízka setkal při jedné ze svých služebních cest do Čečenska s násilím Barajevových lidí. Zastavil je zátaras na cestě, mysleli, že v bednách jsou nastražené bomby, ale byly tam uříznuté hlavy čtyř unesených inženýrů. Dále se dozvídáme od Olgy, jakou dlouhou dobu šetřila na lístky na muzikál Nord-Ost, které nebyly zrovna nejlevnější. Do divadla se na něj nejvíce těšila její mladší dcera Mája, která toužila být tanečnicí. Starší dcera Ludmila o představení zájem neměla. Koupila nakonec tedy jen tři lístky, které i tak dost poznamenaly jejich rodinný rozpočet, a nakonec i jejich životy. I Tamara měla koupené tři lístky, pro sebe, svou matku i dceru. Nakonec ale v nemocnici, kde pracuje jako lékařka, vzala noční službu za kolegu a řekla matce, že tedy nemohou jít, ať ty lístky zase prodá.
Je večer před představením. Zatímco se mnoho lidí s nadšením chystá do divadla, aby si užili krásný zážitek z muzikálového představení, na jiném konci města vyjíždějí tři dodávky s municí a ozbrojenými Čečenci do akce. Během druhého dějství vtrhnou do divadla a ze všech lidí v něm udělají své rukojmí. Drží je tam nakonec dlouhých 57 hodin, během nichž se snaží s ruskou stranou vyjednávat své podmínky. Rusové na ně však v žádném případě nechtějí přistoupit a stále jen vyjednávání protahují. Raději plánují svou protiteroristickou akci. To už je na místě i Tamara s kolegou, jsou v pohotovosti před divadlem. Bohužel také zjistila, že její matka lístky neprodala a s Táňou rovněž sedí v hledišti. Podmínky v divadle nejsou nijak dobré a situace se stále více přiostřuje. Rusové spouští svou akci a do divadla pouští uspávací plyn. Lidé začínají odpadávat. Barajev s dalšími muži utíkají do patra a ženy tam nechávají napospas svému osudu. Zura najednou zjišťuje, že je pro ni život víc než smrt a nechce tady zemřít. Převlékne se za rukojmí a s dalšími lidmi utíká z divadla. Akce nebyla zrovna nejlépe organizovaná, a tak dost lidí umírá zbytečně udušením. Mezi mrtvými je i manžel Olgy, kterého se nepodařilo dostat z divadla, zůstal sedět na svém místě. Osudy všech tří žen se tak přeci jen vzájemně setkaly. Všechny se díky tomuto rusko-čečenskému sporu staly vdovami.

Jen velmi těžko se tomuto podobná tragédie hodnotí kladně, ale pokud alespoň na okamžik nebudu myslet na to, co se tehdy opravdu stalo a vezmu inscenaci pouze jako divadelní hru, musím ji hodnotit jenom pozitivně. Autorům (překlad: Michal Kotrouš, scéna: Štěpán Jirák, hudba: Patrik Charvát, dramaturgie: Johana Součková, režie: Filip Nuckolls a další) se podařilo naprosto skvěle navodit onu tísnivou a nepříjemnou atmosféru, která v divadle panovala. Jistě tomu pomohl i fakt, že se většina příběhu skutečně v divadle odehrála. Naopak trochu jiný rozměr inscenaci dodalo právě ono vyprávění tří žen, jejichž životy se v daný čas na daném místě setkaly. Každá podala na celou tu událost svůj vlastní pohled, což o všem vypovídalo jaksi objektivněji a dávalo tak příběhu mnohem osobnější rozměr. Diváci měli jedinečnou možnost nahlédnout do celé tragédie z několika možných úhlů pohledu a lépe si na to vše tak udělat nějaký svůj vlastní názor. Výkony všech tří žen byly naprosto jedinečné. Svůj, ne zrovna snadný, navíc vzájemně se prolínající text dokázaly přednést naprosto přesvědčivě. Každá do něj přidala ty správné emoce, které jejich role vyžadovaly. Zura Zuzky Onufrákové mluvila dost rezignovaně a také s příchutí pomsty, Tamara Natašy Gáčové působila zase mnohem pragmatičtěji, místy chladněji, ale většinou velmi duchapřítomně a Olga Marty Vítů jasně mateřsky, soucitně. Určitě si svá ocenění zasloužily. Tleskám a gratuluji.
Moje hodnocení: 83 %

Olga (M.Vítů)

Tamara (N.Gáčová)

Zura (Z.Onufráková)

 při přebírání ocenění (N.Gáčová, M.Vítů a Z.Onufráková)

"Caveman" - host Severočeského divadla

(Rob Becker)

"Máte chuť se rozesmát až k slzám? Přijďte se podívat na slavnou one-man show o tom, co dělá muže mužem a ženu ženou, o rozdílech mezi námi, o lásce, partnerství a vtipně utajených kvalitách obou pohlaví." (premiéra 28. ledna 2005)

Již 20 let uplynulo od prvního uvedení této hry v San Franciscu, přesto to na její popularitě není nijak patrné. Fenomén obhajoby jeskynního muže svými uvedeními všude možně po světě a mnohými reprízami trhá nejeden rekord. Sám autor, který hru napsal, ji i sám na jevišti uvádí. Svou cestu si s ní našel v roce 1995 i na Broadway, kde se hraje v divadle Helen Hayes na 44. ulici. Po svém 399. uvedení na těchto prknech 17. července 1996 se dočkala zápisu do divadelních kronik, když překonala hry "Hledání inteligentního života ve vesmíru" Lily Tomlinové a "Svět podle mě" Jackie Masonové. Tehdy se stala nejdéle hraným představením jednoho herce v historii Broadwaye. Na památku této události dokonce vyhlásil starosta New York City Rudolph Gulliani 18. červenec 1996 v NYC "Dnem jeskynního muže" a přejmenoval 44. Západní ulici na ulici "Jeskynního muže" (Caveman Way). Představení mělo více než 700 repríz a potom se vydalo na turné po USA. Kromě Ameriky slavil úspěchy například také v Anglii, Francii, Německu, Jihoafrické republice, a dokonce i na Islandu. Já si na hostující představení v Ústí nad Labem zašla 2. února 2011.

Vše se začíná na jednom večírku, kde je jeden z mužů (Jan Holík) konfrontován ženami otázkou "Proč jste takoví kreténi?". Absolutně ho tato otázka zaskočí a neví na ni odpovědět. Nicméně mu to nedá a začne se otázkou hlouběji zabývat. Dokonce tak hluboko, že se v mysli přenese až do dávných dob, kdy Zemi ještě obývali naši pravěcí předkové - jeskynní lidé. Už tehdy je možné pozorovat rozdílné životní strategie žen a mužů. Zatímco něžnější pohlaví se zabývalo spíše péčí o rodinu a také sběrem potravy, muži byli odjakživa lovci. Rozdíly jsou zde zjevné na první pohled. Při sběru ženy vnímaly celý prostor kolem sebe, poznávaly a sledovaly vše, co bylo možné a díky tomu se jejich smysly více rozvíjely a bystřily. Muži oproti tomu při lovu směřovali vše jen k jednomu jedinému bodu a tím byl cíl, který chtěli ulovit. Pokud se od tohoto základního principu ženy-sběračky a muže-lovce odpíchneme, zjistíme, že funguje dlouhá léta až dodnes. Je tedy zřejmé, že jednání žen se naprosto liší od jednání mužů a vzájemně tak způsobují určitá nedorozumění či rozpory, a to v těch nejběžnějších každodenních situacích. Začíná to už třeba u dětských her. Chlapci se raději perou nebo na sebe všemožně útočí, podnikají určitá dobrodružství, zatímco většina dívek si hraje na všední věci dospělých a například o své panenky, se kterými si hrají asi nejčastěji, se starají jako o své děti. V dospělosti pak samozřejmě mnohem více dbají na pořádek v domácnosti, zatímco chlapi své věci rádi odhazují tam, kam prostě padnou. Tím ženy dohánějí k šílenství, zatímco ty zase šílí z nich. Dále to mohou být nákupy. Spousta žen ráda nakupuje. Dovedou v obchodech trávit mnoho času, což rozhodně nepatří mezi oblíbené činnosti mužů. Ti jdou nakupovat, jenom když není zbytí a to tak, že se zaměří jen na tu věc, pro kterou si přišli, a tu si také odnesou. Nedovedou pochopit ženy, co na těch nákupech mají, stejně jako ženy zase nemohou pochopit například, jak je může bavit sledovat věčně nějaký fotbal či hokej v televizi. Patrné rozdíly jsou i v mužském a ženském slovníku. Mezi svými se muži baví rozhodně jinak, po svém. Rozhodně by pak ale tyto termíny neměli používat v rozhovorech se ženami. Ty by si je totiž nemusely vyložit správně. Prostě a jednoduše chování mužů i žen je tak nějak přirozené, i když se od sebe nápadně liší. Rád tak došel k poznání, že se za své chování nemusí nijak stydět a ani to své "kreténství" nijak obhajovat. Vrací se na večírek a dívkám svou odpovědí vytře zrak.

Tato hra (autorů - režie: Patrik Hartl, hudba: David Kraus a další) je klasická obhajoba mužství, kde nejsou ani tak z mužů kreténi jako z žen absolutní blbky. Určitě by se dala ve stejném duchu napsat i hra na obhajobu žen, ale stejně by to rozdíly mezi muži a ženami nijak nezměnilo ani neobhájilo. Vždy tam totiž budou. Nerada slyším, když se říká "vždyť je to jen chlap, má to v genech". Jak snadná a jednoduchá zbraň či výmluva, nicméně ženy jsou schopnější a ochotnější to tak brát. Muži na to ale často jen hřeší a málokdy se snaží přizpůsobit ženám, víc je chápat, cítit a vnímat, což by někdy rozhodně měli. Pokud se o to ale občas pokusí, bývá obvykle dost zjevné, že to dělají jen "aby se neřeklo"; nebývá to upřímné. A tak je vážně lepší se tomuto představení některých lidských neřestí a odlišností jen zasmát, a ne o tom příliš přemýšlet. Pokud bych tedy dala rozum stranou, věřím, že se v tom mnozí najdou, alespoň v nějakých situacích ano. Vše bylo podáno vtipnou a nenásilnou formou. Každý si určitě rád zajde na takovýto lehčí divadelní kus, kde se dá i dobře od srdce zasmát. Zvlášť když je do této one-man show obsazen kvalitní protagonista. Na Honzovi Holíkovi je jednoznačně patrné množství odehraných repríz i chuť, s jakou se do Cavemana pouští. Určitě se mu i velmi líbí komunikace s publikem, do které rád přihodí i nějakou svou vzpomínku, která ho zaujala z nějakého jinde uvedené představení "jeskynního muže". I když se já osobně s nastíněným typem žen příliš neztotožňuji, vím, že je takových mezi námi dost. Muži mi zase svou podstatou, kterou se ve hře snažili obhájit, přijdou všichni víceméně stejní. Je vážně těžké spolu někdy vycházet, když, jak se praví, jsou muži z Marsu a ženy z Venuše. Nemohou žít spolu ani bez sebe. Tak to prostě je a nedá se s tím nic moc dělat. Jen se musíme se brát tací, jací jsme, abychom spolu mohli jakžtakž vycházet a žít.
Moje hodnocení: 77 %

Caveman (J.Holík)

Caveman (J.Holík)