Divadlo a já 2004-2015: "Nordost"

(Torsten Buchsteiner)

"PROLOG: Ve středu 23. října 2002 ve 21:05 útočí 42 Čečenců na moskevské divadlo Na Dubrovce. Přerušují představení muzikálu NORD-OST a berou 850 lidí jako rukojmí. Jejich požadavek: úplné stažení ruských vojsk z Čečenska. Rukojmí jsou v divadle drženi 57 hodin a o život přijde 170 lidí." (premiéra 7. listopadu 2008)

Jednou z dramaturgických linek, kterých se ČS snaží držet, je uvádění politických textů, nebo alespoň takových textů, které se přímo či nepřímo politického dění dotýkají. Snaží se tak o to, aby vybrané události nezůstaly zapomenuty či nepovšimnuty. V minulosti k nim patřili např. Taboriho "Kanibalové", či aktuálně Fuksův "Mundstock" nebo inscenované čtení "Konference ve Wannsee". Již před nějakým časem jsem viděla záznam inscenace uváděný na ČT2 a musím říct, že mě tento velmi silný příběh v podání těchto tří žen velmi zaujal. Však ne náhodou za něj také všechny protagonistky získaly ocenění za nejlepší herecký výkon v rámci festivalu České divadlo 2009. Nicméně i sám autor za hru získal prestižní cenu Elske-Lasker-Schüler-Dramatikerpreis 2005. Svůj námět čerpal z jedné tragické události, která se stala v moskevském divadle Na Dubrovce. Dne 23. října 2002 byl zrovna na repertoáru velmi populární ruský muzikál Nord-Ost. Tato freska z ruských dějin od roku 1913 až do obléhání Leningradu, rámovaná polárnickým příběhem o objevení souostroví Severní země se stala naprostým diváckým hitem, vždy hojně navštěvovaným. Bohužel tedy jen do této smutné události, která si vyžádala mnoho lidských životů. Přestože se muzikál po této tragédii vrátil znovu na jeviště, nedokázal již přilákat dostatečný počet diváků, jako tomu bylo dříve. Jen těžko se dá zapomenout.

Nejprve se dozvídáme o situaci v Čečensku, o bojích a o příbězích tří žen, které tato válka nějakým způsobem na celý život poznamenala. Jako první svůj příběh vypráví Zura (Zuzana Onufráková), mladá třiadvacetiletá Čečenka, které jedna odražená kulka zabila manžela Aslama. Bombardováním pak přišla i o svůj dům, mnohé známé a rodinu. Skrývala se a přežívala, kde se dalo. Až jednoho dne potkala svou kamarádku Selu, která ji přivedla k Movsaru Barajevovi do tréninkového tábora. Zde podstoupila tvrdý výcvik, aby se z ní stala expertka na zbraně, výbušniny, řízení všemožných dopravních prostředků a mnohé další bojové techniky. Jako vycvičená vražedkyně - tzv. černá vdova, byla spolu s několika dalšími zhruba čtyřiceti lidmi vybrána do zvláštního komanda, které mělo v osudný den zaútočit na divadlo. K tomu všemu ji dohnala jen touha po pomstě za smrt Aslama, stejně jako mnohé další ženy, které válkou přišli o muže a děti. I manžel Tamary (Nataša Gáčová) Nikolaj byl ve válce v Čečensku. Velmi ho každodenní boje poznamenaly na duši. Po 16 měsících se vrátil domů jako úplně jiný člověk, svou ženu ani dceru Táňu málem nepoznal. Nakonec to psychicky neunesl a spáchal sebevraždu. Oleg, manžel pětačtyřicetileté Olgy (Marta Vítů), se také velmi zblízka setkal při jedné ze svých služebních cest do Čečenska s násilím Barajevových lidí. Zastavil je zátaras na cestě, mysleli, že v bednách jsou nastražené bomby, ale byly tam uříznuté hlavy čtyř unesených inženýrů. Dále se dozvídáme od Olgy, jakou dlouhou dobu šetřila na lístky na muzikál Nord-Ost, které nebyly zrovna nejlevnější. Do divadla se na něj nejvíce těšila její mladší dcera Mája, která toužila být tanečnicí. Starší dcera Ludmila o představení zájem neměla. Koupila nakonec tedy jen tři lístky, které i tak dost poznamenaly jejich rodinný rozpočet, a nakonec i jejich životy. I Tamara měla koupené tři lístky, pro sebe, svou matku i dceru. Nakonec ale v nemocnici, kde pracuje jako lékařka, vzala noční službu za kolegu a řekla matce, že tedy nemohou jít, ať ty lístky zase prodá.
Je večer před představením. Zatímco se mnoho lidí s nadšením chystá do divadla, aby si užili krásný zážitek z muzikálového představení, na jiném konci města vyjíždějí tři dodávky s municí a ozbrojenými Čečenci do akce. Během druhého dějství vtrhnou do divadla a ze všech lidí v něm udělají své rukojmí. Drží je tam nakonec dlouhých 57 hodin, během nichž se snaží s ruskou stranou vyjednávat své podmínky. Rusové na ně však v žádném případě nechtějí přistoupit a stále jen vyjednávání protahují. Raději plánují svou protiteroristickou akci. To už je na místě i Tamara s kolegou, jsou v pohotovosti před divadlem. Bohužel také zjistila, že její matka lístky neprodala a s Táňou rovněž sedí v hledišti. Podmínky v divadle nejsou nijak dobré a situace se stále více přiostřuje. Rusové spouští svou akci a do divadla pouští uspávací plyn. Lidé začínají odpadávat. Barajev s dalšími muži utíkají do patra a ženy tam nechávají napospas svému osudu. Zura najednou zjišťuje, že je pro ni život víc než smrt a nechce tady zemřít. Převlékne se za rukojmí a s dalšími lidmi utíká z divadla. Akce nebyla zrovna nejlépe organizovaná, a tak dost lidí umírá zbytečně udušením. Mezi mrtvými je i manžel Olgy, kterého se nepodařilo dostat z divadla, zůstal sedět na svém místě. Osudy všech tří žen se tak přeci jen vzájemně setkaly. Všechny se díky tomuto rusko-čečenskému sporu staly vdovami.

Jen velmi těžko se tomuto podobná tragédie hodnotí kladně, ale pokud alespoň na okamžik nebudu myslet na to, co se tehdy opravdu stalo a vezmu inscenaci pouze jako divadelní hru, musím ji hodnotit jenom pozitivně. Autorům (překlad: Michal Kotrouš, scéna: Štěpán Jirák, hudba: Patrik Charvát, dramaturgie: Johana Součková, režie: Filip Nuckolls a další) se podařilo naprosto skvěle navodit onu tísnivou a nepříjemnou atmosféru, která v divadle panovala. Jistě tomu pomohl i fakt, že se většina příběhu skutečně v divadle odehrála. Naopak trochu jiný rozměr inscenaci dodalo právě ono vyprávění tří žen, jejichž životy se v daný čas na daném místě setkaly. Každá podala na celou tu událost svůj vlastní pohled, což o všem vypovídalo jaksi objektivněji a dávalo tak příběhu mnohem osobnější rozměr. Diváci měli jedinečnou možnost nahlédnout do celé tragédie z několika možných úhlů pohledu a lépe si na to vše tak udělat nějaký svůj vlastní názor. Výkony všech tří žen byly naprosto jedinečné. Svůj, ne zrovna snadný, navíc vzájemně se prolínající text dokázaly přednést naprosto přesvědčivě. Každá do něj přidala ty správné emoce, které jejich role vyžadovaly. Zura Zuzky Onufrákové mluvila dost rezignovaně a také s příchutí pomsty, Tamara Natašy Gáčové působila zase mnohem pragmatičtěji, místy chladněji, ale většinou velmi duchapřítomně a Olga Marty Vítů jasně mateřsky, soucitně. Určitě si svá ocenění zasloužily. Tleskám a gratuluji.
Moje hodnocení: 83 %