"Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi" - host Činoherního studia

(Tom Stoppard)

„Nikdy nepochopili, proč mají zemřít…“ (premiéra 11. ledna 2006)

Ano, skvělý nápad. Stejně jako spoustu diváků i divadelníků mě nadchl nápad sira Toma Stopparda, rozeného Tomáše Strausslera, který v Edinburghu v roce 1966 uvedl svou novou hru inspirovanou jedním z nejznámějších děl dramatika Williama Shakespeara – Hamletem. Jejími hlavními hrdiny však nebyl Hamlet, král, královna ani bratrovrah, ale postavy, které v dramatu mají jenom okrajovou roli, aby nakonec zvýšily počet obětí. Jsou jimi dva princovi spolužáci. Jeho hru hned čekala cesta z malého divadla na větší scény například Národní divadlo v Londýně nebo Broadway v New Yorku. Získal spoustu ocenění – hru roku, hru desetiletí; dokonce byl prohlášen nejlepším dramatikem roku 1968. Dílo bylo i zfilmováno (hlavní role: Gary Oldman a Tim Roth) a v roce 1990 získal na MFF v Benátkách Zlatého lva. Když jsem se dozvěděla, že hru nastudovali i u nás a že hlavní role mají mít Martin Hofmann, který mě zaujal už ve "Večírku na Seině", a také můj oblíbený „činoherák“ Marek Němec, čekala jsem na příležitost vyrazit do Prahy. Nakonec jsem se dočkala nečekaného a to, když k nám do ČS přijel 15. listopadu 2007 Divadelní spolek Kašpar na hostování.

Rosencrantz (Marek Němec) a Guildenstern (Martin Hofmann) byli pozváni na hrad Elsinor. Příběh začíná v momentě, kdy se na své cestě probudí a neví kudy dál. Házejí si mincí, ale pořád padá hlava. Setkávají se s potulnými herci, v jejichž čele stojí první herec (František Kreuzmann), který jim za pomoci svých kolegů (Václav Jakoubek a Filip Nuckolls) předvádí své umění a možnosti. Rose s Guilem to však příliš nenadchne, a tak pokračují dál na hrad. Konečně se dozvídají o svém poslání. Král s královnou je žádají, aby zkusili zjistit příčinu Hamletova podivného chování. Ten je uvítá, ale nic ze svého plánu jim neprozradí. Oběma hrdinům nezbývá než pozorovat, co se na dvoře děje a podle toho si musí celou skládačku sestavovat sami. Nemají jedinou příležitost zasáhnout do děje. Na pozadí celého jejich pobytu zde se mezitím odehrává ono známé drama. Druhý den se Ros s Guilem ocitají na lodi smeřující do Anglie. Byl jim svěřen dopis s posláním, který mají předat anglickému králi. V jedné ze svých mnoha debat dospějí k závěru, že vlastně vezou Hamleta na smrt, ten však své „přátele“ obelstí a z lodi uteče; zároveň také změní jména v dopise na jejich. Nikoho tak nepřekvapí, že „Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi“.

Byli nudní, obyčejní a vlastně vším jen tak prošli, aniž by zde něco zanechali. Přesto bylo zajímavé být na „známém“ místě, ve „známém“ příběhu, ve „známé“ době, a přitom vše sledovat z opačného pohledu. Byli podobnými pozorovateli, kterými by mohl být každý z nás, pokud by bylo možné se tam v čase a prostoru přesunout. Každý si mohl vyslechnout spoustu jejich rádoby duchaplných filozofických úvah, kterým snad ani sami nerozuměli, nebo si s nimi zahrát hru na otázky. Když budete pozorní, možná i odhalíte její pravidla. Martina Hofmanna, stejně jako ve „Večírku“, musím ocenit za text, který se zvládl naučit a dofilozofovat až do konce a všem divákům, kteří chtěli jeho myšlenky pochopit a vstřebat, skutečně zamotat hlavu. A Marek Němec mu zvládl dobře sekundovat. Dokonce i pan režisér Filip Nuckolls se v epizodní roličce potulného herce pořádně rozparádil. Návrh scény vypadal zdánlivě jednoduše, ale coby zákulisí příběhu posloužil velmi efektivně. Hlavní Hamletův příběh se tak odehrál jako stínohra „potulných herců“ doplněná hlasy z reproduktoru. Hru (autorů – režie: Filip Nuckolls, dramaturg: Jakub Špalek, scéna: Libuše Josefy, kostýmy: Vladislava Prudičová, hudba: Petr Malásek a další) doporučuji jen těm, kteří viděli nebo alespoň znají „Hamleta“ a mají zájem vidět ho trochu jinak.
Moje hodnocení: 66 %

Guildenstern a Rosencrantz (M.Hofmann a M.Němec)

herci a Guil (V.Jakoubek, F.Rajmont, F.Kreuzmann a M.Hofmann)

Guil a Ros (M.Hofmann a M.Němec)

"Don Quijote" - host Domu Kultury

(Miguel de Cervantes, Milan Lasica, Július Satinský a Vladimír Strnisko)

„Klasika, jak ji neznáte.“ (premiéra 1. listopadu 2006)

Hned druhý den po „Britney“ 6. listopadu 2007 jsem měla možnost navštívit rovnou dvě zajímavé akce, dvou již dříve zmíněných projektů - „Ústecké forbíny“ nebo „Nové osy“. Nakonec jsem dala přednost neklasicky podané klasice Dona Quijota hostujícího divadla Kalich před hrou „Macbeth“ Ostravského divadla P.B. Jednak jsem byla zvědavá na naše pány komiky Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse a jednak taky na zpracování, které si před lety napsali Milan Lasica a Július Satinský pro sebe přímo na těla. Dokonce svou osobitou úpravu pod dohledem režiséra Vladimíra Strniska začali i zkoušet, ale bohužel pan Satinský tento projekt opustil. Dramaturgovi Janu Kolářovi však bylo líto tento scénář nechat jen tak v zapomnění a po domluvě s Milanem Lasicou se rozhodli hru za pomoci našich předních komiků oživit.

Dvě na první pohled ztracené existence bloumají krajem a táboří pod širákem. Mají roztrhané šaty ovázané provázkem, děravé boty a v kapsách jen díry, přesto je jeden z nich pánem a druhý sluhou. Potulný rytíř don Quijote (Jiří Lábus) tak touží po hrdinských dobrodružstvích, že si je ve své hlavě vytvoří a dokáže tak zápasit i s větrnými mlýny, ve kterých vidí obry. Sancho Panza (Oldřich Kaiser) je jeho ochráncem a zároveň i rádcem a učitelem. Předčítá mu z knih, neboť don Quijote číst neumí a poutavé čtení svého přítele si velmi oblíbil. Také to obohacuje jeho fantazii, která ho o to víc nutí hnát se do naprosto nemožných soubojů například s rozzuřeným stádem dobytka. Sancho Panza ho ze všeho šťastně vyseká a za odměnu dostane slib, že mu bude patřit celý ostrov, na němž bude sám vládnout. Další pohádka, která ve svém výsledku oba přátele ještě víc sblíží. Sancho i nadále putuje se svým pánem, vypráví mu poutavé příběhy, který si don Quijote vždy rád a znovu poslechne, zpívají spolu písničky a prostě k sobě patří jako levá a pravá ruka.

Samotný příběh známého díla Dona Quijota se mi nikdy nezdál příliš zajímavý na to, aby mě nějak zvlášť zaujal, přesto jsem se těšila a byla jsem zvědavá na výkony oblíbené dvojice Kaiser-Lábus. Vždy jsem jejich výstupy ráda sledovala a bavily mě. Líbilo se mi, jak uměli z každé situace svou nápaditou improvizací vybruslit. Měli svá typická gesta, o která se opírali a kterými své diváky dostávali. Bohužel ale musím říct, že zde jako by jim došel dech. Samozřejmě vím, že roky přibývají a sil ubývá, ale i tak si myslím, že do hry nedali ani zdaleka, co mohli. Zvláště patrné to bylo u Oldřicha Kaisera. Své maximum tohoto představení, a zároveň výkon podobný těm, na které jsou u něj diváci zvyklí, předvedl při vyprávění příběhu nerovného souboje, který může vyhrát i domnělý outsider. Vše ostatní, včetně písní, které zřejmě jejich „putování“ měly oživit, bylo nemastné, neslané. Dost diváků bohužel vydrželo pouze první část; druhá byla naštěstí o něco lepší. Jiří Lábus uhrál o něco vyrovnanější a plnější výkon, ale ani ten bohužel nebyl stoprocentní. Je to škoda, ale třeba právě neměli svůj den. Také jsem moc nepochopila záměr autorů (překlad a dramaturgie: Jan Kolář, režie: Vladimír Strnisko, scéna: Ivo Žídek, kostýmy: Josef Jelínek, hudba: Jaroslav Filip a Miroslav Kořínek, texty písní: Milan Lasica a Tomáš Janovic, a další). Jednak scéna vypadala jako opuštěné divadlo se zaprášenými a zašlými rekvizitami, navíc také ani nebylo patrné, zda-li opravdu putují nebo si o všem pouze vypráví či vzpomínají. Naštěstí mám celkem bujnou fantazii, takže jsem si dílo dokázala dokreslit po svém. Dokonce i chybějící gesta a výrazy Oldřicha Kaisera, která jsem v daných okamžicích očekávala a která by zaručeně diváky potěšila.
Moje hodnocení: 46 %

Don Quijote a Sancho Panza (J.Lábus, O.Kaiser)

Sancho Panza (O.Kaiser)

Don Quijote a Sancho Panza

"Britney goes to heaven" - host Činoherního studia

(Petr Kolečko)

„Nebeská komedie, parodující umělý svět reality show. Tak kdo vypadne jako první?“ (premiéra 29. září 2006)

Není to tak dlouho, kdy jsem zmiňovala projekt nová osa. Mimo ČS a HaDivadla se do něj zapojilo i ostravské Divadlo Petra Bezruče, které si pro svou návštěvu v Ústí nad Labem vybralo termín 5.-6. listopadu 2007. DPB vzniklo již v roce 1945 jako studentské divadlo Kytice, později Divadlo mladých. Na jeho jevišti se vystřídala i řada významných osobností, pro které byla Ostrava odrazovým můstkem v jejich další kariéře (např.: Petr Čepek, Jiří Hrzán, Jiří Kodet, Zdeněk Žák, Ladislav Mrkvička, Jiří Wimmer, Jan Kačer a další). V roce 1997 poté, co bylo divadlo jako příspěvková organizace zrušeno, zvítězila v konkursu na jeho provozování Divadelní společnost Petra Bezruče. Svoji nejlepší éru zaznamenalo divadlo pod uměleckým vedením režiséra Janusze Klimszy. Mezi jeho ocenění patří například Cena Alfréda Radoka 2001 za nejlepší inscenaci „Skleněný zvěřinec“, Cena Alfréda Radoka 2003 2. místo za Divadlo roku, dokonce i Cena Thálie 2003 pro mladého umělce do 33 let pro Lucii Žáčkovou nebo Cena Thálie 2004 pro mladého umělce do 33 let pro Filipa Čapku.

V očistci, v jakémsi mezičase a meziprostoru mezi pozemským životem a nebem se ocitá skupinka lidí, kteří zemřeli násilnou nebo tragickou smrtí. Je zde pobožná Marie (Marcela Čapková) trpící silným mateřským komplexem, mladý sparťanský chuligán Hool (Tomáš Krejčí j.h.) žijící pouze fotbalovými zápasy a následnými potyčkami, obyčejný ušmudlaný dělník Kolben (Tomáš Dastlík), který ještě své zvrácené JÁ odhalí, ale také nejnepravděpodobnější kandidát do nebe, jímž je jednapadesátinásobný vrah, zásadový a sečtělý mafián Bruno (Jan Vlas). Největší rozruch tu však působí přítomnost americké popové zpěvačky Britney Spears (Tereza Vilišová), která k neutahání dovede nacvičovat své sexuálně laděné taneční sestavy. Každý si sebou přinesl svůj stříbrný kufřík (podobně jako ve „Vyvolených“), ve kterém má typické atributy svého života. Na všechny zde jako jistý důvěrník a pozorovatel dohlíží anděl Gabriel (Viktor Dvořák). Stejně jako v jiných reality show, kdy je skupina lidí uzavřena na menším prostoru, začíná postupem času docházet ke konfrontacím mezi jednotlivými adepty. Je tomu tak i tady v očistci. Marie se ke všem snaží chovat mateřsky. Hool kouří, heiluje a nadává. Kolben se zas tváří jako malé ubohé štěnátko, které by si chtělo najít kamaráda. Začne tak víc „dolejzat“ za Hoolem, kterému jejich přátelství přijde absurdní; o to víc, když na vlastní kůži pozná, jaké přátelství měl na mysli Kolben, který svou nejtajnější touhu uskutečnil právě zde. Bruno čte a začíná se kát ze svých hříchů. A Britney se mezi nacvičováním sestav a zpěvu z playbacku snaží nadbíhat Gabrielovi, aby jí tak pomohl splnit její přání – zazpívat a zatančit nejvyššímu. Chvíli se mu daří odolávat, ale nakonec podlehne nejen jí, ale i jiným lidským slabostem. Doslova ho frustruje být čistým andělem, a tak nakonec přilne i k alkoholu. Rovněž Bruno s Marií mezi sebou najdou zalíbení, a dokonce se spolu zasnoubí. Ta své mateřské pudy ukojí adoptováním mladíka Hoola, který nakonec odhodí masku nevycválaného chuligána a je za její city vděčný. Vody jinak celkem poklidného soužití rozčeří až Kolben, když se dozví od Gabriela, že jeden z nich bude muset odejít do pekla. Najednou se z něj stává i intrikán a horký adept „Zúčtování“, do kterého byl vybrán spolu s Brunem. Do pekla je nakonec odsouzen mafián. Nikomu se tento rozsudek nezdá být spravedlivý, neboť poukazuje na „relativnost hříchu“. I sám Gabriel jej oznamuje proti své vůli. Jen co Brunovi ukáže cestu, rezignuje na svůj úřad. Jak je vidět, nebe má místo nejenom pro Britney, která nakonec zahodí playback a zazpívá s kytarou na živo, ale i pro „Kolbeny“…

U většiny her bývají začátky jakousi rozjezdovou plochou každého příběhu, avšak zde jsem měla pocit, že rozjezd trvá o něco déle a že se nějak nemůžu sžít s prostředím ani s postavami. Trvalo to téměř třetinu hry, ale nakonec jsem se s děním na jevišti sžila a začala si ho užívat. Naprosto zřetelně se může řadit do současné tvorby, a to nejenom díky mladým autorům, jimiž jsou studenti DAMU Petr Kolečko a jeho spolužák Daniel Špinar, který hru i režíroval (dramaturgie se ujala Ilona Smejkalová a výpravy Pavel Svoboda). Jejich námětem se stalo v dnešní době tak aktuální „Reality show“. Nápadně podobnými prvky byly již výše zmíněné stříbrné kufříky, klaustrofobní prostředí ale také zpovědnice, ve které se všichni účastníci svěřují se svými osudy, které je dostaly do očistce. Stejně jako tam, i v jejich hře je několik naprosto odlišných a dosti zvláštních charakterů. Jediný, který mi tam příliš nezapadal byl italský mafián Bruno. Podobný typ člověka si v takové reality show, která patří exhibicionistům, nedovedu představit. To ale nechme koňovi. Jeho představitel Jan Vlas se „blbečka“ běhajícího s pistolí, ale přitom sečtělého a uvědomělého muže, který se narodil do prostředí, kde je násilí nevyhnutelnou součástí, zhostil velmi obstojně. Věrně ztvárněný byl i mentálně zaostalejší slizoun Kolben, kterého hrál Tomáš Dastlík. Zpočátku se mi jeho výrazy i mluva zdály být přehrávané, nakonec je ale dostal do přijatelné roviny. Přestože zde měla své místo, přišla mi role Tomáše Krejčího celkem zbytečnou. Jeho charakter ani vývoj mě nikterak nezaujal. Jistě ale každý pochopil, který tým je Kolečkovým favoritem. Naopak za nejlepší výkon považuji ten andělský. Viktor Dvořák byl opravdu na svém místě. Svůj andělský úřad plnil s vlastním sebezapřením, a tak se raději nechal zlákat lidskými neřestmi. Jeho čisté bílé svědomí, začalo stejně jako jeho ponožky černat. Jeho jednoznačně nejlepším výstupem byl opilý anděl Gabriel. Nejvyrovnanější a nejvěrnější výkon od začátku do konce nabídla Marcela Čapková. A rozhodně nejodvážnější výkon přisuzuji Tereze Vilišové, představitelce hlavní role, která sebrala velkou odvahu i temperament a chemlonové blbky se zhostila s nasazením sobě vlastním. Tuhle Britney by si jistě nejeden divák zamiloval.
Moje hodnocení: 77 %

Gabriel a Britney (V.Dvořák a T.Vilišová)

Bruno, Marie a Hool (J.Vlas, M.Čapková a T.Krejčí)

Hool, Marie, Britney a Kolben (T.Krejčí, M.Čapková, T.Vilišová a T.Dastlík)