"Večírek na Seině" - Divadlo Viola
(Patrik Hartl)
„Pikantní revuální vyprávění o historii čarokrásné Paříže s francouzskými písničkami, vínem, humorem a poezií.“ (premiéra: 3. března 2005)
21. dubna 2006. Praha. Divadlo Viola a další pozvání od pana Zindulky. Představení „Večírek na Seině“ bylo jeho prozatím poslední nastudovanou a v současnosti hranou rolí, kterou jsme měli možnost shlédnout stejně tak jako, pro nás nové, divadlo Viola. Tato komorní malá scéna je pojatá jako jakási kavárnička s pódiem. Každý host zde má možnost sedět u svého stolku, kde může v klidu popíjet kafíčko nebo třeba vínko, a přitom sledovat příběh odehrávající se vpředu na pódiu. Na stěnách okolo visí spousta fotografií známých umělců, kteří zde již dříve se svým programem vystupovali. Celé prostředí je opravdu zajímavé, člověk si zde ani nepřipadá jako v divadle. Akorát bych řekla, že se diváci musí docela uskromnit, neboť malý prostor hlediště je teda vyplněn maximálně. My jsme seděli v jednom „boxu“ v zadním rohu. Rozhodně to nebyla špatná místa, akorát mi ve výhledu vadil vyšší pán sedící přede mnou. I s tím jsem se poprala a mohla jsem si užívat povídání o nádherném městě Paříži, kterou jsem už několikrát navštívila a rozhodně bych se nebránila možnosti zde nějakou dobu pobýt.
O celé vyprávění se podělili tři herci – Stanislav Zindulka, Romana Sittová a Martin Hofmann, kteří kromě toho, že byli vypravěči, střídavě představovali, pro dokreslení historických událostí, i některé konkrétní postavy minulosti. Diváci se dověděli, jak se postupně osada na Île de la Cité rozšiřovala a měnila do dnešní podoby velkého a hlavního města Francie. Samozřejmě byly zmíněny všechny důležité osoby, ale i významné události francouzských dějin nějakým způsobem spojené s Paříží. Na jevišti se povídalo, hrálo, zpívalo a střídal se jeden kostým za druhým. Diváci popíjeli a při tom sledovali, poslouchali a dobře se nad povedenými vtípky herců bavili.
Na výkonech všech herců obdivuji především jejich paměť, se kterou se museli naučit takovou spoustu letopočtů, jejich návaznost, tolik událostí a jmen s nimi spojených. Byl to docela maraton, ale všichni ho „uběhli“ skvěle. Nebylo to sice divadlo v pravém slova smyslu, ale vyprávění bylo natolik poutavé a zajímavě ztvárněné, že bylo opravdu velmi příjemné posedět u jednoho ze stolků a na chvilku se pomyslně přenést do pařížských uliček a náměstí. Každý z trojice herců dostal k projevu téměř stejně velký prostor. Všemu však mírně dominoval Stanislav Zindulka, který se naopak cítil (jak nám sám řekl), že má co dělat, aby s mladou dvojící sám udržel krok. Musím potvrdit, že oba mladí herci mě mile překvapili, neboť byli skutečně dobří. Na Martinu Hofmannovi bylo vidět, že si opravdu užíval každý kousek celého představení, kdy mohl být na jevišti. Hrál pro lidi a občas se snažil ještě více odlehčit už tak uvolněnou atmosféru. Naopak Romana Sittová, zde představovala francouzskou eleganci a šarm, ale také příjemný ženský prvek. Mně se představení (autorů – scénář a režie: Patrik Hartl, hudební dramaturgie: Jiří Václav, aranžmá písní: Marko Ivanovič, texty písní: Jiří Dědeček a Jana Štroblová, kostýmy: Martin Černý a Kateřina Mikešová a další) líbilo. Příjemně jsme poseděli a užili si večer. A také to pro mě byla zase nová zkušenost s divadlem, které nikdy neodmítám. I když musím říct, že jsem ze začátku měla rozpačitější dojmy. Druhá polovina mi to však vynahradila a dala zapomenout na klidnější rozjezd na začátku. Mojí nejoblíbenější scénou navždy uchovanou v paměti však bude povídání o velkém vojevůdci Bonapartovi (zahrál si ho S. Zindulka) nebo spíše příběh jeho sochy, která se během historie ze svého nynějšího místa několikrát odstranila, aby se zase mohla po určité době opět vrátit. Nikdy nezapomenu na úžasnou mimiku a výrazy tváře pana Zindulky, se kterými vstupoval na podstavec a se kterými z něj následně byl nucen slézt.
A ještě něco navíc zde.
Moje hodnocení: 90 %
„Pikantní revuální vyprávění o historii čarokrásné Paříže s francouzskými písničkami, vínem, humorem a poezií.“ (premiéra: 3. března 2005)
21. dubna 2006. Praha. Divadlo Viola a další pozvání od pana Zindulky. Představení „Večírek na Seině“ bylo jeho prozatím poslední nastudovanou a v současnosti hranou rolí, kterou jsme měli možnost shlédnout stejně tak jako, pro nás nové, divadlo Viola. Tato komorní malá scéna je pojatá jako jakási kavárnička s pódiem. Každý host zde má možnost sedět u svého stolku, kde může v klidu popíjet kafíčko nebo třeba vínko, a přitom sledovat příběh odehrávající se vpředu na pódiu. Na stěnách okolo visí spousta fotografií známých umělců, kteří zde již dříve se svým programem vystupovali. Celé prostředí je opravdu zajímavé, člověk si zde ani nepřipadá jako v divadle. Akorát bych řekla, že se diváci musí docela uskromnit, neboť malý prostor hlediště je teda vyplněn maximálně. My jsme seděli v jednom „boxu“ v zadním rohu. Rozhodně to nebyla špatná místa, akorát mi ve výhledu vadil vyšší pán sedící přede mnou. I s tím jsem se poprala a mohla jsem si užívat povídání o nádherném městě Paříži, kterou jsem už několikrát navštívila a rozhodně bych se nebránila možnosti zde nějakou dobu pobýt.
O celé vyprávění se podělili tři herci – Stanislav Zindulka, Romana Sittová a Martin Hofmann, kteří kromě toho, že byli vypravěči, střídavě představovali, pro dokreslení historických událostí, i některé konkrétní postavy minulosti. Diváci se dověděli, jak se postupně osada na Île de la Cité rozšiřovala a měnila do dnešní podoby velkého a hlavního města Francie. Samozřejmě byly zmíněny všechny důležité osoby, ale i významné události francouzských dějin nějakým způsobem spojené s Paříží. Na jevišti se povídalo, hrálo, zpívalo a střídal se jeden kostým za druhým. Diváci popíjeli a při tom sledovali, poslouchali a dobře se nad povedenými vtípky herců bavili.
Na výkonech všech herců obdivuji především jejich paměť, se kterou se museli naučit takovou spoustu letopočtů, jejich návaznost, tolik událostí a jmen s nimi spojených. Byl to docela maraton, ale všichni ho „uběhli“ skvěle. Nebylo to sice divadlo v pravém slova smyslu, ale vyprávění bylo natolik poutavé a zajímavě ztvárněné, že bylo opravdu velmi příjemné posedět u jednoho ze stolků a na chvilku se pomyslně přenést do pařížských uliček a náměstí. Každý z trojice herců dostal k projevu téměř stejně velký prostor. Všemu však mírně dominoval Stanislav Zindulka, který se naopak cítil (jak nám sám řekl), že má co dělat, aby s mladou dvojící sám udržel krok. Musím potvrdit, že oba mladí herci mě mile překvapili, neboť byli skutečně dobří. Na Martinu Hofmannovi bylo vidět, že si opravdu užíval každý kousek celého představení, kdy mohl být na jevišti. Hrál pro lidi a občas se snažil ještě více odlehčit už tak uvolněnou atmosféru. Naopak Romana Sittová, zde představovala francouzskou eleganci a šarm, ale také příjemný ženský prvek. Mně se představení (autorů – scénář a režie: Patrik Hartl, hudební dramaturgie: Jiří Václav, aranžmá písní: Marko Ivanovič, texty písní: Jiří Dědeček a Jana Štroblová, kostýmy: Martin Černý a Kateřina Mikešová a další) líbilo. Příjemně jsme poseděli a užili si večer. A také to pro mě byla zase nová zkušenost s divadlem, které nikdy neodmítám. I když musím říct, že jsem ze začátku měla rozpačitější dojmy. Druhá polovina mi to však vynahradila a dala zapomenout na klidnější rozjezd na začátku. Mojí nejoblíbenější scénou navždy uchovanou v paměti však bude povídání o velkém vojevůdci Bonapartovi (zahrál si ho S. Zindulka) nebo spíše příběh jeho sochy, která se během historie ze svého nynějšího místa několikrát odstranila, aby se zase mohla po určité době opět vrátit. Nikdy nezapomenu na úžasnou mimiku a výrazy tváře pana Zindulky, se kterými vstupoval na podstavec a se kterými z něj následně byl nucen slézt.
A ještě něco navíc zde.
Moje hodnocení: 90 %
 |
| M.Hofmann, R.Sittová a S.Zindulka |
 |
| S.Zindulka a M.Hofmann |
 |
| M.Hofmann, R.Sittová a S.Zindulka |
posted by lucifer at 14:07
0 Comments:
Okomentovat
<< Home