"Muž sedmi sester" - Jihočeské divadlo

(Martin Glaser a Olga Šubrtová)

„Svést sedm sester během sedmi dnů a získat tak bezmezný obdiv kamarádů? Pro opravdového muže není nic nemožné!“ (premiéra 6. května 2005)

Tvůrci tuto hru řadí pod žánr „erotická groteska“. Autorem námětu byl však již skoro o století dříve Jaroslav Havlíček, jehož prvotina byla ve své době natolik skandální, že mohla být poprvé vydána až v roce 1999. Příběh v divadelní podobě si však ze své originální knižní verze vzal pouze hlavní zápletku, kterou je právě svedení sedmi sester v sedmi dnech. Autoři Jihočeského divadla však zasadili příběh hlavního hrdiny do dnešní doby. Při zpracování poměrně náročného děje si vypomohli tím, že k hlavnímu hrdinovi „dosadili“ ještě jeho kamarády, kteří mu v přípravách jeho záměru velmi pomáhají. Další extrém, který celé hře dává jinou dimenzi, je typová odlišnost jednotlivých sester – od punkerky, přes vegetariánku, hippie, až po lesbičku. Divák tak má možnost sledovat svádění sedmi různých žen v sedmi různých situacích. Takový příběh prostě sliboval skutečně zajímavou podívanou. Já se na hru, která byla prezentována jako derniéra, dostala 24. dubna 2006; ale hraje se dál a mohu ji jen doporučit.

Celý příběh začíná setkáním čtyř přátel, kteří si svůj život zpestřují jednotlivými recesemi a šprýmy na někom jiném. Tentokrát byl jejich obětí jeden z nich, Macho (Tomáš Drápela), kterému ostatní zasádrovali nohu, ve chvíli, kdy byl společensky indisponován. A právě při tomto jejich setkání dojde na nápad svést sedm sester z kapely pod vedením matky Kostkové (Bibiana Šimonová), která právě přijela do města, a to vše pouze v sedmi dnech. Emilu Škvorovi (Ondřej Veselý) to přišlo jako ta největší šílenost, kterou by mohl ve svém životě dokázat a stát se tak králem party, nebo lépe - králem světa. Jediné, co k plánu vyžadoval, byl týden na přípravu a spolupráce a pomoc jeho přátel. Kromě Macha, který se mu zavázal zjistit potřebné informace o jednotlivých sestrách, patřili do party ještě hrabě (Pavel Oubram), který měl možnost zajistit Emilovi prostředí k jednotlivým setkáním a také doktor (Ondřej Volejník), který mu nejednou pomohl získat důvěřivé ženy. Prostředí a situace k setkání vymýšleli podle toho, co se o každé ze sester dověděli. Jako první si vybral nejošklivější ze sester Cilku (Petra Hobzová), která uvěřila „Škvorově metodě na zlepšení zraku“. Nejstarší ze sester, Terezu (Jaroslava Červenková), nalákal na skvělou pracovní nabídku, neboť ta už delší dobu nemohla na žádnou práci narazit. Pro tak skvělé místo by přeci udělala cokoliv. Další sestru Lídu (Taťána Kupcová) si získal coby zachránce, který na pomoc přispěchal právě v momentě, kdy jí Macho vydíral za fotky, kterými jí mohl usvědčit z krádeže v obchodě. Je totiž kleptomankou. I na Boženu (Dana Pešková j.h.) se skvěle připravili; jejím módním stylem bylo hippies a k tomu uznávala východní filozofie. Emil Škvor se stal „velkým mistrem“, který si jí vyvolil k vyššímu poslání, do něhož jí zasvětil jistým rituálem. S nejmladší sestrou Slávkou (Teresa Branna), punkerkou, která se věčně utápí v depresích se domluvili na společném spáchání sebevraždy. Výsledek byl ale jiný. Na Milenu (Věra Hollá) si připravil o něco krutější žert, který připadal už i jeho příteli hraběti moc. Její slabostí byla láska k přírodě, a především k lidem, kterým se snažila co nejvíce pomáhat. Namluvili jí, že mu zbývá posledních pár dní života a ona by mu je měla pomoci strávit co nejpříjemněji. Jako třešničku na dortu si nechal lesbičku Zdenu (Dana Verzichová), kterou pozval na „dívčí“ mejdánek. Ano, svůj velký žertík dokončil, ale jelikož nechtěl uznat, že by to sám bez svých kamarádů nikdy nezvládl, chtěli se mu ostatní tři nějak pomstít. Rozeslali dopisy všem sestrám a všechny si je pozvali, aby jim mohli sdělit, co byl Emil Škvor zač. A poslední velmi krutý „žertík“ byl na světě.

Tak tohle bylo něco. Nejdříve bych chtěla ocenit velmi jednoduché, ale účelné navržení scény. Holé panely, na kterých se pro dokreslení prostředí promítají konkrétní výjevy. Mezi jednotlivými obrazy tak při otáčení jeviště slouží i pro novou úpravu scény a výměnu postav. Opravdu skvěle vymyšleno. Především však musím zmínit skvělý výběr jednotlivých herců a hereček, kteří ztvárnili tolik odlišných charakterů postav. Mezi muži je těžké vybrat jednoho, neboť žádný ze čtyř herců za ostatními nijak „nepokulhával“, ale přeci jen nejvíce prostoru dostal Ondřej Veselý coby představitel Emila Škvora a musím říct, že ve všech svých scénách byl „fakt dobrej“. Nejvíce se mi ale líbil při získávání Zdeny a Slávky. A z ženských představitelek se mi nejvíce líbila Petra Hobzová v nejlepší a zároveň počáteční scéně (hodilo by se říci „to nejlepší na začátek“). Naprosto skvěle si vychutnala roli nejméně přitažlivé sestry a diváky si tím opravdu získala. Jako další mě zaujala Dana Pešková a její Božena, obzvláště scéna očistného rituálu. A pomyslné třetí místo bych dala scénám sester Terezy a Slávky, ve kterých se „vyřádily“ Jaroslava Červenková a Teresa Branna. Celá hra (autorů – režie: Martin Glaser, scéna: Pavel Svoboda j.h., kostýmy: Samiha Malehová j.h., pohybová spolupráce: Martin Pacek j.h., hudební spolupráce: Petr Malásek j.h., dramaturgie: Olga Šubrtová, představení řídí: Dana Křížová, text sleduje: Lenka Mejstříková a další) mohla divákům nabídnout opravdu skvělou podívanou, pořád se něco dělo a pořád bylo na co koukat. Jediné, co mi celý dojem trochu zkazilo byl závěr. Takovému konci se opravdu těžko tleská, ale co, nějak to skončit muselo.
Moje hodnocení: 81 %

Macho, hrabě a Emil Škvor (T.Drápela, P.Oubram a O.Veselý)

Škvor a Cilka (O.Veselý a P.Hobzová)

Škvor a Božena (O.Veselý a D.Pešková)

"Večírek na Seině" - Divadlo Viola

(Patrik Hartl)

„Pikantní revuální vyprávění o historii čarokrásné Paříže s francouzskými písničkami, vínem, humorem a poezií.“ (premiéra: 3. března 2005)

21. dubna 2006. Praha. Divadlo Viola a další pozvání od pana Zindulky. Představení „Večírek na Seině“ bylo jeho prozatím poslední nastudovanou a v současnosti hranou rolí, kterou jsme měli možnost shlédnout stejně tak jako, pro nás nové, divadlo Viola. Tato komorní malá scéna je pojatá jako jakási kavárnička s pódiem. Každý host zde má možnost sedět u svého stolku, kde může v klidu popíjet kafíčko nebo třeba vínko, a přitom sledovat příběh odehrávající se vpředu na pódiu. Na stěnách okolo visí spousta fotografií známých umělců, kteří zde již dříve se svým programem vystupovali. Celé prostředí je opravdu zajímavé, člověk si zde ani nepřipadá jako v divadle. Akorát bych řekla, že se diváci musí docela uskromnit, neboť malý prostor hlediště je teda vyplněn maximálně. My jsme seděli v jednom „boxu“ v zadním rohu. Rozhodně to nebyla špatná místa, akorát mi ve výhledu vadil vyšší pán sedící přede mnou. I s tím jsem se poprala a mohla jsem si užívat povídání o nádherném městě Paříži, kterou jsem už několikrát navštívila a rozhodně bych se nebránila možnosti zde nějakou dobu pobýt.

O celé vyprávění se podělili tři herci – Stanislav Zindulka, Romana Sittová a Martin Hofmann, kteří kromě toho, že byli vypravěči, střídavě představovali, pro dokreslení historických událostí, i některé konkrétní postavy minulosti. Diváci se dověděli, jak se postupně osada na Île de la Cité rozšiřovala a měnila do dnešní podoby velkého a hlavního města Francie. Samozřejmě byly zmíněny všechny důležité osoby, ale i významné události francouzských dějin nějakým způsobem spojené s Paříží. Na jevišti se povídalo, hrálo, zpívalo a střídal se jeden kostým za druhým. Diváci popíjeli a při tom sledovali, poslouchali a dobře se nad povedenými vtípky herců bavili.

Na výkonech všech herců obdivuji především jejich paměť, se kterou se museli naučit takovou spoustu letopočtů, jejich návaznost, tolik událostí a jmen s nimi spojených. Byl to docela maraton, ale všichni ho „uběhli“ skvěle. Nebylo to sice divadlo v pravém slova smyslu, ale vyprávění bylo natolik poutavé a zajímavě ztvárněné, že bylo opravdu velmi příjemné posedět u jednoho ze stolků a na chvilku se pomyslně přenést do pařížských uliček a náměstí. Každý z trojice herců dostal k projevu téměř stejně velký prostor. Všemu však mírně dominoval Stanislav Zindulka, který se naopak cítil (jak nám sám řekl), že má co dělat, aby s mladou dvojící sám udržel krok. Musím potvrdit, že oba mladí herci mě mile překvapili, neboť byli skutečně dobří. Na Martinu Hofmannovi bylo vidět, že si opravdu užíval každý kousek celého představení, kdy mohl být na jevišti. Hrál pro lidi a občas se snažil ještě více odlehčit už tak uvolněnou atmosféru. Naopak Romana Sittová, zde představovala francouzskou eleganci a šarm, ale také příjemný ženský prvek. Mně se představení (autorů – scénář a režie: Patrik Hartl, hudební dramaturgie: Jiří Václav, aranžmá písní: Marko Ivanovič, texty písní: Jiří Dědeček a Jana Štroblová, kostýmy: Martin Černý a Kateřina Mikešová a další) líbilo. Příjemně jsme poseděli a užili si večer. A také to pro mě byla zase nová zkušenost s divadlem, které nikdy neodmítám. I když musím říct, že jsem ze začátku měla rozpačitější dojmy. Druhá polovina mi to však vynahradila a dala zapomenout na klidnější rozjezd na začátku. Mojí nejoblíbenější scénou navždy uchovanou v paměti však bude povídání o velkém vojevůdci Bonapartovi (zahrál si ho S. Zindulka) nebo spíše příběh jeho sochy, která se během historie ze svého nynějšího místa několikrát odstranila, aby se zase mohla po určité době opět vrátit. Nikdy nezapomenu na úžasnou mimiku a výrazy tváře pana Zindulky, se kterými vstupoval na podstavec a se kterými z něj následně byl nucen slézt.
A ještě něco navíc zde.
Moje hodnocení: 90 %

M.Hofmann, R.Sittová a S.Zindulka

S.Zindulka a M.Hofmann

M.Hofmann, R.Sittová a S.Zindulka

"O myších a lidech" - Jihočeské divadlo

(John Steinbeck)

„Je to baladický příběh o hledání místa na slunci a kousku domova zdánlivě nesourodé dvojice přátel.“ (premiéra 22. prosince 2005)

Samozřejmě jsem si nesměla nechat uniknout hru z pera nositele Nobelovy ceny za literaturu, a navíc také mého oblíbeného spisovatele Johna Steinbecka. Nepatří sice do žánru komedie, která je mi mnohem bližší, ale hra „O myších a lidech“ je prostě klasika. Divadlo v Českých Budějovicích jsem navštívila 13. dubna 2006.

Hra vypráví o dvojici přátel, kterými jsou George Milton (Roman Nevěčný) a jeho mentálně zaostalejší, ale fyzickou silou oplývající Lennie Small (Jiří Šesták, ředitel Jihočeského divadla), jehož slabostí je hlazení hebkých věcí, a především malých zvířátek, jako například myšek. Společně se potulují po farmách v Kalifornii. Ocitáme se tak ve 30. letech 20. století, a právě při jejich další štaci. Dostali práci na další farmě, u dalšího správce (Jan Konrád). Zde se seznamují i s ostatními sezónními pracovníky jako jsou Slim (Jan Dvořák), Carlson (Petr Červinka), Whit (Zdeněk Klusák), správcův syn Curley (Jan Herget), ale také černoch Crooks (Václav Vodička), který je díky své barvě pleti ubytován u koní v malé světničce a má zakázáno vstupovat do ubytovny „bílých“. Další důležitou postavou je Candy (Petr Šporcl), který při práci přišel o ruku a aby měl možnost si na sebe nějak vydělat, dostal na farmě na starosti pomocné práce. Lennie po Georgovi často žádá, aby mu vyprávěl příběh, jak si spolu za společné peníze jednou koupí svou vlastní farmu, kde budou společně žít, obhospodařovat pole a chovat zvířata. Jednou jejich snové vyprávění vyslechne i Candy a myšlenka ho nadchne natolik, že jim nabídne i své úspory a požádá je, jestli by s ním také ve svém budoucím plánu mohli počítat. Lennie se pak také jednou, když všichni ostatní odejdou do města, prořekne Crooksovi. Přijde za ním do jeho komůrky, kam ho nejdříve nechce pustit, ale nakonec si spolu docela hezky popovídají. I Crooksovi se jejich nápad zalíbil. Do hlavní zápletky příběhu však navíc vstupuje Curleyho žena (Věra Hollá), která často bloumá po farmě a obchází i ubytovny plné mužů. Ostatní o ní proto nemají valné mínění, ale ona jen hledá někoho, s kým by si mohla popovídat, aby nemusela být celý den sama zavřená ve svém pokoji. A vzhledem k tomu, že je tu jediná žena, hledá přítele mezi muži. Lennie dostane od Slima malé štěňátko. Neúmyslně ho však zabije, neboť v daný okamžik neodhadne svou sílu. Chvíli na to za ním do stodoly přijde i Curleyho žena, která si sem přišla schovat kufr. Rozhodla se, že odsud tajně odejde a půjde za svým snem stát se herečkou. Dojde zde však k nešťastné nehodě, když Lenniemu půjčí na hlazení své jemné vlasy. Jemu se hlazení poněkud vymkne z rukou, a aniž by si uvědomil, co dělá, ji uškrtí. Když mu dojde, co způsobil, uteče na místo, kde vyčká, dokud ho George nenajde. Poté, co ji ostatní objeví mrtvou, ani na moment nezaváhají, kdo to mohl udělat a s nabitými zbraněmi se vydají Lennieho hledat. George ví, kde se může ukrývat, a tak je také první, kdo ho najde. A jelikož si snadno domyslí, co se na něj chystá, rozhodne se k těžkému úkolu. Naposledy Lenniemu odvypráví jejich příběh o společné farmě…

Musím říct, že se tvůrcům Jihočeského divadla (režie: Ivo Krobot, scéna: Václav Špale j.h., pohybová spolupráce: Zoja Mikotová j.h., dramaturgie: František Řihout, představení řídí: Dana Křížová, text sleduje: Jana Frouzová a další) podařilo nově nastudovaný příběh zpracovat velmi dobře. Nejvíce mě však nadchla úprava scény, která byla, i se svými obměnami, opravdu působivá a skvěle dokázala vykreslit prostředí. Z hereckých výkonů bych chtěla především zmínit výkon pana ředitele Jiřího Šestáka, jehož „velké malé dítě“ bylo skvěle podáno. Dále mě zaujala jediná žena souboru, Věra Hollá, která se pro roli Curleyho ženy skvěle hodila. A nesmím zapomenout ani na výkony dalších výborných herců Petra Šporcla a Romana Nevěčného, kteří mají navíc tak krásné „divadelní hlasy“.
Moje hodnocení: 73 %

Lennie a George (J.Šesták a R.Nevěčný)

Lennie a Curleyho žena (J.Šesták a V.Hollá)

Candy a George (P.Šporcl a R.Nevěčný)

"Jak je důležité míti Filipa" - Komorní divadlo

(Oscar Wilde)

„Salónní společenská komedie je o nedorozuměních, která způsobí výmysly dvou přátel, hodlajících zasnoubením ukončit svůj poněkud nevázaný život.“ (premiéra 19. června 2005)

Apríííl. Tak právě 1. duben 2006 jsem si vybrala k návštěvě divadla. Sice jsem v něm byla o dva dny dříve, ale když už jsem byla zase jednou v Plzni, musela jsem toho co nejvíc využít. Vybrala jsem si hru, o které by se dalo říct „to nejlepší na konec“, neboť tato komedie byla Wildovou poslední a zároveň nejúspěšnější hrou.

Hlavními hrdiny příběhu jsou dva kamarádi – Jack Worthing (Jan Maléř), který čas od času vystupuje jako svůj zhýralý bratr Filip a Algemon Moncrieff (Martin Stránský), který si vymyslel kdesi na venkově svého fiktivního přítele Bunburyho. Jejich „mystifikováním“ okolí vznikají mnohá nedorozumění, a to zvláště ve chvíli, kdy se oba rozhodnou, že by s tím měli přestat. Jack se při své návštěvě Londýna seznámí s Gvendolinou Fairfaxovou (Klára Kovaříková), zamilují se do sebe, ale překážkou jim je její matka, lady Bracknellová (Jana Kubátová). Tu, mimo jiné, velmi zajímá původ všech dceřiných nápadníků a tak, když se dovídá, že jeho původ sahá do úschovny zavazadel na vlakovém nádraží Victoria, kde byl jako malý nalezen v jedné z brašen, mu nakáže obstarat si co nejdříve důvěryhodného rodiče, neboť jinak by totiž jejím „testem“ prošel. Nedorozumění se však stupňuje v momentě, kdy se Algemon dovídá, že v Jackově venkovském sídle žije jeho schovanka Cecilie (Andrea Černá). Bez váhání se vymluví na svého „přítele“ Bunburyho a vydá se na venkov. Zde se setkává s mladou dívkou a po vzoru svého přítele se i on vydává za Filipa, o kterém si Cecilie už nějakou dobu snila. I oni se do sebe zamilují, ale Cecilii v jejím milostném dobrodružství brání její guvernantka slečna Prismová (Kateřina Vinická), zapšklá to dáma, které se kolena podlamují pouze v přítomnosti důstojného pána Chasubla (Michal Štrich). V Londýně se o Jackově schovance dovídá i Gvendolina a rozhodne se rovněž vypravit na venkov, kde se obě potkávají. Nejdříve mezi nimi dojde k menší roztržce, když se každá svěří o své lásce k „Filipovi“. Brzo se však vše vyjasní a obě se spolu spřátelí. "Filipové" ale nemůžou dívkám lhát věčně, a tak se oba rozhodnou, že se nechají skutečně na "Filipa" překřtít. A aby toho nebylo málo, objeví se na venkově i lady Bracknellová, která ve slečně Prismové pozná chůvu, která se starala o dítě její sestry. Tím pak dojde k zajímavému odhalení, kdy se všichni dovědí, že vyměnila dítě za rukopis svého románu a brašnu nechala v nádražní úschovně. Každému pak dojde, že oním dítětem byl Jack, ve skutečnosti bratr Algemona a vskutku pokřtěný jménem Filip. Ještě nesmím zapomenout zmínit, že se ve hře objevují další dvě osoby Moncrieffův sluha Lane (Miloslav Krejsa) a Merriman, sluha Worthinga (Antonín Kaška).

Tak na této hře jsem se opět nasmála (a nejenom já, ale i ty vážnější diváci) do sytosti, a to zvláště ve druhé části. Nešlo však jen o samotné dialogy. Největší podíl na tom měla Andrea Černá, kterou jsem si už dříve jako herečku (i příjemného člověka) opravdu oblíbila. Opět se scéna její přítomností jakoby „prosvítila“ a když se k tomu ještě přidá selhání kostýmu, s čímž se pak celý soubor do konce hry musel poprat, může se každý smíchy popukat. Všichni herci byli fakt skvělí, jak se s nepříliš příjemnou situací poprali. Také si za to několikrát vysloužili silný potlesk. Jako další si své diváky získal Antonín Kaška, který si zahrál mírně „přitepleného“ sluhu. K tomu není vážně co dodat :-). Rovněž musím ocenit i lady Bracknellovou, jež ztvárnila Jana Kubátová, která rovněž měla ve druhé části co dělat se situací okolo selhaného zipu na šatičkách. Chvílema to vypadalo, jako by všem vypadl text a museli vařit z vody, ale uvařili to skvěle. I Martin Stránský si svou roli vážně užíval. Myslím, že jí autoři (překlad: Jiří Novák, úprava: Jiří Záviš, režie: Zdeněk Kaloč, scéna a kostýmy: Jana Zbořilová, scénická hudba: Martin Dohnal, dramaturgie: Marie Caltová, asistent režie: Josef Nechutný a další) svěřili do správných rukou. Ještě bych chtěla zmínit výkon Kateřiny Vinické, neboť slečna Prismová…to teda bylo něco. Skoro se mi nechtělo věřit, že by dokázali Katku takhle zošklivit. Opravdu se aprílové představení vydařilo a těžko zaručit, že by šatečky zase selhaly, ale i tak je komedie velmi vydařená, i co se navržení scény týká. Na co ještě nalákat? No, snad ještě na zpěv herců nezpěváků. To jsem vážně nečekala.
Moje hodnocení: 79 %

Gvendolina a Jack (K.Kovaříkova a J.Maléř)

Cecilie a Algemon (A.Černá a M.Stránský)

lady Bracknellová a Cecilie (J.Kubátová a A.Černá)

"Edith - vrabčák z předměstí" - Komorní divadlo

(Libor Vaculík)

„Jako malá začínala s písničkami v pařížských ulicích a postupně se se svými nádhernými šansony dostala až k triumfálnímu vystoupení v Olympii. Prošla si tuláckým dětstvím, bouřlivým mládím, až po slávu ve světě show-businessu, zažila několik osudových lásek i zkušeností s alkoholem a drogami, trpěla zákeřnou nemocí, které předčasně podlehla a přece „Ničeho nelitovala“ – Edith Piaf (1915-1963).“

Bylo by snad možné na něco tak úžasného se netěšit?! Já se na představení „vrabčáka“ těšila téměř dva měsíce. Tanec, zpěv a zajímavý životní osud, to přeci stojí za vidění. Když tento muzikál chystali v Praze, řekla jsem si, že to určitě musím vidět. Premiéru v Praze měl 27. května 2000, ale bohužel v roce 2002 přišly povodně a divadlo se vším všudy vytopily. Libor Vaculík, známý český choreograf, autor libreta i režisér inscenace, muzikál nově ve spolupráci s plzeňským divadlem J.K.Tyla nastudoval. Nikdo z tvůrců s tak velkým diváckým zájmem nepočítal, a přesto si inscenace oslavila už stou reprízu. Tu jsem já bohužel nestihla (konala se 11. prosince 2005), ale 30. března 2006 jsem si to vynahradila. S hlavní představitelkou a skvělou zpěvačkou Radkou Fišarovou, jsem se před tímto představením setkala už třikrát, dokonce dvakrát osobně. Jednak je to hrozně příjemný človíček, ale to, jak dokonale a s jakým nasazením dokáže zazpívat Edithiny šansony je naprosto ohromující. Pro roli Edith Piaf je tedy jednoznačně předurčena. Spojuje ji s ní i den narození (samozřejmě ne ve stejný rok). Jako Edith slaví narozeniny 19. prosince. U nás se však Radka Fišarová proslavila především muzikálem Evita, kde jako nejmladší představitelka Evy Peron na světě, svým zpěvem v titulní roli excelovala.

Inscenace, kde se baletní ztvárnění prolíná s nádherným Radčiným hlasem ve známých francouzský šansonech, mapuje zásadní momenty z Edithina života. Příběhem provází vypravěč Ondřej Izdný. Z jejího dětství je zde připomenuto období, kdy byla malá Edith (tančila Kateřina Rejmanová-Benešová) slepá. Nikdo nevěděl, zda ještě někdy bude vidět, ale po čase oči otevřela a mohla si jako dřív užívat všech krás života. Byly připomenuty její začátky, kdy se živila pouličním zpěvem i její první lásky. Edith se v sedmnácti zamilovala do o rok staršího mladíka Louise Duponta, se kterým přišla do jiného stavu. Narodila se jí dceruška, kterou pokřtila na Marcelku. Tato epizodka však skončila tragicky, když Marcelka ve dvou a půl letech umřela na zánět mozkových blan. Peníze neměla, ale rozhodla se, že potřebný obnos na pohřeb sežene. Vyšla do ulic a čekala, který muž si jí odvede…byl to starý elegán (tančil Jiří Žalud). Raymond Asso byl jednou z nejdůležitějších osob v jejím životě. Vlastně se stal tím, kdo „Edith“ stvořil, byl jejím impresáriem a velmi dobrým přítelem. Dostal jí do známého podniku – velkého varieté, do A.B.C. Dalším významnějším mužem jejího života, po několika drobnějších epizodkách, byl průměrný zpěvák Paul Meurisse, se kterým si prožila velmi zvláštní vztah. (Pozn.: Dokonce si spolu zahráli ve šlágru sezóny 1940, v aktovce „Lhostejný krasavec“, kde neřekl téměř ani slovo, ale svým výkonem nadchl a získal tak nabídky na další role a filmy.) Díky natáčení filmu „Montmartre nad Seinou“, kde měla Edith hlavní roli, se seznámila s Henrim Contetem. Nejen, že o ní psal pochvalné články, ale také jí napsal několik krásných písní, které v jejím repertoáru nesměly chybět, jako například „Není žádné jaro“, „Výbuch plynu“, „Pan svatý Petr“, „Srdcelomná historie“, „Svatba“, „Brunet a blondýn“, „Padam…padam“ a „Bravo pro klauna.“ Samozřejmě se ve svém životě nevyhnula ani letům okupace. Všude byla spousta ausweisů s razítkem „vrány na pedálech“ (tak říkal pařížský lid Hitlerovu orlu s hákovým křížem). I to se na jeviště ve skvělém provedení vešlo.
Pozn.: Do Německé říše byla pozvána, aby mohla zazpívat vojákům. Dostala se i do zajateckých táborů a společně s paní Bigeardovou vymyslely záchranou akci. Edith se se zajatci fotografovala, fotka byla zvětšena, hlavy zajatců odděleny a nalepeny na falešné průkazy. Ve své krabici na líčidla falešné papíry dovezla a předala zajatcům, kterým se poté podařilo uprchnout. Odjakživa měla slabost pro námořníky a vojáky a takhle některým velmi pomohla.
Její největší osudovou a bohužel tragickou láskou byl Marcel Cerdan, významný boxer („marokánský bombardér“), se kterým se setkala při své návštěvě USA, New Yorku. Poprvé se však setkali už dříve v Klubu pěti. V době, kdy pobývala v Americe, prožívala svou zlatou éru, stávala se světově známou umělkyní. Dokonce si jí chtěla poslechnout i princezna Alžběta, která také právě pobývala v USA. Po vystoupení si ji dokonce pozvala ke svému stolu. Opět se na nějakou dobu vrátila do Paříže, ale s další nabídkou ji znovu zlákal NY. Marcel za ní měl přijet, ale letadlo, kterým za ní letěl se na Azorech zřítilo. Nikdo nepřežil… Její „černá série“ začala roku 1951. Od té doby prodělala 4 automobilové nehody, 1 pokus o sebevraždu, 4 dezintoxikační kúry, 1 spánkovou kúru, 3krát jaterní kóma, 1 záchvat šílenství, 2 záchvaty deliria tremens, 7 operací, 2 bronchopneumonie a 1 plicní edém. Bolesti jí tlumili morphiem, na který si vypěstovala závislost. Její poslední velkou láskou, byl téměř o dvacet let mladší řek Théophanis Lambukas. Najednou se důvodem její existence stalo „stvoření zpěváka“ a hned pro začátek mu vymyslela znělejší pseudonym - Théo Sarapo. Vzali se a Théo jí byl po krátký zbytek jejího života velkou oporou (byli manželi cca 1 rok).

Bohužel si celé obsazení tanečníků nepamatuji, ale celkové taneční ztvárnění skvěle dokreslilo atmosféru inscenace. Spojit muzikál s baletem pokládám za vskutku originální nápad. Téměř jsem nepocítila, že koukám na balet. Viděla jsem prostě krásně ladný tanec. I scéna na pozadí s Eiffelovou věží byla dokonale navržená. Byl opravdu úžasný pohled na Edith (Radku Fišarovou), jak stojí v „prvním patře věže“ u stylového mikrofonu a zpívá ty nádherné francouzské šansony, ze kterých mrazí v zádech. Když se divák pečlivě zaposlouchal, jako by před ním obživla skutečná Edith Piaf. K výkonu Radky Fišarové musím říct prostě a jednoduše „BYLA SUPER.“ Skvěle vymyšleno bylo i střídání obou protagonistek hlavní role – zpěvačky i tanečnice. Velmi mile mě rovněž překvapil Ondřej Izdný, který byl skvělým průvodcem celého divadelního příběhu. Nejenže doplňoval jisté skutečnosti a sehrál některé postavy, občas i zatančil, ale především zazpíval několik hezkých písní. Samozřejmě hlavní podíl na celkovém úspěchu inscenace mají její tvůrci. Režii, námět i choreografii navrhl Libor Vaculík, na námětu s ním spolupracoval a hudebním režisérem byl Petr Malásek, dirigoval Jan Chalupecký, zvuk měl na starost Josef Schinabek a další. Měla jsem velkou radost, že jsem dílo měla možnost shlédnout a všem ho vřele doporučuji. Třeba, stejně jako já, neodoláte a koupíte si CD „Radka Fišarová zpívá Edith Piaf pod pařížským nebem“, kde jsou Radčiny písně z představení, ale také něco navíc.
Pozn.: Pro lepší dokreslení některých momentů Edithina života jsem čerpala z knížky "Edith Piaf", jejíž autorkou byla Edithina sestra Simone Berteautová, která s ní prožívala všechny zásadní momenty od jejich dětství až po nešťastný konec své slavné sestry. Rozhodně je to nejhezčí životopis, který jsem měla doposud možnost přečíst. Všem, které život slavné francouzské šansoniérky nějak zaujal, vřele doporučuji, neboť kdo by mohl lépe napsat její životopis než ten, který si většinu toho prožil s ní.
Moje hodnocení: 96 %

zpívající Edith Piaf (R.Fišarová)

O.Izdný a R.Fišarová

O.Izdný pod Eiffelovou věží a R.Fišarová u záhonu růží



obě Piaf na jednom jevišti