"Edith - vrabčák z předměstí" - Komorní divadlo

(Libor Vaculík)

„Jako malá začínala s písničkami v pařížských ulicích a postupně se se svými nádhernými šansony dostala až k triumfálnímu vystoupení v Olympii. Prošla si tuláckým dětstvím, bouřlivým mládím, až po slávu ve světě show-businessu, zažila několik osudových lásek i zkušeností s alkoholem a drogami, trpěla zákeřnou nemocí, které předčasně podlehla a přece „Ničeho nelitovala“ – Edith Piaf (1915-1963).“

Bylo by snad možné na něco tak úžasného se netěšit?! Já se na představení „vrabčáka“ těšila téměř dva měsíce. Tanec, zpěv a zajímavý životní osud, to přeci stojí za vidění. Když tento muzikál chystali v Praze, řekla jsem si, že to určitě musím vidět. Premiéru v Praze měl 27. května 2000, ale bohužel v roce 2002 přišly povodně a divadlo se vším všudy vytopily. Libor Vaculík, známý český choreograf, autor libreta i režisér inscenace, muzikál nově ve spolupráci s plzeňským divadlem J.K.Tyla nastudoval. Nikdo z tvůrců s tak velkým diváckým zájmem nepočítal, a přesto si inscenace oslavila už stou reprízu. Tu jsem já bohužel nestihla (konala se 11. prosince 2005), ale 30. března 2006 jsem si to vynahradila. S hlavní představitelkou a skvělou zpěvačkou Radkou Fišarovou, jsem se před tímto představením setkala už třikrát, dokonce dvakrát osobně. Jednak je to hrozně příjemný človíček, ale to, jak dokonale a s jakým nasazením dokáže zazpívat Edithiny šansony je naprosto ohromující. Pro roli Edith Piaf je tedy jednoznačně předurčena. Spojuje ji s ní i den narození (samozřejmě ne ve stejný rok). Jako Edith slaví narozeniny 19. prosince. U nás se však Radka Fišarová proslavila především muzikálem Evita, kde jako nejmladší představitelka Evy Peron na světě, svým zpěvem v titulní roli excelovala.

Inscenace, kde se baletní ztvárnění prolíná s nádherným Radčiným hlasem ve známých francouzský šansonech, mapuje zásadní momenty z Edithina života. Příběhem provází vypravěč Ondřej Izdný. Z jejího dětství je zde připomenuto období, kdy byla malá Edith (tančila Kateřina Rejmanová-Benešová) slepá. Nikdo nevěděl, zda ještě někdy bude vidět, ale po čase oči otevřela a mohla si jako dřív užívat všech krás života. Byly připomenuty její začátky, kdy se živila pouličním zpěvem i její první lásky. Edith se v sedmnácti zamilovala do o rok staršího mladíka Louise Duponta, se kterým přišla do jiného stavu. Narodila se jí dceruška, kterou pokřtila na Marcelku. Tato epizodka však skončila tragicky, když Marcelka ve dvou a půl letech umřela na zánět mozkových blan. Peníze neměla, ale rozhodla se, že potřebný obnos na pohřeb sežene. Vyšla do ulic a čekala, který muž si jí odvede…byl to starý elegán (tančil Jiří Žalud). Raymond Asso byl jednou z nejdůležitějších osob v jejím životě. Vlastně se stal tím, kdo „Edith“ stvořil, byl jejím impresáriem a velmi dobrým přítelem. Dostal jí do známého podniku – velkého varieté, do A.B.C. Dalším významnějším mužem jejího života, po několika drobnějších epizodkách, byl průměrný zpěvák Paul Meurisse, se kterým si prožila velmi zvláštní vztah. (Pozn.: Dokonce si spolu zahráli ve šlágru sezóny 1940, v aktovce „Lhostejný krasavec“, kde neřekl téměř ani slovo, ale svým výkonem nadchl a získal tak nabídky na další role a filmy.) Díky natáčení filmu „Montmartre nad Seinou“, kde měla Edith hlavní roli, se seznámila s Henrim Contetem. Nejen, že o ní psal pochvalné články, ale také jí napsal několik krásných písní, které v jejím repertoáru nesměly chybět, jako například „Není žádné jaro“, „Výbuch plynu“, „Pan svatý Petr“, „Srdcelomná historie“, „Svatba“, „Brunet a blondýn“, „Padam…padam“ a „Bravo pro klauna.“ Samozřejmě se ve svém životě nevyhnula ani letům okupace. Všude byla spousta ausweisů s razítkem „vrány na pedálech“ (tak říkal pařížský lid Hitlerovu orlu s hákovým křížem). I to se na jeviště ve skvělém provedení vešlo.
Pozn.: Do Německé říše byla pozvána, aby mohla zazpívat vojákům. Dostala se i do zajateckých táborů a společně s paní Bigeardovou vymyslely záchranou akci. Edith se se zajatci fotografovala, fotka byla zvětšena, hlavy zajatců odděleny a nalepeny na falešné průkazy. Ve své krabici na líčidla falešné papíry dovezla a předala zajatcům, kterým se poté podařilo uprchnout. Odjakživa měla slabost pro námořníky a vojáky a takhle některým velmi pomohla.
Její největší osudovou a bohužel tragickou láskou byl Marcel Cerdan, významný boxer („marokánský bombardér“), se kterým se setkala při své návštěvě USA, New Yorku. Poprvé se však setkali už dříve v Klubu pěti. V době, kdy pobývala v Americe, prožívala svou zlatou éru, stávala se světově známou umělkyní. Dokonce si jí chtěla poslechnout i princezna Alžběta, která také právě pobývala v USA. Po vystoupení si ji dokonce pozvala ke svému stolu. Opět se na nějakou dobu vrátila do Paříže, ale s další nabídkou ji znovu zlákal NY. Marcel za ní měl přijet, ale letadlo, kterým za ní letěl se na Azorech zřítilo. Nikdo nepřežil… Její „černá série“ začala roku 1951. Od té doby prodělala 4 automobilové nehody, 1 pokus o sebevraždu, 4 dezintoxikační kúry, 1 spánkovou kúru, 3krát jaterní kóma, 1 záchvat šílenství, 2 záchvaty deliria tremens, 7 operací, 2 bronchopneumonie a 1 plicní edém. Bolesti jí tlumili morphiem, na který si vypěstovala závislost. Její poslední velkou láskou, byl téměř o dvacet let mladší řek Théophanis Lambukas. Najednou se důvodem její existence stalo „stvoření zpěváka“ a hned pro začátek mu vymyslela znělejší pseudonym - Théo Sarapo. Vzali se a Théo jí byl po krátký zbytek jejího života velkou oporou (byli manželi cca 1 rok).

Bohužel si celé obsazení tanečníků nepamatuji, ale celkové taneční ztvárnění skvěle dokreslilo atmosféru inscenace. Spojit muzikál s baletem pokládám za vskutku originální nápad. Téměř jsem nepocítila, že koukám na balet. Viděla jsem prostě krásně ladný tanec. I scéna na pozadí s Eiffelovou věží byla dokonale navržená. Byl opravdu úžasný pohled na Edith (Radku Fišarovou), jak stojí v „prvním patře věže“ u stylového mikrofonu a zpívá ty nádherné francouzské šansony, ze kterých mrazí v zádech. Když se divák pečlivě zaposlouchal, jako by před ním obživla skutečná Edith Piaf. K výkonu Radky Fišarové musím říct prostě a jednoduše „BYLA SUPER.“ Skvěle vymyšleno bylo i střídání obou protagonistek hlavní role – zpěvačky i tanečnice. Velmi mile mě rovněž překvapil Ondřej Izdný, který byl skvělým průvodcem celého divadelního příběhu. Nejenže doplňoval jisté skutečnosti a sehrál některé postavy, občas i zatančil, ale především zazpíval několik hezkých písní. Samozřejmě hlavní podíl na celkovém úspěchu inscenace mají její tvůrci. Režii, námět i choreografii navrhl Libor Vaculík, na námětu s ním spolupracoval a hudebním režisérem byl Petr Malásek, dirigoval Jan Chalupecký, zvuk měl na starost Josef Schinabek a další. Měla jsem velkou radost, že jsem dílo měla možnost shlédnout a všem ho vřele doporučuji. Třeba, stejně jako já, neodoláte a koupíte si CD „Radka Fišarová zpívá Edith Piaf pod pařížským nebem“, kde jsou Radčiny písně z představení, ale také něco navíc.
Pozn.: Pro lepší dokreslení některých momentů Edithina života jsem čerpala z knížky "Edith Piaf", jejíž autorkou byla Edithina sestra Simone Berteautová, která s ní prožívala všechny zásadní momenty od jejich dětství až po nešťastný konec své slavné sestry. Rozhodně je to nejhezčí životopis, který jsem měla doposud možnost přečíst. Všem, které život slavné francouzské šansoniérky nějak zaujal, vřele doporučuji, neboť kdo by mohl lépe napsat její životopis než ten, který si většinu toho prožil s ní.
Moje hodnocení: 96 %

zpívající Edith Piaf (R.Fišarová)

O.Izdný a R.Fišarová

O.Izdný pod Eiffelovou věží a R.Fišarová u záhonu růží



obě Piaf na jednom jevišti