Divadlo a já 2004-2015: "Oněgin byl Rusák" - host Krušnohorského divadla

(Irena Dousková)

„Cesta do študákovy duše 80. let.“ (premiéra 19. ledna 2008)

Celkem příhodně bylo zvoleno úterní představení „Oněgin byl Rusák“ na svátek 17. listopadu 2009. I v něm se totiž vracíme do doby 80. let, do naší, čas od času připomínané československé socialistické republiky; konkrétněji na jedno pražské gymnázium (Nad Štolou). Právě sem totiž dospěla, ve volném pokračování "Hrdého Budžese" i Helenka Součková, hlavní hrdinka obou knih Ireny Douskové. Sama autorka napsala i dramatizaci své knihy a spolu s režisérem Janem Bornou připravila nové představení pro jeho domovskou scénu Divadla v Dlouhé. Na svá studijní léta si zde v mnoha rolích zavzpomínal prakticky celý soubor. Tříhodinový maratón si navíc zpestřili několika tehdy aktuálními, ale neoficiálními, hudebními hity (například: „Stíny kapradiny“ Jany Kratochvílové nebo „Pražakům, těm je tu hej“ od Pražského výběru, ale také písněmi Vladimíra Mišíka, Karla Kryla, The Doors, i některými původními songy vytvořenými právě pro tuto inscenaci). Po mém velmi oblíbeném „Budžesovi“ jsem si tedy ani toto „pokračování“ nemohla nechat ujít.

Je právě silvestr roku 1999 a na smluveném místě u lavičky se po letech schází bývalí spolužáci Helena Součková (Lenka Veliká), její nejlepší kamarádka Jůlie Molová (Ivana Lokajová), ale také kluci z party Antoša (Martin Veliký), Pavel Havlíček (Jan Vondráček) a Richard Schlesinger (Martin Matějka); zbývající dva Páťa Jíchová (Magdalena Zimová) a Honza Kaplan (Pavel Tesař) bohužel nedorazili. I tak si ale společně zavzpomínají na dobu jejich mládí, dospívání, ale i průšvihů a v neposlední řadě i prvních lásek. Rychlým skokem se vracíme na gympl roku 1983, na hodinu tělocviku, následovanou dalšími výjevy ze života Helenky a jejích kamarádů. Nejčastěji se s ní a Jůlií procházíme Prahou, prázdným Karlovým mostem, Letenskou plání či zavítáme do Malostranské kavárny s permanentně otráveným číšníkem (Čeněk Koliáš). Jejich nejčastějšími tématy k diskuzi je jejich společná záliba v malování a básničkách, ale také problémy s rodiči, sourozenci (Vojtěch Vondráček - bratr Heleny) či křečky (Magdalena Zimová a Michaela Doležalová), a samozřejmě i jejich první lásky. Helenka řeší hlavně problémy se svou matkou (Iva Klestilová j.h.), zatrpklou a zneuznanou herečkou, která léčí své deprese alkoholem, a se svým egocentrickým otcem Karlem Freisteinem (Arnošt Goldflam), který čas od času napíše dopis z Ameriky a nemůže se dočkat, až bude Helence osmnáct a jemu tak skončí vyživovací povinnost. Jůliiným rodičům (Michaela Doležalová a Tomáš Rejholec) zase přijel na návštěvu strýček Mol (Jiří Wohanka) až z Austrálie. Aby si „děcka“ trochu zpestřili své volné chvíle rozhodli se se svojí partou založit literární skupinu POMED („POtrefený MEDvídek“) a následně také uspořádat veřejné vystoupení tzv. večer poezie. Zde zazní jedna nedovolená píseň „Dejvice“, za níž se pak rozdávají důtky. Jaký paradox, když si je pak pan ředitel Bauch (Miroslav Hanuš) objedná na svou oslavu narozenin, a chce po nich onu píseň zahrát. Na hodinách to také nemají studenti zrovna jednoduché, nejvíce zápasí s ruštinářkou Krulerovou (Marie Turková) a pověstnou odstřelovačkou-zeměpisářkou Klepáčovou (Helena Dvořáková). S takovými kantory se každý někdy setkal, o to více si pak cení těch, co stojí na druhé straně a studenty berou takové, jací jsou. Mezi ty zde například patřila třídní profesorka Jeníčková (Naďa Vicenová) nebo trochu ironický výtvarník a tělocvikář Fořt (Jiří Wohanka), který děvčata uchránil před dalším jejich průšvihem s popsanými taškami. Taktéž ve třídě nechyběla ani vyhlášená „šprtna“ Jiřina Krsická (Michaela Doležalová), které nedovolili přednést její básně na večeru poezie, a ona se jim za to odměnila „naprášením“. Poměrně typická také byla návštěva u doktorky Tökelyové (Ilona Svobodová) a její sestry (Halina Ničová), kde jsou všichni studenti jenom simulanti a za nemocné se považují jenom tehdy, pokud mají vyšší teplotu, ne-li snad horečku. Přestože jsou v posledním maturitním ročníku řeší více svoje první lásky. Vztah s Antošou Heleně příliš nevyšel. Zájmu a pozornosti, kterou jí věnoval Honza Kaplan, si však také příliš nevšímala. Vždy ho brala jako skvělého kamaráda, a tak se ho snažila podpořit i v době, kdy mu zemřel otec. Její kamarádka, a velká smolařka, Jůlie zase toužila po Havlíčkovi, ale ten o ni zájem neměl. Navíc se dal dohromady s Páťou, která mu ale po studiích emigrovala do Ameriky. Konec studií a nové začátky partu sice roztrhaly, ale vzpomínky zůstaly napořád. A i přesto, že si všichni žijí své životy se svými rodinami, našla si většina z nich čas a u jejich lavičky se opět po letech sešli, aby zde spolu uvítali nové tisíciletí.

V této inscenaci již neprocházíme příběhem vyprávěným hlavní hrdinkou, jako tomu bylo v „Hrdém Budžesovi“, nýbrž se zde ocitáme v živých obrazech tehdejší doby. Celé představení působí jako jakási koláž poskládaná z několika historek a zajímavých nebo i běžných zážitků hlavních hrdinů. S trochou nadsázky by se i dalo říci, že se celé představení tváří tak, jako by se před námi odehrával „film“ se spoustou rychlých střihů mezi scénami, prošpikovaný tehdejšími hudebními hity. Rozhodně tvůrci (autoři – spolupráce na scénáři: Jan Borna, režie: Jan Borna, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Petra Goldflamová Štětinová, hudba: Milan Potoček, asisten režie a režijní spolupráce: Jan Vondráček a další) dělali, co mohli, aby onu dobu všem divákům co nejlépe přiblížili a vyvolali v nich snad nostalgii nad prožitými léty, snad i dobré vzpomínky, neboť ty špatné je lépe brát s nadhledem. I to si myslím bylo určitým posláním této inscenace. Také ale na mě hra zpočátku působila zároveň jako moc rychlé přebíhání od jednoho k druhému. Je však zřejmé, že jinak se to nedalo udělat, pokud tam autoři chtěli vměstnat tolik informací. Rozhodně oceňuji, jak si s těmito rychlými změnami poradili vhodnou volbou scény, na níž se během těch zhruba 3 hodin vystřídalo 11 různých prostředí, a dokonce i pódium s živou kapelou (Kateřina Jirčíková, Pavel Lipták, Milan Potoček, Tomáš Rejholec). K perfektnímu dokreslení atmosféry silnou měrou přispěly i vhodně zvolené (a ze dna šatníku vybrané) kostýmy i některé nápadité momenty; jako například úvodní televizní vystoupení prezidenta Gustava Husáka (Pavel Tesař) nebo rozdání mávátek do hlediště a nacvičování provolávání prvomájových hesel (např.: „Regane, Regane, my tě tu nechceme!“ nebo „Rozhoupáme míru zvon, ať to slyší Pentagon“), přičemž na pozadí mávají papundekloví soudruzi. Opravdu povedené byli i živé hudební výstupy (v nich mě fakt překvapili); ty se opravdu všem skvěle vydařily – jak zpěv, tak i fyzický projev. Bylo vidět, že herci své role hrají opravdu s chutí a své výstupy si užívají, neboť taková plejáda komunistických figurek a jejich karikování slibuje rozmanitou a snad i veselou podívanou. Většina herců se objevila hned v několika různých rolích, což také není zrovna snadný úkol. Rozhodně to ale zvládli perfektně a bylo na co se dívat. Co se týká jednotlivých výkonů, je velmi těžké jmenovat ty nejlepší nebo nějaké špatné. Všechny mi přišly velmi vyrovnané a jeden k druhému skvěle zapadal. Každý si zde našel své místo. Pokud bych ale měla jmenovat, tak mě někteří herci přeci jen celkem překvapili, například Jan Vondráček coby vlasatý undergroundový Havlíček, nebo Ivana Lokajová, jejíž Jůlie na mě působila opravdu reálným dojmem mladé puberťačky 80.let. Určitě bych ale na každém mohla najít nějaké působivé momenty. Závěrem si však neodpustím srovnání. Pokud tedy toto představení bylo perfektně propracované i ztvárněné, byl "Hrdý Budžes" ještě minimálně o třídu lepší. Měl mnohem větší spád a jednotlivé gagy prostě vyplývaly postupně z jednotlivých situací, nebyly tam tak násilně tlačeny, jak se mi alespoň v první části „Oněgina“ zdálo. Jinak ale klobouk dolu před obsáhlostí inscenace a skvělými výkony.
Moje hodnocení: 73 %