"Idiot?" - Činoherní studio

(Fjodor Michajlovič Dostojevskij)

„Ambientní melodram. Může tak čistý člověk, naivitou podoben dítěti, přežít v současné společnosti?“ (premiéra 8. června 2009)

Po „Uražených a ponížených“ přišlo ústecké Činoherní studio s další ruskou klasikou F. M. Dostojevského (1821-1881), náročného, přesto ale oblíbeného, autora. Jeho postavy bývají často velmi komplikované a málokomu se podaří vystihnout celou hloubku jejich osobnosti se všemi jejími vášněmi, rozpolceností a vůbec bohatým vnitřním životem. Možná i proto se mnozí tvůrci a herci snaží o další nová ztvárnění. Nejinak tomu je i v případě „Idiota“, který vznikl po návratu Dostojevského ze Sibiře, kde strávil deset let nucených prací, což bylo zmírněním původního trestu smrti posléze změněným na čtyři roky v káznici. Fyzicky i psychicky ho to velmi vyčerpalo, ale později z toho dokázal čerpat do svých děl. Uměl se dobře vcítit do lidí s narušenou osobností. Ne nadarmo ho někteří lidé označují za skvělého psychologa. V tomto románu je plno komplikovaných postav a vztahů, ale „činoheráku“ se podařil opravdu radikální zásah. Autoři (překlad: Tereza Silbernáglová, režie: Natálie Deáková, dramatizace: Vladimír Čepek, dramaturgie: Johana Součková, scéna: Lukáš Kuchinka, hudba: Ondřej Švandrlík, kostýmy: Jana Smetanová, pohybová spolupráce: Veronika Rinowski a další) vsadili pouze na čtyři stěžejní postavy, takže celý příběh zhutnili do jednoho milostného čtyřúhelníku. Tím tak měli možnost více rozebrat charaktery a jednání všech postav, ale také lépe přiblížit jednotlivé vztahy. Z románu se rázem stává jakési komorní drama, které skoro až působí jako samostatné dílo pouze inspirované románovou předlohou.

Kníže Lev Nikolajevič Myškin (Jiří Maryško) se vrací z léčebného pobytu ve Švýcarsku, kde byl kvůli epilepsii. Cestou ve vlaku se seznámí s obchodníkem Parfenem Semjonovičem Rogožinem (Kryštof Rímský), který se také vrací do Petrohradu, neboť mu zemřel otec a on po něm má dědit. Během jízdy vlakem spolu navážou přátelství, a tak se mu Rogožin svěřuje s tím, jak za tátovy peníze koupil drahé náušnice své velké lásce Nastasje Filippovně Baraškovové (Tereza Hofová) a jak ho za to otec málem ubil. Parfen zve svého nového přítele na návštěvu, což kníže neodmítá, ale nejprve musí navštívit a seznámit se s poslední Myškinovou, provdanou za generála Jepančina. Zde se mimo jiné seznamuje i s nejmladší a nejkrásnější ze sester Jepančinových, Aglajou Ivanovnou (Hana Vagnerová j.h.). Na narozeninovém večírku se má Nastasja Filippovna konečně vyjádřit, zda se vdá za svého snoubence. Nikdo ze zúčastněných o ní nemá zrovna valné mínění, a tak je ani nepřekvapí svým proslovem a rozhodnutím. V onen nepříliš vhodný moment vpadne na oslavu i alkoholem posilněný Rogožin. Požádá ji o ruku, s čímž Nastasja souhlasí; ovšem za podmínky, že jí do večera přinese 100.000 rublů. Svědkem celé události byl i kníže Myškin, který si i přesto myslí, že se Nastasja jenom přetvařuje, že není tak zlá a bezcitná. K údivu přihlížejících ji i on sám vyzná lásku a požádá ji o ruku. Nejprve se mu vysměje, ale poté, co jí sdělí, že rovněž zdědil nějaké peníze, zdá se být sňatek možný. Nastasja ho však s omluvou odmítá. Ona totiž jako jediná rozpoznala jeho morální kvality hned na začátku a chtěla ho tak před sebou ochránit. Dobře věděla, že sama by ho zničila. Prchá tedy s Rogožinem, který svůj úkol splnil a s penězi dorazil, do Moskvy. Považuje to za svůj trest, který má být horší než smrt. Po nějakém čase zavítá Myškin na návštěvu k Rogožinovi. S hrůzou zjišťuje, že jeho kamarád už Nastasju nemiluje, a navíc je stále více posedlý touhou po sňatku, i přestože by svatba byla smrtí obou. S pocity vzteku i bezmocnosti knížete napadne. Jemu se tak i díky tomu po letech vrací epileptické záchvaty. Myškin se jim začíná vyhýbat a stále častěji se vídá s Aglajou. Lidé si o nich začínají povídat a ani Aglaja jim to nijak nevyvrací. I když Myškina nic takového ani nenapadlo, připustí, že ani ona mu není lhostejná a snad ji i miluje. I přesto však Aglaja dělá zbytečné drahoty a tajnosti; nechá ho podstupovat různé zkoušky. Tu největší si pro něj připraví na návštěvě u Nastasji. Má se tam sám rozhodnout pro tu, kterou chce. Obě ženy se předem dohodly, že vyhraje ta, ke které udělá první krok. Myškin už Nastasju nemiluje, naopak se jí spíše bojí, ale zároveň mu jí je líto. První krok tedy udělal k ní a Aglaju to velmi raní. Svůj hořký kalich tedy Myškin hodlá vypít až do dna, a tak se svatbou souhlasí. Od oltáře se však Nastasja nechá unést Rogožinem. Druhý den se je kníže vydává hledat. Parfena najde doma, přestože to má vypadat, že není. Nastasja leží v ložnici ve svatebních šatech mrtvá. Oba u ní zůstanou až do rána, kdy si pro ně přijde policie. Rogožin se ke všemu přiznal a Myškin definitivně zešílel. Nakonec se z něj tedy stal skutečný idiot.

Jak už bylo v úvodu řečeno, patří toto dílo mezi náročné kousky; ať už pro tvůrce či herce, kteří musí složité charaktery podat, tak i pro diváky, na nichž je, aby je dokázali co nejlépe pochopit či vstřebat. Rozhodně bych chtěla ocenit nápad zúžit obsáhlý román se spoustou postav na pouhé čtyři. Určitě tak bylo snadnější orientovat se v základním tématu celé hry i v oněch hlavních úlohách. Více jich ani nebylo třeba, neboť i tak se daly, z několika trefných náznaků, lehce domyslet. Asi bych snad toto zpracování nechtěla hodnotit jako interpretaci Dostojevského díla, ale spíše jako „původní inscenaci“ ČS inspirovanou „Idiotem“. Na tomto dramatu mě zaujaly především ony rozervané charaktery, které jsem se nějakou dobu snažila marně pochopit. Donutily mě tak k hlubšímu zamyšlení, ale nakonec jsem snad přeci jen pobrala vše, co se dalo. Nejtěžší úkol připadl Tereze Hofové, jejíž postava mi přišla výraznější a snad i stěžejnější než ta Myškinova. Byla zde hybadlem celého děje a také tou, co svým chováním vyvolávala nejvíce emocí a otazníků. Nejprve si člověk pokládal otázku „proč to vlastně dělá?“, aby si vzápětí mohl odpovědět, že zřejmě věděla víc a že přeci jen nějaké to srdce měla. Tereza působila ve výrazu dost tvrdě a strnule, ale k této postavě se taková kamenná tvář určitě hodí. Ostatní tři protagonisté a jejich výkony mi přišly vyvážené, ale nijak zvlášť na mě nezapůsobily. Trochu nadbytečná, a ne příliš podařená byla „drsná“ scéna soulože Nastasji a Parfena. Naopak jejich závěrečný tanec byl o poznání zajímavějším momentem. Celkově to nebylo až tak zlé, ale musím přiznat, že většina dalších představení ČS mě zaujala o něco víc.
Moje hodnocení: 48 %

Myškin a Rogožin (J.Maryško a K.Rímský)

Aglaja a Myškin (H.Vagnerová j.h. a J.Maryško)

 Myškin a Nastasja (J.Maryško a T.Hofová)