"Černé mléko" - host Činoherního studia

(Vasilij Sigarev)

„O zázraku na konci světa – na vlakové zastávce, odkud už skoro vůbec nic nejede.“ (premiéra 22. února 2009)

Pouhé dva dny jsem měla mezi posledním a tímto představením. Tentokrát to však nebylo tak veselé jako „Nájemníci“, ani jako další hra tohoto autora "Detektor lži", kterou jsem již také viděla. Jakub Špalek, režisér a principál divadelního spolku Kašpar, k nám do Ústí nad Labem 1. října 2009 totiž dorazil s výplodem východní dramatiky, popisujícím drsnou realitu. Mladý ruský dramatik Vasilij Sigarev (*1977) si vzal na paškál dva mladé, městským životem poznamenané, lidi otupělé dnešní dobou a honbou za penězi, o něž jde především. Převažuje v nich cynismus, netaktnost, sobeckost; staly se z nich pouhé skořápky lidí, které vnímají život jen z jeho povrchní stránky. Zavřeli se před všemi city a obrnili se jen sebezáchovným pudem dnešní doby, kterým je známé „peníze až na prvním místě“. Je smutné sledovat, jak tito lidé/děti zítřka vnímají svět. Jsou odkojeni stálou vnitřní zlobou, za vším vidí zlo a dobrem opovrhují; snad proto, že v něj nevěří nebo se ho bojí přijmout. Drží se toho, že doba je drsná, a tak musejí být i oni. Naproti tomu se ukazuje, že i v bídných podmínkách daleko od černého městského prostředí se dají objevit hluboké city a emoce, žít životy, v nichž převažuje dobro nad zlem a které dokáží obejmout celou hloubku existenciálního bytí.

Levčik (Marek Němec) a Důra (Lucie Žáčková) mají za sebou náročný den. V průběhu dne se jim, coby podomním obchodníkům firmy Cansai, podařilo prodat „naprosto jedinečné“ a „cenově výhodné“ elektrické toastery z Číny, přičemž většina venkovanů ani vlastně netuší, k čemu jim tyto přístroje budou. Nyní však musí čekat na místním nádražíčku na vlak, kterých tu zrovna mnoho nejezdí. Jsou tu sami až na jednoho místního opilce (Tomáš Karger), a tak si čas krátí poměrně suchou konverzací, v níž se střídají intimní momenty se záchvaty vzteku a přívaly nadávek, ale také mořem cigaret. Ani jeden z nich neřeší, že je Důra již v osmém měsíci těhotenství. Jejich láska působí dost chladně, snad jen proti třetím osobám se spolu dokáží více semknout. Třeba zrovna tehdy, když se snaží pokladní Ljuse (Jelena Juklová) nabídnout jejich úžasný výrobek. Ona je má však „v paži“ a jen tak se nedá. Určitý kontakt s nimi ale naváže, i když se tím mladí zdají být spíše otráveni. Místo, aby odsud rychle odjeli, jsou vydáni na pospas jednomu příšernému spoji, a tak nemají mnoho šancí uniknout ani babce Petrovně (Věra Kubánková), která by ráda toaster vrátila a dostala za to zpátky peníze na dědův pohřeb. Odchází však s nepořízenou stejně jako Míša (Lukáš Jůza) s dalším vesničanem (Jakub Špalek), kteří už také prokoukli, jak výhodně levné je toto zboží. Zoufalý návrat Míši však všechny tak vyděsí, že z toho Důře praskne voda. Nemá možnost ani čas se dostat do nemocnice, a tak Ljusa doběhne pro tetu Pašu (Jana Vaňková), která už několik dětí sama porodila. U ní strávila Důra deset dní, během nichž dostala pocítit nezištnou ochotu a úslužnost zdejších, městskými manýry neposkvrněných, lidí a znovu našla víru v boha. Proto Důra, když se pro ně Levčik, který tu mezitím po kraji prodal další várku toasterů, vrátí, vyjádří touhu začít zde nový život. U svého partnera však pochopení nenajde; naopak je velmi silně slovně i fyzicky konfrontována s jeho vztekem a odporem. Ještě chvíli se snaží vzdorovat, neboť pocítila něco, v co ani nedoufala, ale jelikož se nechce vzdát dítěte a ani Levčikův tlak nepovolí, rezignovaně nastupuje do vlaku mířícího zpátky do šedé civilizace.

Tato hra mě na první dojem příliš nezaujala, ale když jsem o ni nějakou dobu přemýšlela, něco do sebe měla. Minimálně mě zaujala myšlenka, a tedy i námět díla (více viz úvod). Co se týká zpracování, povedlo se autorům (překlad: Daria Ullrichová, režie: Jakub Špalek, dramaturgie: Lenka Bočková, scéna: Karel Špindler, kostýmy: Vladimíra Fomínová, hudba: Daniel Fikejz) celkem dobře vystihnout ponuré prostředí; nápaditě i s určitou účastí diváků. Ještě lépe zvolené byly ale kostýmy, které výrazněji podtrhly charaktery a styl obou mladých lidí. Nechyběly zlatě vyšívané pruhy na teplákách i mikině, blýskavé ornamenty a doplňky tolik typické pro ruskou inklinaci k „třpytivé kráse“. Po hudební stránce se snad dá ocenit jen tvůrčí duch v podobě jedné písně ala TATU, kterou stejně jako fiktivní kapelu, vytvořili speciálně pro tuto inscenaci. A výkony? Především Marek Němec mě opět nezklamal. Bezcitného a slizkého frajírka podal nad míru přesvědčivě, i když v jeho podání se mi zdála některá místa ne tak zcela bezcitná. O to víc je pak vynahradil na konci příběhu. Velmi mě v této roli překvapil, předvedl zde docela jinou polohu Marka Němce, než které jsem dosud znala. Oproti tomu Lucie Žáčková pro mě dosud byla velkou neznámou. V první polovině vypadala celkem přirozeně, a i přes poměrně hrubý slovník se mi líbila, ale to byl ten lehčí part. Ve druhé části, kde se měla stát „novým a lepším“ člověkem, na mě i v těch vážnějších momentech působila tak, jako by každou chvíli měla dostat záchvat smíchu, což se tam příliš nehodilo. Jinak to ale byl celkem slušný výkon. Ostatní role byly spíše epizodní. Závěrem bych řekla, že na tom všem bylo pozitivní to, jak energie vysílaná z venkovanů dokázala zasáhnout a přenést se na hlavní hrdinku příběhu. Takže život není jen o tom, jakou energii vyšleme, taková se nám vrátí, ale měli bychom se naučit více přijímat tu pozitivní a tu pak přenášet i na ostatní. Svět by pak byl o poznání barevnější, a ne tak černobílý jako je znázorněný v této hře, i v jejím názvu.
Moje hodnocení: 62 %

Důra a Levčik (L.Žáčková a M.Němec)

Levčik a Ljusa (M.Němec, J.Juklová)

teta Paša a Důra (J.Vaňková a L.Žáčková)