"Hamlet" - Dejvické divadlo

(William Shakespeare)

„Hra o hrdinství, které nikdo nepotřebuje.“ (premiéry 12. a 18. dubna 2006)

Na 9. února 2007 jsem měla naplánováno představení klasického díla největšího dramatika všech dob Williama Shakespeara. Sice jsem se s „Hamletem“ na divadelních prknech setkala již potřetí (první byl Hamlet-muzikál a druhý byl "Hamlet" v JČD), ale bylo to poprvé, kdy jsem měla možnost navštívit další pražské divadlo, a to konkrétně Dejvické divadlo. Jeho první představení se odehrálo 14. října 1992, avšak statut profesionálního divadla získalo v roce 1993. Divadýlko je to poměrně nové, ale i přesto na svém kontě má několik zajímavých ocenění. Mezi nejvýznamnější bezpochyby patří inscenace J.A.Pitínského „Sestra Úzkost“, která v roce 1995 získala Radokovu cenu za Inscenaci roku a DD se poprvé stalo Divadlem roku. Docela mě zaujalo, co jsem si mohla o tomto modernějším nastudování tzv. „malého Hamleta“ (který je údajně záznamem nápovědní knihy) přečíst, a tak jsem na výsledek byla opravdu zvědavá.

Jednoho dne se Hamlet (Jaroslav Plesl) sejde se svým přítelem Horaciem (Richard Fiala, j.h.) a ten mu sdělí, že v noci viděl ducha jeho otce (Stanislav Zindulka) potulovat se po hradbách. Je těžké něčemu takovému uvěřit, a tak se o tom chce Hamlet sám přesvědčit. Setká se s ním, a dokonce spolu i pohovoří. „Otec“ mu prozradí, že byl ve spánku zavražděn svým bratrem, Hamletovým strýcem, Claudiem (Jiří Langmajer), který si jen pár dní po jeho pohřbu má brát ovdovělou královnu Gertrudu (Hana Seidlová). Šok z odhalení smutné pravdy v něm propudí určitou nenávist a znechucení vůči okolnímu světu. Dokonce od sebe začne odhánět i Ofélii (Vanda Hybnerová); ženu, kterou miluje. Nejdříve se všichni, na doporučení kancléře a zároveň Oféliina otce Polonia (Václav Mareš, j.h.) domnívají, že jeho zvláštní stav souvisí právě s láskou k Ofélii, které píše milostné dopisy. To se jim však nepotvrdí. Do města přijíždějí herci (Jiří Kaftan, Pavol Smolárik a Miluše Bendová), kteří po domluvě s Hamletem zahrají hru velmi nápadně podobnou oné osudné noci, kdy byl dánský král ve spánku zabit jedem nalitým do ucha. Hamlet chtěl vidět, jak se bude Claudius tvářit a tím získat hmatatelnější důkaz. Po dalším setkání s duchem svého otce se Hamlet rozhodne Claudia zabít. Namísto něj však zastřelí Polonia, který byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Nový král cítí jisté nebezpečí, které by mu mohlo vše pokazit, a tak se rozhodne poslat Hamleta do Anglie, kde ho chce dát nechat zabít. Zároveň s ním posílá i Rosencrantze (Pavel Šimčík) a Guildensterna (Marek Taclík) coby jeho přátele. Hamlet však na loď nenastoupí. Ofélie svůj nešťastný osud završí sebevraždou. Poté se z cest vrací i její bratr Laertes (Ladislav Hampl), který se dozvídá jednu špatnou zprávu za druhou a rozhodne se smrt svých blízkých pomstít. S Claudiem se domluví, jak na Hamleta a ke všemu jim poslouží jed. Každý si svou číši vypije až do dna.

Na hře bych chtěla ocenit její srozumitelnost a jasnost, které vycházely z jednoduchých gest i dialogů. Autoři (překlad: Jiří Josek, režie a spolupráce na scénáři: Miroslav Krobot, scénář a dramaturgie: Karel František Tománek, scéna: Martin Chocholoušek, kostýmy: Vladimíra Fomínová a Martin Chocholoušek, pohybová spolupráce: Boris Hybner a další) dodrželi, co si předsevzali a před honosnými scénami a květnatými monology dali přednost spíše jednotlivým charakterům postav. Vsadili hře i atmosféru doby blížící se naší současnosti, a dokonce si dovolili vynechat scény tak typicky hamletovské (jako například monolog s lebkou a s ním tolik známé „být či nebýt“, nebo závěrečný souboj a velké krveprolití). Je to opravdu zvláštní nastudování Shakespearova dramatu, ale myslím, že je tak o něco přístupnější většímu počtu diváků. Z hereckých výkonů bych chtěla jednoznačně nejlépe hodnotit Jaroslava Plesla, jemuž patřila hlavní role Hamleta; dosti cynického, a přitom stále rozumně uvažujícího frajírka. Jeho rozjezd byl pozvolnější, ale s každou minutou představení se jeho výkon stupňoval. Překvapivě pojatá byla i Ofélie, kterou ztvárnila Vanda Hybnerová. Nepředstavovala žádnou hloupoučkou mlaďoučkou naivku, ale vyzrálou ženu s navenek silným výrazem zastírajícím vnitřní neklid, který ještě pro jistotu „obalila“ kouřem z cigaret. Jiří Langmajer mi připadal na krále Claudia dost mírný a nevýrazný. A podobně pasivněji působila i Hana Seidlová jako královna Gertruda. Mezi zajímavější scény hry bych zařadila výstup Pavla Šimčíka s píšťalkou a Jiřího Kaftana. Herci prý rádi hrají role herců a mohou tak svá gesta řádně přehrát; a takhle nějak si to představuju. Na pana Stanislava Zindulku zbyla menší, ale v tomto nastudování docela zásadní, rolička. Je sice jeho nejmenší divadelní rolí, ale prý ji hraje rád.
Moje hodnocení: 66 %

Hamlet a duch jeho otce (J.Plesl a S.Zindulka)

Ofélie a Hamlet (V.Hybnerová a J.Plesl)

Guildestern, Claudius, Hamlet a Gertruda (P.Šimčík, J.Langmajer, J.Plesl a H.Seidlová)

"Prorok Ilja" - Jihočeské divadlo

(Tadeusz Slobodzianek)

„Objevil se muž, který uzdravuje slepé a pomatené! Že by nový spasitel? Snad konečně skrze něj dosáhne lidstvo spasení, když se to minule tak nějak divně zvrtlo. Je třeba to ale vzít řádně do ruky a bytelně ho ukřižovat! Šílená komedie o neumučení a neukřižování.“ (premiéra 22. prosince 2006)

Již jednou jsem se rozhodla, že „Proroka Ilju“ navštívím, ale bohužel se z důvodu nemoci nekonal. Za to druhý pokus, dne 3. února 2007, mi vyšel. „Prorok Ilja“ je další nově premiérovaná hra letošní divadelní sezóny JČD zaměřené na díla současných autorů. Jedním z nich je i Tadeusz Slobodzianek, který jako dramatik debutoval v roce 1980 hrou pro děti „Povídka o žebrákovi a oslíkovi“. Na svém kontě má pak dalších jedenáct dramatických děl, která se opírají o legendy a lidové pověsti z regionu, někdy i z celé Evropy. Jeho tvorba je prosycená fascinací kulturní a náboženskou tradicí polsko-běloruského pohraničí. I toto jeho dílo z roku 1991 bylo inspirováno příběhem skutečně žijící postavy Eliasze Klimowicze, negramotného rolníka prohlášeného za Mesiáše, který pocházel ze vsi Stara Grzybowszczyzna na polsko-běloruském pomezí. Prý mu poustevník Ioan Kronštatskij, žijící na přelomu století, jako jednomu ze dvou mužů (tím druhým byl Rasputin) požehnal a označil ho za svatého. Ve 30. letech spolu se svými vyznavači započal stavbu nové metropole světa – Wierszalinu (Nový Jeruzalém). Zbytky pravoslavné sekty Proroka Ilji do dnešních dnů přežívají ve vesnicích na východní hranici. T. Slobodzianek je rovněž laureátem mnoha polských a zahraničních cen (např.: cena Fringe Firste získaná se spolkem Wierszalin na festivalu v Edinburgu v letech 1993 a 1995 nebo prestižní cena nadace Koscielských a celoživotní dramatickou a divadelní činnost).

Jednoho dne vesničany Bondara (Zdeněk Kupka), Marčuka (Ondřej Volejník), Charitona (Roman Nevěčný) a Palašku (Dana Verzichová) z odpoledního rozjímání vyvede příjezd Rotšilda (Tomáš Drápela), handlíře z Bialegostoku, kterého považovali za Lucifera na motorce. Mezi věcmi, které nabízel, byl i portrét proroka Ilji (Petr Šporcl j.h.), o kterém se vypráví, že dělá divy. Palaška s Bondarem se na jeho zázraky chtějí podívat na vlastní oči, a tak se za ním vypraví. Mezi zájemci o jeho „uzdravení“ jsou slepý (Jan Dvořák), kterého k Iljovi přivede jeho dcera (Věra Hollá), piják (Václav Vodička) a taky posedlá Olga (Teresa Branna). Po návratu do rodné vesnice navrhne Bondar, aby vyrobili kříž a došli si k Iljovi pro jeho vysvěcení. Do skupinky hloupých vesničanů ještě přibude Aťko (Martin Hruška) a také Kozlowski (Petr Červinka j.h.). Výprava s křížem čekající na posvěcení se změní na cestu s vyšším posláním. Vesničtí „balíci“ se rozhodnou zachránit svět, tím že nového spasitele ukřižují. Vše chtějí provést tak, jako na počátku našeho letopočtu. Zprávy o jejich plánu se rychle rozšíří. Dokonce se o tom dozví i sám Ilja se svými stoupenkami a opatrovnicemi Žofií (Daniela Bambasová), Věrou (Jaroslava Červenková) a Naděždou (Věra Hlaváčková). I ty uvěří, že to tak má být. Cestou potkají i nevyléčeného pijáka a neuzdraveného slepce s dcerou, kteří se k nim rovněž ochotně přidají. Rozdělí si důležité role; Marčuk bude římským vojákem, Chariton Jidášem, Aťko Pilátem, Palaška jeho ženou, Kozlowski Herodem a mladá dívka vatou Veronikou. Pořádně naladění dojdou až k Iljově stavení a s horlivostí se pustí do uskutečnění svého odvážného plánu. Příliš nechybělo, ale nakonec ho Olga před přibitím na kříž zachránila. Hlupáci se stali ještě většími hlupáky a Ilja s Olgou světci; všem bylo odpuštěno.

Byla jsem velmi zvědavá na příběh o neumučení a neukřižování a docela mile mě tato komedie překvapila. Dokázala rozesmát nejenom mě, ale i ostatní diváky. Ze zadních řad byl slyšet i několika minutový záchvat smíchu. Myslím, že se to lidem opravdu líbilo. Pravda ale je, že příliš neholduji vulgarismům (především však na divadelní scéně), a tady jich bylo opravdu až dost. Snad ani nejlepší počtář by nedokázal spočítat, kolikrát se ve hře objevilo „do řiti“, „kurva“ a další ještě peprnější výrazy; ale do tohoto díla to jaksi patřilo. Mě mnohem více pobavilo slovní spojení „co tato ne?“, které s takovým přehledem říkala Věra Hollá a pokaždé mi přitom minimálně cukl koutek. Tentokrát musím pochválit naprosto všechny herce, neboť to bylo kompaktně sestavené dílo ze všech jednotlivých výkonů. Každý měl svůj prostor, který využil, jak mohl. Přišlo mi, že si hru všichni užívají a hrají s radostí. V jednu chvíli jsem z Teresy Branny měla pocit, že si bláznivá Ofélie „odběhla“ z Hamleta do Proroka Ilji. Nicméně to byl velmi slušný výkon; a i diváci byli z jejího „šílenství“ dosti rozpačití. Na Petra Šporcla nedám dopustit, neboť je to „pan Herec“. Moc se mi ve své roli líbil i Zdeněk Kupka a Dana Verzichová. Prostě hru (autorů – překlad: Janusz Klimsza, režie: Martin Glaser, hudba: Martin Horáček j.h., scéna a kostýmy: Aleš Valášek j.h., dramaturgie: Olga Šubrtová, představení řídí: Nikola Studihradová, text sleduje: Markéta Vejdovcová a další) doporučuji všem, kteří se chtějí zasmát lidské blbosti, podívat se na dobré herecké výkony a skvěle řešenou scénu i kostýmy.
Moje hodnocení: 80 %

Naděžda, Ilja, Žofie a Věra (V.Hlaváčková, P.Šporcl j.h., D.Bambasová a J.Červenková)

Ilja a posedlá Olga (P.Šporcl j.h. a T.Branna)

Aťko, slepý, jeho dcera, Chariton, Palaška a Marčuk (M.Hruška, J.Dvořák, V.Hollá, R.Nevěčný, D.Verzichová a O.Volejník)

vesničani, hříšnice a na trůně Ilja s Olgou