"Blb!" - Činoherní studio

(Patrick Grégoire)

„Příběh člověka, kterého rodina a okolí pokládá za imbecila, a tak se v sebeobraně rozhodne stát Ježíšem.“

Blb! Tak to bylo poprvé a zatím jedinkrát, kdy jsem byla v divadle na hře, která byla monologem jediného herce (tzv. monodrama). Nazvala bych to jakýmsi „One Man Show“. Jedinou rekvizitou této hry byl světelný kužel, který na herce při jeho vyprávění neustále mířil. Hrála se hned druhý den od předešlé, 8. února 2006, takže dva večery po sobě jsem trávila v divadle. Účast zde však byla velmi skromná. Taky jsem byla rozpačitější, ale zkusit se má všechno. Jinak se hra také hrála v divadle Rokoko v Praze.

Příběh je o muži, který je považován za blbce, a to jen proto, že svět okolo sebe vnímá tak trochu jinak než ostatní. Sama hlavní postava příběhu (Marek Matějka) byla pojata tak trochu „beanovsky“ (podle známého Mr. Beana) – hlavně při vstupu na jeviště a odchodu z něj. Jeho příběh začínal vyprávěním o rodičích a pravidelnosti s jakou se rodili jeho sourozenci. V pravidelných intervalech se střídali bratři se sestrami. On jako jediný a poslední potomek tuto „požadovanou“ pravidelnost porušil. Narodil se ve špatnou dobu, a ještě ke všemu jako syn, když měla být na řadě dcera. Už proto byl jiný a rodiče mu to dávali najevo. Ve svém vyprávění se věnuje všem důležitým momentům i lidem, které si od dětství uchoval v paměti. Vzpomíná na svou tlustou chůvu, která bydlela v domku na zahradě, na to, jak si venku hrával s mravenci, na kamaráda z internátní školy, se kterým se společně rozhodli stát Ježíšem, na setkaní se svým dědou, ale především na to, jak objevil „tajnou chodbu“. V jedné místnosti za skříní byl totiž průduch do starého komína. Když do něj vlezl a slezl o kousek níž, slyšel svého otce z pracovny vyřizovat důležité, především obchodní, záležitosti. Čím častěji tam chodil poslouchat, tím více si připadal chytřejší. Dozvídal se tam spoustu zajímavých věcí a získával tak mnoho informací především o otcově firmě a o práci, kterou by za čas mohl také dělat. Malé dítě však svého otce obvykle považuje za vzor a rozhodně ne za podvodníka a lháře. A tak si často povídal se svým kamarádem o tom, co z průduchu slyšel (ne třeba zdůrazňovat, že ne všechno dělal otec podle pravidel a zákonů). Jeho kamarád mu pak navrhl, jestli by si to nechtěl nahrávat na magnetofonový pásek, že by tam tak často nemusel chodit, že by se mu to prostě nahrávalo samo a on si to mohl poslechnout později, a dokonce to půjčit k poslechu i jemu. Zajímavé na tom však je, že kamarádův otec byl soudce, kterému se získané materiály náramně hodily. Snad každý inteligentní člověk si dovede představit, co tím svému otci způsobil a proč byl taky považován za idiota, který patří do zvláštního ústavu.

Podle toho, co bylo psáno v programu, jsem si řekla, že by to nemuselo být tak špatné, ale toho, že to měla být hra pro jednoho herce, jsem se trochu obávala. Sedět na místě a poslouchat hodinu a půl dlouhý monolog není jen tak. Ale nuda to nebyla. Příběh i jeho podání bylo natolik poutavé, že mou (a snad nejenom mou) pozornost udrželo. Vnímavý divák se dokonce nad určitými situacemi ze života, které hlavní postavě nijak vtipné nepřišly, mohl docela dobře a několikrát zasmát. Pro herce to rozhodně není lehký úkol stát sám uprostřed jeviště a vykládat souvislý monolog (a nezapomenout slova) a to ještě co nejvíce poutavě a srozumitelně. Marek Matějka to ale zvládl a myslím, že velmi dobře. Dokonce jsem se dost divila, že si ani jednou nepotřeboval loknout vody, aby zvlhčil vymluvené hrdlo. Navíc vydržel v místnosti, kde bylo poměrně vedro, oblečený do košile i saka, a ještě stál pod kuželem světla, který do něj pral další stupně celsia navíc. No, smekám pomyslný klobouk.
Moje hodnocení: 70 %

blb (M. Matějka)