Divadlo a já 2004-2015: "Hrát oběť"

(Oleg a Vladimír Presňakovové)

„Když se chceš vyhnout něčemu nepříjemnému, musíš dělat jinou nepříjemnou věc, co se ti úplně nezamlouvá, ale pomůže ti vyhnout se tomu, co je mnohem nepříjemnější.“

V minulém roce jsem nějako pozapomněla na „naše“ ústecké Činoherní studio, a tak jsem se hned 7. února 2006 rozhodla tento nedostatek doplnit. Poprvé jsem tak měla možnost navštívit naše nově opravené (po povodních z roku 2002) „multifunkční“ divadlo, jehož jeviště i hlediště je na každé, nejenom divadelní, představení uspořádáno jinak. Z toho důvodu si ani diváci nemohou zamluvit konkrétní místa na konkrétní představení. Platí tedy „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, neboť mezi prvními je větší možnost výběru lepšího místa. Strkanici u dveří jsme ustáli skvěle a seděli jsme ve druhé řadě. Pravdou ale také je, že míst v hledišti bylo stále dost :-)

Hlavním námětem hry jsou policejní rekonstrukce vražd, kde hlavní hrdina Valja (Jan Jankovský) ztvárňuje oběť. Postavy příběhu nás tak zavedou do třech různých míst a situací, kde došlo k vraždě. Jednotlivé obrazy jsou proloženy Valjovými (Marek Němec) dojmy a myšlenkami. Ocitáme se tak u něj doma, při dialozích s matkou (Marta Vítů) a otcem (Matúš Bukovčan). Občas jakoby z děje vystoupí a svá sdělení oznamuje přímo divákovi. Některé jeho názory nebo zvyky jsou opravdu zajímavé. Například nám vysvětluje, proč nesplachuje záchod nebo proč jí čínskými hůlkami. Rázem se dostáváme do dalšího obrazu, kde policejní sbor v čele s kapitánem (Leoš Noha) vyšetřuje za pomoci rekonstrukce jednu z vražd. Stala se na záchodcích v jedné letní kavárničce. Dolžanski (Kryštof Rímský) – homosexuál – zde zabil svou známou. Motivem byla žárlivost, neboť se stále více „motala“ kolem jeho přítele. Videozáznam poskytuje policajtka (Zuzana Onufráková) a záznamy do bločku zapisuje policejní seržant (Michal Kern). Samozřejmě zde nechybí ani figurant (Jan Jankovský) a svědek. Tím je vrchní, která právě měla službu (Nataša Gáčová). Po dalším nahlédnutí do domova oné rodiny se ocitáme opět v jiném obraze; tentokrát u bazénu veřejného koupaliště. Vrah Zakirov (Kryštof Rímský) sem svou oběť, kterou byla jeho přítelkyně, přišel utopit. Vyšetřovatelé jsou stále stejní, ale svědkem je tentokrát správcová bazénu (Nataša Gáčová). Poslední vražda se stala v čínské restauraci. Vrahem byl Verchuškin (Kryštof Rímský), který na třídním srazu zabil jednoho spolužáka, který ho delší dobu štval. Vytáhl bouchačku a vpálil mu to do zad. Avšak celé vyšetřování se velmi zkomplikovalo, neboť kapitán, který si zde objednal večeři, padl k zemi mrtev. Policejní sbor dostal nového šéfa a vrátil se na místo činu, kde musel zrekonstruovat nejen původní vraždu ale i rekonstrukci. Svědkem byla na Číňanku maskovaná Američanka (Nataša Gáčová), která hosty obsluhovala. Nepřímým svědkem byla i majitelka podniku (Irena Kristeková), která právě v době vraždy byla ve své kanceláři a „papírovala“. Samozřejmě musel být vyslechnut i kuchař (F. Marek), jenž měl na starosti přípravu jídel. No, trošku divočejší závěr.

Ve svém hodnocení bych z hereckých výkonů chtěla nejvíce ocenit Leoše Nohu, kterému role kapitána naprosto sedla a Natašu Gáčovou, která byla dobrá ve všech svých roličkách, ale především coby vrchní v čínské restauraci. Rovněž Zuzana Onufráková si roli policajtky skvěle užila a „všichni tři“ vrazi v podobě Kryštofa Rímského, byli velmi dobře sehráni. Přestože zápletka hry byla především o figurantovi (Jan Jankovský), který při rekonstrukcích ztvárňuje oběť, nebyl tou hlavní postavou, která by upoutala mojí pozornost. Mnohem více mě zaujal Marek Němec, který téměř všechny své výstupy proseděl na gauči. Docela mě mrzelo, že Irena Kristeková nedostala více prostoru, aby si zahrála, neboť i v tom málu, co měla možnost předvést, mě velmi zaujala. Hra, se kterou si autoři (překlad: Tereza Krčálová, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jana Smetanová, hudba: Ondřej Švandrlík, dramaturgie: Martina Kinská, režie: Natália Deáková a další) opravdu vyhráli, mi střídáním obrazů přišla zajímavě řešená. Pouze „návraty domů“ se mi nezdály být úplně k věci. Příliš mi nezapadaly do hlavního námětu hry, ale co, nějak tam prostě patřily. Odlišnost názorů jednotlivých členů rodiny dávala vzniknout zajímavým, leckdy i úsměvným, dialogům. Předvedení policejních rekonstrukcí se mi ale líbilo o mnoho víc. Pouze konečné závěry si divák musel jaksi domyslet. Chápu, že konec musel být „jiný“, ale přišel mi tak trochu „přitažený za uši“. A úplný závěr, celkově nijaký, mi nasadil broučka do hlavy v podobě otázky „koho ti dva ve stejných hadrech měli představovat?“. No, schválně…koho?
Moje hodnocení: 76 %