"Čekání na Godota" - Činoherní studio

(Samuel Becket)

„Nepřišel…jako vždycky…Na okamžik zazáří den a nanovo je noc.“ (premiéra 6. března 2004 a derniéra 7. dubna 2005)

Čekat na Godota (překlad: P. Ouředník, výprava: T. Bambušek, režie D. Czesany a další) jsem šla 6. března 2004 a bylo to poprvé (nikoliv však naposledy), kdy jsem se ocitla na jevišti. Ale, abych nikoho nemátla… Seděla jsem společně s ostatními diváky na připravených lavicích, které byly uspořádány do třech stran (čelem do hlediště) kolem malého asi půl metru vysokého pódia, kde se čekání dvou hlavních hrdinů Vladimíra a Estragona (hráli Tomáš Bambušek, Jan Dvořák) odehrávalo.

V první části se nedělo téměř nic. Všichni jsme jenom poslouchali dialog, který mezi sebou, bez větších souvislostí, oba tuláci vedli. Prostě jsme na Godota čekali naprosto všichni. Absurdní na této hře (vždyť je to také absurdní drama) je ale to, že Godota se nikdo z nás nikdy nedočká, a dokonce se o něm ani nic bližšího nedovíme. Když se na to podíváme obecně, trochu přeneseně, Godot je vlastně něco, na co každý z nás marně čeká. Do čekání dvou hlavních postav čas od času zasahoval malý chlapec (Jan Lepšík), který jim pouze chodil vyřizovat vzkazy, že Godot dnes nemůže, ale zítra si čas určitě udělá. Ve druhé části hry, kdy do děje vstoupily další dvě postavy – tyran Pozzo (Stanislav Majer) a jeho otrok Lucky (Roman Říha), se představení začalo stávat o něco zajímavějším. Všichni, včetně Vladimíra a Estragona, jsme měli možnost sledovat absurdní situaci velkého pána, který po všech ranách vysypaných na hlavu svého otroka ve hře oslepne a jeho upovídaný otrok, který všechny ty rány musel vychytat a marně se snažil je blokovat, oněmí. V příběhu, a zvláště ke konci, párkrát zazní myšlenka na sebevraždu, která je však v „souboji“ s dalším čekáním na jakési vykoupení poražena.

Mě nejvíce zaujal projev Jana Dvořáka, který ztvárnil roli Estragona a Stanislav Majer coby Pozzo. Zbývající výkony mi přišly rovnoměrně vyrovnané a jejich protagonisti dobře se doplňující. Samuel Beckett je klasika, kterou by měl každý fanda divadla alespoň jednou za život shlédnout. I to jsem si řekla, když jsem si v programu vyhlédla právě tuto hru. Do divadla jsem šla s tím, že budu čekat na Godota a že se ho prostě nedočkám. Hlodala mě určitá obava, že jsem se přišla do divadla skoro dvě hodiny nudit. Přiznávám, že chvíli mě při hře něco podobného napadlo, ale když jsem se začala více soustředit na dialogy a gesta, přišlo mi drama něčím zajímavé, a tak blízké. Vždyť člověk neustále na něco čeká a nikdo z nás to nemá rád. Každý chce mít všechno hned, všechno právě teď, a když tomu tak není, je nervózní a nevrlý, neboť si uvědomuje, že celý ten čas mohl strávit mnohem lépe a efektivněji. Možná i tím se od většiny z nás lišily hlavní postavy příběhu, které měly času dost a prostě nikam nespěchaly. Když jsem odcházela z divadla říkala jsem si „vždyť to bylo o ničem…nuda“, ale čím víc jsem o tom přemýšlela, dospěla jsem k závěru, že na tom něco bude a vlastně to tak špatné nebylo. Byla jsem ráda, že jsem si své „odčekala“.
Moje hodnocení: 54 %
Jestli jsem vás ještě nenalákala, zkuste si přečíst ukázku ze hry: Samuel Beckett - Čekání na Godota

Estragon (J.Dvořák)

 

"Shopping and Fucking" - Činoherní studio

(Mark Revenhill)

„Hra o nakupování a šoustání“ (premiéra 5. října 2001)

Kdyby se mě někdo ptal, jak se mi líbila hra „Shopping and Fucking“, byla bych na rozpacích a zřejmě by ze mě, alespoň pro začátek vypadlo jen: „hmmm...velmi odvážná a bizardní hra.“ Pravdou je, že spíše oceňuji hry z některého z minulých století než ty moderní, které rády šokují. I když ani hrám současných autorů se nebráním. Hold moderní doba si žádá „moderní“ počiny se vším, co k nim patří. Hra o sexu (i s jeho homosexuální podobou) a nakupování jistě svým námětem odpovídá trendům současné doby. Otázkou však je, jak hru přijme divák. Také je potřeba brát v úvahu, kdo tím divákem je a s jakým záměrem se pro návštěvu podobné hry rozhodl. Já se tou dobou snažila chodit do divadla co nejvíce. Prohlédla jsem si program a jelikož jsem věděla, že se o hře "Shopping and fucking" hodně mluvilo a že byla mezi diváky dosti žádaná a oblíbená, nemohla jsem si prostě tu nejnavštěvovanější hru v Ústí nechat ujít a vypravila jsem se na ni hned dne 13. února 2004.

Stěžejními postavami hry je mladý pár lidí, Lulu a její přítel Robbie (Nataša Gáčová a Jan Bidlas), kteří žijí tzv. ze dne na den a „denním chlebem“ jim jsou instantní nudle. Jejich vztah už není zdaleka tak ideální, neboť do něj vstoupil jejich přítel Mark (Roman Zach), u něhož žili a který měl problémy s alkoholem a drogami. Po častých nevolnostech se hned na začátku příběhu rozhodl jít na léčení. Podle výše zmíněného se dá předpokládat, že se do něj jeden z páru zamiloval. Nebyla jím však, podle klasického modelu, „ona“, ale „on“. Po Markově odchodu do léčebny, s čímž se Robbie těžko smiřoval, zůstali oba v jeho bytě a byli „odkecaní“ sami na sebe. Ani jeden z nich neměl práci, tak sháněli peníze, jak se dalo. Vzhledem k tomu, v jakém prostředí se pohybovali, nebylo záhadou, že se dostali až k dealerství a prodeji drog. Problémem však bylo, že místo toho, aby drogy prodali a vydělali tak potřebné peníze pro Briana (hrál J. A. Haidler), který jim „kšeft“ dohodil, Robbie všechny drogy využil pro vlastní potřebu. Přidělal jim tím tak ještě větší (než existenční) problémy, neboť museli sehnat vysoký obnos peněz ve velmi krátkém termínu, který jim Brian dal. Vybaví se mi tak jedna z těch lepších a vtipnějších scén, ve kterých „perlil“ skvělý Jan Bidlas. Založili si doma soukromou erotickou linku, která poměrně dost vynášela a Robbiemu se její provozování líbilo čím dál tím víc. O to větší rozhořčení pro něj bylo, když zjistil, že Lulu linku odpojila a nechávala ho v domnění, že nikdo nevolá. Situace vyústila ve větší hádku, ale také zklamání nad ztrátou jasného výdělku a vymýšlením nového způsobu, jak sehnat peníze. Našlo se a to v podobě bohatého mladíka s homosexuálními sklony, Garyho (Jiří Černý). Ještě bych prozradila, že do děje znovu vstoupil Mark, který se vrátil téměř vyléčen a snažil se vztah s Robbiem ukončit. Příběh končí zajímavým monologem J. A. Haidlera, který jistě stojí za vyslechnutí.

Nejvíce mě na hře udivila odvážnost tvůrců (překlad J. Sloupová, výprava L. Loosová, video M. Finger, dramaturgie L. Havlíková, režie M. Dočekal a další) a především herců, kteří se s tím velmi odvážně poprali. Svlékání a nahoty bylo ve hře až příliš (i to možná nalákalo většinu diváků – nad 15 let). Pravdou je, že to bylo jediné vyprodané představení, na kterém jsem v ČS dosud byla. Nahota pro mě nebyla však hlavním motivem k návštěvě, spíše jsem se těšila na něco nového, nevšedního. Z výkonů mne nejvíce zaujal herec Jan Bidlas, který mě předvedeným výkonem naprosto přesvědčil o svém herectví a dokázal mě (a nejenom mě) opravdu pobavit. Dokonce se mu podařilo rozesmát i svou kolegyni, když v jedné choulostivé scéně nečekaně (mimo scénář) použil kouzelné slovíčko „děkuji“. Rovněž i Nataša Gáčová mě zde poprvé zaujala (od té doby, jsem měla možnost jí vidět vícekrát) svým nasazením, kterým si dokáže svou roli prostě užít. A o herectví a vážnosti, se kterou hraje J. A. Haidler není třeba pochybovat. Když je na scéně, tak ta mu prostě patří. Zajímavou osobností, která mě rovněž zaujala, byl i Roman Zach, který je v dnešní době v televizi tolik populární. Hru už bohužel nemůžu nikomu doporučit (i když si myslím, že jí doposud mělo možnost vidět mnoho diváků - premiéru měla v sezóně 2001/2002), neboť dne 19. června 2006 v 19:30 se konala absolutní derniéra.
Moje hodnocení: 86 %

N.Gáčová, R.Zach a J.Bidlas

J.Bidlas, N.Gáčová a J.A.Haidler

R.Zach a J.Černý

"Nikdy" - Činoherní studio

(Lenka Langronová)

„Cti otce svého i matku svou až k sebezničení.“ (premiéra 7. listopadu 2003)

To byla ta jediná věta o hře, na kterou jsem se 4. února 2004 vypravila. Tou dobou pomalu, ale jistě, začala růst moje láska k divadlu. Hrou „Nikdy“ jsem odstartovala stále častější navštěvování divadla jako takového. Díky studiu na VŠ a cestování po určité části republiky jsem se mohla dostat do divadel i mimo Ústí nad Labem. O tom však později. Vrátím se ke hře „Nikdy“, o které bych chtěla podotknout, že, z mého pohledu, patří mezi ty nejlepší, které jsem v ústeckém Činoherním studiu doposud viděla.

Byl to herecký koncert tří žen – sester, odehrávající se v bytě, který dříve patřil jejich rodičům. Přestože už byli oba mrtví, nejstarší ze sester, Bohumila (Natálie Drabiščáková), se stále až chorobně snažila uchovat byt tak, jak ho po sobě zanechali; na věčnou památku muselo vše zůstat na svém původním místě. Se svou mladší sestrou Jolou (Marta Vítů) žily každodenním stereotypem, znuděné vlastním životem, který vlastně ani pořádně neměly. Léta, která předurčovala spíše k rodinnému životu po boku manžela a dětí, trávily spolu. Většinu času pobývaly v jedné místnosti mezi hromadou starých krámů, které neměly jiné využití, než že zabíraly už tak malý prostor. Poklidnou hladinu jejich nudných životů měl rozčeřit až očekávaný příjezd jejich nejmladší sestry, která před časy od rodiny utekla, aby se zase po šestnácti letech vrátila do stejného prostředí, které opouštěla. Věra se svým sestrám pokusí otevřít oči a pomůže jim tak odpoutat se od dosud promarněných životů. Závěrečné vyústění hry dospělo k zajímavému zjištění pro všechny „zúčastněné“. I přes to, že bych hru nezařadila, tak jak to udělali autoři, do šuplíku se štítkem komedie, dokázaly sestry v určitých momentech, které ve své podstatě nebyly příliš veselé, vykouzlit úsměv na tvářích diváků. Bylo tomu například ve chvíli, kdy společně s nejmladší sestrou Věrou (Jitka Prosperi) nacvičovaly skok do dálky, a to přímo v obývacím pokoji, nebo když se rozhodly opít alkoholem neuvěřitelně modré barvy, který jim v baru zanechal jejich otec a který měl podle výrazů tváře i „výtečnou“ chuť :-)
Pro sestavení scény stačilo tvůrcům pouze vybavení obývacího pokoje – obývací stěna, stůl, židle, gauč, okno a dveře. Autorům (Výprava P. Kocych, hudba P. Piňos, dramaturgie J. Vedral, režie K. Dušková, a další) se ale podařilo scénu oživit například kapáním vody ze stropu, kterou musely sestry chytat do připravených hrnců. Chvílema se mi i zdálo, že technici hrají s herečkami jakousi hru, kdy se je snažili překvapit momentem i místem, kde měla voda vytrysknout. Vlastně to byla dokonalá simulace nedokonale vyspravené střechy.
 

Jola, Věra a Bohumila (M.Vítů, J.Prosperi a N.Drabiščáková)

Jelikož nejsem kritikem ani žádným divadelním odborníkem na hodnocení shlédnutého představení, mohu pouze zmínit svůj vlastní názor a dojem ze hry, který byl vesměs kladný. Den, kdy jsem se rozhodla jít na představení „Nikdy“ jsem měla neskutečně divadelní náladu. Hrozně moc jsem se těšila do divadla (což mi teda stále vydrželo a podobný pocit, mám před každou takovou návštěvou), ale to rozhodně neznamená, že bych vychválila cokoliv by se na prknech dělo. Rozhodně jsem v hledišti strávila 90 velmi příjemných minut. Dějová linie příběhu nebyla nijak složitá, za to psychika jednotlivých postav v různých situací byla odlišná a z mého pohledu stála za zamyšlení. Moc se mi líbilo i celé obsazení hry. Stěžejní postavou příběhu byla Bohumila, kterou naprosto výborně zahrála Natálie Drabiščáková. Rovněž Marta Vítů jako Jola, která se své sestře snaží při každé příležitosti odmlouvat, zvládla svou roli skvěle. Jitka Prosperi dostala méně prostoru k projevu, avšak po jejím příchodu se teprve začaly dít věci. Stejně tak jako se dokázaly úžasně vydovádět, svedly ztvárnit odlišné charaktery jim svěřených sester i s jejich životními postoji. Vzhledem k tomu, že čas není náš kamarád, může se dříve nebo později každému z nás stát, že najednou zjistíme, co všechno jsme v životě prošvihli a jak zbytečně jsme svěřený čas využili. Rad, jak tomu předejít, může být hned několik. Ze hry „Nikdy“ by mohla vzejít následující…Nežít stereotypem, postavit se na vlastní nohy, což samozřejmě souvisí s určitou změnou nebo dokonce změnami životního stylu nebo prostředí. Čím více toho člověk vyzkouší a zažije, tím více má na co vzpomínat a tím spíše může být spokojenější se svým životem. Nebude se muset užírat tím, že mu čas jen tak protekl mezi prsty, aniž by ho mohl sám nějak usměrnit. Člověk by sám měl vládnout času, a ne čas lidem. Nestávejme se jenom jeho obětmi.
Moje hodnocení: 75 %

Jola, Věra a Bohumila (M.Vítů, J.Prosperi a N.Drabiščáková)



Věra, Jola a Bohumila (J.Prosperi, M.Vítů a N.Drabiščáková)