10 dubna 2004

"Nikdy" - Činoherní studio

(Lenka Langronová)
„Cti otce svého i matku svou až k sebezničení.“ (premiéra 7. listopadu 2003)
To byla ta jediná věta o hře, na kterou jsem se 4. února 2004 vypravila. Tou dobou pomalu, ale jistě, začala růst moje láska k divadlu. Hrou „Nikdy“ jsem odstartovala stále častější navštěvování divadla jako takového. Díky studiu na VŠ a cestování po určité části republiky jsem se mohla dostat do divadel i mimo Ústí nad Labem. O tom však později. Vrátim se ke hře „Nikdy“, o které bych chtěla podotknout, že, z mého pohledu, patří mezi ty nejlepší, které jsem v ústeckém Činoherním studiu doposud viděla.
Byl to herecký koncert tří žen – sester, odehrávající se v bytě, který dříve patřil jejich rodičům. Přestože už byli oba mrtví, nejstarší ze sester, Bohumila (Natálie Drabiščáková), se stále až chorobně snažila uchovat byt tak, jak ho po sobě zanechali; na věčnou památku muselo vše zůstat na svém původním místě. Se svou mladší sestrou Jolou (Marta Vítů) žily každodenním stereotypem, znuděné vlastním životem, který vlastně ani pořádně neměly. Léta, která předurčovala spíše k rodinnému životu po boku manžela a dětí, trávily spolu. Většinu času pobývaly v jedné místnosti mezi hromadou starých krámů, které neměly jiné využití, než že zabíraly už tak malý prostor.
Poklidnou hladinu jejich nudných životů měl rozčeřit až očekávaný příjezd jejich nejmladší sestry, která před časy od rodiny utekla, aby se zase po šestnácti letech vrátila do stejného prostředí, které opouštěla. Věra se svým sestrám pokusí otevřít oči a pomůže jim tak odpoutat se od dosud promarněných životů. Závěrečné vyústění hry dospělo k zajímavému zjištění pro všechny „zúčastněné“.
I přes to, že bych hru nezařadila, tak jak to udělali autoři, do šuplíku se štítkem komedie, dokázaly sestry v určitých momentech, které ve své podstatě nebyly příliš veselé, vykouzlit úsměv na tvářích diváků. Bylo tomu například ve chvíli, kdy společně s nejmladší sestrou Věrou (Jitka Prosperi) nacvičovaly skok do dálky a to přímo v obývacím pokoji, nebo když se rozhodly opít alkoholem neuvěřitelně modré barvy, který jim v baru zanechal jejich otec a který měl podle výrazů tváře i „výtečnou“ chuť :-)
Pro sestavení scény stačilo tvůrcům pouze vybavení obývacího pokoje – obývací stěna, stůl, židle, gauč, okno a dveře. Autorům (Výprava P. Kocych, hudba P. Piňos, dramaturgie J. Vedral, režie K. Dušková, a další) se ale podařilo scénu oživit například kapáním vody ze stropu, kterou musely sestry chytat do připravených hrnců. Chvílema se mi i zdálo, že technici hrajou s herečkami jakousi hru, kdy se je snažili překvapit momentem i místem, kde měla voda vytrysknout. Vlastně to byla dokonalá simulace nedokonale vyspravené střechy.

Jola, Věra a Bohumila (M.Vítů, J.Prosperi a N.Drabiščáková)
Jelikož nejsem kritikem ani žádným divadelním odborníkem na hodnocení shlédnutého představení, mohu pouze zmínit svůj vlastní názor a dojem ze hry, který byl vesměs kladný. Den, kdy jsem se rozhodla jít na představení „Nikdy“ jsem měla neskutečně divadelní náladu. Hrozně moc jsem se těšila do divadla (což mi teda stále vydrželo a podobný pocit, mám před každou takovou návštěvou), ale to rozhodně neznamená, že bych vychválila cokoliv by se na prknech dělo. Rozhodně jsem v hledišti strávila 90 velmi příjemných minut. Dějová linie příběhu nebyla nijak složitá, za to psychika jednotlivých postav v různých situací byla odlišná a z mého pohledu stála za zamyšlení. Moc se mi líbilo i celé obsazení hry. Stěžejní postavou příběhu byla Bohumila, kterou naprosto výborně zahrála Natálie Drabiščáková. Rovněž Marta Vítů jako Jola, která se své sestře snaží při každé přiležitosti odmlouvat, zvládla svou roli skvěle. Jitka Prosperi dostala méně prostoru k projevu, avšak po jejím příchodu se teprve začaly dít věci. Stejně tak jako se dokázaly úžasně vydovádět, svedly ztvárnit odlišné charaktery jim svěřených sester i s jejich životními postoji. Vzhledem k tomu, že čas není náš kamarád, může se dříve nebo později každému z nás stát, že najednou zjistíme, co všechno jsme v životě prošvihli a jak zbytečně jsme svěřený čas využili. Rad, jak tomu předejít, může být hned několik. Ze hry „Nikdy“ by mohla vzejít následující…Nežít stereotypem, postavit se na vlastní nohy, což samozřejmě souvisí s určitou změnou nebo dokonce změnami životního stylu nebo prostředí. Čím více toho člověk vyzkouší a zažije, tím více má na co vzpomínat a tím spíše může být spokojenější se svým životem. Nebude se muset užírat tím, že mu čas jen tak protekl mezi prsty, aniž by ho mohl sám nějak usměrnit. Člověk by sám měl vládnout času a ne čas lidem. Nestávejme se jenom jeho obětmi.
Moje hodnocení: 75 %
Jola, Věra a Bohumila (M.Vítů, J.Prosperi a N.Drabiščáková)
Věra, Jola a Bohumila (J.Prosperi, M.Vítů a N.Drabiščáková)
zde si můžete přečíst některé recenze.

0 Comments:

Okomentovat

<< Home