20 dubna 2004

"Čekání na Godota" - Činoherní studio

(Samuel Becket)

„Nepřišel…jako vždycky…Na okamžik zazáří den a nanovo je noc.“ (premiéra 6. března 2004 a derniéra 7. dubna 2005)

Čekat na Godota (překlad: P. Ouředník, výprava: T. Bambušek, režie D. Czesany a další) jsem šla 6. března 2004 a bylo to poprvé (nikoliv však naposledy), kdy jsem se ocitla na jevišti. Ale, abych nikoho nemátla… Seděla jsem společně s ostatními diváky na připravených lavicích, které byly uspořádány do třech stran (čelem do hlediště) kolem malého asi půl metru vysokého pódia, kde se čekání dvou hlavních hrdinů Vladimíra a Estragona (hráli Tomáš Bambušek, Jan Dvořák) odehrávalo.

V první části se nedělo téměř nic. Všichni jsme jenom poslouchali dialog, který mezi sebou, bez větších souvislostí, oba tuláci vedli. Prostě jsme na Godota čekali naprosto všichni. Absurdní na této hře (vždyť je to také absurdní drama) je ale to, že Godota se nikdo z nás nikdy nedočká a dokonce se o něm ani nic bližšího nedovíme. Když se na to podíváme obecně, trochu přeneseně, Godot je vlastně něco, na co každý znás marně čeká. Do čekání dvou hlavních postav čas od času zasáhoval malý chlapec (Jan Lepšík), který jim pouze chodil vyřizovat vzkazy, že Godot dnes nemůže, ale zítra si čas určitě udělá. Ve druhé části hry, kdy do děje vstoupily další dvě postavy – tyran Pozzo (Stanislav Majer) a jeho otrok Lucky (Roman Říha), se představení začalo stávat o něco zajímavějším. Všichni, včetně Vladimíra a Estragona, jsme měli možnost sledovat absurdní situaci velkého pána, který po všech ranách vysypaných na hlavu svého otroka ve hře oslepne a jeho upovídaný otrok, který všechny ty rány musel vychytat a marně se snažil je blokovat, oněmí. V příběhu, a zvláště ke konci, párkrát zazní myšlenka na sebevraždu, která je však v „souboji“ s dalším čekáním na jakési vykoupení poražena.

Mě nejvíce zaujal projev Jana Dvořáka, který ztvárnil roli Estragona a Stanislav Majer coby Pozzo. Zbývající výkony mi přišly rovnoměrně vyrovnané a jejich protagonisti dobře se doplňující. Samuel Beckett je klasika, kterou by měl každý fanda divadla alespoň jednou za život shlédnout. I to jsem si řekla, když jsem si v programu vyhlédla právě tuto hru. Do divadla jsem šla s tím, že budu čekat na Godota a že se ho prostě nedočkám. Hlodala mě určitá obava, že jsem se přišla do divadla skoro dvě hodiny nudit. Přiznávám, že chvíli mě při hře něco podobného napadlo, ale když jsem se začala více soustředit na dialogy a gesta, přišlo mi drama něčím zajímavé a tak blízké. Vždyť člověk neustále na něco čeká a nikdo z nás to nemá rád. Každý chce mít všechno hned, všechno právě teď, a když tomu tak není, je nervózní a nevrlý, neboť si uvědomuje, že celý ten čas mohl strávit mnohem lépe a efektivněji. Možná i tím se od většiny z nás lišily hlavní postavy příběhu, které měly času dost a prostě nikam nespěchaly. Když jsem odcházela z divadla říkala jsem si „vždyť to bylo o ničem…nuda“, ale čím víc jsem o tom přemýšlela, dospěla jsem k závěru, že na tom něco bude a vlastně to tak špatné nebylo. Byla jsem ráda, že jsem si své „odčekala“.
Moje hodnocení: 54 %
Jestli jsem vás ještě nenalákala, zkuste si přečíst ukázku ze hry: Samuel Beckett - Čekání na Godota
Estragon (J.Dvořák)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home