30 října 2008

"Ředitelská lóže" - Divadlo v Řeznické

(Arnošt Goldflam)
„Dva zapomenutí herci ve starobinci s nadhledem i smutkem vzpomínají na minulost, kdy byli opravdu šťastni.“ (premiéra 27. března 2008)
Dne 27. října 2008 jsem se opět po delší době vydala do Prahy, kde jsem tak měla možnost navštívit další pražské divadlo; bylo jím Divadlo v Řeznické. To se nachází ve sklepních prostorách budovy postavené již ve 30. letech 20. století. Během doby se zde vystřídaly například studentské koleje s hudebním klubem. Až v roce 1980 došlo k založení divadla jako takového. Bylo otevřeno „každému“, nemělo svůj stálý repertoár a tak dávalo spoustu příležitostí novým věcem i amatérským či začínajícím souborům. Od 90. let se v Řeznické postupně začal zabydloval stálejší soubor herců a to i se svým repertoárem. Dnes je spíše příležitostí pro herce velkých divadel, kteří si chtějí vyzkoušet těsnější kontakt s publikem. Dramatik Arnošt Goldflam má již na svém kontě více her s divadelní tématikou (např.: monodrama „Biletářka“, hru „Beseda s mistrem“ či komedii „Dámská šatna“). „Ředitelská lóže“ se svého prvního nastudování dočkala v brněnském HaDivadle již v roce 2004. Dokonce byla nominována na Cenu Alfréda Radoka v kategorii „Hra roku“ (režie: Ondřej Elbel, hrají: Ján Sedal, Miloslav Maršálek a Jana Plodková).
Rudolf Pekárek (Stanislav Zindulka), starší důchodce, čeká ve svém pokoji v domově pro vysloužilé herce na návštěvu svého bývalého kolegy Eduarda Rysického (Alois Švehlík). Oba nemají nikoho než sami sebe. Přestože je každý jiná povaha, rozumí si spolu velmi dobře. Po vyplnění dotazníku o jejich tělesných funkcích začnou vzpomínat na krásná a šťastná divadelní léta. Ruda nezapomíná ani na svou ženu, za kterou dnes již chodí pouze na hřbitov. „Navštěvuje“ ji často a také si s ní čas od času povídá a svěřuje se jí se svým trápením a starostmi. Vždy pak svému srdci trochu odlehčí. Dokonce i nesnesitelný, samolibý a stále ubližovaný Eda po chvíli roztaje. To když zrovna vzpomíná na jedinou, a bohužel neopětovanou, lásku svého života. Byla jí manželka ředitele, kterého nemohl vystát a na kterého myslel vždy, když v replice jedné své hry plival směrem k ředitelské lóži. Ruda je naprosto smířený se svým životem i osudem, zatímco Eda si stále stěžuje na všechna příkoří, která se mu stala. Vlastně mu ani nedochází, jak se často chová a že si za většinu z toho, co ho v životě potkalo, může on sám. Ruda mu tedy splní přání a ztvární mu Boha, kterému by se mohl vyzpovídat. Eda však „Bohovi“ jenom vyčítá všechny své neúspěchy a zklamání. Nechce radu, spíše si jenom pořádně od srdce postěžovat. Možná, že Rudu vyčerpal tento jejich poslední rozhovor, anebo prostě jeho hodiny pomalu dotikaly…. Další nespravedlnost, která se „mohla stát jenom Edovi“.
Příjemné prostředí komorního divadélka oběma hercům jednoznačně patřilo. Jakoby ke svým rolím ani žádný scénář nepotřebovali. Přesvědčivě oživili dva charektery, které si jsou naprosto cizí, ale přesto jsou rádi jeden za druhého. Velmi důležité zde byly především jednotlivé dialogy, přičemž se mi zdálo, že Stanislav Zindulka byl spíše jen věrným posluchačem. I tak však neztratil tvář a na co neměl slova, sdělil výrazem. Působil mírumilovně a snad i celkem spokojeně, zatímco jeho kontrast Alois Švehlík vystupoval jako necitlivý a životem ukřivděný starší muž, který se jen těžko smiřuje se svým osudem. Skvěle se doplňovali a pro diváky tak připravili hezkou podívanou i z tak nehostiného prostředí, kterým je „odkladiště vysloužilých herců“. Takže malé divadlo velkých herců jednoznačně splnilo svůj úkol. Režie se ujal sám autor, tedy Arnošt Goldflam, který zde mimo jiné s herci nastudoval již v roce 1999 „Latríny“ od Karola Sidona a pak také v roce 2000 svou „Biletářku“. Ke spolupráci na „Ředitelské lóži“ si přizval výtvarnici Kateřinu Bláhovou.
Moje hodnocení: 48 %

Ruda a Eda (S.Zindulka a A.Švehlík)

Eda a Ruda (A.Švehlík a S.Zindulka)

Ruda a Eda (S.Zindulka a A.Švehlík)

0 Comments:

Okomentovat

<< Home