"Kyanid o páté" - host Činoherního studia
(Pavel Kohout)
„Skutečné katastrofy přicházejí se šuměním holubích křídel.“ (premiéra 20. dubna 2007)
V rámci česko-saského divadelního podzimu zavítalo 4. října 2008 do Ústí nad Labem Západočeské divadlo Cheb. Ze svého repertoáru nám nabídlo kontroverzní hru Pavla Kohouta inspirovanou novelou Tecie Werbowské „Zeď mezi námi“ (1994). Adaptace cizích literárních předloh (například také Ubohý vrah či Arthurovo Bolero) patří mezi nejúspěšnější Kohoutova díla. Vedl rozporuplný život; v padesátých letech byl ideovou oporou režimu, stalinistickým poetou a nadšeným budovatelem, v šedesátých letech se s režimem postupně rozcházel a o deset let později byl donucen emigrovat. Nyní žije ve Vídni, ale účastní se i českého kulturního života; mj. se podílí na spoluorganizaci prestižního Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Hra „Kyanid o páté“, v níž se spojují dvě časová pásma, měla svou českou premiéru na prknech Národního divadla. Hlavní role byla tehdy svěřena Vlastě Chramostové, jež sklidila velký úspěch. Nikdo jiný se pak neodvážil nastudovat nové jevištní provedení. Odvahu sebralo až chebské divadlo a musím říct, že se „sebrané rukavice“ chopilo bravurně. Premiéry se zúčastnila dokonce i Tecie Werbowská osobně.
Spisovatelka Zofie Lassová (Eva Navrátilová) se ve svém bytě chystá na autogramiádu své jediné a veleúspěšné knihy „Zeď mezi námi“. Na záznamníku si vyposlechne zvláštní vzkaz ženy, která ji žádá o schůzku ve velmi nutné záležitosti. Ta dorazí přesně ve smluvený čas a představí se jako Irene Golembjovská (Radmila Urbanová). Zofie neví, čemu takové návštěvě vděčí, ale postupně se od Irene dozvídá, jak velmi ji její kniha zasáhla. Irene potřebuje zjistit pravdu, zda-li je příběh výplodem autorčiny fantazie, či je-li to skutečný životní osud někoho, koho osobně znala. Zofie se snaží co nejvíce mlžit, ale postupně začne odhalovat pravdu, že svou hlavní hrdinku vlastně znala, že jí byla natolik blízká, jako by jí byla ona sama. Měla ráda svou Haničku, kamarádku z dětství, a později i tu statečnou ženu z varšavského ghetta, která se účastnila povstání, jež ji stálo život. Nikoli však život jejího dítěte, holčičky, kterou včas stačila předat muži, který ji miloval. Chtěl jim pomoci, ale Hana si přála zůstat mezi svými. Svěřila mu pouze osud své maličké. Irene nechala Zofii co nejvíce mluvit, nechala ji vzpomínat na radostné dětství i na smutek, který zažila poté, co Hanele zemřela. Když už toho bylo dost, vytasila na ni svůj příběh i tašku, kterou si ponechala jako jedinou vzpomínku na svou matku. Ta ukrývala i jedno velké tajemství, jež vedlo Irene k obrovské nenávisti vůči starší bohaté ženě. Věděla totiž, čí ruka psala smutný milostný příběh, který tak moc zasáhl čtenáře po celém světě a z románu udělal trhák. Nezajímalo ji, co Zofii vedlo k takovému činu, nenechala si to vysvětlit. Toužila jen po jediném, aby se Zofie rozhodla pro jednu ze dvou možností, které si pro ni Irene nachystala – kyanid či podpis; nejlépe pak oboje. Stará nemocná žena již neměla co ztratit, naopak nalezla člověka, který ji na malý moment připomněl její šťastná léta a dovolil ji očistit se od tíhy, kterou v sobě takovou dobu nosila. Neměla strach a se svým údělem se pokorně smířila.
Sice jsem neměla možnost vidět původní české nastudování s paní Chramostovou, ale to chebské (autorů – režie: Marta Ljubková, výprava: Dragan Stojčevski, dramaturgie: Zdeněk Bartoš, hudba: Matěj Kroupa a další) se mi líbilo velmi. Hlavně díky oběma hlavním představitelkám. Nebylo tak těžké vžít se do pocitů každé z žen. Obzvláště přesvědčivá byla ve své roli Eva Navrátilová. Ačkoli podobné typy lidí obvykle každý hned odsoudí, získala si u mě její postava větší soucit i pochopení. Dokonce jsem ji nakonec viděla v lepším světle než sobecky se mstící Irene. Otázka židovství a podobné příběhy a náměty v nás budou žít dál a stále, neboť dokáží velmi citlivě zadrnkat na strunku každého z nás.
Moje hodnocení: 67 %
„Skutečné katastrofy přicházejí se šuměním holubích křídel.“ (premiéra 20. dubna 2007)
V rámci česko-saského divadelního podzimu zavítalo 4. října 2008 do Ústí nad Labem Západočeské divadlo Cheb. Ze svého repertoáru nám nabídlo kontroverzní hru Pavla Kohouta inspirovanou novelou Tecie Werbowské „Zeď mezi námi“ (1994). Adaptace cizích literárních předloh (například také Ubohý vrah či Arthurovo Bolero) patří mezi nejúspěšnější Kohoutova díla. Vedl rozporuplný život; v padesátých letech byl ideovou oporou režimu, stalinistickým poetou a nadšeným budovatelem, v šedesátých letech se s režimem postupně rozcházel a o deset let později byl donucen emigrovat. Nyní žije ve Vídni, ale účastní se i českého kulturního života; mj. se podílí na spoluorganizaci prestižního Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Hra „Kyanid o páté“, v níž se spojují dvě časová pásma, měla svou českou premiéru na prknech Národního divadla. Hlavní role byla tehdy svěřena Vlastě Chramostové, jež sklidila velký úspěch. Nikdo jiný se pak neodvážil nastudovat nové jevištní provedení. Odvahu sebralo až chebské divadlo a musím říct, že se „sebrané rukavice“ chopilo bravurně. Premiéry se zúčastnila dokonce i Tecie Werbowská osobně.
Spisovatelka Zofie Lassová (Eva Navrátilová) se ve svém bytě chystá na autogramiádu své jediné a veleúspěšné knihy „Zeď mezi námi“. Na záznamníku si vyposlechne zvláštní vzkaz ženy, která ji žádá o schůzku ve velmi nutné záležitosti. Ta dorazí přesně ve smluvený čas a představí se jako Irene Golembjovská (Radmila Urbanová). Zofie neví, čemu takové návštěvě vděčí, ale postupně se od Irene dozvídá, jak velmi ji její kniha zasáhla. Irene potřebuje zjistit pravdu, zda-li je příběh výplodem autorčiny fantazie, či je-li to skutečný životní osud někoho, koho osobně znala. Zofie se snaží co nejvíce mlžit, ale postupně začne odhalovat pravdu, že svou hlavní hrdinku vlastně znala, že jí byla natolik blízká, jako by jí byla ona sama. Měla ráda svou Haničku, kamarádku z dětství, a později i tu statečnou ženu z varšavského ghetta, která se účastnila povstání, jež ji stálo život. Nikoli však život jejího dítěte, holčičky, kterou včas stačila předat muži, který ji miloval. Chtěl jim pomoci, ale Hana si přála zůstat mezi svými. Svěřila mu pouze osud své maličké. Irene nechala Zofii co nejvíce mluvit, nechala ji vzpomínat na radostné dětství i na smutek, který zažila poté, co Hanele zemřela. Když už toho bylo dost, vytasila na ni svůj příběh i tašku, kterou si ponechala jako jedinou vzpomínku na svou matku. Ta ukrývala i jedno velké tajemství, jež vedlo Irene k obrovské nenávisti vůči starší bohaté ženě. Věděla totiž, čí ruka psala smutný milostný příběh, který tak moc zasáhl čtenáře po celém světě a z románu udělal trhák. Nezajímalo ji, co Zofii vedlo k takovému činu, nenechala si to vysvětlit. Toužila jen po jediném, aby se Zofie rozhodla pro jednu ze dvou možností, které si pro ni Irene nachystala – kyanid či podpis; nejlépe pak oboje. Stará nemocná žena již neměla co ztratit, naopak nalezla člověka, který ji na malý moment připomněl její šťastná léta a dovolil ji očistit se od tíhy, kterou v sobě takovou dobu nosila. Neměla strach a se svým údělem se pokorně smířila.
Sice jsem neměla možnost vidět původní české nastudování s paní Chramostovou, ale to chebské (autorů – režie: Marta Ljubková, výprava: Dragan Stojčevski, dramaturgie: Zdeněk Bartoš, hudba: Matěj Kroupa a další) se mi líbilo velmi. Hlavně díky oběma hlavním představitelkám. Nebylo tak těžké vžít se do pocitů každé z žen. Obzvláště přesvědčivá byla ve své roli Eva Navrátilová. Ačkoli podobné typy lidí obvykle každý hned odsoudí, získala si u mě její postava větší soucit i pochopení. Dokonce jsem ji nakonec viděla v lepším světle než sobecky se mstící Irene. Otázka židovství a podobné příběhy a náměty v nás budou žít dál a stále, neboť dokáží velmi citlivě zadrnkat na strunku každého z nás.
Moje hodnocení: 67 %
 |
| Irene a Zofie (R.Urbanová a E.Navrátilová) |
 |
| Irene a Zofie (R.Urbanová a E.Navrátilová) |
Irene a Zofie (R.Urbanová a E.Navrátilová)
posted by lucifer at 23:31
0 Comments:
Okomentovat
<< Home